Week of Life Magazín: PRÁVĚ V PRODEJI!

Week of Life MagazinePředstavujeme vám historicky první číslo magazínu Week of Life, které vzniklo hlavně z důvodu šířit myšlenku WoL dál do celého světa různými cestami a směry. Hlavní přínos magazínu tak vidíme ve spojení se společností Zinio.com, která je ve svém oboru tím největším hráčem na světovém trhu. Věříme, že i ti, kteří ještě WoL nepotkali, myšlenka zaujme a že se tak můžeme těšit na životy nových uživatelů z celého světa.

Magazín Week of Life je dostupný pouze v anglické verzi a elektronické podobě. Objednávat ho můžete prostřednictvím stránek Zinio.com.

 

Deníkové vidění světa očima Lenky Pužmanové

Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika

Při vyslovení jména Lenka Pužmanová si mnoho z nás vybaví promyšlené, originálně pojaté týdny, které spojuje charakteristický prvek, kterým je nezapomenutelný pohled z okna. Styl této grafičky je jedním slovem nezaměnitelný, ať už díky svému barevnému či grafickému pojetí. Přestože ona sama se za dokumentaristku nepovažuje, my můžeme s jistotou tvrdit, že svůj život dokáže zdokumentovat velice dobře a navíc i s lehkostí jí vlastní.

Když si projdeme Váš první týden a týdny další, najdeme zde jeden společný prvek – obyčejné prostranství mezi panelovými domy. Tím jste se v projektu WoL zapsala mezi autory, kteří do svých týdnů vložili něco charakteristického pro svůj život. Je to obyčejný pohled z okna, který vídají denně miliony lidí, ale přitom jej nikdo nezachytí. Co pro Vás tento pohled a vlastně jeho zařazení do Vašich týdnů znamená?

Fotografování jednoho místa v průběhu času není samozřejmě můj nápad. Inspiroval mě Jiří Hanke, který fotografoval pohled z okna svého bytu mnoho let. Toto pojetí je blízké mému „deníkovému“ vidění a zachycování světa. Začala jsem vlastně už kolem roku 2001, když jsem bydlela v pronajatém přízemním bytě a nafotila jsem asi 30 fotografií, tehdy ještě na černobílý kinofilm. Později jsem měla nádherný výhled na Vltavu a Dlouhý most (který se na WoL již několikrát objevil v setech jiných autorů). Před tímto mostem rostly 2 vysoké stromy, které vlivem ročních období (a k mojí radosti) měnily scenérii za oknem. Fotila jsem tento pohled na barevný film asi rok. Těsně před mým odstěhováním jeden z těch stromů uschl a byl pokácen. Před dvěma roky jsme si s přítelem koupili byt nedaleko centra Českých Budějovic. Když jsme ten byt a místo viděli poprvé, měli jsme hned jasno, že tady chceme bydlet. Kamarád Honza Flaška to komentoval asi tak, že jsme si vybírali byt podle toho, jaký je z něho výhled, nikoli podle velikosti, dispozice…

Vaše profese nám potvrzuje, že grafici jsou velmi kreativní a kvalitní autoři. Z deseti mistrů jsou zde rovnou tři. Můžete nám podrobněji přiblížit, o jakou práci se jedná?

Já se zabývám zejména grafickým designem, úpravou a sazbou knih, a ilustracemi. Tato práce zahrnuje navrhování vizuálních stylů, firemních tiskovin, internetových stránek, různých publikací, periodik apod. Ačkoliv bych se mohla dostat i k poměrně lukrativním zakázkám, nejradši dělám grafickou úpravu knížek či kulturních akcí, což je sice práce někdy hůře placená, ale zato zajímavá i zábavná. Baví mě práce s obrazem i písmem, z čehož vyplývá, že nejradši bych dělala fotografické publikace nebo katalogy výtvarníkům. Ale i na jiných zakázkách se můžu leckdy „vyřádit“.

Žijete v Českých Budějovicích. Je zajímavé, že právě toto město má v projektu WoL velice širokou základnu aktivních autorů. Podobně velkých měst je v naší zemi mnoho, ale České Budějovice vynikají. Je tato účast nějak organizovaná např. klubovou činností nebo je to náhoda?

Myslím si, že je to náhoda. O WoL jsme (fotoklub Vývojka) se dozvěděli od pana Ziky již v prosinci loňského roku. Ale trvalo nám několik měsíců, než se někdo z nás odvážil „vyjít s kůží na trh“. Zatím jsme se z našeho fotoklubu zúčastnili 3 (kromě mě jsou to Jan Flaška a Michal Duda). Ostatní „Budějčáky“ na WoL vlastně ani neznám a nevím, jestli oni mají nějakou svoji buňku. Pouze s Lindou Burdovou jsem se seznámila na jedné vernisáži. Zajímavá je podobnost s Institutem tvůrčí fotografie, kde také studovalo nebo studuje mnoho lidí z Českých Budějovic a okolí. Také mne to neminulo. Každopádně je to pro nás výzva a mohli bychom uspořádat setkání jihočeské sekce WoL. Ovšem buďte shovívaví, pokud to nebude hned – my Jihočeši jsme prostě takoví zadumaní, uzavření, váhaví až pomalí. Ale nakonec z nás vždycky něco vypadne.

Zmínila jste Fotoklub Vývojka. Jistě jste jeho členem. Mnoho fotografů se však v žádném takovém spolku nesdružuje. Co pro Vás členství ve fotoklubu znamená?

