Vážení členové WoL,
není tomu dlouho, co jsme společně oslavili překrásný počet 50 000 fotografií na stránkách WoL a nyní máme důvod k oslavě další. Den za dnem nám chodí nové a nové týdny, jejichž počet se začíná zvětšovat neuvěřitelnou rychlostí a díky tomu se nám podařilo překonat hranici první tisícovky vašich týdnů.
Přejeme vám do focení té druhé tisícovky hodně sil, notnou dávku vytrvalosti a především radosti ze zachycování vašich životů.
Děkujeme,
váš tým WoL
Když jsem připravoval tento materiál, o kterém jsem přemýšlel již delší dobu, řekl jsem si, že by měl být jiný než všechny články, které o tomto v mnoha věcech kontroverzním fotografovi byly napsány. Málokterý český fotograf současnosti je totiž obklopen tolika otazníky jako osmatřicetiletý Adolf Zika. Jako málokterý český fotograf poslední doby je tolik vzdálený klasické představě o tom, jak by měl vypadat a chovat se typický fotograf, jenž je do řemesla zapálen tělem i duší. Dle slov Adolfa Ziky vlastně ani fotograf není a za fotografa se nepovažuje… Jeho aktivity v tomto směru a úspěchy za našimi hranicemi tomu ale zase nenasvědčují.
Od doby, kdy prestižní výstavní prostory pražské Staroměstské radnice zaplnily desítky fotografií černobílých uměleckých aktů tohoto stále mladého umělce, uplynulo už docela dost času. Média tuto událost zaznamenala v docela slušném měřítku a krátká reportáž České televize o retrospektivní výstavě nešetřila chválou. To byl rok 2008. Chvilku jsem sledoval, jak a kdo k výstavě přistoupil, a pomalu jsem začal objevovat jistý druh českého fenoménu, který byl typický i pro jiné umělce, nebo spíš významné fotografy. V diskusních fórech pod řadou článků, jimiž byl posetý internet, se objevovaly komentáře, které oscilovaly mezi vrcholným obdivem a upřímnou nenávistí. Protože autora znám už dlouhá léta a měl jsem možnost poznat více jeho poloh skrze zájmeno vy, tak se mi snad podařilo zachovat si i jistý odstup nad celým tím emocionálním „cirkusem“. A snad jsem se tak i dopídil k vlastnímu osobnímu stanovisku, nebo chcete-li názoru, čímž se mi možná podařilo narovnat některé otazníky kolem zajímavé osoby Adolfa Ziky.
I proto jsem si připravil následující otázky pro rozhovor složený ze tří samostatných částí. Po jeho prvním přečtení jsem nabyl pocitu, že se mi přece jen podařilo proklouznout do umělcovy duše, nebo dokonce nakouknout pod pokličku někdy až příliš emotivního fotografického showbyznysu. No, posuďte sami.
To jste mě rozesmál hned v úvodu. Jistě, dělám to tak vždycky, tak úplně netuším, jak to myslíte, ale pojďme…
Možná je to tím, že pravá horská dráha nejdříve jede nahoru a pak dolů a pak zase nahoru a nakonec skončí dole a vy vystoupíte. Jenže já jsem nastoupil nahoře, úplně nahoře a pak jel jen trochu rovně a vystoupal ještě výš a výš a pak sletěl úplně dolů, trochu si i natlouk a teď už zase jezdím a jednou z ní nechci vystoupit, ale vyletět, vyletět úplně do oblak. Člověk by neměl chtít vystoupit na zemi.
Ale vždyť já jsem, vy jste použil přirovnání, tak v něm jen pokračuji. Mluvím o celém tom kariérním postupu! Začalo to na Czech Press Photu, jehož nejsilnější kategorii jsem tenkrát vyhrál, aniž bych fotil déle jak tři měsíce. Byl jsem absolutní amatér a najednou se vidím mezi českou špičkou. Pak byla chvilku ta rovina, o které jsem mluvil, já se trochu rozkoukal a přihodil se mi úspěch s německou Leicou, to byla ta věc spojená s Photokinou, však víte. No a pak se ta vaše horská dráha pekelně rozjela, nijak víc jsem se o to nepřičinil. Jenže jak už to jelo, tak jsem si řekl: měl by ses, chlapče, do té cesty trochu zapojit. A začal jsem ten směr trochu ovlivňovat sám. Jasné je, že po tomto začátku jsem neměl jen přátele.
