Položení základního kamene dětského domova

Vážení členové Week of Life,

rádi bychom se s vámi podělili o úspěch Jiřího Pergla, zakladatele nadace One More Day for Children, kterému se podařilo překonat veškeré administrativní a finanční překážky, a během svého zatím posledního pobytu v Keni se mu spolu s jeho spolupracovníky podařilo položit základní kámen budoucího dětského domova v osadě Doldol. Tento dětský domov bude určen dětem, se kterými si osud krutě pohrál nejenom tím, že přišly o své rodiče, ale navíc jsou i nakažené virem HIV, který již u mnohých z nich propukl v nevyléčitelné onemocnění AIDS.

 Základní kámen dětského domova

Jirko, držíme ti pěsti v tvých ušlechtilých plánech a jsme rádi, že ti na tvé cestě za postavením tolik potřebného domova můžeme také pomáhat!

Příjemný den vám všem přeje tým WoL.

Černobílá fotografie mi je bližší, přiznává Sergey Poteryaev

Poteryaev Sergey, Inženýr, Rusko

Není tomu dlouho, co projekt zažil boom v podobě týdnů života rusky mluvících členů WoL a díky tomu získal i mnoho kvalitních autorů, mezi kterými však vyčníval mladý Sergey Poteryaev. Již svým prvním týdnem dával tušit, že je obdařen velkým fotografickým talentem, což nám záhy ještě třikrát potvrdil. Nedalo nám jinak než ho vyzpovídat, dostat se mu maličko víc pod kůži, poznat trochu blíže nejenom jeho samotného, ale také místa, která ho na jeho fotografické cestě ovlivňují.

Projekt WoL se čím dál tím rychleji rozrůstá a stejným tempem nám přibývají i Mistři WoL. Když se tato rubrika spustila, měli budoucí mistři nafocený jeden, maximálně dva týdny. Poté, s postupem času, zaujímali redakci fotografové, kteří se spolu s projektem dostávali se svým fotografickým umem strmě vzhůru. Nyní padla volba na Vás. Máte nyní nafocené čtyři týdny, ale už od toho prvního bylo jasné, že se na WoL zrodil nový Mistr. Pocházíte z Ruska, z města Jekatěrinburg, které v projektu zažívá obrovský boom. Můžete nám o sobě a místu svého bydliště sdělit něco více?

Jmenuji se Sergey Poteryaev a je mi 22 let. Fotografii se věnuji 2 roky a mým nejoblíbenějším žánrem je dokument, který se snažím dělat živějším a zajímavějším. Rusko je obrovská země, ve které je tolik pozoruhodných věcí, že ani 4 týdny života nestačí na to, abyste pronikli do všech jejích tajů. Předpokládám, že lidé, kteří navštěvují Week of Life, by rádi poznali zdejší život a já doufám, že se mi podaří ukojit jejich zvědavost.

Pro většinu světa jsou nejznámějšími městy vaší krásné a rozsáhlé země Moskva a Petrohrad. Na mapě leží vaše město ještě o pomyslný kus více na východ. Čím je Jekatěrinburg a jeho okolí typické a co by turisty asi nejvíce zaujalo?

Ve skutečnosti jsem si stejnou otázku kladl nedávno – co odlišuje Jekatěrinburg od ostatních měst na světě? Naneštěstí na ni ještě nedokážu odpovědět, ale chci věřit tomu, že nevidím výjimečný rys svého města pouze proto, že jsem si již na jeho ulice a obyvatele zvykl. Jekatěrinburg by se dal nazvat obchodním městem. Pro turisty není problém najít jakoukoliv ulici či místo, kam se potřebují dostat.

Jednu věc ale mohu říct s jistotou. Když se nějaký turista rozhodne prohlédnout si celé město, všude se setká s tradiční ruskou pohostinností.

Ve vašem týdnu jste zachytil venkov i město. Jsou to velmi rozdílné světy, nejen co se týká fotografie. Co je Vašemu srdci bližší – život na vesnici či ve městě?

