Martina Štolbová, Učitel, Česká republika
Jak sama Martina Štolbová přiznává, fotografie se stala součástí jejího života teprve nedávno, ale i přes to ji naprosto pohltila a zapojení se do dokumentu, jakým je Week of Life, pro ni bylo velkou výzvou. Své týdny fotografuje srdcem, vyjadřuje to, co zrovna cítí a i proto nás její týdny již od začátku zaujaly svou velkou dávkou emocí, která ji vyšvihla jako prvního “neprofesionála”až sem, do sekce Mistři Week of Life. Poznejte blíže ženu, které fotografování nabízí nejenom jistý druh zábavy, ale také jí napomáhá nalézt smysl svého počínaní.
Stejně jako u předchozích Mistrů WoL nás zajímá, jak jste se o projektu dozvěděla a co Vás přimělo se do něho zapojit?
Tak o projektu jsem se dozvěděla od jedné mé spřízněné duše, kterou znám z PE (PhotoExtract pozn. redakce), a tou je Eva Staňková. Tenkrát, zpočátku ledna, jsem jí volala, protože jsem byla poměrně na dně svých sil, co se týká pracovního procesu. Již podruhé během půl roku jsme měli vytopenou školku. Tentokrát to bylo těsně před vánocemi. Tragédie, katastrofa. Školka úplně neobyvatelná. Museli jsme sehnat náhradní prostory a někde jako školka fungovat. A byl to navíc konec roku, kdy před vámi stojí spousty uzávěrek a inventarizací a jiných administrativních hrůz. No a vy nemáte kancelář, nemáte počítač, nemáte tiskárnu a všichni po vás něco chtějí odevzdávat. Prostě to bylo hrozně složité období. No a když si mě Evička do toho telefonu vyslechla, tak povídá: „No u mě to stojí taky za prd, ale zapojila jsem se do super projektu a fotím. Je to fakt fajn. Mrkni.“ A tak jsem poprvé nahlédla na stránky WoL. No a co mě přimělo se připojit? No tak zaprvé skvělá myšlenka tohoto úžasného projektu, která je prostě nadčasová. No a zadruhé … byla to pro mě výzva vrátit se maličko k sobě samé. Najít smysl mého počínání. Focení už mě vytáhlo ze spousty nepříjemných stavů, a tak jsem na něj zase vsadila. Přesto fotit dokument jsem si nikdá moc netroufala. Jenže tenhle je o mě a o mém pohledu na svět kolem sebe. Nikdo jiný než já ho přeci nemůže lépe nafotit. WoL je pro mě ale také obrovská škola ve vodách dokumentu. Posunul mě ve své tvorbě zas o kousek dál. Jsem mu vděčná za moc. Je to úžasná sebereflexe.
Jste členkou fotografického klubu. Kdy se stala fotografie součástí Vašeho života?
(Zrovna o tom píšu svou bakalářskou práci) :o) Je to tak 4 roky zpět, co jsem objevila fotografii. To jsme si do rodiny pořídili takový maličko lepší kompaktní fotoaparát. Nejprve jsem cvakala jen tak do rodinného alba, ale brzo jsem objevila v sobě nutkání tvořit jakési fotoobrazy. To výtvarno jsem v sobě vždycky měla, jen jsem si ho nějak moc nevšímala. Využívala jsem ho jen ve své práci. Ovšem skrze fotoaparát mi došlo, jak moc vlastně znamená i pro mě samotnou. No a navíc v té době jsem studovala dálkově PF a na katedře výchov uměním byli prostě úžasní lidé, kteří mi ukázali můj nový vnitřní obzor. Nadchli mě a já prostě jen setrvala a pokračovala. No a členkou fotoklubu jsem asi už třetí rok. To je tak, že člověk má neustálou tendenci někam patřit. To znamená mít kolem sebe lidi podobného zaměření a vědět, že v tom bláznovství není člověk úplně sám:o)) A tak jsem se stala členkou fotoklubu F 99 Ústí nad Labem.
Řekněte nám něco o svém povolání, rodině a zálibách.
Tak o povolání už jsem Vám vlastně říkala. Jsem ředitelkou jedné dvoutřídní mateřské školy v Ústí nad Labem, ale je tomu teprve rok a půl. Mám za sebou velmi náročné období jak pracovní, tak co se týká rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché přijít o ideály, které člověk má, když vstupuje do funkce ředitele. No a rodina to se mnou taky jednoduché neměla a nemá :o)) Takže co říct. Práci s dětmi miluji, naplňuje mě a mám to štěstí v životě, že mohu dělat práci, která mě baví. I když teď, jak jsem tou ředitelkou, tak to papírování je pro mě trestem. :o))) No a za svou rodinu jsem ráda, že ji mám. Vím, že to není jednouduché si ji udržet. Stále na tom pracujeme :o)) Mám dvě úžasné děti a teď už i shovívavého manžela. Musím jim říci velké DÍKY VŠEM TŘEM!
Trochu se lišíte od fotografů v této rubrice a to tím, že nejste profesionál, proto se nabízí otázka, zda si umíte představit, že byste se fotografování věnovala profesionálně?
Jestli myslíte tím slůvkem profesionálně, jako že bych se fotografií měla živit, tak asi ne. Beru fotografii jako svůj relax, ke kterému se uchyluji, když mi je dobře a nebo když mi je hodně špatně, prostě když se mi chce. Nedovedu si představit, že bych musela. Asi bych to ani nechtěla. Fotografie by pro mě ztratila to kouzlo a hlavně už by pro mě přestala v životě být tím, čím je dnes. Fotografie mi je jakousi sebereflexí, která mi pomáhá vyrovnat se v životě s věcmi, které se mě dotýkají, trápí mě a cloumají mnou. Fotografuji především sama pro sebe. Jsem ráda, že jsem fotografii objevila, protože v ní nacházím odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě. Navíc mám úžasné povolání. Takže děkuji, ale fotkou se živit nechci.