Zaprvé je to velice jednoduché a zadruhé to není nic neobyčejného, patří to k úspěchu stejně jako nenávist k lásce. Já jsem byl tenkrát velice mlád, bylo mi 23 let a hned jsem sbíral jeden úspěch za druhým. Jasné je, že někteří hledali v té rychlokvašce chyby, a proč ne? Snažili se najít důkazy pro to, že úspěchy nebyly oprávněné. Ale na druhou stranu rozhodovala o nich veliká jména fotografie, která mne v tu dobu neznala – ani v případě CPP a ani v případě Leiky No a rozhodli tak, jak rozhodli. A pak na scénu k fotkám nastoupil i jejich autor, který se nějak profiloval, jednoduše nestál v ústraní, byl trochu pankáč, a to už se některým zase moc nelíbilo. A tak se to všechno začalo mlít. Místo toho, abych byl roztomilý, tak jsem byl roztodrzý…
 |
 |
Víte, paní Mrázková byla první, kdo mě dal na titulní stranu fotografického časopisu u nás, a udělala větší rozhovor, za což jí patří veliký dík. A záhy potom vyšla stejná fotografie na titulní straně v jiném fotografickém časopise (shodou okolností u vás), a to se jí strašně dotklo. Ale já tenkrát vůbec netušil, jak se chovat a jak to v této branži fungovalo. Myslel jsem si, že když o to má někdo zájem, měl bych vyjít každému vstříc. Měl jsem si možná uvědomit, že její dítě Czech Press Photo mne vykoplo z kolíbky a její časopis pak odpálil, ale to byste po mně chtěli moc, v té době… Přišel jsem tak trochu bosý z hor a dnes vidím věci už taky trochu jinak. Co se týká pana Birguse, tak to je úplně jiná kapitola.
Mně se totiž vždy ty jeho texty líbily, ale od doby, co jsem byl vybrán Leicou a prezentován v Kolíně nad Rýnem na Photokině, tak se ke mně dostalo tolik peprných posudků na mé fotografie a na mou osobu, že jsem se nestačil divit. Svým způsobem mi to i lichotilo, ale pak už jsem to spíš nemohl pochopit. Nakonec jsem si uvědomil, že on je fotograf, jistě dobrý fotograf, ale to je možná ta největší chyba. Měl by být jen teoretik, protože by byl jedním z nejlepších. Paradox je, že jsme se nikdy v životě nepotkali osobně a ta negativa jsem vždy jen slyšel zprostředkovaně od galeristů či jeho žáků, kteří chodili na moje workshopy anebo u mne asistovali v ateliéru. Paní galeristku Böhmerovou bych s dovolením vynechal. Protože nemohu hodnotit a posuzovat něco, čemu sám nerozumím. Jediné, co mohu říci, je, že jsem byl její osobou navrhnut jako předseda správní rady Leica Galery Prague a dosadil jsem do této správní rady i další dva členy, kteří byli nezbytně nutní pro její založení a o něž mě paní Böhmerová tenkrát požádala. Když se galerie založila a rozjela, věci se rychle změnily a mne a oba dva mnou přizvané, poměrně významné muže vystřídaly sympatické, v oboru nevýznamné ženy. Kápo byl v tu chvilku jen jeden, a to právě paní Böhmerová. Dodnes jsem tu rošádu nepochopil a v jejím duchu se děly i další věci, které právě nemohu a nechci komentovat. Je to strašný paradox, opět stála u mnoha mých projektů, v mnohém jsme si pomohli a pomáhali, ale na jednom dvoře jsme spolu nevydrželi. Myslím si ale, že všichni jmenovaní pro českou fotografii hodně udělali a bylo by hloupé tu prát špinavé prádlo. Zlí duchové už byli dávno vyhnáni, alespoň doufám…
Nevím, jestli se to dá nazvat, že jsem něco udělal pro českou fotografii. Udělal jsem to pro sebe, pro svůj dobrý pocit, ale pravda je, že jsem určitě přispěl k propagaci české fotografie ve světě. Stačí jeden příklad za všechny. Film Jan Saudek – V pekle svých vášní ráj v nedohlednu se probojoval do finále deseti velkých filmových festivalů ve světě. Poslední z nich, ten v Montrealu, dokonce vyhrál a dostal cenu za nejlepší dokumentární film Glass Eye Award. To mě pochopitelně strašně těší a myslím, že naší fotografii to hodně pomáhá. Smutné je pouze to, že o vítězství v Montrealu napsaly jen jedny noviny. Ale o různých studentských dokumentech se dozvíte ze všech stran. Možná je to proto, že nemám tu naši FAMU, že? Ale to já cítím jako svoji největší výhodu – jak ve fotografii, tak ve filmovém dokumentu.
Postupně. Své kalendáře si nevydávám sám, ale vydává je můj vydavatel. Činí tak už sedmým rokem a je pro mne nepochopitelné, že to stále funguje. Každý rok dělá čtyři až pět variant mých kalendářů, diářů a stále se prodávají v knihkupectvích po celé republice a v dalších evropských zemích. Stále čekám, až řekne, že už to lidi nechtějí, ale zatím chtějí. Tento rok v listopadu vyjde dokonce na vánoční trh nová černobílá publikace plná černobílých uměleckých fotografii. A to je podle mne jediné měřítko, zda normální lidi chtějí dát své peníze za nějaké umění. Pro ně je přece děláno… Nebo je snad děláno pro kritiky? No a kritika mne přehlíží stejně, jako přehlížela Jana Saudka. Jan byl moc tvrdej, ostrej, hustej, chcete-li i přímočarej. Prostě si dělal, co chtěl a co cítil. No a moje fotky jsou dle mého moc líbivé, málo tvrdé, málo husté a někdy i málo přímočaré. A to je taky špatně. Zajímavé na tom ale je, že jako jedni z mála dnes s Janem stále prodáváme. Myslím, že jsme mimo proud, já na levé straně a on třeba na pravé, to je jedno. Víte, kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina… Neříkám, že vím odpověď.