Život na venkově je mi duševně bližší. Každé léto trávím na vesnici u své babičky, a mohu i tvrdit, že jsem tam strávil své dětství. Co se týče města, je přeplněné a bohaté na události, což je dobré pro fotografování, ale vnitřní rovnováhy můžete dosáhnout pouze na venkově. Fotograf více než kdo jiný se nechává ovlivňovat prostředím a já doufám, že je to z mých fotografií venkova patrné.

První týden jste nám ukázal svůj život barevný. V druhém týdnu jste nám nabídnul zase černobílý pohled. Byla to pro Vás zkouška, nebo je to cílené? Je Vám milejší fotografie, kterou doplňuje mnohdy výrazný barevný prvek, či odstíny šedi, kde se snáze soustředíte na děj, který se ve snímku odehrává?

Řekl bych, že se snažím o zachování celistvosti obrázku. Od začátku jsem si říkal, že pouhý život takový, jaký je, neodpovídá mým představám, a proto jsem si určil nějaké cíle, které by mohly spojit týden do jednoduchého řetězce. Černobílá verze byla jedním z pokusů. Při pohledu na mé týdny by leckdo mohl nabýt dojmu, že mám radši barevné fotografie, ale opak je pravdou. Černobílá fotografie mi je bližší díky tomu, jak je výrazná a jednoduchá na vyjádření. S jejím použitím je jednodušší ukázat hlavní podstatu zobrazeného děje.

Již jste nám sdělil proč navštívit Jekatěrinburg. Nyní by nás zajímalo, jakou zemi a vlastně i kulturu dané země, byste nejraději zachytil na Vašich fotografiích?

Není to dlouho, co jsem se vrátil z Istanbulu, z místa, které jsem si strašně moc přál vidět. Doufám, že se členům Week of Life budou fotografie, které jsem tam pořídil, líbit. Rád bych umožnil bližší poznání bohatství turecké kultury, jelikož si myslím, že tato země, stejně jako Rusko, nebyla ještě dostatečně zachycena. Příští destinací, kterou bych velice rád navštívil, je Oděsa (na Ukrajině). Plánuju podívat se tam v zimě a zachytit toto letovisko bez turistů.

Jste mladý člověk, který vnímá svět jinak než jako např. ti o generaci starší. Rusko jako takové se za posledních dvacet let velmi změnilo. Je to viditelné i z mnoha týdnů Vašich kolegů. Ve vaší zemi je možné volně podnikat a jistě se na trhu objevuje mnoho fotografů. Řekněte nám, jaké možnosti má začínající fotograf – možnost studia fotografie, zavedení živnosti či jen otevřený svět digitální fotografie pro široké masy běžných uživatelů?

V Rusku bohužel nemáme možnost se ve fotografii více vzdělávat. Jsou zde 2 – 3 místa, kam mladý člověk, který se o fotografii vážně zajímá, může jít studovat. Ruský fotograf nedělá pokroky díky vzdělávání, ale právě díky jeho absenci. Nejvíce znalostí získáte komunikací a výměnou zkušeností s fotografy, kteří jsou vám blízcí.

Trh s fotografickými službami je však velký: reklamní odvětví, svatební fotografie, módní průmysl. Dokumentární fotografie není tím nejlepším způsobem, jak si vydělat na živobytí. Stále je tu ale mnoho lidí, kteří se o život v Rusku zajímají a chtějí ho vidět na dobrých fotografiích. Takže přes to všechno se každý rok setkáváme s velice zajímavými dokumentárními fotografy.

To, že se dokumentární fotografií lze uživit jen těžko, je problém asi po celém světě. Přesto se jí lidé věnují a snaží se zachytit život svým pohledem. Máte nějaké fotografické vzory v dokumentu, ať už světové či z Vašeho okolí?

