kevin v. ton, Grafik, Česká republika
Rubrika Mistři Week of Life je snad nejostřeji sledovaná sekce na našem portálu – co do obsahu sdělení fotografií, tak i do celkového umu zvládnout celé zadání našeho projektu. Proto není pravidelná a musíme vždy čekat, až se vynoří někdo nový. Někdo, kdo svými fotografiemi, ale i svou osobností, kterou do svých fotografií vtiskne, přinese materiál, který stojí za pozastavení, za prozkoumání, za vyzpovídání! Takovou osobnost jsme spatřili v osobě grafika s trochu tajemným jménem, nebo spíš uměleckým pseudonymem, kevina v. tona. Dlouho jsme se rozhodovali, pak rozhodli a po přečtení jeho odpovědí si potvrdili, že nejen rozhodnutí na základě jeho fotografií bylo tou správnou volbou.
Jak jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co Vás přimělo se do něho zapojit?
O projektu Week of Life jsem se více dozvěděl někdy v půlce října loňského roku od mého dávného kamaráda z jihu Čech. Sice jsem už před tím něco málo zaslechl, ale nic bližšího, nic konkrétního, co by přitáhlo moji pozornost. Právě na návštěvě u něj, když mi na monitoru ukazoval svůj připravovaný týden, když jsme si prohlédli na stránkách WoL vystavené týdny dalších fotografů a když jsem zjistil, že jde o projekt pana Ziky, jsem se rozhodl též se pokusit zapojit. A během čtrnácti dnů jsem opravdu začal. O tom, že na projektu pracuji, nikdo nevěděl, a i v rodině se to dozvěděli až po několika měsících, kdy už byly všechny snímky naskenovány a celý týden připraven k publikování. Nápad sloučit výsledky týdenního výtvarného dokumentárního vidění fotografů roztroušených po celém světě “pod jednu střechu” mi přijde nejen unikátní, ale i velice potřebný. To, že je možné sledovat jednotlivé všední žití v průběhu dne a týdne ze všech koutů naší planety, umožňuje zároveň lépe si uvědomit skutečnost, že tam všude žijí lidé. Lidé se svými všedními radostmi i starostmi bez ohledu na barvu pleti, režim, do kterého se narodili, či ekonomickou situaci země, ze které pochází.
Pracujete jako grafik. Můžete upřesnit o jaký obor grafiky se jedná?
I když sám sebe považuji především za fotografa, živím se hlavně jako výtvarník, kreslíř, typograf, počítačový grafik. Každá zakázka obsahující v zadání tvůrčí svobodu je pro mě výzvou, ať se jedná o obal CD začínající nezávislé kapely nebo o corporate identity prosperující společnosti.
Svůj první černobílý týden jste jako jeden z mála nafotil na film. Co Vás k tomu vedlo, mělo Vaše rozhodnutí nějaký hlubší význam?
S negativním černobílým filmovým materiálem pracuju skoro čtvrt století a stále velice rád. Za tu dlouhou řádku let jsem se naučil tahat s sebou jednu či dvě obstarožní F3 od Nikonu a k tomu jednu emkovou Leicu. Na každém těle jiné sklo a v každém jiný film. Nejčastěji používám ilfordí Delty – čtyřstovku a třitisíce dvoustovku a pak Neopan šestnáctistovku. Pořád mám pocit, že jejich jedinečné charakterové vlastnosti včetně výsledného vizuálního vzhledu těžko kdy vůbec digitální záznam nahradí. Dokumentární fotografie a filmový záznam jsou jako nevěsta se ženichem – dohromady mohou tvořit dokonalý pár, rodinu, která je schopná přivádět na svět nádherné potomstvo v podobě úžasných fotografií. Přesto však digitální fotoaparát používám a poctivě si pro sebe hledám jeho kouzlo, které v sobě bezpochyby také musí mít. A třeba díky práci na mém filmovém týdnu v rámci projektu WoL už jsem i jedno našel. Tím je pro mě rychlost zpracování zaznamenaných dat.
Je velice příjemné číst, že někdo v dnešní době ještě takto věří negativu a klasické fotografii. Povězte mi více o Vašem názoru na to, jak se situace bude vyvíjet do budoucna, zda přijde jednou konec analogu nebo budou s digitálem spolu navěky?
