Sony Cyber-shot DSC-TX7

How many times have you missed out on an opportunity to take a wonderful photograph just because you did not bring your camera along? You simply had too many things to carry and weren’t bothered to handle an additional piece. There are countless reasons that limit our photographic ambitions. These limitations are however very influential concerning the Week of Life members, since if they were without a camera, the project just wouldn’t be the same. So why not try a compact camera that you can carry around at all times?

Ultra-compact digital cameras are no longer an image item fit for a woman’s purse without real sense for photography. With the use of modern optics and latest sensors, they have become fully-fledged photographic tools with a quality image output. All of this applies to Sony Cyber-shot DSC TX7.


Photo Sony

The TX line from Sony resembles flat ‘snuffbox’ lookalikes with an attractive design in three colors. The periscope structure of the lens is placed vertically within the body – it doesn’t eject when zooming so that the outer form of the camera remains unchanged. The only movable part is the relatively spacious sliding lens cover, which also serves as the on/off switch.

The fact that you can find only a few control components on the camera does not mean that the manufacturers wanted to save resources. The reason is different – Sony TX7 is equipped with a touch-screen where most of the functions are controlled. 3 and a half inch display covers most of the rear side of the camera, with only a small space on the right assigned for a better hold of the camera. As a matter of fact, this does not really help the ergonomics – the structure simply pays a fine for its minimized dimensions.

Sony Cyber-shot DSC-TX7  – in short
Resolution 10 Mpx
Optics 25–100 mm, lens-stabilization
Video Full HD (1 920 ×
1 080 px)

On the other hand, a camera, not much bigger than a credit card weighing less than 20 decagrams, displays its charm with its small dimensions, never interfering with what you are doing, no matter if the camera is in your pocket, your hand or in a small stylish case. Even without using any protective accessories, you do not need to worry about damaging the lens – when the camera is turned off, it is protected by a sizable sliding cover. An ‘interesting’ feature comes with the ON/OFF button placed at the top of the camera. As a matter of fact, its only purpose is to turn off the camera while in view mode when the slider is in the ‘off’ position (you can access the mode by holding the view button). Also, take notice of the untraditional way the zooming lever in the right hand corner has been designed.

Minimized dimensions of the Sony TX7 forced the manufacturers to reduce the size of the communication interface. Instead of the basic set of connectors, there is only one, slightly bigger than usual. It is connected to a desktop cradle, included in the basic package. The cradle then has standard connectors (power supply, USB, A/V, HDMI). As it seems, Sony seems to be receding from their memory cards Memory Stick, or rather giving the users a choice between these memory cards and SD cards that are cheaper and much more widespread. There is a dual slot for memory cards and it is really up to you which one you decide to choose. The SD supports the newest standard SDXC, so there aren’t any limitations.

Even though Sony TX7 is regarded as an exposure automatic camera, it naturally has basic functions such as exposure compensation, custom white balance and others. It wouldn’t be a Sony camera without the smile detection feature or a so called ‘Intelligent panorama’, where a ‘noodle-shaped’ image is acquired by simply holding on to a shutter button and then automatically arranged into a single photographic panorama. This stylish compact camera is also intriguing with its 10 framers per second in the highest resolution.

Super features
Hand held dimensions and elegant design
Wide-angled, fully enclosed optics
Excellent photo and video functions

Image quality is surely essential. The wide-angled lens starting at 25mm is first rate in its class, followed by a sensor of the same quality. It’s a Sony Exmore R CMOS sensor, equipped with Back Illuminated technology, which in basic terms means higher activity of cells due to the relocation of data bus pieces on the other side of the chip. By acquiring more space, the sensor has a higher input, which causes the increase of sensitivity by 1 EV, the producers claim. In other words, there is less noise and we can confirm that thanks to our own experience – based on these facts, Sony TX7 really does belong amongst the best compact cameras.

Screenshots of the menu of Sony Cyber-shot DSC-TX7

Overall evaluation

As previously mentioned, Sony Cyber-shot DSC-TX7 is not just another stylish outburst, but a camera which excels with its ultra-compact dimensions and elegant design, as well as an outstanding image quality. Many of you will definitely be interested in the wide-angled lens, others will appreciate a quality video recording in Full HD resolution and AVCHD coding. Controlling the camera on the touch screen is fast and convenient and the menu supports most of the world languages, Czech included. The capacity of the battery is solid, while the response time is very supple. In short, it’s an efficient camera for daily use – a perfect choice for Week of Life members.

