Reportáž Kenya 2010 – III. díl

Publikováno 16.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Reportáž Kenya 2010 – díl druhý

19.1. Oblast Laikipia a Nanyuki

Tento den jsme vyhradili návštěvám městských úřadů v různých oblastí Laikipie, kde působíme. Všechny starosty jsme seznámili s naší organizací a se vším, co pro děti v jejich provincii děláme. Požádali jsme je o darování pozemku v jižní části Laikipie, kde alespoň občas zaprší. Proč znovu o další pozemek? Ne, na další dětský domov už opravdu ze svých peněz nevydělám. Požádali jsme o pozemek pro pěstování potravin – zeleniny, obilovin a luštěnin na chod našeho budoucího dětského domova, aby se snížily náklady na provoz. Všichni starostové byli z naší organizace opět nadšeni a slíbili, že vše přednesou na radě města a že by to neměl být problém. Ale nyní již z mého vyprávění víte, jak to v Keni chodí a dokud nebude něco na papíře, nebudu to raději dál rozšiřovat. Ale můj pocit, pokud se zase nevymění vláda, je ten, že by to mělo na 80% vyjít.

Po úřednické práci a představování OMDC starostům (mimochodem každý, kdo tu něco chce od starosty, musí projít třemi kroky, než se před stůl starosty dostane– my je navštívili hned bez předešlých složitých postupů) jedem ještě navštívit další případy, kde děti hodně strádají. Opět vám těchto 5 dětí představím v mojí nové nabídce – adopci dětí na dálku. Jen vyberu jeden příklad. Odbočíme od hlavní cesty a jedeme cca 10km do vnitrozemí. Cesta tu není, takže skrz křoví, bláto, prach, až půlmetrové díry a různé jiné nástrahy tlačím rychlostí 1km/h naší Toyotu Prado vpřed až dorazíme k….. k….. čemu. Nevím. Pár sbitých prken oplácaných blátem, místo střechy tráva a igelit a uvnitř nevím. Cyrus to šel dovnitř natočit a musel jít ihned zvracet, a to vydrží hodně. Venku matka s batoletem, která je HIV pozitivní, otec není. Holčička, kterou chceme adoptovat doma nebyla, byla v masajské školce. Matce jsme odevzdali tašku s jídlem a jeli hledat školku. Takhle vyjevené Masajce jsem dlouho neviděl. Myslím ty, které jsme potkávali cestou. Teda cestou… Po hodině jízdy jsme urazili 2km a prodrali se i s autem k místní školce. 15 nechápajících masajských holčiček ve věku 3-4 roky vylezlo z rozpadlé boudy spolu s učitelkou a musely si asi myslet, že dorazili ufoni. Děti nikdy neviděly auto, natož bílého člověka. Tak jsem nechápajícím dětem rozdával bonbóny a vkládal jim je do pusinky, protože byly tak špinavé, že jsem jim to do ruky raději dát nechtěl. Holčičku jménem Elishiba Wambui Kairu jsem nafotil a nabízím ji k adopci. Po opětném nalezení hlavní cesty míříme zpět do Nanyuki. Čeká nás večerní mítink. Pozvali jsme všechny, kdo jsou zaregistrováni v mojí organizaci ONE MORE DAY FOR CHILDREN, abychom přednesli co bude dál, co jsme tento týden všechno zvládli. Mezi naše členy patří doktor z nemocnice Nanyuki, právník z Nanyuki, právnička z Nairobi, člen rady města Nanyuki, 3 sociální pracovnice, 2 pomocné síly 🙂 ( Patrick a Cyrus ) a zakladatelé Hellen a já. Na mítinku doktor slíbil, že objede všechny adoptované děti a vezme jim krev na nové testy, dále je vyšetří a zjistí, jaké potřebují léky. Patrick s Cyrusem slíbili, že poskytnou svůj 9místný vůz zvaný Matatu pro přepravu Hellen, dětí a pro jednotlivé cesty za vyřizováním dokumentů. Sociální pracovnice probíraly mezi sebou jednotlivé případy a pak jsem na řadu přišel já. Já s mojí angličtinou. Uf. Mimochodem, jsem ve věku, kdy se na školách učila jen ruština, to asi někteří dobře znáte, takže se anglicky neučím z knih, ale již 10 let cestuji po celém světě a to je prý nejlepší učitel. Sice občas mluvím v infinitivech nebo neskloňuji, ale vždycky se domluvím. Takže jsem dostal slovo jakožto prezident nadace a promluvil. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale mluvil jsem plynule anglicky a poslední větu jsem zakončil tím, že: „Slibuji vám, že pokud vyřídí Hellen spolu s vámi veškeré potřebné dokumenty pro stavbu dětského domova, já se v srpnu vrátím, položím základní kámen a pokud neseženu peníze od sponzorů, domov postavím se svých peněz.“ Po projevu začali všichni tleskat a byl i malý aplaus. Měl jsem slzy v očích..

20.1. Cesta z Nanyuki do Meru – záchrana 10 masajských dívek

Společně s Hellen a sociální pracovnicí Josephine (mimochodem Masajkou) jsme oznámili vládě města Nanyuki, že nadační fond ONE MORE DAY FOR CHILDREN se ujme masajských dívek a pomůže jim. Náš novinář se zaradoval a začal o tom psát článek do novin. Jedeme si je vyzvednout do 2 dětských domovů společně s jedním autem, jelikož jsme zjistili, že dívek je nakonec 11 a plus nás 5, to se opravdu už do Toyoty vejít nemůže, i když je docela velká. Přijíždíme pro první půlku a já nevěřím vlastním očím. Přede mnou stojí malé děti, malé holčičky, ta nejmenší má tak 3 roky – ony byly provdány a musely provozovat sex?? Už jsem nebyl naštvaný, teď už jsem ani nemohl popadnout dech.

