Archiv pro rubriku: cz

Czech posts are in this category and subcategories of this.

Místa vzdálená – Kostarika

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Costa Rica, Pura Vida. Již toto spojení (na Kostarice hojně používané i jako pozdrav), které v překladu znamená jak ryzí život tak i například vyjádření naprosté pohody, o zemi “bohatého pobřeží” mnoho vypovídá. I její nedávná umístění na prvních příčkách indexů, které zjišťují, jak moc jsou lidé ve své zemi šťastní, zní jako pohádka. O tom, jaké to je doopravdy žít na Kostarice, jsme měli možnost si popovídat s Tohem Gouttenoire, francouzským fotografem, který se v této zemi před několika lety usadil a založil rodinu. Nejen o tom, proč a čím si ho Kostarika podmanila, je následující rozhovor.

Mohl byste nám na začátek říct něco o sobě a svém vztahu ke Kostarice? Jste původem z Kostariky nebo jste se tam přestěhoval? Už z Vašeho jména je možné poznat, že zřejmě nejste původem Španěl.

Jak správně odhadujete, nejsem rodilý Kostaričan… Nepocházím ani z Latinské Ameriky, narodil jsem se ve Francii. O Kostarice jsem poprvé slyšel asi tak před 10 lety, když kamarádův bratr odlétal na jednu z tamějších plážiček. Poté, co jsem ukončil filmová studia, rozhodl jsem se cestovat a v roce 2000 jsem zamířil na Kostariku. Poté jsem se vydal do Nikaragui, El Salvádoru, Hondurasu a na pár měsíců jsem se usadil v Guatemale, odkud jsem pak spěchal do státu Chiapas, abych nafotil zapatistický pochod (vedený zástupcem velitele Marcose). Musel jsem se pak rychle vrátit do Francie, kde jsem zůstal několik měsíců do té doby, než jsem měl Evropy opět až až… Letěl jsem se svojí ženou zpátky do Guatemaly, zřídil si restauraci na jižním pobřeží Tichého oceánu v blízkosti El Salvádoru a o 3 roky později jsme si koupili dodávku a zamířili na jih, bez žádného cíle… prostě jsme cestovali… Asi po 6 měsících strávených na cestách (v rámci jedné země) jsme dorazili na Kostariku… Zamilovali jsme se do pláže Tamarindo a do místní smíšené komunity. A od té doby tu žijeme…

O Kostarice se říká, že je to země, kde jsou lidé nejšťastnější. Co si o tom myslíte? Je to pravda?

No, není jednoduché to posoudit… Můžu však říct, že lidé tu vypadají šťastnější než ti, které jsem potkal v Evropě či ve Státech a co se mě týče, to, že jsem se rozhodl zde žít, postavit si dům a zplodit dceru (má teď dvojí národnost), mluví samo za sebe…

Uvádíte, že jste povoláním fotograf. Je těžké se jako fotograf v takovéto zemi uživit?

Nejsem si jistý, zda je jednoduché uživit se jako fotograf kdekoliv na světě… a ani nevím, podle čeho určité obtížnosti porovnávat, ale co můžu říct je to, že současná krize udělala vše horší. Fotil jsem hodně architekturu a nemovitosti a v roce 2009 se část mých příjmů razantně snížila… Musel jsem obměnit nabídku mých služeb na trhu a to se podepsalo hlavně na fotografování pro správu nemovitostí, která mne na focení nemovitostí najímala. Krize se podepsala i na fotografování svateb, jelikož velká část zákazníků přijíždí za tropickou svatbou z USA a z Kanady. Těžké časy nastaly i pro tisk (časopisy a noviny), je méně inzercí a všiml jsem si, že některé publikace minulý rok zmizely úplně …

Jisté je minimálně to, že máte ke své práci výborné světlo, neboť slunce je prý nejlepší světelný zdroj pro fotografy. Jak Vám tedy vyhovuje klima na Kostarice?

Jisté je, že místní slunce může být opravdu dobrým sluhou, ale já bych ho popsal spíše jako všudypřítomné, silné a pohybující se velice rychle… V podstatě máme dvě roční období, jedno deštivé (lidé z turistické branže ho nazývají „Zelené období”…) a druhé suché. Musím zdůraznit, že mluvím o pacifickém pobřeží kde bydlím a převážně i pracuji, karibské má podnebí odlišné. Pro zelené období jsou charakteristické mraky, mlha, déšť … a je stále přítomno prudké slunce, takže světlo je krásně rozptýlené, k večeru lehce zabarvené a nebo naopak díky mrakům můžeme dosáhnout dramatického bouřkového osvětlení, přičemž přímé slunce vykukuje skrz černé mraky a vytváří tak působivý kontrast… V létě (suché období) je obloha neustále modrá, slunce je polovinu dne agresivní, ale rána a západy jsou nádherné… Největší nevýhodou je to, že slunce po celý rok vychází mezi 5.15 a 6.15 ráno a zapadá neuvěřitelně rychle… Modrá hodina neboli soumrak, který je skvělý na focení nemovitostí, trvá pouhých 10 až 15min, takže musíte být vždy připravení… Občas se mi stýská po těch dlouhých evropských večerech, při kterých slunce zapadá 2 hodiny…