Vývojka je naštěstí neorganizované sdružení lidí, takže „členství“ v něm člověka nikterak nezavazuje a to mi právě vyhovuje. Přináší mi hlavně setkání se zajímavými lidmi, se kterými už jsme se za ty roky tak nějak sžili a jsou pro mě spíš přátelé než kolegové (nebo souputníci). Fotoklub také nemá plánovanou činnost. Děláme si v podstatě, co chceme. Když se rozhodneme někam jet nebo navštívit nějakou výstavu, tak jde ten, kdo chce. Občas si mezi sebou zadáme nějaké téma na focení a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Obvykle se ale naše „schůzky“ odehrávají jako setkání u piva nebo čaje, kde se rozebírá úplně všechno a občas dojde i na fotografii. Nemáme ani stálý výstavní prostor, i když nyní se možná něco rýsuje. Asi jedinou naší pravidelnou akcí je každoroční pořádání soutěže Fotouniverziáda (nyní je právě nejvhodnější doba na přihlášení).

Jižní Čechy jsou nádherný kraj. Šumava, Třeboňské rybníky, Lipno, Český Krumlov, zámek v Hluboké nad Vltavou a mnoho dalších perel se najde v této části ČR. Mnoho Čechů sem jezdí na dovolenou. Máte nějaké vysněné místo, ať už ve Vašem blízkém okolí či hodně vzdáleném, kde byste chtěla fotografovat a blíže ho poznat?

Pro mě není příliš důležité, kde fotografuji, abych tam udělala nějaké zásadní fotky. Spíš bych řekla, že hraje roli, jak dlouho tam člověk je. Samozřejmě, že jsou místa, kam bych se chtěla určitě podívat, ale během dovolené to lze poznat jen velmi povrchně. Na takových krátkých cestách může člověk těžko něco vypovědět o té či oné zemi, ale může podat nějakou zprávu o sobě (třeba prostřednictvím Week of Life). Z mého pohledu a přístupu k fotografii se dají udělat zajímavé fotky kdekoliv a exotičnost pro mě nehraje velkou roli. Jinak tedy mám ráda severské země – chtěla bych se znovu podívat do Skandinávie a navíc bych ráda navštívila Island, Kanadu, Čínu,… Takových míst, která bych chtěla vidět na vlastní oči, je hodně. A je jich mnoho i v naší malé republice. Já jsem dosud nebyla třeba na Sněžce. Ale pobývala jsem týden na Rýchorách – tam by se podle mě měl podívat každý fotograf-krajinář. Ale já krajinář nejsem, takže i „moje“ jižní Čechy v této oblasti zůstávají dosud nedotčeny.

Projekt WoL je stále se rozvíjejícím prostorem. Přibývají nové rubriky, které projektu dodávají více a více na zajímavosti. Jmenujme ty hlavní: Mistři Week of Life, Příběhy fotografií, Místa vzdálená, Reportáže, Fototémata a další. Máte nějakou nejoblíbenější, na kterou se ráda podíváte?

Nevím, jestli mám na WoL nějakou nejoblíbenější oblast. Ale dost ráda si prohlížím fototémata, baví mě pozorovat, jak stejnou věc zobrazují různí autoři. Také mě zajímají příběhy fotografií a docela bych uvítala, kdyby v této sekci přibývaly nové kousky častěji.

Nyní otázka, která se položila snad všem „mistrům“? Jak projekt WoL vnímáte Vy a jakou bude mít v budoucnu podle Vás hodnotu pro společnost?

Vždycky jsem pracovala v tematických cyklech nebo sériích, a proto mě docela mrzelo, že nemám kam zařadit různé jednotlivé fotografie, které jsem pořídila doma, ve městě, na nějaké akci… Takže jsem takové fotky už téměř přestala dělat. Díky WoL můžu „sbírat“ třeba i nesouvisející záběry, které seřazením do jednotlivých dnů a týdnů získají nějaký smysl a některé mohou působit i jako solitéry. Je to vlastně takový můj nepravidelný fotoblog a jsem ráda, že po letech budu mít obrazový dokument, co jsem dělala, jak jsem žila já i lidé v mém okolí. Pro mě osobně je WoL v podstatě takové rodinné album.
K druhé části otázky těžko hledám odpověď. Spíš jsem sama dost zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat, co projekt přinese a jaký bude mít širší dopad. Dnes ho vnímám spíš jako osobní věc, ale to se působením času může změnit. Každopádně si myslím, že za deset dvacet let si budou lidé se zájmem prohlížet dnešní fotografie z celého světa shromážděné pěkně na jednom místě a třeba v nich najdou odpovědi na své otázky ohledně roku 2010. To už tu ale může být půl milionu až milion fotek, takže bude možná potřeba přizpůsobit vyhledávání.

WoL vznikl v době, kdy již digitální fotografie převažuje nad analogovou. Týdny nafocené na klasický film by snad nepřekročily počet deset z více než šesti set týdnů. V tomto jistě projektu digitalizace prospívá. Máte zkušenost s klasickým filmem, a pokud zatím ne, láká Vás si jej vyzkoušet?

