Nekorunovaný král podsvětí

Dlouho jsem vybíral fotografii a nakonec jsem vybral fotografii starou již 15 let. Fotografii jsem dělal na zakázku, tedy na titulní stránku týdeníku. V té době podnik (Discoland Sylvie, jméno nesl podle dcery majitele), který vlastnil pan Jonák, navštěvovala „smetánka“ té doby počínaje Karlem Gottem přes Lucií Bílou, Pal’a Haberu, Petra Jandu, exministra kultury Jandáka a mnoho dalších, končila tam většina večírků, odehrávaly se tam křty desek, no tenkrát podnik, kde každý chtěl být vidět.

Ovšem dostat se k samotnému panu Jonákovi nebylo nic jednoduchého a vlastě to nahánělo trochu strach. Nakonec jsem měl „štěstí“ a zavedl mě za ním velmi známý právník, kterého jsem před tím také portrétoval. Pak jsem tam udělal nějakou reportáž o životě lidí v showbusinessu, kterou zveřejnilo několik časopisů a to mi otevřelo dveře k Ivanu Jonákovi.

A již konečně k tomuto portrétu, který získal na CPP čestné uznání v kategorii „Lidé, o kterých se mluví“ a zabodoval i v Evropě. V té době se mluvilo o tom, že nechal zastřelit svoji manželku a jejího milence, a to v roce 1994 (odsouzen byl v roce 2002, a to na 18 let nepodmíněně, trest si odpykává ve Valdické věznici), sám byl postřelen a i jeho automobil se stal terčem nějakého útoku. Portrét vznikal tak, že jsem zavolal panu Jonákovi, že bych ho chtěl portrétovat, on souhlasil i s tím, že opustí svůj „hrad“, což byl onen podnik, který vlastně připomínal pevnost, kde na střeše měl byt, vše v betonu a zamřížované. Domluvili jsme se, že si vezme svůj tradiční (bílý) oblek, po cestě do studia mě požádal, zda bychom se mohli zastavit u „jeho“ zlatníka, kde si chtěl nechat přeleštit své šperky, na které byl velmi pyšný. Například na ruce, ve které drží zbraň, má prsteny a náramek v podobě trilobita, který snad v dětství našel, vše v bílém zlatě a poseté brilianty.

Nekorunovaný král podsvětí

Jela s námi ochranka, samozřejmě v opancéřovaném autě, a hlavně jeho dvouměsíční synek Ivan. Do studia jsme dorazili asi po třech hodinách, cesta byla dlouhá cca 15 km. Ve studiu jsem ho požádal, zda by si nahého syna nevzal do ruky (to byl ještě v obleku), samozřejmě jsem vše směřoval k tomu, že bych chtěl, aby v ruce měl zbraň (tu si pořídil, protože prý je stejná jako nosí A. Schwarzenegger) a nosil ji stále u sebe. Po nějaké době, cca po vyfografování 2 kinofilmů, se nálada uvolnila i díky tomu, že malý synek se skvěle bavil a uvolnil se tak, že bílé sako nebylo bílé. To byl jen krůček k tomu, aby vznikla tato fotografie. Vlastně jsem do snímku chtěl dostat vše, tedy jeho život, v té době byl podle veřejného mínění „nekorunovaný král podsvětí“ a současně byl hrdý otec. To je tedy příběh jednoho z mých portrétů a jak se mi nakonec podařil můžete zde prostřednictvím WoL posoudit.

František Ortmann

Tasovické ostatky

Lubomír Budný, Student, Česká republika

Na Wikipedii se dočtete, že: „Masopust neboli karnevalové období bylo v minulosti období od Tří králů do Popeleční středy. Popeleční středou začíná postní období před Velikonocemi. Maškarní zábava, která probíhala zpravidla na masopustní úterý, tedy v úterý před Popeleční středou, byla vyvrcholením masopustu. Název karneval je synonymem masopustu (z italského carnevale, vlastně „maso pryč“). Dnes se jako masopust (nebo karneval) označuje zejména toto masopustní veselí (nářečně masopust, šibřinky, fašank, ostatky aj.).” A jak probíhá takové masopustní veselí v Tasovicích? To se dozvíte v reportáži Lubomíra Budného.

Na Znojemsku probíhá ostatkový boom. V Tasovicích již od čtyřicátých let.

Ve Znojemském deníku píší, že tradice masopustu se vrací zpět. Obnovili ji v Jezeřanech-Maršovicích, Dobšicích či Krhovicích. Průvod plný maškar má i Znojmo. Už čtyři roky. Lidé z rodiště Klementa Marii Hofbauera mají však oproti ostatním náskok půl století.

„Tradiční zvyky tehdy přinesli naši dědové a babičky ze Slovácka. Od začátku tu masopust vedou dobrovolní hasiči,“ sděluje mi strýc a zároveň starosta tasovických dobrovolníků Miroslav Mikulík. Tasovická tradice se drží již od roku 1946.

Je sobota 13. února 2010. Po nahlédnutí do kalendáře zjišťuji, že mě čekají tradiční ostatky. Musím dodělat ještě masku. S kamarády jsme se dohodli, že květinové děti mají budoucnost. „Jsme rádi, že začínají chodit i na karneval mladí. Takhle aspoň nesedí a nekoukají tři hodiny na masky. A ještě se baví zadarmo,“ říká mi Kamila Budná, má máma – dobrovolná hasička.

Veselí startuje v osm hodin večer. Sobotní karneval se daří. Naše květinové děti sice končí páté, avšak hormony štěstí se dostavují. „Máme více masek než v minulých letech. Třináct skupinek je úspěch,“ sděluje mi hasič Jan Vašina. To je již po vyhlášení. Prase vtlačené do obálky vyhrál kostým Číňanů s pojízdným stánkem.

„Maska byla hotová za jeden den. Ráno jsme jen nakoupili jídlo a hráli si na prodejce jídla,“ vypráví těsně po vítězství Petr Vašina. Jeho bratr Jaromír dodává: „A nechceš gyros? Zbylo ho nám tam spousta.“ Radši však odcházím. Ráno musím rozlepit oči a podívat se na průvod.

„No, konečně už jdeš. Press-Foto!,“ pokřikuje na mě mladý bojovník s ohněm Michal Horáček. Procesí vychází přesně v deset hodin. Nahoru, dolů. Vesnicí se rozléhá tahání harmoniky s klepáním vozembouchu. Místní otevírají maškarám s radostí. V jedné ruce láhev vína, v druhé tác s cukrovím.

Nejčastěji ochutnáváme boží milosti či smažené masopustní koblihy. „Já jsem nacpanej jak vepř. Už končím,“ stěžuje si s posměchem František. Převlečen za kelta má před sebou ještě polovinu vesnice.

Po nedělním chození skrze vesnici jsem malinko vláčný. Ale musím jít. Poslední součástí tasovického masopustu je válení dýní. V KD Hodonice se střetávám s lidmi, jež se chtějí kutálet po zemi či zatančit s palicí.

„Máme tady o trochu lidí méně než minulá léta. Ale baví se všichni,“ soudí Mirek Mikulík. Maraton tanečních klání začíná šátečkovou. Žena či muž si vybere osobu vždy druhého pohlaví. Poklekne před daným člověkem a za rytmů polky se tančí do doby, než zbude posledních pár jedinců.

Další na scénu přichází palicová. Muž tancuje s palicí. Na zastavení muziky musí najít partnerku k tanci. Kdo ji nenajde, má smůlu a dovádí s palicí. Opět do posledních pár zbývajících. Nevím, jak to pan Běhavka dělá, ale již po čtvrté je opět poslední. „Zdeno, a je ti jasné, že muzikantům dáš dvě sedmičky vína!,“ nabádá jej z pódia starosta hasičů.

Malá přestávka si žádá pochopení. Na taneční šňůru se připojuje válení dýní. Povelem „Na dýně!“ se celý sál válí po parketách. Smích se ozývá ze všech míst. Celá paráda končí o půlnoci.

S odbitím čtyřiadvacáté hodiny se do sálu vkrádá špatná nálada. „Naši drazí truhlíci a truhlice, sešli jsme se tady opět po roce, abychom spolu zase hojně popili a celou tasovskou chasu pomluvili,“ zahajuje smuteční průvod Jaroslav Kršák. Jen pro dnešní představení na sebe vzal roucho farářovo. Ve smutku se nachází jinotaj slz smíchu.
Po čtení řečí hodnotících uplynulý rok končí Kršák hru: „Barboru Vrzalovou na ramena dejme a na poslední cestu ji všichni vyprovoďme.“ Já se také vyprovázím. Domů.

Další den mě na Facebooku potěší status mé kamarádky Nikoly Georgové: „Naraženej loket, zadnice, prst. Ale stálo to za to. Jenom ty 3 hodiny spánku mi nějak nestačily.“ Stačilo to ostatním?

Týdny Lubomíra Budného

Canon EOS 7D

Digital reflex cameras certainly belong at the top of contemporary photographic equipment, and Canon deserves a spot among the leading manufacturers of these advanced machines. Much like compact cameras, digital reflex cameras offer various possibilities to choose from. This review introduces the most advanced model of the Canon digital SLR utilizing the APS-C image sensor – Canon EOS 7D.

The Canon digital SLR’s can be separated into three different categories based on sensor size. The high-end models use full-frame sensors, with a 36 × 24 mm format corresponding to the size of the cine film frame. One of the hi-speed reportage models features a slightly smaller sensor size of the APS-H type (27.9 × 18.6 mm), however, the vast majority of Canon digital SLR’s – as well as the reviewed EOS 7D – use the APS-C type with a 22.3 × 14.9 mm format. Should the size of the APS-C sensor seem small, you should realize that top-notch compact cameras use a format of approximately 7 × 5 mm, or (usually) smaller. This means that the APS-C image sensor size is ten times larger than the chipsets used in compact cameras, resulting in much better image quality.

Canon EOS 7D introduces the concept of a classic single-lens reflex camera that uses the SLR type optical viewfinder, as opposed to cameras using the Micro 4/3 standard (Olympus Penand Panasonic Lumix DMC-GF1– see our reviews). At this moment, it cannot be stressed enough that the viewfinder of the EOS 7D is not only of exceptional quality, but is also very spacious and shows nearly a 100% of the captured scene. Also, Canon has come up with a bundle of new features, giving us for example the ability of the viewfinder to display a grid for easier composition of images, as well as a displayed straightedge, a very innovative feature coming from this brand.
The camera body is robust and ergometric. Nevertheless, be prepared to carry nearly one kilogram of weight plus the lens, which can prove to be quite a lot, especially on the road. On the other hand, you can trust its endurance – the body is made of magnesium based alloys and is precisely tightened to protect it from dust and humidity (caution, its water-resistance does not go as far as putting it under water).

Canon EOS 7D – in short
Resolution 17,9 Mpx
Sensor APS-C (22,3 × 14,9 mm)
Optics
exchangeable, lenses of the EF and EF-S standard,
lens stabilization
Live View YES
Video HD (1 920 × 1 080 px

A three-inch LCD display with a high VGA resolution (920,000 px) dominates the back side of the EOS. You will appreciate the excellent image quality it provides not only while viewing images but also when photographing with the Live View regime or when taking video sequences. Yes, this is a modern reflex camera that enables not only typical photography but also video.
Being a device suitable for creative photographers, the body is covered with many controls and access to the most important functions is swift even by touch with the camera at eye-level. You will find the usual circular regime select switch at the top left, where you will also notice three modes C1 to C3, which represent Custom-user regimes, where you can store your own camera settings.
A large part of the top right side takes up a rather sizable monochromatic status display, displaying a large number of the camera parameters.

Putting aside the actual sensor chip with its outstanding resolution of 18 Mpx, we find a number of other great technical solutions, functions, and properties with the Canon EOS 7D. First of all, one cannot miss the new autofocus that uses nineteen cross-focus points. These can be used either individually or they can be associated in groups according to several schemes and functions. The EOS 7D autofocus is very fast and reliable – as is typical for Canon after all. The only disadvantage is a rather unfortunate layout of the focus points in the shape of a horizontal diamond – thus the areas near the corners of the view are not covered – in fact, all nineteen points are clustered in the middle of a captured scene.

Super features
Rugged water and dust resistant body
High resolution of the sensor
Top image quality
Quality autofocus and viewfinder
High operating speed
Live view and video sequences

The Canon EOS 7D is also a very fast digital SLR camera. Other than its swift automatic focus, it is capable of capturing fast series shots, up to 8 images per second. These can naturally be taken not only in the obligatory JPEG format but at the same speed in RAW (CR2).
Every digital reflex camera is to a certain extent a modular machine, allowing the user a choice of lenses. In the case of the EOS 7D, a representative of a reflex camera with an APS-C sensor, you can use both the Canon EF type full-format lenses and lenses designed for these Canon cameras with this sensor – the EF-S type. With both there is a so-called crop factor of 1.6× (due to a sensor smaller than a cine film frame, the focal length of the lens must be multiplied by the crop factor).

Foto Canon

It is necessary to extend the EOS system to include system flashes or vertical grips. Canon EOS 7D supports two – the BG-E7 battery grip enabling the use of either two Li-Ion or six AA batteries and the WFT-E5, a module equipped with a WiFi connection and USB port. Both grips have a vertical shutter release and other elements for better grip and handling when taking portrait photographs.

Examples of the camera menu of Canon EOS 7D

Overall evaluation

With nearly any modern digital reflex camera it is unnecessary to evaluate the image quality: in the overwhelming majority of cases – and Canon EOS 7D is not an exception – photographs captured are excellent (although it of course depends on the lens used). The high resolution of the sensor system of the EOS 7D will enable you to print sizable enlargements and significantly crop the images.
The camera is resistant, fast and reliable, its handling is sufficiently intuitive – and therefore despite a slightly higher price the use value is outstanding.

Common price (at the time of this review being published): $1,648.95 (Body Only)

Basic technical data for Canon EOS 7D

Sensor

CMOS 22.3 × 14.9 mm (crop factor 1.6 ×)
17.9 Mpx (5,184 × 3,456 px)
Sensitivity ISO 100 to 12,800

Shutter

Shutter speed 30–1/8,000 s
Flash X-Sync 1/250 s
Burst buffer 8 fps

Optics

Exchangeable lenses of the EF and EF-S standard

Autofocus

19-point

Live view

Yes, real time live view of the scene from the CMOS image sensor

Memory medium

CF

Data formats

Image: JPEG, RAW (CR2)
Video: MOV

Video

1,920 × 1,080 px, 25 fps
1,920 × 1,080 px, 24 fps
1,280 × 720 px, 50 fps
640 × 480 px, 50 fps
Mono sound, via external microphone – stereo

LCD

Screen size 3” (76 mm)
920,000 px

Power supply

Li-Ion battery, optional wireless portrait grip

Dimensions and weight (body only)

148 × 114 × 74 mm (w × h × d)
915 g (incl. battery and memory card)

Vladimir Yurkovic, grafický designér s duší fotografa

Vladimir Yurkovic, Grafik, Slovensko

Fotografie, grafika, design, to jsou tři fenomény, které se poslední desetiletí proplétají jak copánky plavovlasé holky u splavu. Není se ale čemu divit, ba naopak, navzájem se podporují a pomáhají si jak sourozenci, kteří mají stejného otce, ale jinou maminku. Své o tom jistě ví i fotograf, grafik a designér Vlado Yurkovic ze Slovenska. Jeho černobílý, širokoúhlý set byl jeden z prvních v našem projektu a taky se jako jeden z prvních zapsal do paměti mnohých uživatelů svým foto-grafickým pojetím. Jsme moc rádi, že dnes můžeme přivítat tohoto umělce na našich stránkách v sekci Mistři Week of Life. Vítejte ve světě Vlada Yurkovice.

Mnoho lidí uvádí, že se o fotografování začali zajímat již od útlého věku. Jak tomu bylo ve vašem případě?

Ak môžeme za útly považovať vek 9-10 rokov, tak potom sa do tejto skupiny radím aj ja. Otec mi z Ruska priviezol lepší kompakt Villia 2, pri ktorom Smena bledla závisťou. Jednou pákou sa prevíjal film a naťahovala sa aj závierka, čo bol vtedy štandard skôr na zrkadlovkách. Prvé výsledky spracované cez fotolab ma povzbudili natoľko, že som začal nielen vyvolávať, ale i zväčšovať v útulnom kúpeľňovom jadre. Otec od niekoho požičal starý Opemus, neskôr mi zadovážil kinofilmový
Magnifax a leštičku. Na vážnejšie veci som si požičiaval Zenit s veľkým bleskom. Už na základnej škole som dokázal robiť rodinné oslavy a svadby. Ako zdroj občasného príjmu to bolo veľmi príjemné. Aj v škole som bol s fotoaparátom celkom populárny. Taký bol môj útly fotografický vek.

Vaše povolání je grafik. Ve kterém oboru grafiky se pohybujete?

Nie je to celkom presne tak. Ak sa bavíme o nefotografickej polovici môjho ja, potom je v dnešných súvislostiach moje povolanie designér. Tými súvislosťami myslím súčasné skreslenie pojmu grafik. Spoločnosť v tom nemá dodnes jasno, či grafikom je ten, čo tvorí grafiky – grafické listy alebo ilustrácie grafickými technikami, alebo grafický (užitý) design, či ten čo posúva myš po stole a stáva sa módnym doplnkom firiem a jednotlivcov. Je predsa trendy „Míti svého grafika“.

Ak odhliadnem od svojich pocitov a zaradím sa nie podľa toho čím sa cítim, ale podľa toho čo robím a čo ma živí, som designér-fotograf. Alebo aj naopak. Podľa čísiel víťazí každý mesiac iná profesia. Vrátim sa k druhej časti otázky: Corporate Identity Design (komplexná firemná identita), obalový design, knižný design, výročné správy…

Jistě máte v mnohém pravdu. Myslím, že málokdo nad tím dnes uvažuje takto. Je dobré to slyšet a trochu si srovnat pojmy. Ale jedno ve vás přeci jen musí převažovat, je to fotograf či grafik?

Srdcom som iste fotograf. A to z hĺbky celej duše. Foteniu sa môžem venovať bez ohľadu na jej stav, či nálady.

Myslíte si, že vás vaše grafické vzdělání během fotografování v nějakém ohledu ovlivňuje či vám napomáhá?

Vyštudoval som design priemyselných výrobkov. Mal by som teda vedieť navrhnúť a pripraviť do vývoja všetko, čo sa priemyselne vyrába – od nočníka po auto. Počas celého štúdia som sa však paralelne pripravoval na životnú dráhu fotografa. Po ukončení školy som dostal ihneď prestížne miesto v koncerne Chirana a fotografia bola v ten dobe mojim pomocníkom i voľnočasovou aktivitou na plný úväzok. Po zamatovej revolúcii som prepadol značke Apple so zámerom digitalizovať a spracovávať obraz. Život a táto značka ma však vtiahli do odbočky designu zvaný grafický. Vybudoval som úspešné grafické štúdio, ktoré získalo rad významných ocenení. Tempo práce a moja funkcia artdirektora si vyžadovali, že na fotografovanie som musel najímať externých fotografov. Pri tom som sa naučil zadávať fotografické úlohy ako aj vyberať z množstva záberov a autorov to, čo je pre danú zákazku najsprávnejšie. Trvalo celých pätnásť rokov, než sa stalo aj moje fotenie profesionálnym, teda dostávať za fotenie a práva odmenu a aktívne sa predávať.

Táto krátku história preto, aby moja odpoveď na otázku neznela len: áno, iste. Ovplyvňujú sa a pomáhajú si navzájom. Je to ako výhoda mať kvalitné všeobecné vzdelanie. Svojim spôsobom som šťastný človek, čo si vymyslím(e), to aj nafotím a už pri fotení viem, kde budú aké titulky, či texty. Jedna polovica človeka fotí a druhá už vie, ako to zalomí. Jednoducho paráda. A ak niekto zapochybuje o tom, čo vlastne som, odkážem ho na heslo „renesancia“.

Měl jste na té své dlouhé patnáctileté cestě nějaké vzory či fotografické oblíbence?

Peter Lindbergh – neviem či obdivujem viac jeho, ako autora, alebo jeho vkus pri výbere modelov. Stvorenia neženy-nemuži, ale iste anjeli. Jedného som aj stretol. Richard Avedon – chcem, alebo nechcem, musím pripustiť silnú duchovnú spriaznenosť s týmto fotografom. MaW…

Robert Vano – pre jeho tvrdohlavú alchýmiu a ľudský rozmer. Z profesionálneho hľadiska je to Gilles Bensimon – možno mu závidím aj ten častý pobyt v Karibiku s večne dobrým svetlom od Boha a modelky podobne. Špeciálne sa už od praveku venujem subjektívnemu dokumentu. Tento formát sa dá stručne charakterizovať ako 35 mm. Nemyslí sa však film, ale sklo. Tu ma vždy oslovujú Anthony Suau, Sebstiao Salgado, Bohdan Holomíček.

V grafice, nebo chcete-li grafickém designu, jste ale dosáhl na světový vrchol. Byl jste oceněn, získal jste spoustu cen včetně té největší za reklamní grafiku, pochlubte se prosím.

1995 – Golden Drum New Europe | finalist
1997 – Národná cena za dizajn
1998 – Golden Drum New Europe | Golden drumstick Golden Drum New Europe | Silber drumstick London International Advertising Awards ‘98 | winner | calendars
1999 – London International Advertising Awards ‘99 | finalist | annuals London International Advertising Awards ‘99 | finalist | corporate identity
2000 – Best annual report (Trend) | 2nd place | annual (99) for SZRB
2001 – Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (00) for SZRB
2002 – Best annual report (Trend) | 1st place | annual (01) for SZRB Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (01) for PSS Best annual report (Trend) | 1st place | electronic version of annual (01) for SZRB
2003 – Best annual report (Trend) | 1st place | annual (02) for PSS
2004 – Best annual report (Trend) | 3rd place | annual (03) for PSS
2005 – Best annual report (Trend) | 2nd place | annual (04) for Orange
2006 – The Most Beautiful Books of Slovakia | V. Godár – Mater

Máte nějaký speciální fotografický sen?

Dva roky prázdnin strávených v práci, najradšej ako Gilles Bensimon.

Pojďme k samotnému projektu, který nás spojuje. Kdy jste se poprvé dostal k Week of Life a jaká byla Vaše první reakce?

Prvý krát som o ňom počul na jar minulého roku, kedy Adolf Zika so mnou konzultoval logo pre WoL. Projekt si ma samozrejme ihneď získal a okrem prisľúbenej pomoci som pohotovo dodal ďalšie osoby ochotné sa podeliť o kúsok svojho života a súkromia. Dnes som hrdý na svoje tipy, z ktorých sa stali stálice v hodnoteniach top 10, alebo v Editor´s choice. Som hrdý aj na to, že Vlad Gerasimov a Vincent Sagart, obaja nesmierne ďaleko, každý na inú stranu sveta, to nevzdali a vydržali do konca. Posudzujem to podľa seba, lebo ja osobne som začínal aspoň tri krát znovu. Disciplína, to je asi zásadný pojem, ktorý mi rezonuje s realizáciou WoL. Uprostred týždňa, alebo hneď skraja prichádzali dni tak hektické, že som si po ranných záberoch na zvyšné fotky spomenul až večer pri nasadaní do auta na cestu domov zo štúdia. A na konci dňa znova disciplína? Vybrať 9 najlepších? Napokon zvíťazila taktika kontinuálneho fotenia, kedy som sa na všetky zábery pozrel prvý krát až po skončení „týždňa“. To bol pre mňa jediný spôsob, ako to dokončiť.

Myslíte si, že projekt jako je WoL může pomoci nebo může něco dát člověku, který právě vytvořil svůj týden a zároveň i člověku, který je jeho divákem a přitom se vůbec neznají?

Iste! A to obom navzájom. Aj preto ma základná myšlienka WoL okamžite nadchla. Považujem za veľmi cenné, že dávame možnosť nazrieť do svojich životov, do svojho voľného času a to v zásade komukoľvek (ak sa pridal) a kdekoľvek na Zemi. I pre mňa samého bolo zaujímavé pozrieť sa na jeden týždeň ako reprezentanta svojho života. Tých 63 záberov má magickú moc.

Jak moc jsou pro Vás věci soukromé soukromé a kde je podle vás hranice mezi tím, co by se mělo nebo mohlo ukázat a co už by se nemělo dostat z rodinného archivu?

Pýtate sa ma na definíciu hranice, s ktorou má dnes problém väčšia časť civilizovaného sveta. Všadeprítomné bezpečnostné kamery, skenery či bulvár len vzbudzujú náš strach zo straty súkromia a burcujú legislatívu. Na druhej strane sa napr. bulvár bráni, že bez echa od samotného objektu by nebolo ani kontroverzných záberov, či správ. Hovorím síce o špičke ľadovca, ale časť populácie má jednoducho exhibíciu v krvi a keď dostanú nástroj na realizovanie sa, iste ho využijú. Jedna skupina to má ako čistý, povedzme že prirodzený a často krát neuvážený exhib, u inej skupiny je to čistá kalkulácia, alebo povedzme slušnejšie, public relations.

Ja myslím, že to, na čo sa pýtate je čisto vecou svedomia a v tom sa i reflektuje postoj k sebe samému, k životu a tak isto aj k projektu WoL. Možno aj preto som začínal svoj prvý týždeň na niekoľko krát. Párkrát som sa pristihol, ako sa napomínam: NEHRAJ (nefoť to), toto nie je tvoj skutočný život. To však neznamená, že som konal „správne“. Odpoveď na túto otázku je čisto individualistická, subjektívna, podobne ako zábery do WoL. Každý z autorov svojho týždňa môže zvoliť nielen svoju metódu zobrazovania, ale aj mieru, alebo hĺbku intimity.

Týdny Vladimira Yurkovice

Jízda

Již od samotného začátku Week of Life pozorujeme jednu zajímavost, jeden společný jmenovatel pro vás pro všechny a to, že skoro v každém druhém setu se objeví záběr z jízdy v automobilu. Možná to vypovídá o našich životech více, než si dokonce sami dovedeme připustit. V nedávné anketě jistého anglického společenského magazínu byl automobil vyhlášen jako největší vynález lidstva. Předstihl i takové fenomény jako je elektrický proud či televize a telefon. Ano, náš život si bez automobilu neumíme představit a od té doby co byl vynalezen je náš život cestou ještě více, než tomu bylo kdykoli v historii. Od té doby filozofický výraz Cesta nabral dvojí význam. Přinášíme vám proto padesát nejzajímavějších pohledů z celého světa, kdy zrovna trávíte kousíček svého života v hračce jménem Automobil a jste na Cestě!


Petr Kleiner, Manažer, Česká republika


Robert Thiele, Fotograf, Německo


mila Štáfek, Dělník, Česká republika


František Ortmann, Fotograf, Česká republika


Miroslav Sanytrák, Poradce, Česká republika


Ján František Kassay, Hospodský, Slovensko


František Šíma, Grafik, Česká republika


Stanislava Kopáčková, Model/ka, Česká republika


Antonín Blažek, Student, Česká republika


Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika


František Zíka, Skateboardista, Česká republika


katka palovova, Sociální pracovník, Slovensko


Roman Dolecek, Nezaměstnaný, Česká republika


Adolf Zika, Fotograf, Česká republika


Helena Horáčková, Konstruktér, Česká republika


Michael Agel, Fotograf, Německo


Jan Watzek, Student, Česká republika


Pepa Středa, Fotograf, Česká republika


Přemek Divácký, Technik, Česká republika


Marcel Fujcik, Fotograf, Česká republika


Jiří Křenek , Fotograf, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Paul Greg, Průvodce, Nový Zéland


Eva Staňková, Kurátor, Česká republika


Ivana Gantnerová, Architekt, Česká republika


Patrik Joo, Principál, Česká republika


Pasi Heiskanen, Web designer, Finsko


Petr Schel, Sochař, Česká republika


Milan Martinek, Učitel, Česká republika


Nadya Domashneva, Návrhář, Samoa


Stanislava Tomášková, Fyzioterapeut, Česká republika


Vladimir Yurkovic, Grafik, Slovensko


Andrew Matusik, Fotograf, Alabama


David Papánek, Administrativní pracovník, Česká republika


Jiří Heller, Fotograf, Česká republika


Jiří Šebek, Web designer, Česká republika


Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika


Roman Pastierik, Programátor, Slovensko


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Jaroslav Bohm, Podnikatel, Česká republika


Karel Rabenhaupt, Policista, Česká republika


Martin Kantner, Student, Česká republika


Luboš Karásek, Programátor, Česká republika


Petr Kubečka, Manažer, Česká republika


Ferdinand Martin Miyawa, Lékař, Keňa


Tomas Peroutka, Konstruktér, Česká republika


Věra Kurcová, Obchodník, Česká republika


lamik, Svobodný umělec, Slovensko


Il Em, Žádná, Slovensko


Alex Galmenau, Fotograf, Rumunsko

Nová sekce: Týdny společností

Tak jako roste celý projekt Week of Life, stejně tak roste i zájem nás i našich členů o další životy lidí na naší planetě. O pohledy z jiných stran, z jiných úhlů. Ne vždy ale může být život jedince tou finální a vyčerpávající odpovědí na otázky zájemců ze všech koutů naší planety. Připravili jsme pro vás tedy novou sekci, jejímž cílem je představovat životy skupin, organizací, firem, nadací, škol, sportovních klubů, vesnic, měst, organizovaných událostí, přírodních lokací, speciálních oblastí, prostě čehokoliv, kde je více než jeden a jakkoliv tak prospívá lepšímu či zajímavějšímu životu na Zemi. Zároveň by vám tato rubrika měla sloužit jako zdroj informací, na jehož základě pak můžete dělat ta správná rozhodnutí.

Příběh ztracených fotografií

V roce 2004 jsem fotografoval v Rumunsku. Fotografoval jsem ještě na film. Všechny filmy jsem měl v nepopsaných kazetkách z metráže. Po vyfocení filmu jsem kazetku vyndal z fotoaparátu a označil tlustou fixou, dal do krabičky, zalepil a přendal na druhou stranu brašny s fotoaparátem. Zaručený systém, jak nepřefotografovat již exponované filmy.

Vše probíhalo o Velikonocích a měl jsem nafotografované nádherné snímky a byl s celou cestou spokojený. Koncem mé cesty jsem se dostal také do městečka Putna. Tam na nároží jednoho domu stál starý pán a když viděl, že s několika kamarády fotografuji, začal si nás prohlížet, pověsil si na krk starou zrcadlovku a že je také fotograf. Chtěl jsem se k němu dostat blíž a vyfotografovat jej, a tak jsem sáhl do brašny a vytáhl několik krabiček filmů a dal mu je. Pan fotograf se rozzářil a byl v sedmém nebi. Dokonce nás poté pozval k sobě domů. Z tohoto setkání vzniklo několik snímků a byl to moc hezký den. Ale není to konec příběhu.

Polibek z Humberta

Doma jsem poté všechny filmy vyvolal a tři exponované filmy byly naprosto, ale naprosto bílé, tedy nenaexponované. Hrůza mne jímala, nadával jsem si, že jsem špatně namíchal chemikálie a začal jsem přemýšlet, jak je to možné, protože právě na těchto filmech měly být ty nejlepší snímky z celé mé cesty. Pak mi došlo, že naexponované snímky zůstaly v městečku Putna u jednoho starého muže. Došlo mi, že jsem šáhl na špatnou stranu brašny a dal mu to nejlepší, co jsem měl. Dodnes si trochu namlouvám a věřím v to, že ten pán snad ani moc nefotografoval a jedny z mých nejlepších snímků leží na poličce kuchyně jednoho malého domu v Rumunsku. Že až jednou pojedu okolo, tak je tam naleznu a vyvolám, a své nejlepší snímky získám zpět. Ale zatím mi zbyl jen portrét rumunského fotografa.

Polibek z Humberta

Daniel Kaifer

Casio Exilim EX-H10

Thanks to digital technology, the field of photographic equipment saw the entrance of companies that had very little to do with cameras when film ruled the industry. One could name, for instance, Panasonic, Sony, and Casio. This Japanese company has long been more than just a calculator manufacturer. Among other things, Casio’s portfolio features digital cameras, which are definitely not uninteresting.

Casio Exilim EX-H10 represents a compact digital camera that meets all the criteria for modern devices. It is small enough to be carried in the pocket, it is equipped with wide-angle optics with a 10x zoom range, it offers modern functions such as face detection or HD video recording, it has a stabilized sensor – it is simply one of the rather typical contemporary compact digitals.

Photo Casio

Casio has a specific design, which is also apparent with the EX-H10 model. Asian influences cannot be denied; however it is a fully fuctional and attractive design. The camera is metal, or more accurately coated with a light metal skin and – as dictated by current trends – you can choose a finish in one of three color combinations. Conservative black and silver are complemented by a ‘ladies‘version’ in a pink-violet color combination.

First off, let’s stop at the sizeable three-inch display covering a large part of the back side of this stylish camera. Despite having a resolution of only the common 230 thousand image points, it gives an unsually good image with a high contrast and true colors. The colors match reality and later even the photograph taken, the anti-reflex layers are extraordinary and the visibility from a wider angle is excellent, too. Developers in Casio were probably very well aware of the fact that it is the primary display and must have the corresponding quality.

Casio Exilim EX-H10 – in short
Resolution 12 Mpx, sensor stabilization
Optics 20–240 mm
Video HD (1,280 × 720 px)

Casio Exilim EX-H10 has only a relatively small number of controls, which are easily accessible even when shooting in thin gloves. The reduced number of buttons was achieved by using a quick menu, which is available upon pressing the SET buttton located in the center of the four-way select switch – see the first example of the camera menu.
One less common feature is the separate shutter release button for recording video sequences that can be found at the top right corner of the back side. Therefore, it is not necessary to switch between photo and video regimes – you simply use either the ‘main’ shutter release button at the top to take a still image or press the ‘video release button’ in the corner of the back side to record high quality moving sequences.

Olympus μ TOUGH-6010
Super features
Easy operation
Wide-angle lens
Battery capacity
Large number of functions

Though the Casio Exilim EX-H10 was conceived as an automatic exposure camera (the user cannot affect the aperture or shutter speed), its equipment is well above average. Casio uses the so-called Best Shot regimes in its cameras, which are basically common motive programs, a standard feature in nearly every digital camera. But with this model, Casio offers thirty-eight programs in total, and in addition you can easily create your own.
Other than that, you will find many special functions with the Exilim EX-H10, such as the Automatic shutter. In this regime the camera exposes the image automatically depending on your settings. For example, you can set Smile priority – the camera takes a photograph when the person photographed smiles. You can also use the Shake priority, where the camera automatically captures an image when you have the firmest grip. You will find several other options in the menu.

Examples of the camera menu of Casio Exilim EX-H10

Overall evaluation

Hundreds of entertaining digital functions can never replace the primary purpose of a camera – making quality images. In the case of Casio Exilim EX-H10 you can be at peace. This camera achieves color-realistic images, which have an exceptionally large dynamic range for a compact digital. Thanks to a high resolution sensor, detail rendering is good, but be prepared that the optics has its limits, especially at the far end of the zoom. Nevertheless, for common use the quality is excellent.
Gadget-loving photographers especially will be pleased by the inclusion of various more or less useful functions. All users will be enthused by an extraordinary battery capacity, comparable to digital reflex cameras. The manufacturer claims up to 1,000 images for one charge. We reached half of this number during our tests and the energy status indicator still showed a two-thirds value. But this of course depends on how intensely you use the built-in flash.

Common price (at the time of this review being published): $228.14

Basic technical data for Casio Exilim EX-H10

Sensor

CCD 1/2.3″
12 Mpx (4,000 × 3,000 px)
Sensitivity ISO 64 to 3,200
Stabilized sensor

Optics

24–240 mm F3.2–5.7

Memory medium

SD/SDHC
Data formatsImage: JPEG
Video: AVI

Video

1,280 × 720 px, 24 fps
640 × 480 px, 30 fps
320 × 240 px, 15 fps
Mono sound

LCD

Screen size 3” (76 mm)
230,400 px

Power supply

Li-Ion battery

Dimensions and weight

103 × 62 × 30 mm (w × h × d)
204 g (incl. battery and memory card)

Polibek z Humberta

Loňské jaro se mi splnil jeden z mnoha dětských snů. Stát se cirkusákem. Při začátku štace přijel můj vysněný cirkus Humberto do Znojma.

Byl jsem drzý a během pauzy oslovil principála, krotitele lvů a drezéra koní s uměleckým jménem Bob Navarro. S nabídkou focení života kolem šapitó souhlasil. Já se po několika měsících rozjel do Zlína, kde jsem strávil svoji první cirkusáckou noc u největšího stanu v ČR. Usínal jsem za občasného zařehtání nádherných starokladrubských běloušů, zabručení medvědů či majestátního řevu lva. Celkem jsem Humberto navštívil pětkrát. Najel jsem tak přes 2000 km.

Polibek z Humberta

Při každé návštěvě jsem si získával lidi kolem cirkusu a hlavně jsem měl možnost poznat skvělého člověka a mistra klauna Janusze s přezdívkou Mr. Chap. Z tohoto prostředí jsem si našel fotografii, kterou asi někteří nepřijmou. Polibek mladé medvědice svému krotiteli. Ukázal mi to samé i bez mříží a během těch dní mi dokázal nejen jejich krotitel Hynek Navrátil mladší, že svá zvířata zahrnují láskou a péčí.

Zdeněk Dvořák