V čem si myslíte, že by projekt jakým je Week of Life mohl pomoci, komukoli, Vám, okolí, prostě dnešnímu světu?
No tak pomoci nám může třeba právě při takovém tom hledání se. Víte, dokud jsem si to nezkusila, netušila jsem, jakou má těch devět fotek z každého dne sílu, hlavně pro mě samotnou. Ten pocit, který máte, když dokážete nějak smysluplně zdokumentovat zrovna váš život, je prostě úžasný. Tak už jen proto je myšlenka tohoto projektu prostě k nezaplacení. Ovšem Week of Life má mnohem širší záběr. Napomáhá nám uvědomit si, že každý máme na svět jiný pohled, že každý z nás žije právě ten svůj jedinečný život a je asi úplně jedno, z jaké části té naší planety je. Nebo právě naopak zjistíme, že i lidi na druhém konci světa žijí obyčejný život jako já nebo vy. Všechno je tak relativní. Internet je obrovské médium, které nám napomáhá zkracovat vzdálenosti. Week of Life nám nabízí jednu zkratku, jak nakouknout do života lidí různých národů, profesí, vyznání, mužů a žen, ale také dětí jedné planety. Díky.
Sledujete dokumentární fotografii kolem sebe nebo i v zahraničí? Pokud ano, jakým směrem si myslíte, že se bude světová dokumentární a reportážní fotografie ubírat?
Musím se přiznat, že dokumentární fotografii ve světě ani doma moc nesleduji. Já ji objevila vlastně až s vaším projektem:o) Snad jen mám moc ráda fotky kevina v.tona, ty sleduji pravidelně. Kam se bude ubírat dokumentární a reportážní fotagrafie si ani netroufám předpovídat. Víte, v dnešní době digitalizace nabírá fotka úplně nových rozměrů. Stává se jakýmsi fenoménem doby. Vždyť fotka nás provází na každém kroku, skoro v každé profesi se digitální fotografie stává její nedílnou součástí. Je to tak masová záležitost tím, že je to dostupné pro každého z nás a těch možností k různým aplikacím je prostě nespočet. Když to vezmu jen z pohledu své profese, už je skoro samozřejmé, že každá mateřská škola prezentuje na svém webu fotky dokumentující život dětí ve školce. Dnes už je spíš černou ovcí ten, kdo to nemá. Před 10 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že to půjde vše tak rychle. Věřím, že takovýto rozmach fotodokumentování nám bude jen ku prospěchu. Vždyť dnes má každý mobilní telefon foťák a v minutě mohu poslat snímek na druhý konec světa. To jsou prostě neskutečné věci! Možná se zdá, že fotka malinko ztrácí na sdělení a stává se pouhou informací, ale to vše se vytříbí. Věřím tomu, že nové technologie dokážeme využít nakonec ku prospěchu věci.
Jakým směrem si myslíte, že se bude vyvíjet internet, internetová zábava, služby atd.?
Já jsem stále fascinována možnostmi tohoto média. Nabízí pro mě skoro nepředstavitelný prostor virtuálních realit. Ale nejen to. Toto propojení celého světa skrze monitory našich počítačů se pomalu stává nedílnou součástí naší každodennosti. Pokud nejsi na netu, jako bys ani nebyl. Tak mi to dnes připadá. Všichni víme, že bytí je v něčem úplně jiném, přesto ten pocit jako by v nás hlodal. Věřím, že pokud nám bude internet pouze sluhou, bude vše v pořádku. Jen bych moc nerada, abychom podléhali virtuálním světům a měnily je za ten reálný. Vše je o rovnováze, která je důležitá asi ve všem. Je dobré najít to optimální skóre:o) Internetu fandím a věřím, že nám dokáže nabídnout ještě mnoho dalších možností, o kterých se nám dnes ani nezdá. Jsme stále na začátku. Vždyť to není tak dlouho, co se internet narodil. Myslím, že má ještě spoustu es schovaných v rukávu, kterými nás ohromí. Moc se na to těším:o))
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Vážení členové Week of Life,
Rád bych se na začátku k něčemu přiznal. Jsem asi lehce přecitlivělý, miluju děti, mám rád dětský svět a jejich radosti i starosti mě dojímají. Jsem rád, když jsem jeho součástí a mohu si na chvilku oddechnout od toho světa dospělého, v jistém smyslu pokřiveného a zmateného. Když mě Jura Sucharda kontaktoval s možností uveřejnění reportáže „Stal som pred branou neba“, tak jsem měl smíšené pocity. Nevěděl jsem, zda se takové téma pro Week of Life hodí. Nicméně jsem předběžně potvrdil zájem. Pak mi Jura poslal první záběry, ze kterých jsem jako první spatřil fotografii, na které lidská ruka drží ručičku človíčka, který místo toho, aby si užíval první radosti ze života, tak prožívá svůj první velký boj. Ještě TO ani nezačalo a už TO může skončit. Ten snímek na mě velice zapůsobil a v tu chvilku jsem si uvědomil, že tato reportáž by měla mít speciální místo na stránkách Week of Life. Až mnohem později jsem si přečetl neméně důležitý text, ale úkol fotografie a její síla a dopad na vnitřní napětí jedince sehráli v tomto případě významnou roli. Adolf Zika