V Evropě se od vzniku Evropské unie čím dál víc řeší politika, v USA to samé. Jak je to na takovém místě, jakým je Kostarika? Řeší tam vůbec někdo politiku?

Kostarika si právě prošla kampaní na prezidentské volby, které úplně poprvé vyhrála žena, takže se vyrojilo mnoho debat o národní politice, ale upřímně, já jakožto nevolící občan jsem to až tolik nevnímal. Zajímám se spíše o místní aktivity…

Kde jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co si o něm myslíte?

Narazil jsem na něj díky příspěvku na reddit.com, stránku projektu jsem si prohlédl a okamžitě se mi zalíbil jeho koncept… ne dlouho poté jsem se zaregistroval a nafotil svůj první týden.

Pro mě jako diváka je to skvělý způsob, jak cestovat časoprostorem… umožňuje mi prožít týden života českého fotografa, čínského studenta nebo třeba návrháře ze Samoi… Prostřednictvím obrazovky mého počítače na Kostarice sdílím život těchto lidí, jejich každodenní život tak úžasným způsobem… Miluju to…

Jako fotografa či účastníka projektu mě to nutí celý týden se soustředit na určitou věc, jak vystihnout jeden den v 9 fotografiích, ráno ve 3 fotografiích… je to zajímavá výzva, pro člověka je to také dobrý způsob, jak se zamyslet nad tím, co je můj život, jak ho žiji, jak trávím své dny…můj čas…můj život…

Jak to je u vás s informovaností, novinami, časopisy, TV. O co se zajímají média?

Kostarika je malá země, takže nabídka místních časopisů je poměrně malá, jeden je docela zajímavý, podle mého názoru jsou tu i jedny zajímavé noviny, které jsou dobré na zprávy z domova: La Nacion (www.nacion.com). Většina lidí zde však bohužel kupuje levný (ve všech směrech) bulvár plný senzacechtivých příběhů, obrázkových fotografií a povětšinou nahých “modelů a modelek”… Většinu zpráv si vyhledávám na internetu…

Na co byste nalákal lidi, kteří chtějí jet na Kostariku a nic o ní nevědí?

Mohlo by se začít tím, že v roce 1949 se na základě ústavy zrušila nastálo armáda, že tu již více než 60 let vládne demokracie… Pro lidi, kteří by tuto zemi rádi navštívili, by bylo však jistě důležitější vědět to, že Kostarika se v Indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí v roce 2010 umístila celosvětově na 3. místě a na 1. místě mezi zeměmi amerického kontinentu. Dále, že do roku 2021 má za cíl stát se první zemí téměř bez uhlíku a že společností New Economics Foundation byla v „indexu šťastné planety“ vyhodnocena jako země, která je „nejzelenější” a kde jsou lidé nejšťastnější, což si myslím, že o Kostarice hodně vypovídá… Dalším zajímavým faktem je jistě i to, že přestože se zde nachází pouhých 0,25% z celosvětového množství zemské masy, tato masa obsahuje 5% celosvětové biologické rozmanitosti. Kolem 25% území je pokryto chráněnými národními parky a chráněnými oblastmi, což je největší procento chráněného území na světě. Samozřejmě, že ne vše je tu dokonalé, ale pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem kdy poznal….

týdny uživatele Gouttenoire Toh

Čínská opera

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna

První krůčky Martiny Štolbové ve vodách dokumentu

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Martina Štolbová, Učitel, Česká republika

Jak sama Martina Štolbová přiznává, fotografie se stala součástí jejího života teprve nedávno, ale i přes to ji naprosto pohltila a zapojení se do dokumentu, jakým je Week of Life, pro ni bylo velkou výzvou. Své týdny fotografuje srdcem, vyjadřuje to, co zrovna cítí a i proto nás její týdny již od začátku zaujaly svou velkou dávkou emocí, která ji vyšvihla jako prvního “neprofesionála”až sem, do sekce Mistři Week of Life. Poznejte blíže ženu, které fotografování nabízí nejenom jistý druh zábavy, ale také jí napomáhá nalézt smysl svého počínaní.