Common Price (at the time of this review being published): $349.99

Basic technical data of Sony Cyber-shot DSC-TX7

Sensor

CMOR Exmor R 1/2,4″
10 Mpx (3 648 × 2 736 px)
Light sensitivity ISO 125 to 3 200

Optics

25–100 mm F3,5–4,6
Lens stabilization

Memory medium

Memory Stick Duo/PRO Duo/PRO-HG Duo, SD/SDHC/SDXC

Data formats

Image: JPEG
Video: AVCHD, MP4

Video

1 920 × 1 080 px, 50 fps
1 440 × 1 080 px, 25/50 fps
1 280 × 720 px, 25 fps
640 × 480 px, 25 fps
Stereo sound

LCD

Touch screen
Screen size 3,5“ (89 mm)
921 600 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight

98 × 60 × 17 mm (w × h × d)
148 g (incl. battery and memory card)

Ivan Anderle – Ve Skotsku

„Fotografování je koníček, který mě provází celý život. Někdy jsem byl na jeho hřbetě, někdy pod kopyty a někdy jsme běželi každý jinou cestou…“ říká Ivan Anderle v úvodu svého fotografického webu.

Vybral jsem si jeho perfektně propracované snímky zádumčivé a současně nádherné skotské krajiny naprosto cíleně a úmyslně. Na náhody si v našem časopise stejně už dávno nehrajeme, že? Cit pro krajinu, jemné vnímání i nepatrných zbytků denního světla, velmi blízký vztah ke klasické kompozici – to jsou krásné vlastnosti fotografa, jehož snímky vám s radostí předkládám. Ivan začínal, asi jako každý z jeho generace, v dobách černobílé fotografie, zhlížel se ve fotkách Viléma Heckela, Tarase Kuščynského, Hájka, Plicky či Cartiera Bressona. Hltal prostě cokoli, jak říká: „…co nám období budování socialismu dovolovalo. Časopis  Fotografie a Antonioniho Zvětšenina jsou pro mne nezapomenutelné hodnoty těch dávných let. Fotografoval jsem nějakým aparátem ruské výroby a později Flexaretou. Fotografoval jsem pořád a všechno.“Víc už citovat nebudu. O jeho celé současné tvorbě, fotografických kamarádech a o lásce k IR fotografiím a dalším se pohodlně dočtete na webu www.fotoanderle.cz.

Ivan Anderle

Pohled z Quiraingu

Zmáčkl jsem spoušť a pokusil se zachytit ten prchavý okamžik. Tady nahoře, v horách Quiraingu, nemá čas žádnou cenu ani rozměr. Tento pohled tu byl, je a bude. Sedím na skále, dívám se dolů a snadno si představím období druhohor. Vidím zřetelně, jak se tam dole prohánějí všelijaké podivné potvory. Tamhle to je přece dinosaurus, o kousek dál stojí skupina edaphosaurů a u toho jezera je mazlíček tyranosaurus. Pasou se, bojují o území nebo se žerou navzájem. Je skoro poledne, vítr se otočil a fouká teď od hor k moři. Najednou se vše přestalo hýbat. Všechny ty potvory zvedly hlavu a zadívaly se směrem ke mně. Tyranosaurus jen vteřinku zaváhal, přešlápl na zadních tlapách a pak se rozběhl… Věřte mi, fakt si nevymýšlím. Stopy druhohorních zvířat můžete totiž vidět dole na pobřežních skalách, kde vás na ně upozorní informační turistické tabule. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Quering

Jak se vaří voda

Řeky ve Skotsku – to je něco úžasného. Přestože jsou velice krátké, sou bohatě vodnaté, neuvěřitelně divoké a mají velký spád. Na každé je plno peřejí, vodopádů a jen málokde je nějaká tišina. Přesto jsme na mnoha místech viděli vodáky s krátkým kajakem. Lokace: Skotsko, River Tulla

Fotoklika v 8:45:40

Abych byl úplně přesný, šlo to ještě cvaknout o deset vteřin dřív nebo do patnácti vteřin po daném čase. Ovšem mimo uvedenou dobu byl tento hezký ovčí hájek ve stínu nebo pršelo, případně lilo. To je ta „fotoklika“, kterou občas všichni máme, a jde jen o to být připraven a neměnit zrovna v tu dobu objektiv či kartu… Lokace: Skotsko, Loch Awe

Ivan Anderle

Večer na Elgolu

Možná se vám zdá, že jsem si skotskou krajinu zamiloval víc, než je zdrávo. Ano, přiznám se bez mučení. Po krajině české je skotská země pro mě hned tou druhou „nej, nej, nej“. A přesně jako v Čechách jsou i ve Skotsku místa, jež mě oslovují více než jiná. Tohle je jedno z nich – Elgol. Už jen to tajemně znějící jméno. Řekněte si ho několikrát nahlas a pocítíte to také. Skučení větru, příboj moře, opuštěná pobřeží, mlhavé večery, tajemné ságy, ohně na skalách a neuvěřitelně výborná whisky. Tím vším promlouvá Elgol. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Elgol

Kamená historie

Na severním konci Loch Awe, třetího největšího jezera Skotska, je parádní zřícenina Kilchrum Castle. Dlouhý bažinatý poloostrov se skalním podložím na konci poskytoval přirozenou ochranu proti dobyvatelům. Ovšem co nedokázali útočníci, dokázal čas. Z hradu zbyla zřícenina a při naší návštěvě ji okupovali už jen rybáři. Podle řevu a počtu odhozených lahví za stany to vypadalo, jako by slavili chycení Lochnesky. Lokace: Skotsko, Loch Awe, Kilchrum Castle