Na klasiku jsem začínala fotit, když ještě digitály nebyly. A i když jsem se pak už dostala k digitálnímu foťáku, film jsem neopustila. Dodnes na film fotím, i když posledních pár let si už filmy ani fotky nevyvolávám (ale pořád věřím, že se k tomu někdy vrátím). Fotím hlavně na barevný negativ. Vždyť i dva z mých týdnů jsou focené na film a doufám, že ještě nějaké přibudou. Na filmu se mi líbí jeho barevnost a atmosféra, které se mi z digitálu stále nedaří dostat. Asi to ani nejde. Nejsem zrovna vyznavačem moderní techniky a poslední dobou si pořizuji spíš stále starší aparáty. Naposledy to byl středoformátový měchový přístroj, který je plně funkční a teď se s ním seznamuju. Focení s ním je úplně jiné a chce to dost trpělivosti. Až se s ním sžiju, třeba jím nafotím i Week of Life.

Týdny Lenky Pužmanové

Olympus Pen E-PL1

Despite being introduced onto the market only about two years ago, the development of the Micro 4/3 standard up to now has not left anyone questioning this viable concept, perfectly filling in the gap in the market of photography equipment. In our reviews, we have already introduced the first Pen mode from Olympus – E-P1; now, let us look at the newest Pen, the E-PL1.

Due to the fact that the new Pen was given a very similar name as one of the first models in the product line, a comparison is in order. However, before going on to the review itself, it needs to be said that although the Pen E-PL1 represents a cheaper alternative to the previous models E-P1 and E-P2, it offers several new features and functions the first models lacked.

Photo Olympus

Looking at the camera, it is clearly evident that the Pen has gone through an image change over, abandoning the retro look, a typical characteristic for the previous Pen models. The structure of the camera is dominated by plastic and the front side is slightly touched by a metal coating. The Pen E-PL1 is offered in 4 colors: black, white, red and champagne. The body itself is shorter as opposed to the previous models and thanks to the dominance of plastic, it’s an ounce and a half lighter. In addition, it has a slightly raised grip on the right camera front, allowing for a better hold of the camera.

The back of the E-PL1 has a slightly smaller display than the original models (2.7 inches compared to 3 inches of the Pen E-P1 and E-P2) and completely lacks a command dial and a ring around the four-way direction pad. However, you can find new features such as a separate shutter button for recording videos or as it was the case with Pen E-P2, a connector for a VF-2 electronic viewfinder on the rear side below the flash hot shoe or an adapter for an external stereo microphone.

An important new feature is a small built-in flash with a GN of 7 – a missing feature of the previous Pen E-P1 and E-P2. The output of the flash is naturally very low and will more or less serve as a temporary tool along with high ISO sensitivity, nevertheless has one compelling feature – allows for wireless control of the external system Olympus flashes FL-50R or FL-36R.

Olympus Pen E-PL1  – in short
Resolution 12 Mpx, image stabilization
Optics based on lens
Video HD (1 280 × 720 px)

Olympus Pen E-PL1 utilizes the same sensor as cameras of the same brand, the stabilized 12Mpx Live MOS sensor with ultrasonic dust-reduction system. Its functional accessories are also more or less the same. There are three main exceptions worth mentioning: the shutter speed is limited at 2000 s (compared to 1/4000 s of the Pen E-P1 and E-P2), the ISO sensitivity ends at 3 200 (compared to ISO 6400) and image stabilization is less effective by 1 EV (3 EV compared to 4 EV).

What the previous two Pens are also lacking is the intuitive control system in the iAUTO mode. You don’t adjust the shutter itself, but you can use such features as the directional blur effect. Similarly, you can adjust the shutter speed to create freeze or blur motion effects or compensate for exposure. This mode also features a Tips section helping users compose shots of children, animals, flowers, food etc.

Despite the back side missing a control dial and the ring around the four-way direction pad – as already mentioned – the controls are still user-friendly and intuitive, as it is the case with other cameras of the same category. By pressing the top button of the four-way direction pad you can access the shutter settings, adjust the shutter speed or exposure compensation. The Ok button then opens a quick menu with the main parameters or you have the option to activate controls through the so called Super Control Panel (see screen preview). The main menu is well arranged and logically divided into sections. The camera has a wide range of custom settings, allowing for such special features as exposure fine-tuning (permanent correction of exposure modes individually).

Super features
First rate image quality
Compact proportions
Intelligent features and new functions

Screenshots of the menu of Olympus Pen E-PL1

Overall evaluation

With its newest model E-PL1, Olympus created a cost-effective alternative of the Pen, but in reality, it has rather upgraded this product line. The camera includes a connector for an external electronic viewfinder or a stereo microphone, as well as built-in pop-up flash, allowing for a wireless control of efficient system flashes of the same brand. Image quality of the Pen E-PL1 is first rate, its intelligent features and new functions likewise. It is simply a perfect choice in between cameras of the same class.