Stejně jako u předchozích Mistrů WoL nás zajímá, jak jste se o projektu dozvěděla a co Vás přimělo se do něho zapojit?

Tak o projektu jsem se dozvěděla od jedné mé spřízněné duše, kterou znám z PE (PhotoExtract pozn. redakce), a tou je Eva Staňková. Tenkrát, zpočátku ledna, jsem jí volala, protože jsem byla poměrně na dně svých sil, co se týká pracovního procesu. Již podruhé během půl roku jsme měli vytopenou školku. Tentokrát to bylo těsně před vánocemi. Tragédie, katastrofa. Školka úplně neobyvatelná. Museli jsme sehnat náhradní prostory a někde jako školka fungovat. A byl to navíc konec roku, kdy před vámi stojí spousty uzávěrek a inventarizací a jiných administrativních hrůz. No a vy nemáte kancelář, nemáte počítač, nemáte tiskárnu a všichni po vás něco chtějí odevzdávat. Prostě to bylo hrozně složité období. No a když si mě Evička do toho telefonu vyslechla, tak povídá: „No u mě to stojí taky za prd, ale zapojila jsem se do super projektu a fotím. Je to fakt fajn. Mrkni.“ A tak jsem poprvé nahlédla na stránky WoL. No a co mě přimělo se připojit? No tak zaprvé skvělá myšlenka tohoto úžasného projektu, která je prostě nadčasová. No a zadruhé … byla to pro mě výzva vrátit se maličko k sobě samé. Najít smysl mého počínání. Focení už mě vytáhlo ze spousty nepříjemných stavů, a tak jsem na něj zase vsadila. Přesto fotit dokument jsem si nikdá moc netroufala. Jenže tenhle je o mě a o mém pohledu na svět kolem sebe. Nikdo jiný než já ho přeci nemůže lépe nafotit. WoL je pro mě ale také obrovská škola ve vodách dokumentu. Posunul mě ve své tvorbě zas o kousek dál. Jsem mu vděčná za moc. Je to úžasná sebereflexe.

Jste členkou fotografického klubu. Kdy se stala fotografie součástí Vašeho života?

(Zrovna o tom píšu svou bakalářskou práci) :o) Je to tak 4 roky zpět, co jsem objevila fotografii. To jsme si do rodiny pořídili takový maličko lepší kompaktní fotoaparát. Nejprve jsem cvakala jen tak do rodinného alba, ale brzo jsem objevila v sobě nutkání tvořit jakési fotoobrazy. To výtvarno jsem v sobě vždycky měla, jen jsem si ho nějak moc nevšímala. Využívala jsem ho jen ve své práci. Ovšem skrze fotoaparát mi došlo, jak moc vlastně znamená i pro mě samotnou. No a navíc v té době jsem studovala dálkově PF a na katedře výchov uměním byli prostě úžasní lidé, kteří mi ukázali můj nový vnitřní obzor. Nadchli mě a já prostě jen setrvala a pokračovala. No a členkou fotoklubu jsem asi už třetí rok. To je tak, že člověk má neustálou tendenci někam patřit. To znamená mít kolem sebe lidi podobného zaměření a vědět, že v tom bláznovství není člověk úplně sám:o)) A tak jsem se stala členkou fotoklubu F 99 Ústí nad Labem.

Řekněte nám něco o svém povolání, rodině a zálibách.

Tak o povolání už jsem Vám vlastně říkala. Jsem ředitelkou jedné dvoutřídní mateřské školy v Ústí nad Labem, ale je tomu teprve rok a půl. Mám za sebou velmi náročné období jak pracovní, tak co se týká rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché přijít o ideály, které člověk má, když vstupuje do funkce ředitele. No a rodina to se mnou taky jednoduché neměla a nemá :o)) Takže co říct. Práci s dětmi miluji, naplňuje mě a mám to štěstí v životě, že mohu dělat práci, která mě baví. I když teď, jak jsem tou ředitelkou, tak to papírování je pro mě trestem. :o))) No a za svou rodinu jsem ráda, že ji mám. Vím, že to není jednouduché si ji udržet. Stále na tom pracujeme :o)) Mám dvě úžasné děti a teď už i shovívavého manžela. Musím jim říci velké DÍKY VŠEM TŘEM!

Trochu se lišíte od fotografů v této rubrice a to tím, že nejste profesionál, proto se nabízí otázka, zda si umíte představit, že byste se fotografování věnovala profesionálně?