Červená Lhota po skotsku

Stejně jako v Čechách patří k hlavním turistickým magnetům Karlštejn či Hluboká, ve Skotsku mají Donan Castle. Na místě, kde se setkávají tři různé mořské lochy (zálivy), stojí na ostrůvku tahle kamenná paráda, spojená s pobřežím jen delším kamenným mostem. Divoká krajina, těžké ocelové mraky, vytrvalý déšť a příliv s odlivem posloužily jako výtečná kulisa filmu Highlander aneb Borec z Vysočiny, jak to pěkně překládá kamarád Michal. Lokace: Skotsko, Eilean Donan Castle

Byl pozdní večer, pátý máj

Temná obloha, podivný šerosvit a všude kolem tklivá nálada – to vše mi připomnělo Máchův Máj. Příboj mořských vln plně nahradil i to ponuré hučení větru v korunách borovic. Bohužel, přijeli jsme o čtyři dny později a po Vilémovi, Hynkovi a Jarmile nezůstala ani stopa. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Elgol

Most k Tallisker whisky

O skotských mostech by mohla vzniknout celá fotokniha. Jsou to krásné, jednoduché, kamenné stavby, které sloužily, slouží a budou sloužit, aniž by si jakkoliv zadaly s moderní architekturou. Dnešní dokonale rovné silnice si nedovolí jim vnutit cokoli z moderních trendů stavitelství. Zúží se raději samy o trochu víc, jen aby můstek mohl dál sloužit. A tak i nadále zůstávají v krajině tyto krásné kamenné oblouky beze změn jako němé monumenty dávných časů. Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Sligachan

Úkryt v mracích

Pro mne asi jedno z nejúchvatnějších míst v horách na Quiraingu. Je velmi těžko přístupné a zatraceně dobře schované před zraky turistů a náhodných fotografů. V dávných dobách tu Skotové ukrývali ovce před dobyvačnými nájezdy cizinců, kteří se připlavili po moři. Toto místo je většinou ukryto v mracích a mlze, takže jsem měl docela štěstí, že ho na chvilku osvítilo slunce (ty bílé tečky na levé straně vzdálenější plošiny jsou ovce, to jen podotýkám pro upřesnění rozměrů). Lokace: Skotsko, ostrov Skye, Quiraing

Ivan Anderle

Poslední záběr dne

Ač je Loch Ness světově nejznámějším jezerem Skotska, pro Skoty je až na druhém místě. Prvním a nejvýznamnějším je Loch Lomond. Kromě toho, že je největší, má i 62 samostatných ostrovů, opěvuje ho několik písní a je po něm pojmenována výborná whisky. Po západu slunce se obloha zbarví dočervena, častěji než kdekoli jinde. Místa k focení bylo málo, a tak jsem stativ postavil kousek od břehu v půl metru hluboké sladké vodě. Značka na sloupku vykukujícím vedle mě z vody ukazovala, že jezerní hladina je přesně osm metrů nad hladinou moře. Lokace: Skotsko, úpatí Grampiánských hor, Loch Lomond

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
FotoVideo

Emoce

Emoce provází člověka po celý život. Pláč je to první, čím nám dá dítě najevo, že právě přišlo na svět a jeho první úsměv se snažíme na věky zachytit do rodinného alba. Emoce vnímáme jako jeden ze způsobů nonverbální komunikace. Nemusíme říci jediné slovo a ten druhý pozná, co právě prožíváme. I v projektu WoL je důležité zachytit smích či pláč, radost nebo zklamání, jelikož jsou součástí našich životů. Při výběru fotografií však bylo znát, že zachytit ty pravé a upřímné emoce není zrovna nic jednoduchého. Najdete mnoho snímků, na kterých je úsměv určený fotoaparátu, ale věřte, že ten upřímný se hledal velice těžko a stejně tak tomu bylo i s pláčem. Jen málokdo z nás se vydrží dívat skrze hledáček na člověka, kterému tečou slzy z očí, aniž by neměl nutkání ho jít utěšit. Porovnejte tedy chvíle štěstí i neštěstí, které se vám podařilo během dokumentování vašich životů zachytit.