Zklamu vás. Z Ruska se mi ozvali sami, nikdy jsem o tamní scéně neslyšel a byl jsem z toho trochu zmatený ani jsem nevěděl kam jedu. A hlavně za Uralem dál na Sibiř, tedy to místo, kde chystám už další výstavy, není zase tak bohaté, jak si myslíme. Prostě mi zavolali, že by chtěli moji výstavu v Jekatěrinburgu (skoro 2 miliony obyvatel), kde už přede mnou vystavoval skvělý český fotograf Vladimír Židlický. No a tak jsem se tam rozjel. Byla krásná vernisáž, rozhovory v televizi i v rádiích a novinách, skvělá organizace, poznal jsem krásný lidi se zájmem o naši zemi a viděl neskutečný kus země, o které jsem neměl moc ponětí. No a výstava se povedla, skoro celá se prodala, a tak se vyrobila nová výstava, a ta putovala do dalšího města – Čeljabinsku (asi 2,5 milionu obyvatel). A tak se vše opakovalo od začátku a tak to jde dál. V září pak bude opravdu veliká událost a moje fotografie budou představeny zpět v Jekatěrinburgu, ale tentokrát v Muzeu fotografie, což je jedno ze tří muzeí fotografie v Rusku. To je pro mě veliká pocta.
Myslím, že tu nejde o to, kdo mi více rozumí, či ne, moje fotky se vystavovaly často v Německu nebo ve Francii i v jiných zemích a v září třeba budou v Muzeu fotografie v Záhřebu atd. Tady ale nejde o jednotlivé národy, jde spíš o jednotlivce, kteří jsou zapáleni, rozjedou celý ten kolotoč a pak vás představí v dané zemi, v dané lokalitě. To, kam se bude posouvat vaše fotografická kariéra, závisí na mnoha faktorech. Na tom, jaké potkáte lidi, včetně těch, se kterými si už třeba nerozumíte nebo kteří nerozumí vám, ale měli zásadní význam pro váš vývoj. To vše je třeba nést s sebou, uvědomovat si to a ctít to. Proto jste možná ze mě necítil zášť či křivdu v začátku dnešního rozhovoru, kdy jsem mluvil o zmíněných osobnostech. Já totiž neznám žádného úspěšného člověka, nikoho, kdo ve svém oboru něco dokázal, kdo nemá nějaké spory, nevyřešené účty a nevysvětlené události s někým, koho na té cestě potkal. Neznám. Je to součást cesty, které se říká kariéra v dobrém i ve špatném slova smyslu. Je jedno, jestli se propagujete a umíte se propagovat, jak je mi to často vytýkáno, nebo jestli tu propagaci děláte tím, že se vlastně schováváte. Obojí je styl, styl sebeprezentace, prezentace svého umění či řemesla.
Ale jistě že jo! A je to úplně v pořádku. Když budete bydlet třicet let v ulici s někým, kdo je slavný nebo významný, s osobností, která má názor a není jen bulvární postavička a k tomu vám nepoleze do…, tak se vám tak okouká a otráví vás, že ji vlastně skoro vymažete z paměti. V uvozovkách pochopitelně. A stejně je to i s uměním, umělci a jejich zemí. Pokud jste poslušný a děláte to, co chtějí média, kritici, galerie atd., tak je to OK. Jen nesmíte moc vystrkovat růžky. Pak je kritika či v horším případě nezájem z jejich strany jasnou reakcí na vaši osobnost. Svět vás ale vidí jinak, bez toho dennodenního potkávání, jste pro něj cenný. A tak vás i jinak bere, přijímá a jinak si vás váží. Ale aby to nevyznělo špatně. Mně nezájem z odborných kruhů o mé umění trochu vyhovuje. Já jsem v tomto jednodušší. Mě opravdu zajímají lidi z ulice, to je mé publikum.
Lidi z ulice mě zajímají v souvislosti s názorem na mé černobílé fotografie, a tak to myslím zůstane i v případě mého dalšího fotografického působení, pokud se to tak dá nazvat. Dlouho jsem totiž přemýšlel, čemu se budu věnovat ještě vedle černobílého uměleckého aktu. A veliká shoda náhod zavinila to, že nyní už třetím rokem pracuji na knize portrétů světových osobností z naprosto rozličných oborů lidské činnosti. Má to jedinou podmínku, tedy vlastně dvě. A to, že musí dotyčná osoba opravdu něco znamenat ve svém oboru, v celosvětovém rozsahu, a zadruhé, že mi musí být blízká a něčím mě oslovovat. Takže tam pro vaši lepší představu nemůže být za naši zemi třeba Leoš Mareš, byť je sebevětší hvězda, za hranicemi ho už nikdo nezná. Nazval jsem ji Charisma! No a to je velice složitá věc, tahle připravovaná publikace. Cestuji po různých místech po světě, často dlouze jednám o připravované fotce a vyžaduje to veliké úsilí. Ale vyplácí se a je to čím dál tím napínavější. Nikoho o té knize neinformuji a nikde jsem ji zatím nepropagoval, kromě tohoto rozhovoru… Ale myslím, že bude velice zajímavá, neboť bude okořeněná ještě i texty, které budou popisovat nejen ony dotyčné osobnosti, ale i mnohdy neuvěřitelná setkání.