Jestli myslíte tím slůvkem profesionálně, jako že bych se fotografií měla živit, tak asi ne. Beru fotografii jako svůj relax, ke kterému se uchyluji, když mi je dobře a nebo když mi je hodně špatně, prostě když se mi chce. Nedovedu si představit, že bych musela. Asi bych to ani nechtěla. Fotografie by pro mě ztratila to kouzlo a hlavně už by pro mě přestala v životě být tím, čím je dnes. Fotografie mi je jakousi sebereflexí, která mi pomáhá vyrovnat se v životě s věcmi, které se mě dotýkají, trápí mě a cloumají mnou. Fotografuji především sama pro sebe. Jsem ráda, že jsem fotografii objevila, protože v ní nacházím odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě. Navíc mám úžasné povolání. Takže děkuji, ale fotkou se živit nechci.

V čem si myslíte, že by projekt jakým je Week of Life mohl pomoci, komukoli, Vám, okolí, prostě dnešnímu světu?

No tak pomoci nám může třeba právě při takovém tom hledání se. Víte, dokud jsem si to nezkusila, netušila jsem, jakou má těch devět fotek z každého dne sílu, hlavně pro mě samotnou. Ten pocit, který máte, když dokážete nějak smysluplně zdokumentovat zrovna váš život, je prostě úžasný. Tak už jen proto je myšlenka tohoto projektu prostě k nezaplacení. Ovšem Week of Life má mnohem širší záběr. Napomáhá nám uvědomit si, že každý máme na svět jiný pohled, že každý z nás žije právě ten svůj jedinečný život a je asi úplně jedno, z jaké části té naší planety je. Nebo právě naopak zjistíme, že i lidi na druhém konci světa žijí obyčejný život jako já nebo vy. Všechno je tak relativní. Internet je obrovské médium, které nám napomáhá zkracovat vzdálenosti. Week of Life nám nabízí jednu zkratku, jak nakouknout do života lidí různých národů, profesí, vyznání, mužů a žen, ale také dětí jedné planety. Díky.

Sledujete dokumentární fotografii kolem sebe nebo i v zahraničí? Pokud ano, jakým směrem si myslíte, že se bude světová dokumentární a reportážní fotografie ubírat?

Musím se přiznat, že dokumentární fotografii ve světě ani doma moc nesleduji. Já ji objevila vlastně až s vaším projektem:o) Snad jen mám moc ráda fotky kevina v.tona, ty sleduji pravidelně. Kam se bude ubírat dokumentární a reportážní fotagrafie si ani netroufám předpovídat. Víte, v dnešní době digitalizace nabírá fotka úplně nových rozměrů. Stává se jakýmsi fenoménem doby. Vždyť fotka nás provází na každém kroku, skoro v každé profesi se digitální fotografie stává její nedílnou součástí. Je to tak masová záležitost tím, že je to dostupné pro každého z nás a těch možností k různým aplikacím je prostě nespočet. Když to vezmu jen z pohledu své profese, už je skoro samozřejmé, že každá mateřská škola prezentuje na svém webu fotky dokumentující život dětí ve školce. Dnes už je spíš černou ovcí ten, kdo to nemá. Před 10 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že to půjde vše tak rychle. Věřím, že takovýto rozmach fotodokumentování nám bude jen ku prospěchu. Vždyť dnes má každý mobilní telefon foťák a v minutě mohu poslat snímek na druhý konec světa. To jsou prostě neskutečné věci! Možná se zdá, že fotka malinko ztrácí na sdělení a stává se pouhou informací, ale to vše se vytříbí. Věřím tomu, že nové technologie dokážeme využít nakonec ku prospěchu věci.

Jakým směrem si myslíte, že se bude vyvíjet internet, internetová zábava, služby atd.?

Já jsem stále fascinována možnostmi tohoto média. Nabízí pro mě skoro nepředstavitelný prostor virtuálních realit. Ale nejen to. Toto propojení celého světa skrze monitory našich počítačů se pomalu stává nedílnou součástí naší každodennosti. Pokud nejsi na netu, jako bys ani nebyl. Tak mi to dnes připadá. Všichni víme, že bytí je v něčem úplně jiném, přesto ten pocit jako by v nás hlodal. Věřím, že pokud nám bude internet pouze sluhou, bude vše v pořádku. Jen bych moc nerada, abychom podléhali virtuálním světům a měnily je za ten reálný. Vše je o rovnováze, která je důležitá asi ve všem. Je dobré najít to optimální skóre:o) Internetu fandím a věřím, že nám dokáže nabídnout ještě mnoho dalších možností, o kterých se nám dnes ani nezdá. Jsme stále na začátku. Vždyť to není tak dlouho, co se internet narodil. Myslím, že má ještě spoustu es schovaných v rukávu, kterými nás ohromí. Moc se na to těším:o))

Týdny Martiny Štolbové

Odraz

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Pořízení této fotografie jsem se snažil uskutečnit velice dlouho. Přál jsem si zachytit dění na startu Velké ceny Barcelony a nakonec se mi to podařilo.