Common Price (at the time of this review being published): $523.95 (body only), $584.89 (kit including 14–42 mm lens)

Basic Technical Data for Olympus Pen E-PL1

Sensor

Live MOS 17,3 × 13 mm
12 Mpx (4 032 × 3 024 px)
Light sensitivity ISO 100 to 3 200
Image stabilization

Optics

Based on lens

Memory medium

SD, SDHC

Data formats

Image: JPEG, RAW (ORF)
Video: AVI

Video

1 280 × 720 px, 30 fps
640 × 480 px, 30 fps
Mono sound (external stereo microphone)

LCD

Screen size 2,7“
230 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight (body only)

4.52“ × 2.9“ × 1.65“ inches (w × h × d)
12 oz. (incl. battery and memory card)

Svetr za všechny prachy

Odjakživa mě zajímala historie fotografií. Nemyslím tím historii a vývoj fotografie jako takové, i když tam je také co se dozvědět, ale historii jednotlivých snímků, které posléze vešly či nevešly do fotografické historie! To mě bralo od samého začátku, co jsem do této branže vstoupil. Myslím si totiž, že každá, doslova každá fotografie má svou historii a může to být slavný Avedonův snímek, či jen obyčejný záběr z oslav dědečkových šedesátých narozenin.U mých fotografií vidím zajímavost příběhu hlavně v prvopočátečním nápadu. Většinou totiž u něj nestojím já, ale někdo z produkce či dokonce samotná modelka. Já jen naslouchám, co kdo kolem říká a kde se co šustne, až najednou – nápad je na světě, a pak se musí během několika vteřin začít realizovat, aby nevyprchal!

V případě této fotografie to vše začalo svetrem, ano, docela obyčejným (to jsem si ovšem já nemyslel) svetrem od firmy Benetton. V předvečer produkce jsme seděli na baru hotelu Jandia Princess na ostrově Fuerteventure s celým týmem. Já jsem si ten večer vzal na sebe tento pletený svetr zvláštně šedivé barvy, neb jsem se domníval, že mi sluší! Alespoň s tímto úmyslem jsem si ho za nemalé peníze kupoval. Přišel jsem již na večeři řádně nafouknutý asi jako v pohádce o kohoutovi a slepičce. Všichni na mě koukali, a tak jsem se domníval, že moje charisma vybudované na svetru funguje. Během večera jsem byl náležitě vtipný a všichni se neustále smáli a výborně se bavili. Odcházel jsem spát s pocitem totální satisfakce, byl jsem vtipný, společenský a ještě mě to slušelo ve svetru od Benettonu na holé tělo. No prostě, co vám budu povídat, David Bowie hadr.

Ráno jsme nasedli do produkčních vozů a vydali se směrem k větrným mlýnům do pouště. Já jsem řídil vůz, kde byla mužská část výpravy a tak se dalo očekávat, že upřímnost bude na místě. Cestou jsem se dozvěděl věci, ze kterých mě nebylo do zpěvu, natož pak do focení. Dámská část publika se totiž údajně celý předchozí večer bavila na můj účet, a to jenom proto, že svetr od Benettonu mě tak ukrutně neslušel.

svetr za všechny prachy

Dorazili jsme na místo a já se nemohl rozjet. Focení mi nešlo a nápady se nedostavovaly. Najednou jsem nebyl tak suverénní, plný energie. Modelka, která je na fotografii, přišla ten den na řadu až jako poslední. Tak nějak jsme zkoušeli pár záběrů a já věděl, že to není ono. Ona si toho všimla, a protože mám rád suchý až černý humor, tak nejspíš podotkla následující větu: „Nemám si tedy na sebe obléci ten tvůj slušivý svetr?“ Úsměv, který následoval, mluvil za vše. Ještě před tím než jsem chtěl vyletět z kůže, jsem ji probodl očima, ale nic jsem neřekl.

Ona pokračovala: „Tak já si ho alespoň navleču jako kalhoty.“ Pak jsme se na sebe dlouze podívali a vyměnili si odpovědi. Najednou bylo všechno hrozně rychlé. Ona si navlíkla svetr na docela nahé tělo jako kalhoty a začala řádit. Válela se po zemi, dělala holubičky, skákala, až se najednou postavila na jednu nohu a druhou zvedla stejně, jako když zápasníci sumo vcházejí do kruhu. Já jsem zmáčknul posledních pár záběrů a byl konec filmu! Byl to poslední černobílý film, který jsem ten den měl s sebou na place. Jak typické pro mě! Já jsem ale věděl, že tam ten snímek je! Příště si s sebou vezmu celý šatník! Díky.

Adolf Zika

Chci poodhalit své soukromí, říká Zdeněk Dvořák

Tisíce příběhů, tisíce situací. Projekt Week of Life ukazuje každodenní životy desítek amatérských fotografů a jeho poselstvím je, že žádný z nich není všední. Podívejte se, jak speciální pedagog a vychovatel Zdeněk Dvořák zdokumentoval ten svůj.

Jak jste se k Vaší profesi, kterou je speciální pedagog-vychovatel, dostal? Proč jste si zvolil právě ji?

No, cesta k této profesi byla celkem složitá a zdlouhavá. Po osmé třídě základní školy jsem se ve 14 letech rozhodl jít na učební obor cukrář. Po vyučení následovala náročná nástavba na Střední průmyslové škole potravinářské technologie v Pardubicích, která byla absolutní top v oboru. Během nástavby mě pohltila fotografie, ale šel jsem pracovat ve svém oboru. Jednoho dne přišel z vojenské správy dopis k dostavení se k odvodu. Armáda jako taková se mi příčí a já nechtěl být rok bez mého koníčku. Rozhodl jsem se tedy pro náhradní vojenskou službu. Ta mě zavedla do Ústavu sociální péče v Břežanech u Znojma, kde jsem byl jako asistent u hipoterapie a pomocná síla v místním hospodářství. Zde jsem poprvé přišel do úzkého kontaktu s lidmi s postižením a během těch osmnácti měsíců jsem přehodnotil dosavadní hodnoty života. V tuto dobu se u mě projevila chuť dokumentovat své okolí a život skrze fotoaparát.