Karel Bína, Web designer, Česká republika


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Jiří Křenek, Fotograf, Česká republika


Antonín Blažek, Student, Česká republika


Karel Bína, Web designer, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika


Pavlína Prokůpková, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Pavel Karas, Fotograf, Česká republika


Michael Agel, Fotograf, Německo


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Mira Friedrichová, Fotograf, Česká republika


Nikol Starostová, Fotograf, Česká republika


Petr Benda, Student, Česká republika


Pavel Jirat, Manažer, Kuvajt


Lucie Červinková ,Student, Česká republika


Jana Jirušová, Mateřská dovolená, Česká republika


Martin Sole, Technik, Česká republika


Jan Šída, Učitel, Česká republika


Annie Drbohlavová, Student, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Toh Gouttenoire, Fotograf, Kostarika


Romek Hanzlík, Hudebník, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Fomas, Grafik, Česká republika


Il Em, Žádná, Slovensko


Adolf Zika, Fotograf, Česká republika


kevin v. ton, Grafik, Česká republika


Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika


Roman Dolecek, Nezaměstnaný, Česká republika


Tomas Loewy, Fotograf, Florida


Václav Zýval, Policista, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Ivka Váchová, Mateřská dovolená, Česká republika


Stanislava Ziková, Manažer, Česká republika


Gabrielle Guedj, Manažer, Spojené království


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Romek Hanzlík, Hudebník, Česká republika


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika

Nová funkcionalita na WoL: Oblíbené týdny

Připravili jsme si pro vás novou funkcionalitu, která vám usnadní lepší orientaci v týdnech, které vás něčím zaujali a ke kterým byste se rádi vraceli. Uvědomujeme si, že jejich dohledávání v neustále se zvětšujícím počtu týdnů nepatří k tomu nejsnadnějšímu, a proto vás jistě potěší možnost přidávat si týdny, které se vám líbí, do speciální sekce nazvané Oblíbené týdny.

Jak na to? Jednoduše.

U každého týdne, který si právě prohlížíte, je vpravo 5 tlačítek, které plní určitou funkci. Na nejvyšším místě naleznete tlačítko Přidat do oblíbených (symbol červené srdce).

Oblibene tydny

Pokud na něj kliknete, daný týden se přiřadí do seznamu vašich oblíbených týdnů, který je umístěný v sekce Mé týdny a nachází se pod seznam vašich vlastních nafocených týdnů.

Oblibene tydny

Jednotlivé týdny se řadí dle data a času přidání, je možné je libovolně mazat a také sdílet na Facebooku.

Hezký den vám přeje tým Week of Life

Na cestě za výtvarnem s Janem Nožičkou

Jan Nožička, Fotograf, Česká republika

Jan Nožička je bezpochyby nadějným talentem ve vodách české fotografie. Zároveň však můžeme říct, že je i velmi cenným přínosem projektu Week of Life, ve kterém dává prostor své kreativitě a výtvarnu a přitom se dokáže držet při zemi natolik, aby jeho týdny měly hlavu a patu a neodchylovaly se od toho nejdůležitějšího – dokumentárního žánru. Jan Nožička je jedním z těch, kteří skvěle pochopili formu i obsah projektu a dokázali je obě umně skloubit. Na takovéto osobnosti se čeká dlouho a právem jim náleží místo v sekci nejvyšší, v Mistrech Week of Life.

Spolu s rozrůstajícím se projektem WoL přibývá i počet jeho mistrů. Vy z jejich řad maličko vybočujete, jelikož jste ze všech výrazně nejmladší. Vaše týdny jsou neuvěřitelně kreativní a kvalitní. Můžete trochu blíže popsat, jaká byla Vaše dosavadní cesta k fotografii?

K fotografování jsem se dostal v roce 2005, kdy jsem k Vánocům dostal od rodičů malého kapesního Nikona. Ale nějaké bližší „ohmatání“ tohoto krásného oboru přišlo díky mému strejdovi, který mě zasvětil do základů fotografování, za to jsem mu velmi vděčný. K úplnému pohlcení tímto krásným oborem došlo v roce 2007, kdy jsem si pořídil první digitální zrcadlovku. Další krok bylo objevení krásy temné komory a analogové fotografie, na analog fotografií spíš okrajově, ale je to krásné vzít jednou za čas Flexaretu a něco si „cvaknout“.

V rubrice povolání máte uvedeno fotograf. Z Vašich týdnů lze poznat, že fotografii studujete. Přibližte nám Vaše studium (škola, kolikátý ročník atd.).

Fotografii studuji druhým rokem, jde o učňovský obor – fotograf v Hradci Králové. Je to moje druhá škola, ta první nebyla to pravé ořechové a tu jsem opustil. Určitě budu usilovat o to, abych se dál vzdělával v oboru fotografie.

Mnoho hobby fotografů má sen živit se fotografií. Vy asi jdete přímou cestou. Nebo se pletu a Vaší obživou bude jiný obor a fotografie se stane Vaším obrovským koníčkem?

Mě se vlastně plní sen, já postupně propojuji svůj koníček ve své, doufám, budoucí povolání, které bych ale rád udržel spíš na umělecké úrovni. Nemám moc rád tu klasickou „řemeslnou“ fotografií.

Chcete tedy jít za svým snem. Jste mladý a jistě se budete chtít osamostatnit. Několik let byla fotografická činnost vázaná, nyní je volná, takže si každý může založit legální fotografickou činnost aniž by fotografii rozuměl. Jak vnímáte dnešní digitální dobu pro mladé začínající fotografy?

