V šesti letech ho táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Poslechl ho a jezdí dodnes. A čím dál tím lépe. Po Le Mans Series sbírá zkušenosti s formulí v šampionátu WSR a Auto GP, je náhradním a testovacím jezdcem týmu Renault F1. Jen na silnici ale Jan Charouz nezůstává. „Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, létat letadlem, mám rád vše, co má motor,“ říká.
Začneme odzadu. Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl být povoláním automobilový závodník, že by ses tím mohl živit? A stejně tak mě zajímá, kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl závodně řídit auto, motokáru, formuli?
Závodní auto jsem začal řídit už v letech, kdy jsem o takových věcech ještě vůbec nepřemýšlel. Prostě mě v šesti letech táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Tak jsem jel a jezdím dodnes. Kolem mých osmnácti let ale přišel čas, kdy už nešlo zvládat na 100% školu i závody, a musel jsem se rozhodnout, kam dál. Zvolil jsem takový typ závodů, který byl minimálně časově náročný (Le Mans Series), a k tomu jsem zvládal i univerzitu. Teď po škole jsem si řekl: Tak, mám školu, kterou jsem chtěl, a mám čas i možnost zkusit to. To byl asi moment, kdy mě poprvé vážně napadlo, že bych se mohl živit motosportem.
Před každým závodem formule GP se auto kompletně zkontroluje, aby se předešlo technickým problémům. Barvičky na kotoučích jsou indikátorem, jak hodně se při jízdě brzdy ohřály.
Loňský a letošní rok pro tebe byly velice úspěšné. Co se ti nejvíce podařilo a čeho si nejvíce vážíš?
Nejvíc si vážím asi vítězství v seriálu Le Mans Series. Byl to pro mě super rok a jsem hrozně rád, že jsem měl možnost reprezentovat značku, jakou je Aston Martin. Je to totiž značka, která má historii a charakter, což se potom odráží i na počtu a entusiasmu fanoušků. Je skvělé být součástí něčeho takového. Tento rok byl můj výsledek v Le Mans papírově lepší, druhé místo v kategorii LMP2, ale zážitek z loňského roku byl emocionálně mnohem silnější.
Tento den jsem startoval ze třetího místa. Na startu se motá spousta lidí a je důležité zůstat soustředěný. Člověku se chce kvůli nervům neustále čůrat.
A co ty a Formule 1?
Formule 1 byla odmalička můj sen. Cesta k ní byla pro mě dost klikatá a v porovnání s ostatními závodníky nestandardní. Věnoval jsem se studiu a závodil jsem v prototypech Le Mans, kde jsem byl absolutně nejmladší. Teď jsem se ale, myslím, vrátil na tu správnou cestu, jezdím šampionát WSR a Auto GP, kde sbírám formulové zkušenosti, které mi teď prostě chybí. Formuli 1 jsem ale nejblíže, co jsem kdy byl. Jsem členem týmu Renault F1, náhradní, testovací a demo jezdec. V dnešní době, kdy není skoro žádné testování povolené, je každý kilometr v F1 důležitý, protože když se týmy rozhodují, koho na sezonu nasadí, hledají hlavně zkušenosti, rychlost a vyrovnanost.
Krásné slečny vždycky k autům patřily a patřit budou. Je to něco jako jing a jang. I když občas mohou působit jako rušivý element, funguje to spíš na soupeře než na mě. A to je dobře.
Dovedeš si sám sebe představit v jiné roli, než je role automobilového závodníka? Co bys dělal a čím by ses živil, kdybys nebyl povoláním jezdec a kdybys třeba ani nenesl to slavné jméno po svém otci?
Hodně jsem o tom přemýšlel a nikdy bych se nechtěl ocitnout v situaci, v jaké je spousta jiných závodníků, kteří skončí a nic jiného než závodit neumí. Teď můžu říct, že i bez závodění bych se neztratil. Na podzim jsem absolvoval stáž v jedné soukromé švýcarské bance, kde mi sám majitel říkal, že jsem kdykoliv vítaný zpět. Mám zatím asi 150 hodin na pilotním průkazu, není to ještě dost na pilota ČSA, ale kdybych takovou práci chtěl, myslím, že bych to dokázal, ale nejvíc by mě asi bavilo založit si něco vlastního, třeba malou restauraci.
Letadlo mého spolujezdce Waltera. Když letíme na závody, vždycky dělám co-pilota, abych získal víc zkušeností. Jsem rezerva pro případ, že se hlavnímu pilotovi něco stane.