Jenže služba skončila a já se vrátil k cukrařině. Myslím si, že jsem člověk kreativní a potřebuji mít změnu. Na cukrárně to však po mém návratu nebylo. Začal jsem totiž pracovat u výroby listového těsta a motat denně tisíc listových trubiček či o vánocích nedělat několik týdnů nic jiného než vanilkové rohlíčky mě ubíjelo. Stále stejný pohyb den co den. Vyskytla se šance dostat se do firmy, která zpracovávala fotografie. Jenže tam jsem skončil jako zastupující řidič ve felicii, ve které se muselo v létě topit, aby nevyvřela voda v motoru. Takto to bylo denně na 500 km. Vyskytla se šance uvolnění místa v ústavu, kde jsem strávil již zmiňovaných 18 měsíců, a já neváhal. Byl jsem přijat na místo vychovatele s podmínkou doplnění vzdělání. To se mi podařilo a já v tomto zařízení strávil krásné čtyři roky a poznal jsem tam i svoji manželku, která nastoupila v hospodářství jako ošetřovatelka koní. Nyní již tři roky pracuji jako vychovatel v ZŠ, MŠ a PrŠ Znojmo na internátě, kde mám skupinu jedenácti chlapců.

Zdeněk Dvořák
Na internátě se občas vyskytnou i nevšední zážitky. Jedním z nich byla prezentace správné péče o chrup společností Dental Alarm.

Čím je tento typ práce zajímavý? Zažíváte ve Vaší denní starosti o mentálně postižené děti i hodně radosti?

Tato práce není náročná fyzicky, ale psychicky. Ke konci školního roku pociťujete obrovskou únavu a potřebujete si odočinout. Na této práci je mnoho starostí a odpovědnosti. Máte zodpovědnost za více jak deset dětských duši, často ze slabších sociálních podmínek. Někteří mají poruchy chování, jiní problém mentální či zdravotní. Tato práce není na zbohatnutí a nejde dělat pro peníze. Musíte mít tuto práci rádi, kladný vztah k dětem a klidná povaha je povinností. Radost máte z každého pokroku ve škole, z prvního samostatně povlečeného polštáře či zavázaných tkaniček. Tato práce je skvělá, protože každý den jdete do něčeho nového. Nic nemáte nalinkované a k pevně danému základu jako je relaxace, plnění domácích úkolů, nácviku sebeobsluhy přibývají střípky, které vám zůstanou v paměti mnohdy na celý život.

Zdeněk Dvořák
Čtyřletý syn si moc rád hraje se zvářaty. S Taošem (pes Tosa-Inu) si hrál na jeho štěně.

Teď se zkuste na chviličku zamyslet a představte si, že byste se vrátil o pár let zpátky a rozhodoval se, kde budete pracovat. Volil byste stejně nebo by Vás lákalo dělat něco jiného?

Na tuto otázku mám rychlou odpověď. To co jsem napsal výše, bych klidně absolvoval znovu. I díky této práci mám ženu, čekáme druhé dítě a co se týká fotografie, dala mi jistý směr. I když jsem vždy snil o cestování s fotoaparátem po světě. Občas si na tento sen vzpomenu, ale moje rodina ho nevyčíslitelně převyšuje!

Zdeněk Dvořák
Pro koně, které máme, je potřeba mnoho sena. Některé balíky jsou tak těžké, že je nutné při jejich uskladnění do seníku použít speciální techniky „živého závaží“.

Když jsme u té fotografie, zajímalo by mě, jakou hraje toto médium roli ve Vašem profesním i soukromém životě?

Toto médium je obrovskou a plnohodnotnou součástí mého života. Srazil jsem se s ním až během pátého roku studia oboru cukrář, které bylo do té doby mým hlavním cílem a tátova Praktika byla najednou povinnou výbavou kamkoliv jsem jel. Nyní je to i součást profesní. Během svatební sezóny dělám památku novomanželům, ale vždy se jedná až o druhou část mých příjmů. Co se přímo mé profese pedagoga týká, fotografuji život dětí pravidelně. Díky WoL již každý den. Dříve jsem si fotoaparát bral např. jen když byla canisterapie či plavání, ale to již více jak 5 měsíců neplatí. V soukromí ovlivňuje měrou vrchovatou, vždyť mé hlavní téma fotografie (Prčíkovi) se týká rodiny mojí manželky. Díky fotografii jsem se podíval do Japonska, Irska a získal slušný počet ocenění. Myslím, že by byla škoda, kdybych zůstal u svého předchozího hobby, kterým byl chov výstavních andulek.

Zdeněk Dvořák
Čekáme druhého potomka a já i díky WoL chodím na všechny ultrazvuky a sleduji, jak naše mimčo roste.

Jste jeden z prvních, kdo se v České republice zůčastnil fascinujícího dokumentárního projektu WEEK OF LIFE. Jak tento dokument vstoupil do Vašeho života?