Jedná se vlastně o odraz v helmě J.P.Montoy, kterou držel na startovním roštu jeho asistent a mě se podařilo zachytit v jejím odrazu dění těsně před startem. Výsledný snímek je pak výřezem z celé fotografie a na první pohled vypadá spíše jako malba než fotografie.

Fotografii jsem poslal v roce 2003 do mezinárodní soutěže v Paříži o Nejkrásnější snímek z motorsportu viz www.festivalautomobile.com, kde se hodnotí nejen nejkrásnější fotografie z motorsportu, ale také nejkrásnější film, sportovní automobil, jezdec a tým.

Odraz

Mezinárodní komise složená z výtvarníků a módních návrhářů si lámala hlavu nad tím, jak jsem snímek udělal, jestli se nejedná o nějaký podvrh, a tak jsem ho musel poslat bez závěrečného výřezu, abych dokázal, že se nejedná o žádnou počítačovou manipulaci.

Později do katalogu napsali, že jsem tímto snímkem umlčel všechny skeptiky, kteří tvrdili, že se ve fotografii motoristického sportu nedá již nic vymyslet!

Cenu jsem pak přebíral osobně v honosném sále hotelu Ritz v Paříži.

Jiří Křenek

Week of Life součástí Národní knihovny ČR

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Vážení členové Week of Life, s radostí vám oznamujeme, že jsme se dne 14. dubna 2010 stali součástí projektu Národní knihovny České republiky (se sídlem v Klementinu) s názvem WebArchiv. Díky této spolupráci budou stránky Week of Life trvale uchovány pro budoucnost a stanou se tak součástí českého národního kulturního dědictví.

Tímto bychom vám také rádi vyjádřili své poděkování za to, že jste projekt podpořili a pracujete na něm společně s námi.
Hezký den vám přeje tým Week of Life

 

Panasonic Lumix DMC-TZ10

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Viewfinder-less ultra zoom compact cameras are a very popular type nowadays. The range of the stabilized optics is usually high, but based on dimensions, they fall into the typical compact camera category. Moreover, the new Panasonic Lumix DMC-TZ10 is very well equipped with all sorts of functions, including the above standard built-in GPS module.

For some time now, digital compact cameras have been offered in several selectable color designs. Lumix TZ10 is available in five: classic black and silver, but also red, blue or brown along with a metal-coated body.

Photo Panasonic

Regarding structure and design, it’s a rather typical compact camera. A 3-inch LCD display dominates the backside of the camera, excelling with a 460 thousand pixel screen, which ensures a picture rich in details. The front right part includes a small grip for a firm hold.

A telescopic lens barrel is unusually large for compact cameras. This is a result of the 12x optical zoom and respectable lens speed of the Leica DC VARIO-ELMAR optics, with a focal length of 25-300 mm and lens speed F3.3-F4.9, correspondent with a 35 mm film. Therefore, we are looking at wide-angle optics gradually transforming into a telephoto lens. Naturally, the lens is effectively stabilized.
Panasonic Lumix DMC-TZ10  –in short
Resolution 12 Mpx
Sensor CCD 1/2,33“
Optics 25–300 mm, F3,3–4,9,lens stabilisation
Video HD (1 280 × 720 px)

The Panasonic Lumix DMC-TZ10 is fully equipped with various functions – in fact, you’ll find most of the functions an advanced SLR would have. Along with the usual modes, the mode dial positioned at the top of the camera will offer you the CUST option – custom mode. You can use this mode to store your personal custom settings.
Furthermore, Panasonic directed its focus towards video recording, encoded in AVCHD Lite with stereo sound. The manufacturers placed an extra shutter button (button with a red dot) for video sequences on the rear side of the camera, so it isn’t necessary to turn the mode dial and switch to video-mode; pressing the video shutter button will suffice. The right side of the camera offers an HDMI connector for direct playback of recorded videos on HD TVs.

A brand feature of Lumix TZ10 is the ability to record geographic coordinates into the EXIF data of photographed images. The antenna of the GPS module is hidden under a small square jut at the top side of the camera, above the lens. The module works in two modes (besides the off option): On mode and airplane mode. When turned ‘On’, the GPS module updates the location every minute and works even when the camera is turned off. In that case, the updates come in every fifteen minutes. In ‘airplane’ mode, GPS functions only when the camera is turned on.