Asi by bylo v tomto případě vhodnější mluvit o fotografii jako takové, jelikož o životě fotografů, které mám rád, toho moc nevím. S postupem času se mé preference v oblasti fotografie měnily. Jako první mne zaujal Henri Cartier-Bresson a asi ani nemusím vysvětlovat, proč zrovna on. V té samé době jsem miloval práci Lee Friendlandera, který uměl dát chaosu jistý řád. Také bych rád upozornil na ruského fotografa Vladimira Vyatkina, jehož díla rozhodně stojí za povšimnutí.

Později mne čím dál tím víc přitahovaly fotografie Martina Parra a Jacoba Aue Sobola. Líbí se mi jejich autentický pohled na svět a schopnost nápaditě zobrazit zdánlivě bezvýznamné prvky. Svůj osobní vývoj vidím v kombinaci jednoduchého vyjadřování Henriho Cartier-Bressona a vizuálního umění současných fotografů.

Před několika dny se v Rusku, respektive přímo v Jekatěrinburgu, otevřela redakce ruské WoL. Jste obrovskou zemí s velkými rozdíly v mnoha směrech. Jak jste se o projektu dozvěděl a co Vás při seznamování se s ním zaujalo nejvíce?

O projektu jsem se dozvěděl od Sergeie Rogozhkina a Olega Tyagni-Ryadna. Navrhli mi, abych se zúčastnil a tak jsem se rozhodl nafotit jeden týden a po něm také další, což nakonec vyústilo v celý měsíc mého života. Rád bych poznával rozdílné země očima jejich fotografů. Když cestujete, tak jste vždy pouze turista, WoL však nabízí pohled zevnitř. A o tom přesně dokumentování je.

Za několik let zde budete mít střípek života, který bude součástí obrovské mozaiky tisíců lidí z celé planety. Přemýšlíte občas nad tím, jaké reakce budou mít lidé za několik let nad Vašimi fotografiemi v tomto projektu?

Podle mě se fotograf snaží zachytit život takovým způsobem, aby lidé, kteří se na jeho fotografie budou v budoucnosti dívat, pochopili, jak se v té době žilo, jací lidé byli a jak trávili svůj volný čas. Fotograf tak prostřednictvím své práce zanechává svědectví pro budoucí generace o době, ve které žil. A WoL umožňuje to samé.

Týdny Poteryaeva Sergeye

Škleb

Na obou stranách mostu Legií jsou umístěny vždy dvě věže, které v dobách rané existence mostu sloužily k vybírání mýtného. Nevím, kolikrát jsem tudy za poslední tři roky prošel a kolikrát z toho s fotoaparátem. Prostě jednou, při správné konstelaci (náhoda prý přeje připravenému) jsem si všiml “tváře”.Za samostatnou úvahu by stálo, jak a proč tento “vandalismus” vznikl, kdo a proč nejprve vytvořil v pletivu ovál, potom vyřízl (?) jeden, druhý, třetí otvor… Nejprve jsem si všiml “očí” a až když byla zhotovena fotografie (40×30) všiml jsem si “zubů”, “nosu”… Jelikož snímek měl dost technických i kompozičních vad, chtěl jsem ho nafotit znovu …, ale plátno je vyměněno, zbrusu nové, a kvůli retuši je nehodlám ničit. Budu čekat, zda se u jiného lešení neobjeví nějaká jiná “tvář”.

Škleb

Snad jen: „Fotografie je absolutní jednotlivina, suverénní nahodilost…je to Příležitost, Setkání, Reálno v jeho neuchopitelném výrazu… fotografický snímek je přeplněn nahodilostí, jejíž je průhlednou a lehkou obálkou…” (Barthes, Poznámka k fotografii, s. 13)

Lukáš Augustýn

Poslední přidané: Přerovský týden

Vážení členové Week of Life,

jistě jste zaznamenali, že dnešní výběr týdnů v sekci Poslední přidané je maličko jiný, než obvykle. Všechny nové týdny mají totiž dva charakteristické prvky – stejné město a časové období.