Dávno předtím, než vznikla myšlenka projektu WEEK OF LIFE, jsem u svého kamaráda obdivoval POSLEDNÍ KNIHU STOLETÍ. Zachycovala 24 hodin ČR dne 10.10.2000. Já jsem tehdy teprve začínal a o tomto projektu ani nezauvažoval. Poté přišel úspěch v podobě podobného projektu 1 DEN ČESKÉ REPUBLIKY, následně dlouhodobý projekt VIA LUCIS. Prostě mě podobná témata baví. A najednou se objeví něco úplně jiného. Mám nafotit týden s danými pravidly. Nikoliv jako v předchozích projektech zachytit jediným záběrem nebo více jednotlivými záběry to podstatné. Nehledám najednou senzaci, ale úplně obyčejné momenty kolem sebe. Pootevřít své soukromí a zachytit celý týden. První týden byl velmi náročný. Pořád jsem přemýšlel, jestli se bude dít něco zajímavého. Ono co se témat týká, dá se týden nafotit v době, kdy nás čeká něco výjimečného. Ale fotit takto souvisle několik měsíců? Zde už nic nahrát nejde, prostě fotíte to, co se děje a to mě pohltilo. Uvědomíte si, že váš život žijete neobyčejně. Stalo se mi to závislostí a nyní nechávám doma častěji klíče od práce než kiloapůl těžký fotoaparát.

Zdeněk Dvořák
U Prčíkových (fotografuji je několik let při každé návštěvě). Naskytnou se však i slavnostní momenty jako třeba úspěch na závodech traktorů.

Myslíte, že lidé dnes mají zájem o životy ostatních lidí?

A proč by něměli mít zájem? Lidé jsou přirozeně zvědaví a baví je dívat se na osudy ostatních! Tady se vám chtě nechtě pootevřou pohledy do soukromí a řeknou mnohé. Z
internetových galerií jsem v rámci WoL znal jména jako třeba Barbara Havlíková, Ivana Gantnerová, Emilie Mrazíková a mnoho dalších, a najednou je zde vidím v jejich domově, s jejich rodinou. A sledovat životy lidí ze vzdálených zemí a kultur je taktéž úžasné.

Zdeněk Dvořák
Jednou z hlavních náplní činnosti je odpolední příprava na vyučování.

Jste speciální pedagog, pracujete s postiženými dětmi, to je vážné téma, dá se ale u toho zažít také nějaká legrace? A pokud ano, máte jednu historku v kapse k dobrému?

Legrace je mnoho, některé momenty se nedají ani publikovat. Člověk se jim mnohdy směje ještě několik let poté, co se udály. Radost vám přinášejí nejen humorné zážitky, ale i radost dětí jako taková. Příběhů je mnoho. Od sedmnácti let mám kouty na čele a přitom se moc neholím. Jednoho dne se mě jeden z chlapců zeptá: „Pane vychovateli, a proč si holíte každý den čelo a vousy si necháváte. To je nová móda?”

A nyní radost z jiného soudku. V době, kdy jsem ještě pracoval v domově v Břežanech, vypracovávaly se tzv. individuální plány. V nich byly krátkodobé a dlouhodobé cíle klientů. Miladka byla jednou z děvčat z mé skupiny, která si přála fotoaparát s televizkou. Jenže na to nebyly peníze. Tehdy jsem vybraným klientům půjčoval v rámci terapií svoji digitální zrcadlovku. Připravil se provizorní ateliér, nastavil jsem aparát a Miladka si zahrála na skutečnou fotografku, kdy fotila své kamarádky. Nejlepší fotografie jsem poslal do soutěže „Život nejen na kolech“. Já se umístnil také, ale Miladka získala vyšší ocenění ve své kategorii než já a jednou z cen byl její vysněný digitální kompakt. Byla první ze 170 obyvatel domova, kdo měl svůj vlastní digitální foťák.

Zdeněk Dvořák
Děti prožívají své každodenní starosti i radosti a já jako vychovatel jsem jejich součástí.

Co Vás na Vaší práci obohacuje?

Je toho mnoho. Tato práce mi dává smysl a mám radost z každého sebemenšího pokroku dětí. Jdete do práce a nikdy nevíte, co se bude dít. Když jsem téměř před deseti lety poprvé přišel do tohoto prostředí, změnil se mi život. Věděl jsem najednou, kde chci pracovat a věděl jsem, co chci fotografovat. Obojí se mi od té doby plní. Vnímám jinak lidi kolem sebe, naučil jsem se lidem více naslouchat a povídat si s nimi. A věřte, že pro fotografování lidí je to věc k nezaplacení!

Týdny Zdeňka Dvořáka

Nová sekce: Moje profese

Náš život je z velké části ovlivňován i profesemi, které v průběhu našeho bytí vykonáváme. Každá z nich má svá specifika, je něčím zajímavá, ale existují i takové, u nichž je zapotřebí velkého odhodlání, pevných nervů a nebo třeba i velké dávky humoru. Rádi bychom vás prostřednictvím uživatelů WoL, kteří některou z těch ”neobvyklých” profesí vykonávají, seznámili s jejími pozitivy, negativy a hlavně tím, co je právě na této profesi tak lákavé.

Akční nabídka společnosti Megapixel pro členy WoL

Megapixel.czVážení členové Week of Life,

společnost Megapixel.cz, která je naším hlavním partnerem, si pro vás připravila skvělou letní akční nabídku, která se vztahuje na fotografické vybavení. Pokud se tedy chystáte doplnit či nakoupit nový sortiment, neváhejte a využijte některou z následujících slev.