Super features
First rate wide-angle optics
GPS data
Excellent LCD display
High quality video sequences

Besides the fact that the logged longitude and latitude are included in the EXIF data of your images, the camera allows for the notation of the place you are located at directly on the display, thanks to its internal database. If you happen to make use of this function, you also have the option to view the coordinates. Unfortunately, Lumix TZ10 doesn’t keep track of your path in form of a separate file, which could be used for instance as a depiction of your journey later on, in combination with specific internet applications. Therefore, the built-in GPS module only allows for the portrayal of the image location. There are several compatible PC programs such as Google Picasa or Zoner Photo Studio.
There are also problems that come with the inclusion of GPS. Firstly, you need to hold your camera in the way that the antenna is at the top, directed at the open sky (GPS will not work inside). One might ask why there is no neck strap included in the package and only a wrist strap. For the best and most accurate GPS location, you simply need to hold the Lumix in a horizontal position without concealing the antenna. The other problem is sensitivity. Even with a perfect ‘view’ of the clear sky and in sight of five to seven satellites, the GPS module has a tolerance of five to fifteen meters in its accuracy. Basic external GPS devices are usually more precise.

Screenshots of the menu of Panasonic Lumix DMC-TZ10

Overall evaluation

Panasonic Lumix DMC-TZ10 is a very pleasing compact camera destined for travelling due to its characteristics and features. It’s equipped with a wide-angle quality zoom that should suffice in most situations, with the 12 megapixel sensor along with the optics ensuring for a good collection of quality images. The key feature that pushes the camera above standard is surely its GPS module. Despite several flaws, the automatic image location sure comes in handy from time to time.

Common Price (at the time of this review being published): $439

Basic Technical Data for Panasonic Lumix DMC-TZ10

Sensor

CCD 12 Mpx, 1/2,33“
12 Mpx (4 000 × 3 000 px)
Light sensitivity ISO 80 to 1 600

Optics

25–300 mm F3,3–4,9
Lens stabilization

Memory medium

SD/SDHC/SDXC, 15 MB internal memory

Data formats

Image: JPEG
Video: AVCHD Lite, MOV

Video

1 280 × 720 px, 25 nebo 30 fps
640 × 480 px, 25 nebo 30 fps
848 × 480 px, 30 fps
320 × 240 px, 30 fps
Stereo sound

LCD

Screen size 3″ (76 mm)
460 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight

103 × 62 × 33 mm (w × h × d)
215 g (incl. battery and memory card)

Snídaně

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Snídaně je základ každého dne a leckdy nám nepovedená ranní káva či připálený toust dokážou pěkně pokazit náladu. Pokud se však dobře nasnídáme, nabijeme své tělo i mozek energií na celý den a jsme schopni lépe odolávat vlivům zvenčí. Zní to sice jako otřepaná fráze z nějaké reklamy, ale vzpomeňte si, jak vám takový křupavý croissant či snídaně připravená s láskou dokážou zvednout náladu. Proto jsme se rozhodli, že nakoukneme i vám ráno do kuchyně a omrkneme to vaše ranní posnídání. Byli jsme také zvědaví, jaká variance se u vás vyskytuje nejčastěji a již na první pohled je zřejmé, že vítězí ta slaná. Pokud zrovna snídáte, tak vám přejeme dobrou chuť, a těm, co mají již odsnídáno, alespoň kulinářský zážitek!


Irena Bucharová, Koordinátor projektu, Česká republika


Helena Horáčková, Konstruktér, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Arina Kuranova, Student, Česká republika


Jana Holcová, Administrativní pracovník, Česká republika


Igor Faltus, Grafik, Česká republika


Jan Watzek, Student, Česká republika


Karel Vaněk, Technik, Česká republika


Přemek Divácký, Technik, Česká republika


Petr Kleiner, Manažer, Česká republika


Roman Doleček, Nezaměstnaný, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Jan Martinek, Student, Česká republika


František Ortmann, Fotograf, Česká republika


Marcel Fujcik, Fotograf, Česká republika


Michaela Trčková, Student, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Blažena Ejdn, Skladník, Česká republika


Antonín Blažek ,Student, Česká republika


Petr Hrubý, Inženýr, Česká republika


Gabrielle Guedj, Manažer, Chorvatsko


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Mila Štáfek, Dělník, Česká republika


Stanislava Kopáčková, Model/ka, Česká republika


Roman Čampula, Student, Česká republika


Martin Škulina, Dělník, Česká republika


Dáša Veselá, Mateřská dovolená, Česká republika


Karolina Koštialová, Student, Česká republika


Zeynep Gülabi, Inženýr, Turecko


Lucie Červinková, Student, Česká republika


Kateřina Zajíčková, Mateřská dovolená, Česká republika


Erik Suder, Vlakový výpravčí, Česká republika


Honzik Martinek, Student, Česká republika


Zdenka Kyselová, Mateřská dovolená, Česká republika


Nik H…, Student, Česká republika


Mojmír Gayer, Důchodce, Česká republika


Jiří Šebek, Web designer, Česká republika


Marie Fučíková, Barman, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Jan Lankaš, Novinář, Česká republika