Osobně si myslím, že je to těžší a bude do budoucna ještě těžší se prosadit. Přijít s něčím novým je v dnešní době hodně složité a asi to bude paradoxně tím, jak máme snadné prostředky na zachycení a úpravu fotografie. Jsem rád, že má spousta lidí chuť fotografovat. To, že si dnes může svou fotografickou živnost založit každý, aniž, jak říkáte, by tomu rozuměl, mi nepřijde úplně šťastné. Neříkám, že by měl každý studovat spousty škol, ale alespoň nějaké základní vzdělání by v tomto oboru mít měl.

Studujete fotografii a kromě studentů, kteří mají klasickou fotografii v osnovách, se do fotokomory příliš mladých nehrne. Je sice jedno, jakou technologií fotíte, ale ne jak fotíte. Každá z technologií má svá pro a proti. Jak tyto dvě technologie vzniku fotografie vnímáte?

Porovnávat tyto technologie nemá vůbec smysl. Každá z nich má to své krásné. Pro mě je moc krásná ta černobílá-analogová fotografie, bohužel je to časově i finančně náročnější. Fotografie z analogu jsou prostě jiné. Digitální fotografie je prostředek, bez kterého bych se asi dnes neobešel. V ní nacházím to, co potřebuji.

Teď k tomu, co nás zde spojuje. Projekt Week of Life Vás dle počtu Vašich týdnů oslovil. Jak jej vnímáte?

Vnímám to po dlouhé době jako velmi kvalitní a zajímavý projekt. Líbí se mi, jak může člověk pozorovat různé životy, kultury, lidi a podobně, a hlavně způsob zaznamenávání. Week of Life byla pro mě velká výzva. Zachytit první týden není problém, ale každý další týden je těžší a těžší. Přínos v tomto směru je dobrý, procvičování kompozice, hledání něčeho atraktivního. Najednou zjistíte, jak je vlastně váš domov fotogenický.

Jedním ze smyslů WoL je sledovat na jednom místě pomocí fotografií životy ostatních po celé planetě. Již nyní je možné pomocí týdnů navštívit desítky kultur. Která země je Vámi vysněná a kam byste se rád podíval s fotoaparátem?

Nemám tak ani moc vysněnou zemi, ale mezi ty země, kde bych se rád prošel s fotoaparátem, patří Irsko, Nový Zéland, na druhé straně mám moc rád industriální krajiny, takže třeba Ukrajina. I když doma je doma.

Poslední otázka se bude opět týkat tématu fotografie. Téměř každý se inspiruje buď přímo některým autorem nebo např. oblíbenou internetovou galerií. Máte nějaké? Všiml jsem si také, že se účastníte soutěže Fotograf roku. V juniorské kategorii jste v průběžném pořadí na 4. místě (ve 4. kole z 10 témat). Vnímáte fotosoutěže jako přínos naučit se něčemu novému?

Mojí personou a inspirací ve fotografii je Josef Sudek, jeho fotografie jsou takové, že se to nedá ani popsat pár větami. Dále bych mezi mé oblíbené autory zařadil Jindřicha Štreita, Eugena Wiškovského, Tarase Kuzčynského a Jana Šibíka. Další inspiraci hledám ve svém okolí, rodině, mezi některými spolužáky a kolegy fotografy. Oblíbenou internetovou galerii nemám. Přínos ve fotografických soutěžích vidím asi v tom, že slyšíte názor nebo kritiku na své fotografie, můžete si tedy říct jo, ten dotyčný má pravdu, na tomhle by se dalo něco zlepšit nebo udělat jinak, netradičněji.

Týdny Jana Nožičky

Nový člen redakce WoL: Zdeněk Dvořák

Dnešním dnem se Zdeněk Dvořák stává obrazovým vedoucím projektu WoL.

Hned od prvního okamžiku, co Zdeněk Dvořák nafotil svůj první týden života, nám bylo jasné, že se do projektu zapojil fotograf par excellence. K naší velké radosti se pro něho stal projekt Week of Life srdcovou záležitostí a nyní se již pravidelně můžeme těšit na jeho nové týdny, které začas budou tvořit celý jeden rok jeho života.

Jeho fotografické umění a odhodlání dokumentovat svůj život nás natolik nadchli, že jsme se rozhodli zapojit pana Dvořáka do samotného vytváření projektu a od dnešního dne Vám ho představujeme nejenom jako jednoho z členů WoL, ale také jako obrazového vedoucího projektu.

A co o své účasti v projektu říká sám pan Dvořák?