20% sleva na pouzdra, brašny, batohy Lowepro a Vanguard

15% sleva na stativy Manfrotto a Velbon

15% sleva na paměťové karty Kingston a Sandisk

Více o této akční nabídce naleznete na stránkách Megapixel.cz.
Hezký den a dobré světlo Vám přeje tým WoL

Stínohra

Kdo z nás si jako malé dítě nekrátil chvíle před ponořením se do hlubin spánku tím, že ve světle stolní lampičky kouzlil rukama na stěnách všemožná zvířátka a obrazce či to neúnavně vyžadoval na svých rodičích. Hra světel a stínů má však své nesmrtelné kouzlo, které nás uchvacuje i v dospělosti, což jste nám v mnoha případech potvrdili. Na ulici se z nás během chvilky stávají vyhublí dlouháni či naopak roztomilí pidi človíčkové a kolikrát jen letmý pohled na stín, který vrháme my sami nebo někdo z kolemjdoucích, nás na chvilku vytrhne z všedních chmur a starostí. Vydejte se tedy s námi do světa siluet – světa, který láká svou jednoduchostí a anonymitou a porovnejte se ve světle stínů.


Michaela Trčková, Student, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


Jiří Heller, Fotograf, Česká republika


Mila Štáfek, Dělník, Česká republika


Martin Rupert, Podnikatel, Česká republika


Ctibor Košťál, Fotograf, Česká republika


Jan Nožička, Fotograf, Česká republika


Il Em, Žádná, Slovensko


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Stanislav Pokorný, Fotograf, Česká republika


Alex Galmenau, Fotograf, Rumunsko


Jan Watzek, Student, Česká republika


Lucie Lisníková, Student, Česká republika


George Ksandr, Fotograf, Německo


Vladimir Yurkovic, Grafik, Slovensko


Šárka Lisníková, Kuchař, Česká republika


Lubomír Kotek, Fotograf, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Miguel Apolinario, Fotograf, Portugalsko


Jan Novotný ,Inženýr, Česká republika


Jan Neubert, Fotograf, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Jan Nožička, Fotograf, Česká republika


Ivana Gantnerová, Architekt, Česká republika


Romek Hanzlík, Hudebník, Česká republika


Helena Horáčková, Konstruktér, Česká republika


Martina Matějková, Technik, Česká republika


Ivo Hausner, Fotograf, Česká republika


Jan Watzek, Student, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


kevin v. ton, Grafik, Česká republika


Jiří Urban, Vědec, Kalifornie


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Stanislav Pokorný, Fotograf, Česká republika


Věra Kurcová, Obchodník, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Mila Štáfek, Dělník, Česká republika


Jan Nožička, Fotograf, Česká republika


Alex Galmenau, Fotograf, Rumunsko


Martina Štolbová, Učitel, Česká republika


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Kanál

Nedaleko mého domu vede hlavní silnice, po které chodím nebo jezdím téměř denně. Jednoho dne, když jsem čekal na kole na semaforu, všiml jsem si, že “dnes je něco jinak“.Můj pohled padl na kanál přede mnou nebo spíš pode mnou. Pracovníci města zde něco čistili a při kladení víka zpět zřejmě ztratili z očí vnější souvislost. Pochopil jsem hned svou šanci. Fotografie je pro mě osobně významná z několika důvodů.

kanál

Je to jedna ze tří fotek, kvůli kterým jsem musel hodně brzo vstávat – což nemá rád asi nikdo. Ulice je přes den hodně frekventovaná, a tak by bylo focení jinak nemožné. V úvahu připadala bohužel jen neděle za svítání.

Na fotografii se mi líbí, že je na ní ukázano, jak málo (graficky) stačí, aby se mohli vyprávět různé příběhy. Člověk se ptá, jestli byli pracovníci tak hloupí a nevšimli si jak to má být správně či si všimli svého nechtěného vtipu, ale už to tak nechali a nebo to udělali schválně “just for fun”? To už se asi nikdo nedozví.

Na tomto snímku je pro mne ale nejdůležitější skutečnost, která je důkazem toho, že není potřeba procestovat celý svět, aby člověk objevil něco nového. Kanál se nachází 150 metrů od vchodu do našeho domu. Pokaždé, když tu fotografii vidím, tak si to připomínám.

O několik měsíců později byla ulice přestavěna a bílé čáry byly všude smazány. Zůstalo jen svědectví o komičnosti světa.

Robert Thiele

Deti slnka

Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

Žijí vedle nás a přesto jakoby si žili ve svém vlastním světě. Komunita je pro ně vším, vyloučení z jejího středu by jistě těžce nesli. Chrání si své soukromí a mají pověst problémových obyvatel, se kterými se nedá vyjít, a proto se jim jejich sousedé raději vyhýbají. Řeč je o Romech, kteří kdysi dávno z neznámých důvodů opustili Indii a vydali se směrem do Evropy, kde se následně usadili a přijali ji za svůj nový domov. V očích mají divokost a touhu po dobrodružství. Jak ale doopravdy žijí? Co je trápí a jak to vypadá u nich doma? O tom všem je dnešní reportáž Juraje Suchardy, který se se svým fotoaparátem vydal na místa, kam je většinou přístup “bílým” odepřen.

Sociálna oblasť nie je mojou silnou stránkou. Až keď moja manželka nastúpila na vysokú školu, zaoberajúcou sa týmto predmetom, nechtiac som nazrel hlbšie. Správna chvíľa prišla pred nedávnom, keď sme sa dostali do komunitného centra neďaleko Košíc. Privítal nás mladý muž – Róm, spolužiak. Po krátkom rozhovore sme sa vydali na exkurziu, zas z môjho pohľadu, za hranice možností. 