Coswig, Student, Utah


Milan Rejholec, Student, Česká republika


Milan Martinek, Učitel, Česká republika


Diana Reinhardtová, Student, Česká republika


Jana Bučková, Student, Česká republika


Pasi Heiskanen, Web designer, Finsko


Pavel Karas, Fotograf, Česká republika


Mirek Zelenka, Dělník, Česká republika

Stal som pred branou neba

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko

Rád bych se na začátku k něčemu přiznal. Jsem asi lehce přecitlivělý, miluju děti, mám rád dětský svět a jejich radosti i starosti mě dojímají. Jsem rád, když jsem jeho součástí a mohu si na chvilku oddechnout od toho světa dospělého, v jistém smyslu pokřiveného a zmateného. Když mě Jura Sucharda kontaktoval s možností uveřejnění reportáže „Stal som pred branou neba“, tak jsem měl smíšené pocity. Nevěděl jsem, zda se takové téma pro Week of Life hodí. Nicméně jsem předběžně potvrdil zájem. Pak mi Jura poslal první záběry, ze kterých jsem jako první spatřil fotografii, na které lidská ruka drží ručičku človíčka, který místo toho, aby si užíval první radosti ze života, tak prožívá svůj první velký boj. Ještě TO ani nezačalo a už TO může skončit. Ten snímek na mě velice zapůsobil a v tu chvilku jsem si uvědomil, že tato reportáž by měla mít speciální místo na stránkách Week of Life. Až mnohem později jsem si přečetl neméně důležitý text, ale úkol fotografie a její síla a dopad na vnitřní napětí jedince sehráli v tomto případě významnou roli. Adolf Zika

Neonatológia je subšpecializácia (pododbor) pediatrie realizujúci medickú starostlivosť o novorodencov, špeciálne o chore alebo nedonosené deti.

Stál som pred bránou neba… niekto vošiel dnu a iný zase zostúpil „na Zem“. Som otcom dvoch krásnych a zdravých dcér. Dôverne poznám stiesnený pocit vysokých teplôt a hoci by sa tých pár prebdených nocí dalo spočítať na prstoch dvoch rúk, zrazu vidím svet z druhej strany. Podávam ruku lekárovi – pravej ruke Boha. Z jeho očí srší neuveriteľná energia a odhodlanie. Vchádzam na oddelenie intezívnej neonatológie. MUDr. Krcho, prednosta oddelenia (pracujúci v tomto odbore od r.1989), začína popri práci svoje rozprávanie o ľuďoch, starostiach, možnostiach i útrapách a zložitosti systému.

Na oddelení pracuje tím pozostávajúci z 10 lekárov a 38 sestier, ktorí sa striedajú v štyroch smenách na dvoch oddeleniach. Sú schopné prijať 20-24 novorodencov v ohrození života. Po ich príchode a komplexných vyšetreniach potrebných na ich záchranu sa boj len začína. Počiatočné úkony pri prijatí dieťaťa na oddelenie rozhodnú nie len o jeho ďalšom stave, ale aj možných trvalých následkoch. Mnoho rodičov si ale kritický stav svojho dieťaťka nepripúšťa, napríklad pri vážnom poškodení mozgu, a v 80% žiadajú od lekárov zázraky a neuvedomujú si, že život tohto dieťaťa, ako aj jeho rodiny, bude poznačený nevyliečiteľnými následkami. Pri takej predstave mi behá po chrbte mráz a naozaj neviem ako by som reagoval v skutočnosti ja sám… Pobyt nedonoseného, ako aj rizikového novorodenca, je od dvoch týždňov až do štyroch mesiacov, závisi však od množstva faktorov.. Dieťa vážiace 2000g si už (samozrejme ak to celkový zdravotný stav dovoľuje) rodičia môžu vziať domov… Po prepustení sú detičky sledované odborníkmi v rôznych špecializovaných poradniach, sú pod dohľadom očných lekárov, ortopédov, kardiológov až po neurológov a nefrológov, no najväčší kus práce a rozhodujúcich krokov sa udeje práve na neonatológii…

„Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva.“

Predčasný pôrod je ovplyvnený príliš nízkym alebo príliš vysokým vekom budúcej matky, ale istým spôsobom môže byť hrozbou aj umelé oplodnenie, pri ktorom vo väčšine prípadov hrozí viacpočetná tehotnosť. Alkohol, cigarety, drogy, nesprávna životospráva, no niekedy aj psychické problémy, cukrovka, vírusové ochorenia a ochorenia maternice zvyšujú toto riziko. V neposlednom rade sa počet rizikovo gravidných zvyšuje aj vďaka už spomínaným pokrokom medicíny: rodiť dnes môžu aj ženy, ktoré v minulosti nemali žiadnu šancu otehotnieť alebo donosiť dieťa.