Paní Zuzana Bobovníková, která je členkou WoL, nás oslovila s tím, že by ráda společně s dalšími fotografy nafotila týden města Přerov. Nápad se nám velmi líbil, jelikož jsme zaznamenali, že ve svých týdnech rádi prezentujete oblast, ve které žijete a jelikož má projekt Week of Life v samotném názvu Život na planetě Zemi očima jejích obyvatel, v tomto případě bychom ho mohli zacílit na konkrétní bod, kterým je město Přerov.

Zorganizovat takovou akci jistě nebylo lehké, a proto si ceníme toho, že se nakonec přeci jen uskutečnila a díky již zmíněné Zuzaně Bobovníkové, Daně Cagaš, Vladimíru Caletkovi, Davidu Brayovi a uživatelce Valerisanek máme nyní možnost podívat se na jeden a ten samý týden očima 5 rozdílných lidí a posoudit, jak každý z nich vidí to své město, na jaká místa chodí a jak v něm tráví svůj život.

Příjemnou poznávací exkurzi do života přerovanů vám přeje tým WoL.

Krásky v depu mě nerozhodí, říká testovací závodník F1 Jan Charouz

V šesti letech ho táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Poslechl ho a jezdí dodnes. A čím dál tím lépe. Po Le Mans Series sbírá zkušenosti s formulí v šampionátu WSR a Auto GP, je náhradním a testovacím jezdcem týmu Renault F1. Jen na silnici ale Jan Charouz nezůstává. „Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, létat letadlem, mám rád vše, co má motor,“ říká.

Začneme odzadu. Kdy tě poprvé napadlo, že bys mohl být povoláním automobilový závodník, že by ses tím mohl živit? A stejně tak mě zajímá, kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěl závodně řídit auto, motokáru, formuli?

Závodní auto jsem začal řídit už v letech, kdy jsem o takových věcech ještě vůbec nepřemýšlel. Prostě mě v šesti letech táta posadil do motokáry a řekl: „Jeď!” Tak jsem jel a jezdím dodnes. Kolem mých osmnácti let ale přišel čas, kdy už nešlo zvládat na 100% školu i závody, a musel jsem se rozhodnout, kam dál. Zvolil jsem takový typ závodů, který byl minimálně časově náročný (Le Mans Series), a k tomu jsem zvládal i univerzitu. Teď po škole jsem si řekl: Tak, mám školu, kterou jsem chtěl, a mám čas i možnost zkusit to. To byl asi moment, kdy mě poprvé vážně napadlo, že bych se mohl živit motosportem.

Jan Charouz
Před každým závodem formule GP se auto kompletně zkontroluje, aby se předešlo technickým problémům. Barvičky na kotoučích jsou indikátorem, jak hodně se při jízdě brzdy ohřály.

Loňský a letošní rok pro tebe byly velice úspěšné. Co se ti nejvíce podařilo a čeho si nejvíce vážíš?

Nejvíc si vážím asi vítězství v seriálu Le Mans Series. Byl to pro mě super rok a jsem hrozně rád, že jsem měl možnost reprezentovat značku, jakou je Aston Martin. Je to totiž značka, která má historii a charakter, což se potom odráží i na počtu a entusiasmu fanoušků. Je skvělé být součástí něčeho takového. Tento rok byl můj výsledek v Le Mans papírově lepší, druhé místo v kategorii LMP2, ale zážitek z loňského roku byl emocionálně mnohem silnější.

Jan Charouz
Tento den jsem startoval ze třetího místa. Na startu se motá spousta lidí a je důležité zůstat soustředěný. Člověku se chce kvůli nervům neustále čůrat.

A co ty a Formule 1?

Formule 1 byla odmalička můj sen. Cesta k ní byla pro mě dost klikatá a v porovnání s ostatními závodníky nestandardní. Věnoval jsem se studiu a závodil jsem v prototypech Le Mans, kde jsem byl absolutně nejmladší. Teď jsem se ale, myslím, vrátil na tu správnou cestu, jezdím šampionát WSR a Auto GP, kde sbírám formulové zkušenosti, které mi teď prostě chybí. Formuli 1 jsem ale nejblíže, co jsem kdy byl. Jsem členem týmu Renault F1, náhradní, testovací a demo jezdec. V dnešní době, kdy není skoro žádné testování povolené, je každý kilometr v F1 důležitý, protože když se týmy rozhodují, koho na sezonu nasadí, hledají hlavně zkušenosti, rychlost a vyrovnanost.