Trochu zapeklitá otázka, krapet spíše o předpovídání budoucnosti. Osobně jsem ovšem přesvědčen, že ještě dlouho půjdou světem společně ruku v ruce analogový a digitální záznam. A pevně v to doufám. Jde o podobnou situaci, jakou s nástupem cédéček a digitalizace v hudbě počátkem osmdesátých let zažilo staré dobré elpíčko. Přes ohromný ústup z trhu se dodnes, i po třiceti letech, gramofony vyrábí a desky lisují a oboje se prodává. Pořád je naštěstí na světě dostatek lidí, kteří mají rádi zvuk desky i s jejími “nešvary” jako je škroupání, skřípání, vrzání a třeba i potřeba manuálního otáčení k poslechu druhé strany. Cédéčko tyhle mouchy nemá, ale zas mu chybí cosi, co člověk často i bytostně potřebuje. Prvek náhodnosti, narušení stereotypu. Podobné je to s i kinofilmem, či s filmovým materiálem jako takovým. Co se mu někdy vyčítá jako nedokonalost, vnímám jako klad. Omezení na šestatřicet snímků člověka naučí vnímat situaci koncentrovaně, všemi póry, soustředit se na podstatu, výsledný snímek vidět v hlavě ještě před jeho exponováním. Třeba i proto, že vyměnit film přece jen chvilku trvá. Pro jeho vlastnosti vybírám si ten film, který dané scéně nejlépe vyhovuje. A škrábance jsou prostě třešinkou na dortu. A vždycky se dají vyretušovat. Digitál, na rozdíl od analogu, umožňuje enormní nárůst kvantity, ovšem nikoliv se zárukou vyšší kvality. Ve skutečnosti je v podstatě celkem jedno, jaký se používá nástroj, zda analogový nebo digitální. Důležitý je obsah. Sdělení. Moment, který mluví. Divák primárně nepotřebuje vědět z pozadí vzniku snímku vůbec nic, je to jen technická záležitost. Divák obraz buďto přijme, a nebo ne.
Na vašich fotografiích je vidět, že se nebojíte práce s tmavými situacemi, s atmosférou v noci. Máte nějaký větší vztah k černé nebo k sytým tmavým barvám?
Nemyslím, že bych měl nějaký stálý, výraznější vztah k jakékoliv z barev, potažmo pak k barvě černé, třeba oproti bílé, když už jsme u mých, povětšinou černobílých fotografií. Tyto dvě barvy jsou protipóly, jeden bez druhého nemůže být. Jing a jang. Ovšem hledání člověka ve stínech noci, hledání pravdy nasvícené pouličními lampami, výlohami opuštěných obchodů, pomrkávajícími neóny či světly projíždějícíh aut, hledání člověka v temných zakouřených hospůdkách, v zákoutích ztichlých měst, tak tohle hledání světla ve tmě, to mám rád. Syrovost prostředí. Autenticitu. Momenty, kdy nekašírované lidské touhy a potřeby vystupují ze šera noci.
Vaše „babička opírající se o zeď“ byla zařazena jako titulní fotka Výběru redakce. Nelze si také nepovšimnout bezdomovce v dece pod lampou a další fotografie na toto téma. Máte sociální cítění, fotíte rád „v podpalubí“?
Zajímá mě především člověk. Člověk a jeho úděl, jeho místo na slunci, naplnění jeho snů i dopad jeho proher. Hledám podstatu. Podstatu lidství. Hledám člověka, ať je kdokoliv, ať je kdekoliv, ať je čímkoliv. Hledám člověka v člověku.
Vaše fotografie jsou emotivní a vyvolávají v člověku reakce, což je jistě hlavním účelem dokumentu. Myslíte, že Week of Life má možnost a nebo alespoň šanci vyvolat v budoucnu v lidech emoce, pocity, zamyšlení a udělat svět třeba o kousek lepší?
Week of Life je velice zajímavý projekt a má v sobě po dokumentární stránce ohromný potenciál. Jak už to u dokumentu často bývá, jde o běh na dlouhou trať. A u Week of Life jde vlastně o trať nekonečnou, obíhající nespočetněkrát celou zeměkouli. Možnost prohlédnout si svět očima jiného kolegy fotografa, žijícího třeba přesně na opačné straně naší Země, je úžasná. Podaří-li se dlouhodobě udržet nastavenou fotografickou laťku vysoko, případně ji ještě zvedat, a nesklouzne-li časem projekt k výměně víceméně rodinných snímků, doplněných vysvětlujícím vyprávěním pro snažší pochopení, tak jako u jiných sociálních sítí, stane se velkolepým fotografickým archívem, dokumentem, který nemá svým rozsahem obdoby. Emoce, pocity a zamyšlení vyvolává WoL již dnes a pevně věřím, že možnost poznávat se navzájem i touto fotografickou cestou může napomáhat k odbourávání různých předsudků či zaběhlých názorových stereotypů a tím přispět k posunu v myšlení celého lidstva a opravdu svět udělat, byť třeba jen o kousek, lepší.
Týdny kevina v. tona