To jsem ani nevěděl, že létáš? Jak moc a na čem všem? A má to nějakou souvislost s povahou závodníka?
Nevím, jestli to má něco společného s povahou závodníka anebo spíš s tou mojí, ale rád se učím novým věcem, zvlášť když jde o řízení něčeho, co má motor… Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, na motorovém surfu, na rolbě, baví mne létat letadlem, jezdit na lodi, prostě všechno. Časem se, doufám, dostanu i k helikoptéře, ale zatím jsem časově docela vytížený. Jinak co se týče letadel, tak nejvíc času jsem strávil asi v Piperu Archer (jednomotorové vrtulové letadlo pro čtyři), ale teď už začínám létat s vícemotorovým letadlem, Piper Seneca. Poslední sezonu se snažím spojit příjemné s užitečným a na závody, které nejsou moc daleko, se snažím létat sám.
Na začátku každého závodního víkendu je potřeba jít na takzvaný sign-on, kde se kontroluje závodní licence, zdravotní karta jezdce a podepisuje se, že souhlasí s pravidly soutěže.
Co máš na světě nejraději, koho máš na světě nejraději a kde jsi na světě nejraději?
Samozřejmě rodiče, bez kterých bych nebyl nic, bráchu a pár blízkých kamarádů, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout. Na světě rád poznávám nová místa, nová jídla i nové dívky… Ale z Evropy mi je asi nejblíže Itálie, líbí se mi jejich pohodový styl života, vášeň a fakt, že se jejich den točí kolem jídla. Jinak samozřejmě Česko, které jsem v mládí trošku přehlížel, ale čím jsem starší, tím si stále častěji uvědomuji krásy jazyka, země, architektury a tak dále.
Mám rád dobré jídlo a hrozně rád vařím. Proto často zvu partu kamarádů na večeři. Dneska to byly těstoviny s boloňskou omáčkou a jehněčí kotletky s rozmarýnovými brambůrky.
Napsal jsi, že bys bez rodičů nebyl nic, asi jsi tím myslel hlavně otce, vzhledem k tvé kariéře… Pocítil jsi někdy, že ti to lidi dávali takzvaně po česku „sežrat“?
Myslel jsem to tak, že za prvé bych nebyl vůbec. A za druhé to byli rodiče, kteří mi umožnili studovat a závodit. Samozřejmě, bez otcových manažerských schopností bych se ve své kariéře určitě nedostal tak daleko, ale otec si místo mě za ten volant sednout nemůže. Vždycky se najdou lidi, kteří říkají, že je celá moje kariéra jen podplacená a že ve skutečnosti nic neumím, ale například v letošní sezoně jezdím sérii World Series by Renault, kde jede 26 adeptů na Formuli 1. Po kvalifikaci je prvních 20 v jedné vteřině a šanci vyhrát má každý z nich. Všichni máme stejné auto, stejnou příležitost a je opravdu super pocit, když se mi na konci závodu podaří dostat se na podium. Doufejme, že časem dokážu tyto lidi svými výsledky umlčet.
Oslava narozenin s kamarády. Někdy je potřeba trochu vypnout a relaxovat. Ráno ale zpátky do posilovny.
Co tvůj bezstarostný život, jsi vlastně dokonalý muž, co řídí formuli, umí létat, má peníze a skvěle vypadá. Jak se s tím žije? Vnímáš i realitu kolem sebe?
Není to až zas tak úplně jednoduché, jak to vypadá. Tím nechci říct, že si stěžuju, mám obrovské štěstí, že se můžu věnovat věcem, o kterých ostatní lidé jen sní, ale je to také dřina. Musím dvakrát denně trénovat fyzičku, například hodinu běhu ráno a odpoledne posilovnu s trenérem, kdy se soustředíme na vytrvalost, zpevnění celého těla a posilování partií, které dostávají při závodech nejvíc zabrat, jako třeba krk. To vše abych v autě nemusel myslet na to, jestli jsem unavený nebo mě něco bolí, ale na to, jak zajet čas ještě o pár setin rychleji. Je na mě taky vyvíjen docela silný tlak, abych podával dobré výsledky, jak ze strany manažera, tak i od týmu Formule 1. Když musím udržet toto maximální nasazení každý týden po dobu třeba čtyř měsíců, není to vůbec jednoduché. Jo a dík za kompliment…
Týdny Jana Charouze