Jan Charouz
Krásné slečny vždycky k autům patřily a patřit budou. Je to něco jako jing a jang. I když občas mohou působit jako rušivý element, funguje to spíš na soupeře než na mě. A to je dobře.

Dovedeš si sám sebe představit v jiné roli, než je role automobilového závodníka? Co bys dělal a čím by ses živil, kdybys nebyl povoláním jezdec a kdybys třeba ani nenesl to slavné jméno po svém otci?

Hodně jsem o tom přemýšlel a nikdy bych se nechtěl ocitnout v situaci, v jaké je spousta jiných závodníků, kteří skončí a nic jiného než závodit neumí. Teď můžu říct, že i bez závodění bych se neztratil. Na podzim jsem absolvoval stáž v jedné soukromé švýcarské bance, kde mi sám majitel říkal, že jsem kdykoliv vítaný zpět. Mám zatím asi 150 hodin na pilotním průkazu, není to ještě dost na pilota ČSA, ale kdybych takovou práci chtěl, myslím, že bych to dokázal, ale nejvíc by mě asi bavilo založit si něco vlastního, třeba malou restauraci.

Jan Charouz
Letadlo mého spolujezdce Waltera. Když letíme na závody, vždycky dělám co-pilota, abych získal víc zkušeností. Jsem rezerva pro případ, že se hlavnímu pilotovi něco stane.

To jsem ani nevěděl, že létáš? Jak moc a na čem všem? A má to nějakou souvislost s povahou závodníka?

Nevím, jestli to má něco společného s povahou závodníka anebo spíš s tou mojí, ale rád se učím novým věcem, zvlášť když jde o řízení něčeho, co má motor… Baví mě jezdit na sněžných a vodních skútrech, na motorovém surfu, na rolbě, baví mne létat letadlem, jezdit na lodi, prostě všechno. Časem se, doufám, dostanu i k helikoptéře, ale zatím jsem časově docela vytížený. Jinak co se týče letadel, tak nejvíc času jsem strávil asi v Piperu Archer (jednomotorové vrtulové letadlo pro čtyři), ale teď už začínám létat s vícemotorovým letadlem, Piper Seneca. Poslední sezonu se snažím spojit příjemné s užitečným a na závody, které nejsou moc daleko, se snažím létat sám.

Jan Charouz
Na začátku každého závodního víkendu je potřeba jít na takzvaný sign-on, kde se kontroluje závodní licence, zdravotní karta jezdce a podepisuje se, že souhlasí s pravidly soutěže.

Co máš na světě nejraději, koho máš na světě nejraději a kde jsi na světě nejraději?

Samozřejmě rodiče, bez kterých bych nebyl nic, bráchu a pár blízkých kamarádů, o kterých vím, že se na ně můžu spolehnout. Na světě rád poznávám nová místa, nová jídla i nové dívky… Ale z Evropy mi je asi nejblíže Itálie, líbí se mi jejich pohodový styl života, vášeň a fakt, že se jejich den točí kolem jídla. Jinak samozřejmě Česko, které jsem v mládí trošku přehlížel, ale čím jsem starší, tím si stále častěji uvědomuji krásy jazyka, země, architektury a tak dále.

Jan Charouz
Mám rád dobré jídlo a hrozně rád vařím. Proto často zvu partu kamarádů na večeři. Dneska to byly těstoviny s boloňskou omáčkou a jehněčí kotletky s rozmarýnovými brambůrky.

Napsal jsi, že bys bez rodičů nebyl nic, asi jsi tím myslel hlavně otce, vzhledem k tvé kariéře… Pocítil jsi někdy, že ti to lidi dávali takzvaně po česku „sežrat“?