Hned po dotočení filmu o Janu Saudkovi jsem začal v tichosti s natáčením celovečerního dokumentu o nejslavnějším automobilovém závodě na světě 24 hodin Le Mans. To byla srdcová záležitost a myslím, že se to moc povedlo. Premiéra byla v Praze v kině Světozor, ale do kin to nešlo, je na DVD. Těch se ale chytrou distribucí producenta prodalo na 30 tisíc kusů. Mezitím běžel v nejmenované televizi i Jan Saudek a zaznamenal největší sledovanost daného kanálu. Filmu se ale věnuji dál. Dokončuji jeden celovečerní hraný film, respektive jeho scénář. Hudbu jsme už natočili dopředu, protože jsem to tak chtěl. Je to trochu opačný systém, ale myslím, že se nám při natáčení vyplatí… No a v současnosti dokončuji ve střižně krátký dokumentární film ve slovenské koprodukci s názvem Tichá vášeň o tom, jak některé neškodné lidské zájmy a koníčky dovedou přerůst v naprostou posedlost a závislost. Moc času mi ale na tyto věci nezbývá, jelikož náš internetový projekt WeekOfLife.com se zvětšuje jako sněhová koule a zabírá mi v životě čím dál větší místo.
Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován! Ostatně tak se i jmenuje moje nová kniha černobílých fotografií, která vyjde před Vánocemi. Ale zpět k těm zájmům. Já potřebuji mnoho zájmů. Věci mne začínají nudit, pokud je dělám dlouho a stejně. Lidé se to bojí přiznat, ale já se tím nehodlám trápit. Člověk je bytost nestálá a přelétavá, jen se často podřizuje konvencím a pravidlům. Ty si já vysvětluji trochu jinak. Zajímá mě všechno nové, všechno, kde na mě číhá další sebepoznání. Víte, já nepočítám s tím, že budu fotit celý život černobílé akty… Ale na druhou stranu, když jsem začínal s fotografií, nikdo nevěřil, že vydržím – a hele, už to táhnu šestnáctý rok. Neustále si vymýšlím na sebe nějaké mety, přátelé kolem říkají seš blázen a já si říkám proč ne?
Vím, že to zní jako strašné klišé, ale potřebujete najít partnera, který se do vás vtělí. Nebýt mé ženy, tak vůbec neexistuji. Já jsem vlastně dva, a to už stíhat jde.
Děkuji za rozhovor,
Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
Adolf Zika se narodil v roce 1972 v Prachaticích. Fotografovat začal v roce 1994 a rok nato zvítězil v nejobsazenější kategorii prvního ročníku Czech Press Photo. V roce 2000 byl vybrán mezi šest fotografů světa, prezentovaných renomovanou značkou Leica na světové výstavě Photokina v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později se mu dostalo stejné pocty na stánku Olympusu. Fotografie Adolfa Ziky se již prodaly v pařížském Louvru na Paris Photo, ale také v mnoha jiných zemích světa.
Je autorem největšího knižního projektu roku 2000 – výpravné publikace Poslední kniha století. V létě 2006 za podpory firem Hasselblad a Leica fotografoval pro připravovanou publikaci 6 Days and 24 Hours of Le Mans v netradičním pojetí nejslavnější automobilový závod světa. Téhož roku se na českých a slovenských pultech objevila černobílá, částečně retrospektivní publikace fotografií Adolf Zika Luxurious luminescence.
Pracoval pro mnoho renomovaných společností či módních značek, jako je Pietro Filipi, Hermès, Australian Bodycare, Speedo a další. V roce 2001 navázal dlouholetou spolupráci s mobilním operátorem Orange. Vytvořil také mnoho obálek a krásných pictoriálů pro časopis Playboy. V letech 2001 až 2005 se Adolf Zika stal oficiálním fotografem závodního týmu Ferrari Menx, se kterým procestoval celou Evropu.
Od roku 2001 režíruje televizní spoty, kterých udělal na tři desítky. Světu rychlých kol se věnoval i v letech 2006 a 2007, výsledkem je obsáhlá fotografická publikace zachycující dramatické okamžiky sezony A1GP a detailní pohledy do zákulisí každého závodu.