„Do projektu jsem se zapojil s chutí. Dokumentovat život lidí je mé nejoblíbenější téma, takže jsem jej s radostí přijal a zapojil se do něj. Na většině webových galerií dostávají prostor jednotlivé fotografie. Nemůžete poslat najednou to co se událo a každá fotografie je samostatný prvek. Na WEEK OF LIFE fotografujete celý týden život a poté tento celek ukážete světu. Toto mě nadchlo a naplňuje moje představy o mé fotografické tvorbě. Nafotografovat svůj rok života mě napadlo na začátku ledna. Proč jsem se pustil do tak časově náročného projektu? Tak na to se občas ptám sám sebe 🙂 Důvodů je mnoho. Vyzkoušet něco, co mě může posunout v mé tvorbě. Překonat náročnost časovou, naučit se vidět to obyčejné, ale hlavně to, že se během dokumentování narodí naše druhé dítě a já mu dám do života dar ve formě fotografií. Bude se moci podívat téměř na celou dobu, kdy rostlo v mámině bříšku.”

Na spolupráci s panem Dvořákem se velice těšíme a přejeme vám hezký den.

Váš tým WoL

 

Děti ze Zvolena

Když mě oslovil můj dlouholetý kamarád a zakladatel WoL Adolf Zika, abych vybral z mého archivu fotografii do „Příběhu fotografií“, bez váhání jsem volil skupinku romských dětí ze Zvolena. Tato fotografie ve mně vyvolává několik „příběhů fotografie“, o které se s vámi podělím.

Příběh první – vznik fotografie. Při procházce Zvolenem jsme s mým kamarádem fotografem Jirkou Luxem narazili na konci ulice cihlových domů, mezi továrnou na opravu lokomotiv a továrnou na výrobu dřevotřísky, na skupinku romských dětí. Při pohledu na nás, kteří jsme byli obtěžkáni digitálními zrcadlovkami, začali děti žadonit „Ujko, vyfoť nás.“ Já bez váhání začal děti fotit. Jirka, který viděl, jak jsem se na focení vrhl, šel k domu a kryl mi záda tím, že začal rozprávět s nájemníky a zřejmě i rodiči dětí. Já se věnoval focení dětí a koutkem oka jsem sledoval, jak si Jirka vede. Vedl si celkem slušně (dokonce stihl udělat několik fotografií, jak fotím děti) až do doby, než si rodiče všimli, že jsou jejich děti foceny. V tu chvíli byly děti okřiknuty „Co se tam fotíte, nechte toho!“ a holčina (na fotce zcela vpravo), která o focení nejvíce prosila, rázem změnila svůj názor a ostatním dětem fotografování rázně zakázala. Děti ji bez jakéhokoli odporu poslechly a za křiku jedné postarší dámy „My nechceme žádný focení!“ neuvěřitelně rychle zmizely. Stejnou potřebu zmizet jsme rázem pocítili i my a se slovy „Děti chtěli vyfotit.“ jsme se rozloučili a vydali se na cestu zpět. Celé focení trvalo pouhé dvě minuty a já udělal přesně 30 snímků.

Odraz

Příběh druhý – přístup k fotografování. S odstupem času jsem si nad touto fotografií uvědomil, jak se změnil můj přístup k fotografování díky přechodu na digitální techniku. V dobách, když jsem pro svou amatérskou tvorbu používal kinofilm, bylo nepředstavitelné, abych během dvou minut udělal 30 snímků. Jasně si to uvědomuji na příkladě, když jsem spolupracoval na projektu Adolfa Ziky „Poslední kniha století.“ Dne 10.10.2000 jsem asi se 130 fotografy fotil jeden den života České republiky. Na 24 hodin focení jsem nafasoval dvacet 36. snímkových kinofilmů. Když jsem o týden později předával Adolfovi TŘI!!! nafocené filmy s tím, že jsem toho víc nevyfotil, nevzbuzoval jsem mnoho důvěry. Přesto jsme do Poslední knihy století vybrali pět fotografií. Tehdy jsem měl pocit, že na třech filmech o 36 snímcích (celkem 108) něco mám a snad jsem i měl. Dnes, když mám na krku, tedy na oku, digitál a udělám 108 snímků, si nejsem jist, že tam ty správné snímky najdu.

Příběh třetí – co s fotografií. Od 31.1.2006 fotografuji a zároveň prezentuji na internetu svůj fotografický deník. Když jsme opouštěli skupinku dětí, tak mi bylo jasné, že mám ve foťáku fotku do deníku. Po příjezdu domů fotka putovala na internet a do archívu. Asi za týden se mi ozvala kamarádka, která nás Zvolenem provázela. Prý jestli by mi nevadilo, kdyby nezisková organizace Návrat, která prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z dětských domovů do rodin, fotografii (ilustrativně) použila do svého časopisu. Souhlasil jsem s radostí, že fotka nebude zveřejněná pouze na mém webu, přestože asi žádnému dítěti nepomohla. A po dvou letech od svého vzniku fotografie našla další uplatnění a to tady, na WoL, v „Příbězích fotografií“.

Radek Štumpauer

Fotografování krajiny – Město 2

Fotografování krajiny – Město 2

Použití funkce Panorama

Když na výletě narazíte na panoráma širé krajiny nebo nádherné scenérie z městského prostředí, chcete pořídit snímek, který uchová tento dojem rozlehlosti. Ale většinou se tento dojem ztratí, protože dokážete zachytit jen část scény, přestože je transfokátor nastaven na maximálně širokoúhlý záběr (W). Objekty se navíc zdají příliš malé. V takových případech zkuste použít funkci panorama.