Myslel jsem to tak, že za prvé bych nebyl vůbec. A za druhé to byli rodiče, kteří mi umožnili studovat a závodit. Samozřejmě, bez otcových manažerských schopností bych se ve své kariéře určitě nedostal tak daleko, ale otec si místo mě za ten volant sednout nemůže. Vždycky se najdou lidi, kteří říkají, že je celá moje kariéra jen podplacená a že ve skutečnosti nic neumím, ale například v letošní sezoně jezdím sérii World Series by Renault, kde jede 26 adeptů na Formuli 1. Po kvalifikaci je prvních 20 v jedné vteřině a šanci vyhrát má každý z nich. Všichni máme stejné auto, stejnou příležitost a je opravdu super pocit, když se mi na konci závodu podaří dostat se na podium. Doufejme, že časem dokážu tyto lidi svými výsledky umlčet.

Jan Charouz
Oslava narozenin s kamarády. Někdy je potřeba trochu vypnout a relaxovat. Ráno ale zpátky do posilovny.

Co tvůj bezstarostný život, jsi vlastně dokonalý muž, co řídí formuli, umí létat, má peníze a skvěle vypadá. Jak se s tím žije? Vnímáš i realitu kolem sebe?

Není to až zas tak úplně jednoduché, jak to vypadá. Tím nechci říct, že si stěžuju, mám obrovské štěstí, že se můžu věnovat věcem, o kterých ostatní lidé jen sní, ale je to také dřina. Musím dvakrát denně trénovat fyzičku, například hodinu běhu ráno a odpoledne posilovnu s trenérem, kdy se soustředíme na vytrvalost, zpevnění celého těla a posilování partií, které dostávají při závodech nejvíc zabrat, jako třeba krk. To vše abych v autě nemusel myslet na to, jestli jsem unavený nebo mě něco bolí, ale na to, jak zajet čas ještě o pár setin rychleji. Je na mě taky vyvíjen docela silný tlak, abych podával dobré výsledky, jak ze strany manažera, tak i od týmu Formule 1. Když musím udržet toto maximální nasazení každý týden po dobu třeba čtyř měsíců, není to vůbec jednoduché. Jo a dík za kompliment…

Jan Charouz Jan Charouz
Jan Charouz Jan Charouz
Jan Charouz

Týdny Jana Charouze

Ruský WoL: Oficiální spuštění

Vážení členové Week of Life,

s radostí vám oznamujeme, že dne 6.9.2010 byla založena společnost Week of Life Rusko a dnešním dnem se oficiálně spouští ruská verze projektu Week of Life. Naše redakce je v Rusku zastoupena třemi novými členy, kterými jsou Oleg Tyagni-Ryadno (manažer projektu), Sergei Rogozhkin (výkonný manažer) a Tatiana Tebneva (překladatelka, textová editorka).

Přestože nás dělí tisíce kilometrů, spolupráce probíhá úspěšně a nám nezbývá nic jiného než konstatovat, že si vážíme nových příspěvků v podobě týdnů našich ruských uživatelů a jsme zároveň i rádi, že máte spolu s námi možnost seznámit se s životem lidí, jejichž domovem je tak rozsáhlá a rozmanitá země, jakou Rusko je.

Doufáme, že se nám brzy podaří nastolit spolupráci i s další zemí, abychom spolu mohli poznávat všední i nevšední dny jejích obyvatelů.

Krásný den vám přeje celý tým WoL!

Samsung EX1

Špičkových kompaktních digitálů je na trhu doslova jako šafránu. O to více pak potěší, když se objeví nový model, který rozčeří jinak poklidnou hladinu tohoto segmentu fotoaparátů. Na těle novinky však nenajdete logo některé z tradičních velkolepých fotografických značek, nýbrž značku korejského Samsungu.