MUDr. Krcho pristupuje k niekoľkohodinovému dievčatku 16 ročnej matky a ja v nemom úžase sledujem to malilinké stvorenie sotva väčšie od mojich dlaní a hoci je napojené na hadičky, no s odhodlaním bojovať. Sledujem organizovanú tímovú prácu kolektívu, akoby vykonávali bežnú údržbu domácnosti. Sú kľudní, vyrovnaní a takí silní… Všetko má presné pravidlá a postupy. Som svedkom zázraku, keď bábätko narodené v 27. týždni nesie veľké posolstvo pre svet už len tým, že tu ostáva. „Srdiečko nabieha, tlak sa stabilizuje, vracia sa farba“…. Odstránený zvyšok pupočnej šnúry a následne zavedenie dvoch katétrov cez tepnu a žilu v pupočníku rovno do srdiečka na zavádzanie výživy a liekov zabezpečí na začiatok tomuto dieťaťu všetko potrebné. …postavi sa a… „hotovo“ a ja mám pocit mierneho náznaku úsmevu. Ale je to len začiatok. Nastať môžu rôzne komplikácie, od roznych infekcií, cez septické stavy, až po krvácanie do mozgu. Doktor Krcho ma ďalej oboznamuje s procesom práce. Sledujem sestričky ako menia deťom obrie plienky, kontrolujú parametre na prístrojoch, s akou láskou berú so všetkými tými hadičkami bábätká ich matky na svoju hruď. Ktovie čo tým drobcom beží hlavou.. a čo matkám! Veď po ťažkom boji môžu konečne pohladiť svoj najväčší poklad. A čo otcovia? Prežíval som pôrod so svojou manželkou a hrozne som sa bál, ale tento nápor vydržať chce asi nobelovu cenu. Podporovať ženu – matku a nezlyhať. Veriť lekárom aj dieťatku. A pri tom všetkom sa nezblázniť.

Prístroje, nástroje, hadičky, prísne pravidlá, teplota, vlhkosť a… nádherné papučky pletené sestričkami pre tieto bezbranné stvorenia. Dozvedám sa o nedostatku prístrojov a peňazí, o potrebe ľudí s veľkým srdcom a zanietenosťou. O ťažkých chvíľach a rozhodnutiach pri záchrane bezbranných uzlíčkov, čo prišli nedočkavo na svet, ktoré rozdelia babätká na tie, čo rozšíria rady anjelov tam Hore a tie, ktoré ostanú na zemi.

„Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú…“

Ruky – ako nástroje Boha, pomáhajú, zachraňujú, hladia, pracujú… sú šikovné, potrebné a dômyselne vymyslené.
Ruky sestier a lekárov vyzerajú tak nežne a tie veľké dlane hladiace maličkú hlavičku… Ruky týchto ľudí sú navyše pozlátené. So súhlasom Dr. Krcha a rodičov, vám vieme priblížiť aj dôležitosť digitálnej fotografie, ktorá v niektorých prípadoch bola jediným spojením matky s jej predčasne narodeným dieťaťom… Po komplikovanom pôrode mamička zomrela a vďaka maličkému kompaktnému fotoaparátu a rutinnej dokumentácii malých pacientov pre prípad promtnej, často len virtuálnej komunikácie s množstvom ďalších odborníkov, sa mohla mamička aspoň takto na chvíľku stretnúť a zoznámiť so svojim bábätkom.

Oddelenie neonatológie je dôležitou súčasťou nemocnice. Mnoho rodičov ho nepozná a nevie, kým sa tu nedostane so svojím bábom. Dovoľte mi zoznámiť vás s rukami týchto ľudí, s ich prácou, možnosťami i nedostatkami a ukázať Vám silu týchto detí a ich chuť žiť, bojovať a vyhrávať.

Pri otázke či sa Dr. Krcho cíti ako Boh, keď sa mu darí zachraňovat niekedy aj zdanlivo neriešiteľné prípady, mi s vážnou tvárou odpovedá : „Nie. Je to vtedy, keď sa musime rozhodnúť, že šanca na život už nie je a pristroje môžeme vypnúť….

Týždne Juraje Suchardy