V menu fotoaparátu vyberte režim [PANORAMA]. Vyfotografujte jeden snímek, pohněte fotoaparátem pro pořízení dalšího snímku a opakujte, kolikrát je třeba. Později spojte snímky v počítači pomocí dodávaného programu OLYMPUS Master. Program rozpozná snímky pořízené v režimu Panorama, ze kterých můžete vytvořit jeden panoramatický snímek. Když nastavíte fotoaparát do režimu [PANORAMA], objeví se na displeji modré rámečky. Pohněte fotoaparátem tak, aby se části prvního a druhého snímku v modrém rámečku překrývaly.

Snímky spojíte do jednoho panoramatického snímku v programu OLYMPUS Master

Další příklady panoramatických snímků:

Co je dobré vědět

  • Funkci Panorama můžete využít pouze při používání karet xD-Picture. Po pořízení všech snímků panorámatu spojte pomocí počítače jednotlivé snímky do jednoho panoramatického snímku. Z dodaného CD-ROM nejprve nainstalujte software pro správu fotografií OLYMPUS Master.
  • Program automaticky rozpozná překrývající se části snímků, ale lepších výsledků dosáhnete, když při fotografování jednotlivých snímků panorámatu budete otáčet fotoaparátem připevněným na stativu.

Místa vzdálená – Kostarika

Costa Rica, Pura Vida. Již toto spojení (na Kostarice hojně používané i jako pozdrav), které v překladu znamená jak ryzí život tak i například vyjádření naprosté pohody, o zemi “bohatého pobřeží” mnoho vypovídá. I její nedávná umístění na prvních příčkách indexů, které zjišťují, jak moc jsou lidé ve své zemi šťastní, zní jako pohádka. O tom, jaké to je doopravdy žít na Kostarice, jsme měli možnost si popovídat s Tohem Gouttenoire, francouzským fotografem, který se v této zemi před několika lety usadil a založil rodinu. Nejen o tom, proč a čím si ho Kostarika podmanila, je následující rozhovor.

Mohl byste nám na začátek říct něco o sobě a svém vztahu ke Kostarice? Jste původem z Kostariky nebo jste se tam přestěhoval? Už z Vašeho jména je možné poznat, že zřejmě nejste původem Španěl.

Jak správně odhadujete, nejsem rodilý Kostaričan… Nepocházím ani z Latinské Ameriky, narodil jsem se ve Francii. O Kostarice jsem poprvé slyšel asi tak před 10 lety, když kamarádův bratr odlétal na jednu z tamějších plážiček. Poté, co jsem ukončil filmová studia, rozhodl jsem se cestovat a v roce 2000 jsem zamířil na Kostariku. Poté jsem se vydal do Nikaragui, El Salvádoru, Hondurasu a na pár měsíců jsem se usadil v Guatemale, odkud jsem pak spěchal do státu Chiapas, abych nafotil zapatistický pochod (vedený zástupcem velitele Marcose). Musel jsem se pak rychle vrátit do Francie, kde jsem zůstal několik měsíců do té doby, než jsem měl Evropy opět až až… Letěl jsem se svojí ženou zpátky do Guatemaly, zřídil si restauraci na jižním pobřeží Tichého oceánu v blízkosti El Salvádoru a o 3 roky později jsme si koupili dodávku a zamířili na jih, bez žádného cíle… prostě jsme cestovali… Asi po 6 měsících strávených na cestách (v rámci jedné země) jsme dorazili na Kostariku… Zamilovali jsme se do pláže Tamarindo a do místní smíšené komunity. A od té doby tu žijeme…

O Kostarice se říká, že je to země, kde jsou lidé nejšťastnější. Co si o tom myslíte? Je to pravda?

No, není jednoduché to posoudit… Můžu však říct, že lidé tu vypadají šťastnější než ti, které jsem potkal v Evropě či ve Státech a co se mě týče, to, že jsem se rozhodl zde žít, postavit si dům a zplodit dceru (má teď dvojí národnost), mluví samo za sebe…

Uvádíte, že jste povoláním fotograf. Je těžké se jako fotograf v takovéto zemi uživit?

Nejsem si jistý, zda je jednoduché uživit se jako fotograf kdekoliv na světě… a ani nevím, podle čeho určité obtížnosti porovnávat, ale co můžu říct je to, že současná krize udělala vše horší. Fotil jsem hodně architekturu a nemovitosti a v roce 2009 se část mých příjmů razantně snížila… Musel jsem obměnit nabídku mých služeb na trhu a to se podepsalo hlavně na fotografování pro správu nemovitostí, která mne na focení nemovitostí najímala. Krize se podepsala i na fotografování svateb, jelikož velká část zákazníků přijíždí za tropickou svatbou z USA a z Kanady. Těžké časy nastaly i pro tisk (časopisy a noviny), je méně inzercí a všiml jsem si, že některé publikace minulý rok zmizely úplně …

Jisté je minimálně to, že máte ke své práci výborné světlo, neboť slunce je prý nejlepší světelný zdroj pro fotografy. Jak Vám tedy vyhovuje klima na Kostarice?