Když jsme u toho Samsungu – přestože je tato firma obecně vnímána jako „výrobce mobilů a chladniček“, v produkci fotoaparátů není rozhodně žádným nováčkem. Výrobou fotopřístrojů se Samsung zabývá už od osmdesátých let minulého století a od té doby také spolupracuje například s významným výrobcem optiky Schneider-Kreuznach či designérským studiem Porsche. Samsung nezaspal ani nástup digitální technologie, což jste ostatně již na stránkách Week of Life mohli zjistit – některé zajímavé fotoaparáty této značky jsme již představili.

Novým digitálním kompaktem nejvyšší třídy – modelem EX1 – se Samsung zařadil do elitní kategorie, v níž najdete to nejlepší, co lze v současné době mezi digikompakty pořídit. My jsme testovali např. Canon PowerShot S90 a Canon PowerShot G11 nebo dnes již starší Leicu D-Lux 4.

Před sebou tedy máte relativně velký digitální kompakt (tělo je stejně široké jako např. Olympus Pen E-PL1) ve strohém designu s převažujícími ostrými hranami. Samsung EX1 si můžete pořídit buď v klasickém černém provedení nebo ve tmavě stříbrném či spíše titanovém ladění – viz námi testovaný kus. Tělo je kovové, přesněji řečeno opláštěné lehkou kovovou „slupkou“, dílenské zpracování je příkladné – všechny součástky perfektně lícují, nic nevrže, neviklá se, ovládací prvky mají jasně zřetelnou aretaci.

Jako kompakt nejvyšší třídy je EX1 vybaven větším množstvím ovládacích prvků, sáňkami pro nasazení externího blesku, závitem na tubusu objektivu či displejem na kloubovém uchycení. Chloubou tohoto modelu je pak ultrasvětelný zoom Schneider-Kreuznach Varioplan 24–72 mm F1,8–2,4. Takovou světelností se žádný z konkurentů nemůže pochlubit.


Samsung EX1 – ve zkratce
Rozlišení 10 Mpx
Snímač CCD 1/1,7″
Optika 24–72 mm F1,8–2,4, stabilizace
Video VGA (640 × 480 px)

Optické hledáčky už najdete jen u několika málo digikompaktů, jejich funkci zastal velký zadní displej. Samsung u modelu EX1 nešetřil a nejenže použil třípalcový displej typu AMOLED (více jsme o tomto displeji psali v recenzi Samsungu NX1) s vysokým VGA rozlišením, ale také jej umístil na kloubové uchycení, což je výborná vymoženost pro fotografování z téměř jakékoliv polohy.

Super vychytávky
Kvalitní světelná optika
Možnost fotografovat do RAWu
Výborný AMOLED displej na kloubovém uchycení

V souvislosti s displejem je třeba také pochválit povedené menu přístroje. To je jednak vkusně graficky navrženo, doplněno nenásilnou animací, a také je přehledné a logicky členěné. Pro přístup k nejdůležitějším snímacím parametrům slouží rychlá nabídka pod tlačítkem Fn.
Jakožto vyspělý digikompakt je Samsung EX1 vybaven množstvím ovládacích prvků přímého přístupu k funkcím. Nechybí vtipně navržený přední roller, zapuštěný do gripu, druhé ovládací kolečko je pak na zadní stěně kolem čtyřsměrného voliče.

Horní část fotoaparátu je vybavena hned dvěma kruhovými voliči, z nichž jeden klasicky obsluhuje expoziční režimy a druhý pak zastupuje funkce typu Drive – přepíná se zde tedy jednosnímkové nebo sériové focení, samospoušť či bracketing.
Zadní pravá strana přístroje se nijak nevymyká běžným standardům, za zmínku snad stojí v současné době stále populárnější separátní spoušť s červeným tlačítkem pro natáčení videosekvencí.