V roce 2007 jako scénárista a režisér natočil v česko-americké koprodukci celovečerní dokumentární film o světově proslulém fotografovi Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu. Rok nato získal cenu Glass Eye Award za nejlepší dokumentární film na festivalu EuroFest Montreal v Kanadě.
V roce 2008 natočil Adolf Zika celovečerní dokumentární film o nejslavnějším automobilovém závodě světa 24 hodin Le Mans s názvem Le Mans phenomenon. V roce 2009 vyšla kniha ONE YEAR OF MY LIFE in 3285 Pictures by Adolf Zika in Co-operation with Leica, celosvětově unikátní fotografický projekt, popisující jeden rok všedního i nevšedního života Adolfa Ziky v devíti fotografiích denně. Na základě hlavní myšlenky této knihy založil téhož roku webový projekt Week of Life, unikátní dokumentární projekt, jehož hlavním cílem je vytvořit největší fotoknihovnu lidstva.
Sám se však Adolf Zika stále považuje za fotografa černobílé klasické fotografie, jíž je i vášnivým sběratelem. Jeho černobílé fotografie, převážně umělecké akty, jsou zvětšovány klasickou metodou a vždy foceny na negativní film, nikdy je digitálně neupravuje. Z převážné většiny jsou fotografie časově nezařaditelné a nezasažené vlivem moderní doby. I proto je možná Adolf Zika vyhledávaným autorem soukromých sbírek. Na svých cestách za fotografií navštívil více než 40 zemí světa.
Vážení členové Week of Life,
rádi bychom se s vámi podělili o úspěch Jiřího Pergla, zakladatele nadace One More Day for Children, kterému se podařilo překonat veškeré administrativní a finanční překážky, a během svého zatím posledního pobytu v Keni se mu spolu s jeho spolupracovníky podařilo položit základní kámen budoucího dětského domova v osadě Doldol. Tento dětský domov bude určen dětem, se kterými si osud krutě pohrál nejenom tím, že přišly o své rodiče, ale navíc jsou i nakažené virem HIV, který již u mnohých z nich propukl v nevyléčitelné onemocnění AIDS.
 |
Jirko, držíme ti pěsti v tvých ušlechtilých plánech a jsme rádi, že ti na tvé cestě za postavením tolik potřebného domova můžeme také pomáhat!
Příjemný den vám všem přeje tým WoL.
Poteryaev Sergey, Inženýr, Rusko
Není tomu dlouho, co projekt zažil boom v podobě týdnů života rusky mluvících členů WoL a díky tomu získal i mnoho kvalitních autorů, mezi kterými však vyčníval mladý Sergey Poteryaev. Již svým prvním týdnem dával tušit, že je obdařen velkým fotografickým talentem, což nám záhy ještě třikrát potvrdil. Nedalo nám jinak než ho vyzpovídat, dostat se mu maličko víc pod kůži, poznat trochu blíže nejenom jeho samotného, ale také místa, která ho na jeho fotografické cestě ovlivňují.
Jmenuji se Sergey Poteryaev a je mi 22 let. Fotografii se věnuji 2 roky a mým nejoblíbenějším žánrem je dokument, který se snažím dělat živějším a zajímavějším. Rusko je obrovská země, ve které je tolik pozoruhodných věcí, že ani 4 týdny života nestačí na to, abyste pronikli do všech jejích tajů. Předpokládám, že lidé, kteří navštěvují Week of Life, by rádi poznali zdejší život a já doufám, že se mi podaří ukojit jejich zvědavost.
Ve skutečnosti jsem si stejnou otázku kladl nedávno – co odlišuje Jekatěrinburg od ostatních měst na světě? Naneštěstí na ni ještě nedokážu odpovědět, ale chci věřit tomu, že nevidím výjimečný rys svého města pouze proto, že jsem si již na jeho ulice a obyvatele zvykl. Jekatěrinburg by se dal nazvat obchodním městem. Pro turisty není problém najít jakoukoliv ulici či místo, kam se potřebují dostat.
Jednu věc ale mohu říct s jistotou. Když se nějaký turista rozhodne prohlédnout si celé město, všude se setká s tradiční ruskou pohostinností.
Život na venkově je mi duševně bližší. Každé léto trávím na vesnici u své babičky, a mohu i tvrdit, že jsem tam strávil své dětství. Co se týče města, je přeplněné a bohaté na události, což je dobré pro fotografování, ale vnitřní rovnováhy můžete dosáhnout pouze na venkově. Fotograf více než kdo jiný se nechává ovlivňovat prostředím a já doufám, že je to z mých fotografií venkova patrné.
Řekl bych, že se snažím o zachování celistvosti obrázku. Od začátku jsem si říkal, že pouhý život takový, jaký je, neodpovídá mým představám, a proto jsem si určil nějaké cíle, které by mohly spojit týden do jednoduchého řetězce. Černobílá verze byla jedním z pokusů. Při pohledu na mé týdny by leckdo mohl nabýt dojmu, že mám radši barevné fotografie, ale opak je pravdou. Černobílá fotografie mi je bližší díky tomu, jak je výrazná a jednoduchá na vyjádření. S jejím použitím je jednodušší ukázat hlavní podstatu zobrazeného děje.