Naložili jsme je do auta a vyrazili na sever cestou na Somálsko do města Meru. Proč právě tam? Josephine zařídila ubytování a katolickou školu pro oněch 11 dívek v místním dětském domově, který je přijal. Josephine v tomto domově také pobývala a zná se s ředitelem, resp. svatým otcem, který ji i učil. Masajské dívky přijal, sice ne zadarmo, ale přijal. Domov sponzorují Američané a Italové. Cesta z Nanyuki do Meru je celkem v pohodě. Asfaltová cesta plná výmolů a retardérů, ale lepší než prašná cesta s půlmetrovými výmoly směrem na Doldol. Akorát cestou narážíme na zfetované řidiče, kteří požili drogu zvanou MIRA. To je kytka pěstovaná v Keni, která se vyváží do celého světa pro lékařské účely. Místní ji žvýkají a přivádějí se tak do extáze. Asi 3x proti mně z protisměru vyrazilo auto. Kličkovalo sem a tam a tak jsem sjel do příkopu, abych neublížil holčičkám, které seděly vzadu. Jedno auto, pick up, naložené stavebním materiálem, proti mně vyrazilo z táhlé zatáčky asi 100km rychlostí, jel na mě smykem, pak to srovnal, projel asi 10cm kolem mého zrcátka tak 80km/h a zase přidal plyn. Děs… Takže 40km rychlostí míříme do Meru a já si dávám pozor na každé auto kolem. Na konci města už na nás čekal Father, jak mu zde všichni říkají. Je z Tanzanie a je ředitelem celého obrovského komplexu pro děti, kam jsme posléze dorazili. Domov a školy jsou rozděleny na 2 části. Jedna pro kluky a jedna pro holky. Komplex má v současné době kapacitu pro 750 dětí a je plný. Je absolutně soběstačný, jelikož má své pozemky pro pěstování obilovin, ovoce, domácích zvířat a ostatních surovin potřebných k jídlu.

Děti pocházejí z celé Afriky, ale nejvíc tu jich je ze Somálska a z Keni. Takže po důkladné prohlídce celého objektu včetně polí a ukázky domácích zvířátek, která trvala asi 3 hodiny (místní tu mají rádi, když se mohou pochlubit, co všechno postavili a vezmou vás i do kumbálu) se vydáváme do dívčí části. Říkám si, musí to být zvláštní pocit pro naše masajské holčičky. Po těch útrapách, které si prožily, jsou bez rodičů nebo viděly jejich smrt, nikdy už svojí rodinu neuvidí, se ocitnou mezi 450 cizími holkami a mají tu zůstat až do svých 18 let. Nemají žádné své věci a bum, ocitnou se mezi takovým shlukem svých vrstevnic. Jak se k nim ty holky budou chovat? Samozřejmě je rozdělí, jelikož jsou mezi nimi věkové rozdíly No, myslím si, že si ještě užijí spoustu smutných okamžiků, ale lepší, než-li zůstat na ulici bez jídla a vody. Každopádně tu do 18 let zůstat nemusí. Může se stát, že se opět ocitnou na ulici, pokud je nikdo neadoptuje. Zaplatil jsem ze svých peněz za všech 11 holčiček první měsíc v tomto komplexu. Všech 11 holčiček nabízím k adopci.

Podrobnější informace o adopci naleznete na mých stránkách www.omdc.cz, v sekci adopce 11 masajských dívek. Časem bych je chtěl převézt do našeho domova v Doldol, odkud holčičky pocházejí a kdokoliv je pak bude moci navštívit. Zatím to musí být tak, jak to teď je. Holčičky – přeji vám hodně štěstí…

Po rozloučení odcházíme z komplexu za doprovodu 450 dívek a jejich křesťanské písně, která vypráví o škole, práci, sportu a bohu. Jak říká Father, pokud tyto zásady člověk dodržuje, nemůže se mít na světě špatně. Podává nám ruku se slovy God Bless you a my vyrážíme směr Nanyuki. V Nanyuki už jen celé odpoledne vyřizuji u právníků oficiální sponzorství pro adoptivní rodiče z Čech a tímto moje práce zde končí. Práce? Ne, to není práce, to je radost.

Závěrem bych chtěl říct, že jsem nadační fond posunul opět o stupínek výš, možná i o 2. Ví o nás už celé osazenstvo vlády provincie Laikipia – Nanyuki. Ví o nás také osazenstvo z provincie Doldol a významný člen keňské vlády. Z novin o nás ví už skoro celá Keňa, i o tom, jak jsme pomohli 11 masajským dívkám. Zainteresoval jsem spolu s Hellen do programu významné lidi – právníky, lékaře a sociální pracovnice. Zřídil jsem v Nanyuki oficiální kancelář nadace s vybavením. Rozjel jsem stavbu nového dětského domova v Doldol a to tím nejdůležitějším – kompletní dokumentací a výkresy u místního architekta a Hellen rozjede stavební povolení a veškerá povolení pro tuto stavbu. Pomohl jsem 23 dětem lépe žít a nemít strach, co bude zítra. Daroval jsem jídlo 15 dětem, které ještě čekají na adopci a sehnal informace včetně fotografií pro budoucí rodiče k následné adopci na dálku. Dětí, které hladoví nebo jsou nemocní HIV a bez rodičů. Pomohl jsem 3 dětem mít domov na dalšího půl roku a jídlo na další 1 – 1,5 měsíce. Zaplatil jsem nájem oněm 12 dětem známým z minulé návštěvy, které jsou taktéž bez rodičů. Zachránili jsme 11 masajských dívek před životem na ulici a doufám, že na té ulici nezůstanou a najdou se lidé, kteří mi je pomůžou adoptovat. Co říci poslední větou? Díky všem za pomoc nadačnímu fondu OMDC, ať už je jakákoliv a díky, že jste článek dočetli až sem, do samého konce.

Týdny Jiřího Pergla

Jen tak si skočit bez plavek

Publikováno 14.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

(Ve vzpomínce na Andreu)

Na začátku byla náhoda, pouhé setkání a otázka, jak už to u zajímavých projektů bývá. Slovo dalo slovo a náhoda se proměnila v sadu výjimečných fotografií. Fotografoval jsem totiž zakázku, ve které bylo hlavním motivem ženské tělo, respektive ženské tělo zcela nahé. Modelky pro takové práce si většinou vybírám sám, jelikož špatný výběr se může pěkně vymstít, ale tentokrát jsem casting zadal agentuře. Tato výjimka v mém pravidle se mi vyplatila, neboť jsem potkal objekt pro jeden z nejzajímavějších kalendářů, které jsem kdy nafotil.

Tím objektem byla dvacetiletá dívka Andrea Absolonová. Vše začalo otázkou mířenou na její tělo a to, že vypadá jako nějaká skokanka do vody. Odpověď byla více než vystihující. Andrea Absolonová byla několikanásobná mistryně České republiky a držitelka bronzové medaile z mistrovství Evropy. Následovala druhá otázka, proč musí takovýto sportovec fotit namísto tréninku. Odpověď byla neméně výstižná, Andrea si tak vydělávala na pronájem bazénu. Její situace nebyla tenkrát růžová. Poté, co ji cestování chtiví funkcionáři upřeli naprosto jasnou nominaci na Olympijské hry v Atlantě, byl jejím hlavním cílem postup na OH v Sydney 2000.

Není třeba ani moc přemýšlet, aby fotografa napadlo, jak spojit mladou sportovkyni, konflikt založený na krátkozrakosti pohlavářů a vyjádření nějakého názoru na věc do jednoho společného celku plného kontroverzních fotografií. Nápad byl na světě, zbývalo jen vyfotit Andreu, jak skáče nahá svůj „olympijský skok“, přičemž právě nahota by měla symbolizovat nezávislost na čemkoli, co může zabránit lidskému snažení. Taková produkce ovšem něco stojí a někdo ji musí zaplatit, a tak jsem začal přemýšlet, komu nabídnout poměrně náročnou fotografii v dnešním světě kýčové reklamy a nepochopených uměleckých záměrů. Nemusel jsem ale přemýšlet dlouho. Pro myšlenku jsem nadchnul Miroslava Houšku, kreativního ředitele společnosti I.P. reklama a možná, že to byl i počátek důvěry v dobrou firmu, jelikož později jsem se stal kreativním ředitelem pražské pobočky této firmy již s novým názvem W.I.P. reklama, to je ale jiná kapitola… Konečné rozhodnutí znělo – firemní kalendář na rok 1999.

Samotná realizace začala pochopitelně rozhovorem mezi mnou a samotnou aktérkou Andreou, neboť u profesionálních skokanů není na denním pořádku skákat do vody v rouše Evině. Tato část produkce dopadla na jedničku, jelikož obě strany měly na věc stejný názor a to „jdeme do toho“. Místem pro realizaci se stal pardubický bazén, jakožto domácké sportoviště Andrei Absolonové.

Na místo konání jsem dorazil spolu s kreativním ředitelem zmíněné agentury o několik hodin dříve, před zavírací dobou bazénu. Zavírací proto, že si nedovedu představit něco takového, jako je fotografování za plného provozu.

Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jaký fotografický materiál zvolím pro tento projekt, neboť jsem zcela záměrně nechtěl používat zábleskové zařízení pro zachování světelné atmosféry. V tomto rozhodování mně pomohla firma Kodak, která poskytla na celou věc kinofilmové Kodak T-MAX 3200 ISO. Zvolil jsem tento film ze dvou důvodů. Zaprvé pro jedinečnou schopnost exponovat v těch nejtěžších světelných podmínkách, zadruhé pro poměrně velké zrno, které mělo dodat atmosféru dokumentu a reportáže zároveň. Jako vždy jsem si s sebou vzal veškeré fotografické vybavení, abych se takzvaně jistil ze všech stran. Byl jsem tedy připraven na všechno, alespoň jsem si to myslel. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem vyndal první objektiv a on byl zamlžený od hlavy až k patě. Vyzkoušel jsem všechny co mám, ale stejný problém. Jednoduše řečeno, nepočítal jsem s vlhkostí, která v bazénu bezesporu je, a tak jsem byl mírně zaskočen.

Trvalo téměř hodinu, než jsem odstranil tento technický problémek a zmáčknul první záběr. Kolem půl deváté začala celá produkce naostro. I když ne tak doslova, jelikož nejdříve ze všeho jsme se potřebovali rozhodnout pro ten či onen skok a také zjistit, z jaké výšky by byl nejvhodnější. Rozhodovali jsme se mezi pevným sedmimetrovým můstkem a prknem ve výšce tří a půl metru. Nakonec jsme se pro větší přiblížení a lepší odraz světla od hladiny vody rozhodli pro ten třiapůlmetrový. Udělaly se první zkoušky v plavkách za přítomnosti videokamery a všichni členové realizačního týmu čekali na ten okamžik. Nicméně Andrea pokračovala dál v plavkách a nějak se jí z nich nechtělo. Tak jsme poslali všechny přebytečné „produkční“ ven a pokračovali dál. I po té Andrea přidávala jeden skok za druhým, ovšem opět v plavkách a já už jsem začal být poněkud nervózní, ale nechtěl jsem být ten, kdo dá pokyn vše sundat. Po dalším skoku jsem se už začínal bát, že jsme se snad špatně domluvili a tak jsem opatrně naznačil, že jedem už naostro. Následoval další skok v plavkách a já už viděl celou akci jako fiasko, jenže v té chvíli se Andrea objevila na můstku tak, jak bylo ujednáno a začala půlhodinová produkce těch nejzajímavějších skoků v jejím životě.

Za necelou půlhodinu jsem vyfotografoval téměř patnáct skoků a naexponoval asi deset filmů. Pochopitelně, že při takové rychlosti pohybu těla není čas na přemýšlení o kompozici, a tak jsem použil motorové převíjení, které mi umožňovalo skoro šest snímků za vteřinu. Použil jsem též můj oblíbený objektiv Nikor 85mm 1,8 D, jelikož delší sklo by bylo sice zajímavé pro postavení třeba na tribuně, ale světelně by se to už nedalo zvládnout. Exponoval jsem v rozmezí časů od 250 do 500, jelikož jsem chtěl zůstat při těchto světelných podmínkách „alespoň“ na cloně 2,8, takže jsem pro svůj lepší pohyb použil stativ s docela povoleným kloubem. Ze svých fotoaparátů jsem vybral můj oblíbený Nikon F4. Vše jsem měřil ručně na třech místech a vytvořil jsem vlastní průměr tak, aby byl vidět i třeba odlesk vody na nahém těle.

Když jsme posléze vybírali z téměř čtyř stovek políček ty nejlepší, tedy výsledných šest, zjistili jsme zajímavou skutečnost, a to, že všechny finálové fotografie byly pořízeny pouze na dvou negativech. Mnohem zajímavější však byl fakt, že tři fotografie byly na negativu zachyceny dokonce hned po sobě a ještě na samotný konec filmu, tedy 35, 36 a 36A. Prostě odvážným štěstí přeje. Celá akce tedy skončila úspěšně a měla ještě pokračování při billboardové kampani společnosti W.I.P. reklama s.r.o., která zasáhla jak Českou republiku, tak Rakousko.
Více jak tři roky po nafocení tohoto kalendáře jsme se s Andreou neviděli. Pak jsem potkal známého a dozvěděl jsem se, že nechala skoků do vody a dala se na dráhu pornoherečky. Zřejmě olympijskou ctižádost použila zde, neboť prý byla světově proslulá. I když to všechny šokovalo, Andrea žila tak, jako by neměl už přijít další den. Podle slov jejích přátel si konečně mohla dopřát své adrenalinové sporty, psa, dům, ve kterém plánovala s přítelem konečně i svůj domov. Andrea žila prý naplno. V roce 2004 mě navštívil jakýsi novinář, že by si chtěl promluvit o Andree Absolonové. Nevěděl jsem proč. Sdělil mi, že Andrea zemřela v roce 2004 na těžkou formu rakoviny mozku. Bylo to velice smutné odpoledne, během kterého jsem neřekl jediné slovo. Protože jsem Andrein příběh znal, zpráva o jejím úmrtí mne na dlouhou dobu zasáhla.



Adolf Zika

První setkání přátel Week of Life

Publikováno 14.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Ahoj,

rádi bychom tě pozvali na oficiálně první setkání členů Week of Life, které se bude konat dne 22. května 2010 v Praze, konkrétně v sídle společnosti Olympus.

Začátek je plánován od 10.00 a konec je odhadován na 15.00.

Na programu budou 3 přednášky na téma: fotografie (Adolf Zika), kompakty (Tomáš Viktora), vývoj a obsahová stránka projektu (Milan Rejholec).

Ve volném čase bude možné vyzkoušet si na modelce fotografování s různými typy fotoaparátů, čas se najde i na zodpovězení dotazů týkajících se projektu Week of Life.

Po celou dobu bude zajištěno lehké občerstvení 🙂 a těšit se můžeš i na stánky našich partnerů, kterými jsou Pilsner Urquell, Megapixel.cz , FotoVideo, Olympus, FotoVideo a One More Day For Children.

Součástí setkání bude i předání ocenění redakce členům WoL, kteří se velkou částí podílí na obohacování projektu.

Prosíme o závazné potvrzení účasti ve formě emailu na contact@weekoflife.com do 24.4.2010.

Hezký den ti přeje tým WoL

Fotografování krajiny – Město 1

Publikováno 9.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Fotografování krajiny- Město 1

Používání režimu SCENE

Městské scenérie a ulice zalité září zapadajícího slunce jsou vždy nádherné a dramatické. Světlo zapadajícího slunce se neustále mění a jen v krátkém časovém úseku poskytuje ideální podmínky pro fotografování. Pokud vám změna nastavení fotoaparátu bude trvat příliš dlouho, můžete promeškat příhodný moment k zachycení scény. V takových situacích vám režimy [SCENE] přijdou velmi vhod.

[SCENE] režim [SUNSET] je ideální pro fotografování města za soumraku

Režimy [SCENE] umožňují automatickou změnu řady nastavení podle aktuálních podmínek. Zkuste použít režim [SUNSET] a vyfotografujte nejen západ samotný, ale také městské scenérie ozářené zapadajícím sluncem. Výsledkem budou nádherné snímky, s tonalitou lehce posunutou k červeným odstínům, podtrhujícím náladu soumračné scenérie.

Když fotografujete za soumraku, není často západ slunce dostatečně červený a výsledek je pro vás zklamáním. [SCENE] režim [SUNSET] zdůrazňuje červené odstíny snímku, takže snadno pořídíte působivé snímky západů slunce. A přestože je aktivní režim[SCENE], můžete i nadále používat funkci korekce expozice. Nastavením korekce expozice směrem k [-] můžete docílit sytějších barev soumraku. Zkuste pořídit několik snímků s různým nastavením hodnot a vyzkoušejte různé úrovně jasu.

Režim [SUNSET] zdůrazňuje červené odstíny soumračných scén


Snímek pořízený v režimu Program Auto (P)	Snímky pořízené pomocí scénického režimu soumrak (SUNSET)

Ke zdůraznění atmosféry snímku použijte také korekci expozice

Co je dobré vědět

Některé modely fotoaparátu jsou vybaveny funkcí [ (Korekce vyvážení bílé)]. S jejím použitím a nastavením směrem k červené (RED) můžete ještě více akcentovat rudé tóny snímku.
Skutečný efekt bude záviset na fotografovaném motivu, ale nastavením vyvážení bílé na [Zamračeno ] můžete ještě více zdůraznit červené tóny a docílit červenějšího odstínu snímku oproti skutečnosti.

Samsung NX10

Publikováno 7.4.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

The introduction of the so-called professional compact cameras or the ‘non-SLRs’ if you want with the Micro Four Thirds standard (we’ve already introduced Olympus Pen E-P1a Panasonic Lumix DMC-GF1 on the WoL site) opened a new field of camera development in digital photography. In the scope of image quality, these cameras reach the standard of SLRs, as well as being lighter and much more compact. No wonder that another company entered the market with a similar concept shortly after the others – this time it was Samsung.

The Korean giant producing everything from ‘safety pins to a train engine’ decided not to go along the original Micro 4/3 standard path, but chose to create its own concept. The principle is the same however; a high-quality electronic viewfinder has replaced the usual mirror, the pentagonal prism and other mechanism and optics. Also, the length between the bayonet and the lens has been shortened, but…. This is where the fundamental distinction occurs – Samsung has used its 14Mpx CMOS sensor of the APS-C (23.4 x 15.6 mm) size – a chip approx. 1.5 times larger than the ones in sensors of the Micro 4/3 standard. In order to be precise, image cells of the Samsung NX10 are approx. 1.2 to 1.3 times larger than the Micro 4/3 cells with regard to higher resolution.
The alternatively sized sensor also calls for a specific type of optical accessories, capable of capturing a greater image circle. Samsung NX10 is therefore incompatible with other cameras, as well as the lenses of the Micro 4/3 standard due to its optics. It’s a matter of two different worlds, even though the concepts are basically the same.


Photo Samsung

While creating the drafts and proposals for the design of the first model of the NX series, the Samsung developers stayed somewhat conservative – they selected to go with shapes not so different from an SLR. Only from the side is the smaller depth of the camera obvious and visible. Besides the usual all-black plastic body model, the market should offer the camera in a silver metal coating with black supplements.
In spite of its smaller dimensions, Samsung NX10 embodies a very good ergonomy of holding and controlling, thanks to the already mentioned ‘SLR-based design’ with a relatively outstanding grip for the right hand.

The allocation of numerous controls is subject to the classic structure of a camera – incidentally, that is the indicator for advanced cameras. Most of the control buttons are situated on the right side next to the sizable display. However, do take notice of the space made available for the thumb of the right hand holding the camera.
Unavailable with any other camera in the corresponding class, Samsung NX10 offers a special feature in the form an AMOLED type display (Active Matrix Organic Light Emitting Diode). It is not the typical LCD display, but quite the opposite in its principle. This review is not bound to enter the depths of the technology behind such displays, so in very basic and simplified terms: Contrary to the LCD display, where they require a backlight, image pixels of the AMOLED display are actively and individually lighted. It is therefore only logical that when one of the diodes is turned off, we can create a perfect black color – something an LCD cannot do. As a direct consequence, we reach a much higher image contrast, also leading to a more precise and correct color rendering. The AMOLED display also offers its users another advantage in form of an unlimited angle of view. While the accuracy of the color rendering is hard to prove, we can confirm the unusually high angle of view coverage based on several tests.
It is also necessary not to overlook the sophisticated electronic viewfinder with a VGA resolution. The images on the screen are very soft – manual focusing is not an obstacle whatsoever and it even includes a magnifier. EVF display is activated automatically once you close in on the camera with your eye – a result of the discrete infrared detector under the eyepiece.

Samsung NX10 – in short
Resolution	14 Mpx
Sensor	APS-C (23,4 × 15,6 mm)
Optics	exchangeable, lenses of the Samsung NX standard, lens stabilization
Video	HD (1 280 × 720 px)

Samsung NX10 belongs in the fully equipped ‘non-SLRs’ category in the sense that it has not only an inbuilt electronic viewfinder, but it also includes a pop-up flash. Its power is low for obvious reasons (guide number 11), however, the hot shoe in the center allows for a more powerful external flash. At the moment, Samsung offers two types: a solid compact model with GN 20 and a larger model with a pop-up and swivel head with GN 42.

Along with the high amount of buttons, Samsung NX10 includes a control dial for the different values of exposure, just like most of the SLRs as well as cameras of the Micro 4/3 standard. In rather untraditional manner, the control dial is placed vertically at the top of the camera, right behind the shutter button.
NX10 is equipped with all of the advanced high-tech functions – there is no need in listing them all. The autofocus is very reliable and the camera also works well in the ‘continuous focusing’ regime. This camera doesn’t use sensor stabilization, such as the ones of the Olympus PEN series, but the individual lenses are stabilized, including the basic zoom Samsung 18-55 mm F3.5 – 5.6 OIS.

Super features

High sensor resolution

High image quality

Perfect ergonomy

User-friendly controls

High quality viewfinder and display

If we could point out something Samsung NX10 lacks in comparison with cameras of the Micro 4/3 standard, it would definitely be the availability of optics. At the moment, the market offers three types of lenses: the already mentioned stabilized basic zoom 18-55 mm F3.5-5.6 OIS (OIS = lens stabilization), tele zoom 50-200 mm F4-5.6 OIS and lastly, the excellent lucid ‘pancake’ lens with stable focus 30 mm F2. Nevertheless, Samsung has announced it will make more lenses available on the market this year. We’ll see how long it’ll take for a macro lens or an 11x ultra zoom to appear on the market.

Screenshots of the menu of Samsung NX10

Overall evaluation

The adversaries of 4/3 or the Micro Four Thirds standard must be waiting eagerly for the evaluation of image quality a larger APS-C sensor brings. Yes, it is excellent. In some ways, it is even better. For example, regarding the rate of noise the NX10 wins over the Pens or the ‘G’s – Samsung simply corrects it better. However, it needs to be stated in all seriousness that image quality is not distinctively better and we can even find some characteristics where Samsung lags behind. For example, automatic white noise compensation in nonstandard conditions is nowhere near perfect – see pictures from the auto showroom.
Overall, Samsung NX10 is a great camera, perhaps even outstanding. The NX10 would surely amaze the members of the Week of Life project with its small attractive proportions and along with the lucid 30mm lens for instance, it is predestined for everyday carrying and documenting stories that life brings. At the same time, ergonomy is excellent, user friendly controls is always an advantage and so is the comprehensive selection of functions; and ‘only as the most important factor’, it offers perfect image quality.

Common Price (at the time of this review being published): $699.00 (Body and basic zoom lens set)

Basic Technical Data for Samsung NX10

Sensor

CMOS 23.4 × 15.6 mm (crop factor 1.5 ×)
14 Mpx (4 592 × 3 056 px)
Light sensitivity ISO 100 to 3 200

Shutter

30–1/4 000 s
Flash X-sync 1/180 s
Burst buffer 3 fps

Optics

Exchangeable lenses of the Samsung NX standard

Autofocus

15-point

Memory medium

SD/SDHC

Data formats

Image: JPEG, RAW (SRW)
Video: MOV

Video

1 280 × 720 px, 30 fps
640 × 480 px, 30 fps
320 × 240 px, 30 fps
Mono sound

Display

AMOLED type
Screen size 3“(76 mm)
614 000 px

Viewfinder

Electronic viewfinder
921 000 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight (body only)

123 × 90 × 60 mm (w × h × d)
410 g (incl. battery and memory card)

Funkcionalita: Upozornění na nové příspěvky

Publikováno 30.3.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Rádi bychom tě touto formou seznámili s novou funkcionalitou stránek www.weekoflife.com.

Jistě jsi zaznamenal/a, že u každé diskuze na našich stránkách přibyla nová funkce „Upozornit na nový příspěvek v diskuzi“. Díky tomuto tlačítku již nezapomeneš na žádnou diskuzi na stránce a každý nový komentář ti přijde jako upozornění buď do schránky na Week of Life nebo do tvého emailu.

Notifikace Week of Life

Pokud by sis chtěl/a nastavit jaké notifikace ti mají chodit a kam, klikni na Můj účet a tam vyber záložku Uživatelský email (viz obrázek).

Week of Life notifikace

V každém řádku je napsaný jeden druh notifikace. U každého druhu notifikace se dá nastavit, zda ti má chodit do tvé interní schránky na Week of Life nebo do tvé emailové schránky.

Notifikace Week of Life

Pokud si vypneš „Upozornit na nový příspěvek k diskuzi“, automaticky se ti vypne upozornění na nové přispěvky u všech tebou do teď sledovaných diskuzí. Seznam všech tebou sledovaných diskuzí najdeš v dolní části této stránky (viz obrázek). Pokud chceš vypnout sledování jen jedné diskuze, klikni na ikonu odpadkového koše.

Notifikace Week of Life

Doufáme, že ti nová funkcionalita usnadní orientaci a zpříjemní tvé chvíle na stránkách Week of Life.

Hezký den ti přeje tým Week of Life

Týden našeho hlavního partnera Megapixel.cz

Publikováno 29.3.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Náš hlavní partner Megapixel.cz se rozhodl nafotit svůj vlastní týden života s názvem Tak žije Megapixel a přiblížit vám tak každodenní radosti i starosti této společnosti.

Hledání světla ve tmě s kevinem v. tonem

Publikováno 29.3.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

kevin v. ton, Grafik, Česká republika

Rubrika Mistři Week of Life je snad nejostřeji sledovaná sekce na našem portálu – co do obsahu sdělení fotografií, tak i do celkového umu zvládnout celé zadání našeho projektu. Proto není pravidelná a musíme vždy čekat, až se vynoří někdo nový. Někdo, kdo svými fotografiemi, ale i svou osobností, kterou do svých fotografií vtiskne, přinese materiál, který stojí za pozastavení, za prozkoumání, za vyzpovídání! Takovou osobnost jsme spatřili v osobě grafika s trochu tajemným jménem, nebo spíš uměleckým pseudonymem, kevina v. tona. Dlouho jsme se rozhodovali, pak rozhodli a po přečtení jeho odpovědí si potvrdili, že nejen rozhodnutí na základě jeho fotografií bylo tou správnou volbou.

Jak jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co Vás přimělo se do něho zapojit?

O projektu Week of Life jsem se více dozvěděl někdy v půlce října loňského roku od mého dávného kamaráda z jihu Čech. Sice jsem už před tím něco málo zaslechl, ale nic bližšího, nic konkrétního, co by přitáhlo moji pozornost. Právě na návštěvě u něj, když mi na monitoru ukazoval svůj připravovaný týden, když jsme si prohlédli na stránkách WoL vystavené týdny dalších fotografů a když jsem zjistil, že jde o projekt pana Ziky, jsem se rozhodl též se pokusit zapojit. A během čtrnácti dnů jsem opravdu začal. O tom, že na projektu pracuji, nikdo nevěděl, a i v rodině se to dozvěděli až po několika měsících, kdy už byly všechny snímky naskenovány a celý týden připraven k publikování. Nápad sloučit výsledky týdenního výtvarného dokumentárního vidění fotografů roztroušených po celém světě “pod jednu střechu” mi přijde nejen unikátní, ale i velice potřebný. To, že je možné sledovat jednotlivé všední žití v průběhu dne a týdne ze všech koutů naší planety, umožňuje zároveň lépe si uvědomit skutečnost, že tam všude žijí lidé. Lidé se svými všedními radostmi i starostmi bez ohledu na barvu pleti, režim, do kterého se narodili, či ekonomickou situaci země, ze které pochází.

Pracujete jako grafik. Můžete upřesnit o jaký obor grafiky se jedná?

I když sám sebe považuji především za fotografa, živím se hlavně jako výtvarník, kreslíř, typograf, počítačový grafik. Každá zakázka obsahující v zadání tvůrčí svobodu je pro mě výzvou, ať se jedná o obal CD začínající nezávislé kapely nebo o corporate identity prosperující společnosti.

Svůj první černobílý týden jste jako jeden z mála nafotil na film. Co Vás k tomu vedlo, mělo Vaše rozhodnutí nějaký hlubší význam?

S negativním černobílým filmovým materiálem pracuju skoro čtvrt století a stále velice rád. Za tu dlouhou řádku let jsem se naučil tahat s sebou jednu či dvě obstarožní F3 od Nikonu a k tomu jednu emkovou Leicu. Na každém těle jiné sklo a v každém jiný film. Nejčastěji používám ilfordí Delty – čtyřstovku a třitisíce dvoustovku a pak Neopan šestnáctistovku. Pořád mám pocit, že jejich jedinečné charakterové vlastnosti včetně výsledného vizuálního vzhledu těžko kdy vůbec digitální záznam nahradí. Dokumentární fotografie a filmový záznam jsou jako nevěsta se ženichem – dohromady mohou tvořit dokonalý pár, rodinu, která je schopná přivádět na svět nádherné potomstvo v podobě úžasných fotografií. Přesto však digitální fotoaparát používám a poctivě si pro sebe hledám jeho kouzlo, které v sobě bezpochyby také musí mít. A třeba díky práci na mém filmovém týdnu v rámci projektu WoL už jsem i jedno našel. Tím je pro mě rychlost zpracování zaznamenaných dat.

Je velice příjemné číst, že někdo v dnešní době ještě takto věří negativu a klasické fotografii. Povězte mi více o Vašem názoru na to, jak se situace bude vyvíjet do budoucna, zda přijde jednou konec analogu nebo budou s digitálem spolu navěky?

Trochu zapeklitá otázka, krapet spíše o předpovídání budoucnosti. Osobně jsem ovšem přesvědčen, že ještě dlouho půjdou světem společně ruku v ruce analogový a digitální záznam. A pevně v to doufám. Jde o podobnou situaci, jakou s nástupem cédéček a digitalizace v hudbě počátkem osmdesátých let zažilo staré dobré elpíčko. Přes ohromný ústup z trhu se dodnes, i po třiceti letech, gramofony vyrábí a desky lisují a oboje se prodává. Pořád je naštěstí na světě dostatek lidí, kteří mají rádi zvuk desky i s jejími “nešvary” jako je škroupání, skřípání, vrzání a třeba i potřeba manuálního otáčení k poslechu druhé strany. Cédéčko tyhle mouchy nemá, ale zas mu chybí cosi, co člověk často i bytostně potřebuje. Prvek náhodnosti, narušení stereotypu. Podobné je to s i kinofilmem, či s filmovým materiálem jako takovým. Co se mu někdy vyčítá jako nedokonalost, vnímám jako klad. Omezení na šestatřicet snímků člověka naučí vnímat situaci koncentrovaně, všemi póry, soustředit se na podstatu, výsledný snímek vidět v hlavě ještě před jeho exponováním. Třeba i proto, že vyměnit film přece jen chvilku trvá. Pro jeho vlastnosti vybírám si ten film, který dané scéně nejlépe vyhovuje. A škrábance jsou prostě třešinkou na dortu. A vždycky se dají vyretušovat. Digitál, na rozdíl od analogu, umožňuje enormní nárůst kvantity, ovšem nikoliv se zárukou vyšší kvality. Ve skutečnosti je v podstatě celkem jedno, jaký se používá nástroj, zda analogový nebo digitální. Důležitý je obsah. Sdělení. Moment, který mluví. Divák primárně nepotřebuje vědět z pozadí vzniku snímku vůbec nic, je to jen technická záležitost. Divák obraz buďto přijme, a nebo ne.

Na vašich fotografiích je vidět, že se nebojíte práce s tmavými situacemi, s atmosférou v noci. Máte nějaký větší vztah k černé nebo k sytým tmavým barvám?

Nemyslím, že bych měl nějaký stálý, výraznější vztah k jakékoliv z barev, potažmo pak k barvě černé, třeba oproti bílé, když už jsme u mých, povětšinou černobílých fotografií. Tyto dvě barvy jsou protipóly, jeden bez druhého nemůže být. Jing a jang. Ovšem hledání člověka ve stínech noci, hledání pravdy nasvícené pouličními lampami, výlohami opuštěných obchodů, pomrkávajícími neóny či světly projíždějícíh aut, hledání člověka v temných zakouřených hospůdkách, v zákoutích ztichlých měst, tak tohle hledání světla ve tmě, to mám rád. Syrovost prostředí. Autenticitu. Momenty, kdy nekašírované lidské touhy a potřeby vystupují ze šera noci.

Vaše „babička opírající se o zeď“ byla zařazena jako titulní fotka Výběru redakce. Nelze si také nepovšimnout bezdomovce v dece pod lampou a další fotografie na toto téma. Máte sociální cítění, fotíte rád „v podpalubí“?

Zajímá mě především člověk. Člověk a jeho úděl, jeho místo na slunci, naplnění jeho snů i dopad jeho proher. Hledám podstatu. Podstatu lidství. Hledám člověka, ať je kdokoliv, ať je kdekoliv, ať je čímkoliv. Hledám člověka v člověku.

Vaše fotografie jsou emotivní a vyvolávají v člověku reakce, což je jistě hlavním účelem dokumentu. Myslíte, že Week of Life má možnost a nebo alespoň šanci vyvolat v budoucnu v lidech emoce, pocity, zamyšlení a udělat svět třeba o kousek lepší?

Week of Life je velice zajímavý projekt a má v sobě po dokumentární stránce ohromný potenciál. Jak už to u dokumentu často bývá, jde o běh na dlouhou trať. A u Week of Life jde vlastně o trať nekonečnou, obíhající nespočetněkrát celou zeměkouli. Možnost prohlédnout si svět očima jiného kolegy fotografa, žijícího třeba přesně na opačné straně naší Země, je úžasná. Podaří-li se dlouhodobě udržet nastavenou fotografickou laťku vysoko, případně ji ještě zvedat, a nesklouzne-li časem projekt k výměně víceméně rodinných snímků, doplněných vysvětlujícím vyprávěním pro snažší pochopení, tak jako u jiných sociálních sítí, stane se velkolepým fotografickým archívem, dokumentem, který nemá svým rozsahem obdoby. Emoce, pocity a zamyšlení vyvolává WoL již dnes a pevně věřím, že možnost poznávat se navzájem i touto fotografickou cestou může napomáhat k odbourávání různých předsudků či zaběhlých názorových stereotypů a tím přispět k posunu v myšlení celého lidstva a opravdu svět udělat, byť třeba jen o kousek, lepší.

Týdny kevina v. tona

Joao Carlos

Publikováno 29.3.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Když posledního ledna 2010 odborná porota v čele s Antonem Corbijnem a Stevem McCurrym oznámila deset jmen Hasselblad Masters 2009, byl Joao Carlos mezi nimi…

Nelenil jsem

Jakmile společnost Hasselblad už podeváté za sebou oznámila vítěze své prestižní soutěže Masters Award, uvědomil jsem si, že vás o tuto exkluzivní fotografickou událost nesmím připravit. A protože přední světoví profesionálové zaslali své snímky do deseti kategorií, měl jsem logicky výběr z deseti velmi kvalitních vítězů oněch kategorií. Má volba padla na Joao Carlose a myslím, že to nebyla volba špatná. To posuďte sami.

Ale ke kategoriím…

Loňský ročník Hasselblad Masters se vyznačoval nejen nezvykle vysokou kvalitou a vyrovnaností soutěžících, ale i excelentní porotou, která měla spoustu práce s výběrem těch nejlepších z finální stovky profesionálů (počet přihlášek prý přesáhl tři tisícovky, tedy dvojnásobek oproti ročníku 2008). Rozhodovala kreativita, kompozice, síla koncepce a technické provedení. Nebudu vás ale napínat. Vítězové jednotlivých kategorií jsou:

Architecture – Stephan Zirwes, Stuttgart, Německo
Editorial – Nina Bergman, New York, USA
Fashion/beauty – Dirk Rees, Londýn, Velká Británie
Fine art – Quentin Shih, Peking, Čína
General photography – Mark Zibert, Toronto, Kanada
Nature/landscape – Bang Peng, Hongkong
Portrait – Claudio Napolitano, Miami, USA
Wedding/social – Joao Carlos, New York, USA
Product – Mark Holthusen, San Francisko, USA
Up-and-coming – Lyle Owerko, New York, USA

S většinou těchto vítězů a s krásnou výstavou jejich prací bychom se měli setkat (ještě to není potvrzeno) na Photokině v Kolíně nad Rýnem…

A kdo je Joao Carlos?

Na titulní straně svého webu píše, že by chtěl vyprávět příběhy prostřednictvím svých fotografií…Opravdu není průměrným a běžným fotografem. To mohu potvrdit. Je vizionářem v pravém slova smyslu, tak trochu fotografujícím rockerem a hlavně je velkým, kreativním živlem. Narodil se v New Yorku portugalským rodičům, pracuje zde, ale do Evropy a do Portugalska se rád a často vrací pro témata a inspiraci. Jeho inspirací je malba a malířství (často až 18. století), používá převážně přírodní světlo a snaží se o stále nové a nové, vizionářské fotografické příběhy. Výčet jeho prací je téměř nekonečný, a tak jsem vám vybral pár snímků z vítězné kolekce Hasselblad Masters a pár dalších…

Přeji vám krásnou podívanou,

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:

Fotografování krajiny – Sníh 2

Publikováno 26.3.2010 | Autor: Zdeněk Kamrla

Napsat komentář

Použití korekce expozice

Čistě bílé zasněžené scenérie bývají překrásné. Není tak těžké je vyfotografovat, ale může být obtížné zachytit onu bělostnou čistotu. Následující technika vám umožní docílit sněhobílého vzhledu snímku.

Použití korekce expozice k posílení dojmu ze sněhobílých plání

Většina fotoaparátů je vybavena funkcí Korekce expozice. Bělost zvýšíte jednoduše nastavením směrem k [+]. Buďte ale opatrní, protože by výsledkem mohl být snímek, jehož vzhled by neodpovídal realitě. Pokud bílou barvu posílíte příliš výrazně, může se ztratit veškerá kvalita sněhu, takže při nastavování kontrolujte výsledný efekt na displeji.
Funkce Korekce expozice mění jas obrazu. S její pomocí můžete změnit náladu snímku nebo vzhled objektu. Zasněžené scenérie jsou jedním z příkladů, pro které je obtížné nastavit korekci expozice. Nastavením směrem k [+] můžete docílit bělejšího, jasnějšího snímku, ale přílišné posunutí expozice může vést k přeexponování. Pro jistotu můžete pořídit několik snímků s různým nastavením.

Změna vzhledu zasněžené scény pomocí Korekce expozice

Co je dobré vědět

Přílišná korekce směrem k [+] může zapříčinit přeexponování. U některých modelů fotoaparátů můžete kontrolovat přeexponování na displeji po pořízení snímku, jiné modely umožňují kontrolu pomocí histogramu při pořizování snímku.
Velmi užitečnou funkcí je „auto bracketing“, která umožňuje pořídit v řadě za sebou několik snímků s různými nastaveními. Funkce pořídí několik snímků za sebou a vždy automaticky změní hodnoty nastavení. To oceníte zejména v případech, kdy je obtížné nalézt optimální nastavení fotoaparátu. Otevřete „Užitečné tipy: Používání funkce auto bracketing“.