Funkcionalitou, která jako by z oka vypadla konkurenční Leice D-Lux 4 (nebo „zdrojovému“ Panasonicu Lumix DMC-LX3), je výsuvný vestavěný blesk, který je nutné před použitím nechat ručně vysunout pomocí ovladače na horní stěně. Interní blesk má samozřejmě jen malý výkon (směrné číslo výrobce neuvádí), nicméně spolu s vynikající světelností objektivu jej použít lze velmi často. Vedle něj umístěné sáňky pro externí blesk pak samozřejmě práci ve špatném osvětlení usnadňují mnohem více.

Ukázky menu fotoaparátu Samsung EX1

Celkové hodnocení

Z pohledu konstrukce a ovládání se Samsungu EX1 nedá téměř nic vytknout. Snad jen, že není příjemné, když zmizí reálný histogram při nastavování korekce expozice. Jinak je práce s přístrojem velmi intuitivní a pohodlná. Trochu zamrzí také nijak zvláštní rychlostní parametry – fotoaparát po zapnutí docela pomalu nabíhá, a také ukládání do RAWu je hodně pozvolné. Naštěstí ostření zvládá ve své třídě standardní rychlostí.
Obrazovou kvalitu lze nazvat výbornou. Optika kreslí ostře až do rohů i při plně otevřené cloně, obrazové vady, jako je chromatická aberace, jsou výborně potlačené. Šum je až do ISO 800 velmi dobře korigován, u vyšších hodnot citlivosti ale počítejte s viditelnou degradací snímků.
Největší problém je v citlivosti nejširších ohnisek na protisvětlo. Optika má pravděpodobně méně účinné antireflexní vrstvy, což bohužel znamená, že de facto jakékoliv i slabé protisvětlo na snímcích způsobuje zřetelný závoj – viditelnou ztrátu kontrastu. Možná by pomohla tvarovaná sluneční clona, tu však v základní výbavě nenajdete.

Základní technické údaje Samsung EX1

Snímač

CCD 10 Mpx, 1/1,7″
10 Mpx (3 648 × 2 736 px)
Citlivost ISO 80 až 3 200

Optika

24–72 mm F1,8–2,4
Stabilizovaná optika

Paměťové médium

SD/SDHC, 24 MB interní paměť

Datové formáty

Obraz: JPEG, SRW
Video: MP4

Video

640 × 480 px, 30 nebo 15 fps
320 × 240 px, 30 nebo 15 fps
Zvuk mono

Displej

Typ AMOLED
Úhlopříčka 3″ (76 mm)
614 000 px

Napájení

Li-Ion akumulátor

Rozměry a hmotnost

115 × 65 × 46 mm (š × v × h)
335 g (vč. akumulátoru a paměťové karty)

Chcete znát názor foto specialisty, případně shlédnout krátkou videoprezentaci fotoaparátu Samsung EX1?

Fotografie Mirečka

I když to není fotka, kterou jsem dělal já, ale můj děda, příběh k ní se mě velice týká a to tak, že při pohledu na nalezený skleněný negativ po mnoha letech se mi roztřásla kolena.Můj děda byl ve dvacátých a třicátých letech fotograf. Přesto, že svou rodinu tehdy běžně fotografoval , na žádné společné nebo samostatné fotografii neměl vyfoceného svého nejvíce milovaného prostředního syna Mirečka. Přesto, že se dožil pouze tří let, byl pro své mimořádně vyspělé chování, samostatnost a veselé příhody s ním, milován celou vesnicí (jižní Čechy). Děda, dá se říct, žil jen pro něj (pozn. – mám teď tři syny ve stejném věku, jako měl tehdy můj děda).

Mireček

Ve třech letech onemocněl Mireček běžnou dětskou nemocí a pozvaný vesnický lékař mu dal špatně injekci, při které Mireček zkolaboval. Děda ho celou dobu držel v náručí a potom ještě dva dny. A pak udělal ve svém zoufalém rozpoložení jedinou fotku svého synáčka, aby si ho alespoň takto uchoval v paměti.

Po několika letech zemřel na rakovinu. Bylo to prý pro něj vysvobození, jelikož celou tu dobu se trápil výčitkami a stezkem.

Vladimír Brunton