Není to dlouho, co jsem se vrátil z Istanbulu, z místa, které jsem si strašně moc přál vidět. Doufám, že se členům Week of Life budou fotografie, které jsem tam pořídil, líbit. Rád bych umožnil bližší poznání bohatství turecké kultury, jelikož si myslím, že tato země, stejně jako Rusko, nebyla ještě dostatečně zachycena. Příští destinací, kterou bych velice rád navštívil, je Oděsa (na Ukrajině). Plánuju podívat se tam v zimě a zachytit toto letovisko bez turistů.
V Rusku bohužel nemáme možnost se ve fotografii více vzdělávat. Jsou zde 2 – 3 místa, kam mladý člověk, který se o fotografii vážně zajímá, může jít studovat. Ruský fotograf nedělá pokroky díky vzdělávání, ale právě díky jeho absenci. Nejvíce znalostí získáte komunikací a výměnou zkušeností s fotografy, kteří jsou vám blízcí.
Trh s fotografickými službami je však velký: reklamní odvětví, svatební fotografie, módní průmysl. Dokumentární fotografie není tím nejlepším způsobem, jak si vydělat na živobytí. Stále je tu ale mnoho lidí, kteří se o život v Rusku zajímají a chtějí ho vidět na dobrých fotografiích. Takže přes to všechno se každý rok setkáváme s velice zajímavými dokumentárními fotografy.
Asi by bylo v tomto případě vhodnější mluvit o fotografii jako takové, jelikož o životě fotografů, které mám rád, toho moc nevím. S postupem času se mé preference v oblasti fotografie měnily. Jako první mne zaujal Henri Cartier-Bresson a asi ani nemusím vysvětlovat, proč zrovna on. V té samé době jsem miloval práci Lee Friendlandera, který uměl dát chaosu jistý řád. Také bych rád upozornil na ruského fotografa Vladimira Vyatkina, jehož díla rozhodně stojí za povšimnutí.
Později mne čím dál tím víc přitahovaly fotografie Martina Parra a Jacoba Aue Sobola. Líbí se mi jejich autentický pohled na svět a schopnost nápaditě zobrazit zdánlivě bezvýznamné prvky. Svůj osobní vývoj vidím v kombinaci jednoduchého vyjadřování Henriho Cartier-Bressona a vizuálního umění současných fotografů.
O projektu jsem se dozvěděl od Sergeie Rogozhkina a Olega Tyagni-Ryadna. Navrhli mi, abych se zúčastnil a tak jsem se rozhodl nafotit jeden týden a po něm také další, což nakonec vyústilo v celý měsíc mého života. Rád bych poznával rozdílné země očima jejich fotografů. Když cestujete, tak jste vždy pouze turista, WoL však nabízí pohled zevnitř. A o tom přesně dokumentování je.
Podle mě se fotograf snaží zachytit život takovým způsobem, aby lidé, kteří se na jeho fotografie budou v budoucnosti dívat, pochopili, jak se v té době žilo, jací lidé byli a jak trávili svůj volný čas. Fotograf tak prostřednictvím své práce zanechává svědectví pro budoucí generace o době, ve které žil. A WoL umožňuje to samé.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Na obou stranách mostu Legií jsou umístěny vždy dvě věže, které v dobách rané existence mostu sloužily k vybírání mýtného. Nevím, kolikrát jsem tudy za poslední tři roky prošel a kolikrát z toho s fotoaparátem. Prostě jednou, při správné konstelaci (náhoda prý přeje připravenému) jsem si všiml “tváře”.Za samostatnou úvahu by stálo, jak a proč tento “vandalismus” vznikl, kdo a proč nejprve vytvořil v pletivu ovál, potom vyřízl (?) jeden, druhý, třetí otvor… Nejprve jsem si všiml “očí” a až když byla zhotovena fotografie (40×30) všiml jsem si “zubů”, “nosu”… Jelikož snímek měl dost technických i kompozičních vad, chtěl jsem ho nafotit znovu …, ale plátno je vyměněno, zbrusu nové, a kvůli retuši je nehodlám ničit. Budu čekat, zda se u jiného lešení neobjeví nějaká jiná “tvář”.
Snad jen: „Fotografie je absolutní jednotlivina, suverénní nahodilost…je to Příležitost, Setkání, Reálno v jeho neuchopitelném výrazu… fotografický snímek je přeplněn nahodilostí, jejíž je průhlednou a lehkou obálkou…” (Barthes, Poznámka k fotografii, s. 13)
Vážení členové Week of Life,
jistě jste zaznamenali, že dnešní výběr týdnů v sekci Poslední přidané je maličko jiný, než obvykle. Všechny nové týdny mají totiž dva charakteristické prvky – stejné město a časové období.
Paní Zuzana Bobovníková, která je členkou WoL, nás oslovila s tím, že by ráda společně s dalšími fotografy nafotila týden města Přerov. Nápad se nám velmi líbil, jelikož jsme zaznamenali, že ve svých týdnech rádi prezentujete oblast, ve které žijete a jelikož má projekt Week of Life v samotném názvu Život na planetě Zemi očima jejích obyvatel, v tomto případě bychom ho mohli zacílit na konkrétní bod, kterým je město Přerov.
Zorganizovat takovou akci jistě nebylo lehké, a proto si ceníme toho, že se nakonec přeci jen uskutečnila a díky již zmíněné Zuzaně Bobovníkové, Daně Cagaš, Vladimíru Caletkovi, Davidu Brayovi a uživatelce Valerisanek máme nyní možnost podívat se na jeden a ten samý týden očima 5 rozdílných lidí a posoudit, jak každý z nich vidí to své město, na jaká místa chodí a jak v něm tráví svůj život.
Příjemnou poznávací exkurzi do života přerovanů vám přeje tým WoL.
Week of Life se rozrostl o další zemi, kterou je Japonsko, takže nyní celkový počet zemí, ve kterých máme nafocený týden života, ukazuje krásné číslo 32!
V šesti letech ho táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Poslechl ho a jezdí dodnes. A čím dál tím lépe. Po Le Mans Series sbírá zkušenosti s formulí v šampionátu WSR a Auto GP, je náhradním a testovacím jezdcem týmu Renault F1. Jen na silnici ale Jan Charouz nezůstává. „Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, létat letadlem, mám rád vše, co má motor,“ říká.
Závodní auto jsem začal řídit už v letech, kdy jsem o takových věcech ještě vůbec nepřemýšlel. Prostě mě v šesti letech táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Tak jsem jel a jezdím dodnes. Kolem mých osmnácti let ale přišel čas, kdy už nešlo zvládat na 100% školu i závody, a musel jsem se rozhodnout, kam dál. Zvolil jsem takový typ závodů, který byl minimálně časově náročný (Le Mans Series), a k tomu jsem zvládal i univerzitu. Teď po škole jsem si řekl: Tak, mám školu, kterou jsem chtěl, a mám čas i možnost zkusit to. To byl asi moment, kdy mě poprvé vážně napadlo, že bych se mohl živit motosportem.
Před každým závodem formule GP se auto kompletně zkontroluje, aby se předešlo technickým problémům. Barvičky na kotoučích jsou indikátorem, jak hodně se při jízdě brzdy ohřály.
Nejvíc si vážím asi vítězství v seriálu Le Mans Series. Byl to pro mě super rok a jsem hrozně rád, že jsem měl možnost reprezentovat značku, jakou je Aston Martin. Je to totiž značka, která má historii a charakter, což se potom odráží i na počtu a entusiasmu fanoušků. Je skvělé být součástí něčeho takového. Tento rok byl můj výsledek v Le Mans papírově lepší, druhé místo v kategorii LMP2, ale zážitek z loňského roku byl emocionálně mnohem silnější.
Tento den jsem startoval ze třetího místa. Na startu se motá spousta lidí a je důležité zůstat soustředěný. Člověku se chce kvůli nervům neustále čůrat.
Formule 1 byla odmalička můj sen. Cesta k ní byla pro mě dost klikatá a v porovnání s ostatními závodníky nestandardní. Věnoval jsem se studiu a závodil jsem v prototypech Le Mans, kde jsem byl absolutně nejmladší. Teď jsem se ale, myslím, vrátil na tu správnou cestu, jezdím šampionát WSR a Auto GP, kde sbírám formulové zkušenosti, které mi teď prostě chybí. Formuli 1 jsem ale nejblíže, co jsem kdy byl. Jsem členem týmu Renault F1, náhradní, testovací a demo jezdec. V dnešní době, kdy není skoro žádné testování povolené, je každý kilometr v F1 důležitý, protože když se týmy rozhodují, koho na sezonu nasadí, hledají hlavně zkušenosti, rychlost a vyrovnanost.
Krásné slečny vždycky k autům patřily a patřit budou. Je to něco jako jing a jang. I když občas mohou působit jako rušivý element, funguje to spíš na soupeře než na mě. A to je dobře.
Hodně jsem o tom přemýšlel a nikdy bych se nechtěl ocitnout v situaci, v jaké je spousta jiných závodníků, kteří skončí a nic jiného než závodit neumí. Teď můžu říct, že i bez závodění bych se neztratil. Na podzim jsem absolvoval stáž v jedné soukromé švýcarské bance, kde mi sám majitel říkal, že jsem kdykoliv vítaný zpět. Mám zatím asi 150 hodin na pilotním průkazu, není to ještě dost na pilota ČSA, ale kdybych takovou práci chtěl, myslím, že bych to dokázal, ale nejvíc by mě asi bavilo založit si něco vlastního, třeba malou restauraci.
Letadlo mého spolujezdce Waltera. Když letíme na závody, vždycky dělám co-pilota, abych získal víc zkušeností. Jsem rezerva pro případ, že se hlavnímu pilotovi něco stane.
Nevím, jestli to má něco společného s povahou závodníka anebo spíš s tou mojí, ale rád se učím novým věcem, zvlášť když jde o řízení něčeho, co má motor… Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, na motorovém surfu, na rolbě, baví mne létat letadlem, jezdit na lodi, prostě všechno. Časem se, doufám, dostanu i k helikoptéře, ale zatím jsem časově docela vytížený. Jinak co se týče letadel, tak nejvíc času jsem strávil asi v Piperu Archer (jednomotorové vrtulové letadlo pro čtyři), ale teď už začínám létat s vícemotorovým letadlem, Piper Seneca. Poslední sezonu se snažím spojit příjemné s užitečným a na závody, které nejsou moc daleko, se snažím létat sám.
Na začátku každého závodního víkendu je potřeba jít na takzvaný sign-on, kde se kontroluje závodní licence, zdravotní karta jezdce a podepisuje se, že souhlasí s pravidly soutěže.
Samozřejmě rodiče, bez kterých bych nebyl nic, bráchu a pár blízkých kamarádů, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout. Na světě rád poznávám nová místa, nová jídla i nové dívky… Ale z Evropy mi je asi nejblíže Itálie, líbí se mi jejich pohodový styl života, vášeň a fakt, že se jejich den točí kolem jídla. Jinak samozřejmě Česko, které jsem v mládí trošku přehlížel, ale čím jsem starší, tím si stále častěji uvědomuji krásy jazyka, země, architektury a tak dále.
Mám rád dobré jídlo a hrozně rád vařím. Proto často zvu partu kamarádů na večeři. Dneska to byly těstoviny s boloňskou omáčkou a jehněčí kotletky s rozmarýnovými brambůrky.
Myslel jsem to tak, že za prvé bych nebyl vůbec. A za druhé to byli rodiče, kteří mi umožnili studovat a závodit. Samozřejmě, bez otcových manažerských schopností bych se ve své kariéře určitě nedostal tak daleko, ale otec si místo mě za ten volant sednout nemůže. Vždycky se najdou lidi, kteří říkají, že je celá moje kariéra jen podplacená a že ve skutečnosti nic neumím, ale například v letošní sezoně jezdím sérii World Series by Renault, kde jede 26 adeptů na Formuli 1. Po kvalifikaci je prvních 20 v jedné vteřině a šanci vyhrát má každý z nich. Všichni máme stejné auto, stejnou příležitost a je opravdu super pocit, když se mi na konci závodu podaří dostat se na podium. Doufejme, že časem dokážu tyto lidi svými výsledky umlčet.
Oslava narozenin s kamarády. Někdy je potřeba trochu vypnout a relaxovat. Ráno ale zpátky do posilovny.
Není to až zas tak úplně jednoduché, jak to vypadá. Tím nechci říct, že si stěžuju, mám obrovské štěstí, že se můžu věnovat věcem, o kterých ostatní lidé jen sní, ale je to také dřina. Musím dvakrát denně trénovat fyzičku, například hodinu běhu ráno a odpoledne posilovnu s trenérem, kdy se soustředíme na vytrvalost, zpevnění celého těla a posilování partií, které dostávají při závodech nejvíc zabrat, jako třeba krk. To vše abych v autě nemusel myslet na to, jestli jsem unavený nebo mě něco bolí, ale na to, jak zajet čas ještě o pár setin rychleji. Je na mě taky vyvíjen docela silný tlak, abych podával dobré výsledky, jak ze strany manažera, tak i od týmu Formule 1. Když musím udržet toto maximální nasazení každý týden po dobu třeba čtyř měsíců, není to vůbec jednoduché. Jo a dík za kompliment…
 |
 |
 |
 |
 |
Vážení členové Week of Life,
s radostí vám oznamujeme, že dne 6.9.2010 byla založena společnost Week of Life Rusko a dnešním dnem se oficiálně spouští ruská verze projektu Week of Life. Naše redakce je v Rusku zastoupena třemi novými členy, kterými jsou Oleg Tyagni-Ryadno (manažer projektu), Sergei Rogozhkin (výkonný manažer) a Tatiana Tebneva (překladatelka, textová editorka).
Přestože nás dělí tisíce kilometrů, spolupráce probíhá úspěšně a nám nezbývá nic jiného než konstatovat, že si vážíme nových příspěvků v podobě týdnů našich ruských uživatelů a jsme zároveň i rádi, že máte spolu s námi možnost seznámit se s životem lidí, jejichž domovem je tak rozsáhlá a rozmanitá země, jakou Rusko je.
Doufáme, že se nám brzy podaří nastolit spolupráci i s další zemí, abychom spolu mohli poznávat všední i nevšední dny jejích obyvatelů.
Krásný den vám přeje celý tým WoL!
První číslo magazínu WoL se na Zinio.com dostalo v sekci Art mezi nejprodávanější časopisy, což nás velice těší a dává nám to sílu pokračovat i v tom druhém, na kterém usilovně pracujeme.
Hezký den vám přeje tým Week of Life