Cestou do osady sa dozvedám o klasických problémoch financií, nepochopenia, nedostatku podpory, neochoty vládnej moci, ale aj o snoch, túžbach a snahe niečo na tejto zemi zmeniť. Pôvodne som chcel zdokumentovať Week of Life jednej matky z osady, ale mentalita a strach z neznámeho im (a ani mne) to nedovolil.

Keď sme sa dostali na rázcestie smerom do osady, priznám sa mal som aj obavy, bol som nedočkavý, ale hlavne som vôbec nevedel do čoho idem. Hlavne že sme mali sprievodcu, pretože inak by som sa tam stretol skoôr s neochotou ako vrúcnym prijatím. Hneď som sa aj dozvedel ako jeden fotograf prišiel v osade o svoju výbavu.

Zaviedol nás do maličkého “domčeka”, ktorý bol postavený z rôznych tehál, strecha bola ani neidentifikovateľná, poprikrývaná pneumatikami, všade dookola špina a kopa kupodivu spokojných a veselých detí. Asi 35 ročná žena nás privítala bezzubým úsmevom, ale o to srdečnejšie. Postavila do radu svojich 10 detí. Na mená si nespomínam, ale vek bol od 9 mesiacov až po 15 rokov. Od nášho sprievodcu sa dozvedáme, že si dala ako jedna z mála vnutromaternicové teliesko, lebo viac detí by už určite neuživila. Hlavne v domčeku o rozlohe 9m2. A to aj napriek faktu, že aj byty nižšieho štandardu podľa vyhlášky NR SR 259/2008 musia mať najmenej 12m2 na uživateľa a minimálne 6m2 na každého ďalšieho. Úžitková plocha menšieho bytu musí byť najmenej 15m2. O luxuse záchoda, kúrenia a prívode pitnej vody ešte len snívajú, no napriek tomu sú deti čisté, obuté a učesané. Pozýva nás na návštevu a núka čajom.

„O luxuse záchoda, kúrenia a prívode pitnej vody ešte len snívajú, no napriek tomu sú deti čisté, obuté a učesané.”

Vstupujeme do pekného príbytku, na počudovanie a v rozpore s mojou predstavou, uprataného a čistého. Postele úhľadne ustlané, na poličke uložené poháre uškami otočenými k oknu, pyžamá uložené na kraji postele a na peci “buble” polievka. Naša malá sa rozplakala a tak ju musela manželka vytiahnuť z kočíka – na čo celé osadenstvo zhíklo s otázkou „Aj bieli majú deti?!” a nakojiť ju priamo v domčeku. Uvedomili sme si, ako sa máme skvelo a pobrali sme sa ďalej. Rozhovorom po ceste sa dozvedáme o spoločenstve ako takom. Pýtam sa prečo decká nie sú v škole a odpoveď znie: „To staršie dievča už povinnú školskú dochádzku ukončilo, čaká sa na ženícha. A mladšie čakajú až na poobedňajšie vyučovanie, pretože miestna škola nemá kapacitu na to, aby všetci chodili doobeda a fondy stále nie sú schválené, hoci projekt už pár rokov čaká.” Na moju otázku – prečo majú toľko detí, dostávam pár zaujímavých odpovedí: „Nerozumejú pojmu antikoncepcia, nedostatočná osveta, nezáujem aj zo strany majoritného obyvateľstva – napr. zriadením sociálneho pracovníka, ktorý by bol v nemocnici a rodičkám by všetky možnosti vysvetlil (antikoncepcia, sterilizácia).” „Veď napr. v roku 1972 dostávali rómske ženy vzhľadom k vysokému podielu nezdravej populácie, za rozhodnutie sterilizácie akúsi “odmenu”, ktorá mala nahradiť pobyt matky v nemocnici, no vyvolalo to nepriaznivý ohlas za hranicami ČSSR.”

Pýtam sa na spolunažívanie rodín, priateľov, detí. Manželka musí byť 100% verná, inak je vyvrheľom spoločnosti. Naopak, neveru muža musí tolerovať. Ak ich niekto nahnevá, vedia sa dlho ozajstne hnevať, no o to srdečnejšie je uzmierenie. Vchádzam do ďalšieho príbytku. Je väčší ako ten predtým a nad vchodom sa týči veľký satelit. V dome je čisto a na posteli pije mlieko asi ročné dieťa.

Ďalšia zastávka je v maringotke. Tu je už ale cítiť úplnú chudobu. Z peňazí, ktoré dostanú, nakúpia ryžu, múku, zemiaky. Deti jedia hlavne posúchy pečené na pieckach, ktoré sú vo väčšine domov. Komunitné centrum dohliada na papierovačky z úradov, na to aby rodičia detí, ktoré sú v detských domovoch, ich navštevovali, na projekty, pomoc v núdzi, lebo väčšina má ukončenú len povinnú školskú dochádzku, takže sú nesamostatní pri vybavovaní, organizovaní prác v osade, dodržiavanie školskej dochádzky. A všetky tie dôležité veci, na ktoré oni sami nestačia.

„Manželka musí byť 100% verná, inak je vyvrheľom spoločnosti. Naopak, neveru muža musí tolerovať.”

Potrebuju lásku, citlivosť, pravidlá a mantinely, pretože sú slabí a závislí. Sú medzi nimi výnimky, no my tiež nie sme všetci rovnakí. Zmenil som pohľad, zmenil som názor. Musíme ich vziať za ruku ako deti a naučiť ich žiť, veriť, milovať a chrániť.

Autor textu: Monika Suchardová Ciprusová

Týždne Juraje Suchardy