Jisté je, že místní slunce může být opravdu dobrým sluhou, ale já bych ho popsal spíše jako všudypřítomné, silné a pohybující se velice rychle… V podstatě máme dvě roční období, jedno deštivé (lidé z turistické branže ho nazývají „Zelené období”…) a druhé suché. Musím zdůraznit, že mluvím o pacifickém pobřeží kde bydlím a převážně i pracuji, karibské má podnebí odlišné. Pro zelené období jsou charakteristické mraky, mlha, déšť … a je stále přítomno prudké slunce, takže světlo je krásně rozptýlené, k večeru lehce zabarvené a nebo naopak díky mrakům můžeme dosáhnout dramatického bouřkového osvětlení, přičemž přímé slunce vykukuje skrz černé mraky a vytváří tak působivý kontrast… V létě (suché období) je obloha neustále modrá, slunce je polovinu dne agresivní, ale rána a západy jsou nádherné… Největší nevýhodou je to, že slunce po celý rok vychází mezi 5.15 a 6.15 ráno a zapadá neuvěřitelně rychle… Modrá hodina neboli soumrak, který je skvělý na focení nemovitostí, trvá pouhých 10 až 15min, takže musíte být vždy připravení… Občas se mi stýská po těch dlouhých evropských večerech, při kterých slunce zapadá 2 hodiny…

V Evropě se od vzniku Evropské unie čím dál víc řeší politika, v USA to samé. Jak je to na takovém místě, jakým je Kostarika? Řeší tam vůbec někdo politiku?

Kostarika si právě prošla kampaní na prezidentské volby, které úplně poprvé vyhrála žena, takže se vyrojilo mnoho debat o národní politice, ale upřímně, já jakožto nevolící občan jsem to až tolik nevnímal. Zajímám se spíše o místní aktivity…

Kde jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co si o něm myslíte?

Narazil jsem na něj díky příspěvku na reddit.com, stránku projektu jsem si prohlédl a okamžitě se mi zalíbil jeho koncept… ne dlouho poté jsem se zaregistroval a nafotil svůj první týden.

Pro mě jako diváka je to skvělý způsob, jak cestovat časoprostorem… umožňuje mi prožít týden života českého fotografa, čínského studenta nebo třeba návrháře ze Samoi… Prostřednictvím obrazovky mého počítače na Kostarice sdílím život těchto lidí, jejich každodenní život tak úžasným způsobem… Miluju to…

Jako fotografa či účastníka projektu mě to nutí celý týden se soustředit na určitou věc, jak vystihnout jeden den v 9 fotografiích, ráno ve 3 fotografiích… je to zajímavá výzva, pro člověka je to také dobrý způsob, jak se zamyslet nad tím, co je můj život, jak ho žiji, jak trávím své dny…můj čas…můj život…

Jak to je u vás s informovaností, novinami, časopisy, TV. O co se zajímají média?

Kostarika je malá země, takže nabídka místních časopisů je poměrně malá, jeden je docela zajímavý, podle mého názoru jsou tu i jedny zajímavé noviny, které jsou dobré na zprávy z domova: La Nacion (www.nacion.com). Většina lidí zde však bohužel kupuje levný (ve všech směrech) bulvár plný senzacechtivých příběhů, obrázkových fotografií a povětšinou nahých “modelů a modelek”… Většinu zpráv si vyhledávám na internetu…

Na co byste nalákal lidi, kteří chtějí jet na Kostariku a nic o ní nevědí?

Mohlo by se začít tím, že v roce 1949 se na základě ústavy zrušila nastálo armáda, že tu již více než 60 let vládne demokracie… Pro lidi, kteří by tuto zemi rádi navštívili, by bylo však jistě důležitější vědět to, že Kostarika se v Indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí v roce 2010 umístila celosvětově na 3. místě a na 1. místě mezi zeměmi amerického kontinentu. Dále, že do roku 2021 má za cíl stát se první zemí téměř bez uhlíku a že společností New Economics Foundation byla v „indexu šťastné planety“ vyhodnocena jako země, která je „nejzelenější” a kde jsou lidé nejšťastnější, což si myslím, že o Kostarice hodně vypovídá… Dalším zajímavým faktem je jistě i to, že přestože se zde nachází pouhých 0,25% z celosvětového množství zemské masy, tato masa obsahuje 5% celosvětové biologické rozmanitosti. Kolem 25% území je pokryto chráněnými národními parky a chráněnými oblastmi, což je největší procento chráněného území na světě. Samozřejmě, že ne vše je tu dokonalé, ale pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem kdy poznal….

týdny uživatele Gouttenoire Toh

Čínská opera

Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna