Hotel Chelsea

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Text Stanislava Kopáčková, Model, Czech Republic

New York City is packed with legends and legendary landmarks. Hotel Chelsea is one of these landmarks. During her visit to the Big Apple, Stanislava Kopackova stayed at this hotel and was able to put together a very intriguing report about an unusual experience, supported by photographs from Adolf Zika. (WoL)

‚Here, life and death walk hand in hand to an unknown destination.‘

Imagine a place where all the significant celebrities from the world of movies, music, art, theater, literature, and any other form of fine arts I forgot to mention, spent at least one night. These are the exact same celebrities whose names (and their respective work) are considered to be crucial and epochal of today’s age. Celebrities, whose fates have become legendary. I am speaking of a place called Hotel Chelsea.

Try to visualize the moment you are at the hotel to spend the night. Imagine walking into the lobby, signing in at the reception and trying to perceive the commotion around you detail by detail. How does one enter such a place clear of all the prejudice and previously formed expectations, when the place itself has become a legend? Consciously, you can’t prepare yourself for it. You have to live through the experience personally, since when you arrive at the place and realize where you are, you are in shock. You get the overwhelming feeling you will not have enough time to see it all and that time is your enemy. I have spent the night at Hotel Chelsea thanks to something others may call fate.

It’s sort of a psychotic asylum from the dark novels, the Ushers’ house from Edgar Allan Poe, a gallery full of paintings with ghosts in the hallways or a funhouse with tenants. It’s one of hundreds of hotels in New York, one of hundred thousand others around the whole world. And the first impression is always the strongest. There is only one Hotel Chelsea. The ‘vampire-like’ atmosphere stays imprinted in your mind just like your experience with LSD. A rest stop for rare individuals.

You can find Hotel Chelsea in New York City, in the heart of the Chelsea district, at 222 West 23rd street right between 7th and 8th Avenues. It’s walking distance from the famous Flatiron building. Don’t expect any kind of luxury, breakfast on silver plates, modern equipment or bell-boys who would go as far as to wipe your butt. No, you will certainly not find that here.

‚It’s hard to tell which art’s a decoration and which is a relic.‘

At the entrance, you are greeted with a red and white striped canopy with the number 222 at the top. You are a step away through the glass door from the entrance hall. When you enter the lobby, you feel as if you were in a different century. It is not your typical hotel lobby. It rather resembles a large living room filled with sofas and divan beds, a large fireplace decorated with several woodcuttings, and paintings all the way up to the ceiling. Altogether, it feels cozy. Each piece of furniture is different and that’s exciting, since it looks like a movie set. A dark wooden surfaced reception desk seems extremely sturdy and the guest book on top of it surely holds many interesting stories. If it weren’t for the computer, you would really believe as if you’ve traveled in time. On the left of the lobby, guests have two telephone booths at their disposal (this place has its atmosphere!) however, your eyes are immediately drawn to the door covered with the police line yellow tape. It’s hard to tell which art’s a decoration and which is a relic.

The iron railing around the staircase forms the actual heart of the building. You can use it to get from the basement all the way to the roof. Every room is unique, every floor and hallway is different and each door is painted based on which artist lived behind it. There are all sorts of different door handles and massive knockers, old locks and the room numbers are attached in many different ways on individual doors.The iron railing around the staircase forms the actual heart of the building. You can use it to get from the basement all the way to the roof. Every room is unique, every floor and hallway is different and each door is painted based on which artist lived behind it. There are all sorts of different door handles and massive knockers, old locks and the room numbers are attached in many different ways on individual doors.

The old floor and flapping doors, the humid smell of lightly rendered walls with original paint, long hallways ending with black bars on the window. Simply a hotel with its ghosts and tenants, chessboard bathrooms, authentic bathtubs on little legs, round porcelain faucets labeled hot and cold, porcelain sinks and antique toilet bowls. Warhol-like radiators painted in silver in the rooms. And most importantly, the hotel is a Gallery with a big G. Welcome to your personal exhibition.

‚Every room is unique, every floor and hallway is different
and each door is painted based on which artist lived behind it.‘

The project of the original apartment building, which later became a hotel, was created by Hubert, Pirsson & Company in the so-called Queen Anna style and Victorian gothic architecture. This style used can be interpreted as the American version of the British architecture in the early 18th century. It is characterized by red bricks, black iron a white ledges. When you look a little closer, you will see several things – the railings decorated with flower motives, Tudor roses, wooden panel doors and marble floor.

The tenants slash artists were allowed to stay at the hotel even if they had money trouble. The owner, in a way a benefactor as well, wanted only one thing in return, and that was their art. Hence, he was able to put together such a magnificent collection of paintings and other artistic works. In the hotel, art is always in motion: A mix of the old and new spreads around, the display changes from one day to another and the best thing about it is that the guests are ones who make all this possible, leaving behind not only their work, but also messages and their wishes for the future, sticking notes and comments on things like fire extinguishers and other places. Here, people live with art, unlike in your typical gallery where people go intentionally to see ‘isolated’ and ‘impersonal’ art.

What I can definitely recommend is a nice walk around the hotel at night. No one will disturb you except an occasional ghost here and there and the only sounds you’ll here will be the creaky doors, the breeze coming from all sides and perhaps your own heartbeat or the sound of your loud breathing.

The photographs and paintings next to the drawings and random graphics all create a maze for the eyes, desperately trying to find a way through all the surrealistic scenery. It almost has a meditative character and you start to act as if you were visiting a cemetery: you speak quietly and walk slowly. And maybe it’s only because people are sleeping behind the closed doors leading to the rooms. You can find the works of international artists all around the staircase, across all the hallways on each floor, next to all the rooms.

Another game of fate led to the fact that I visited a part of the hotel completely sober and with rational thinking, whereas the other part I saw completely wasted and relaxed. In this state, let’s say of serene artificial character, I come up with things I would otherwise never even think of. Perhaps a person under influence uses his or her brain in a different way or a different part of it, or simply lets loose and shuts down altogether. It’s hard to tell and at the same time unimportant. I don’t regret being drunk, it was interesting anyway. When I am under the influence of alcohol and this in no way is a promotion of alcoholism, you tend to apprehend things differently and notice things you’d otherwise miss. You experience the moments at the hotel as if you were a schizophrenic, but based on the fact that artists are usually on the ‘alternative’ side, it helps you perceive their artwork in a better fashion.

The building itself was established in 1883 and opened for the public in 1884 as one of the first private apartment buildings. In its time, this 12-floor building from red bricks was the tallest building in New York up until 1899. At the time, Chelsea, and especially 23rd street, was the center of the theatre district. However, thanks to the economic difficulties and change of location of several theaters, it was a matter of years before the apartment building went bankrupt and in 1905, the building changed its owner and was reopened as a hotel. The building of the hotel also holds an interesting award: the city of New York declared it as the first cultural landmark.

Hotel Chelsea plays a role in many movies, books and songs, and even the former president’s daughter was named after it. There are large numbers of texts written about Hotel Chelsea and as a cherry on top, most of them mention the various celebrities that have lived in the building over the years. And if I forgot to mention them here myself, I would feel guilty about not giving you the most exciting details about the place. Behind its red brick walls, the building has accommodated an unbelievable number of celebrities, who have now become legends: Actors, directors, literary experts, photographers, musicians, painters, thinkers, scientists and bohemians. The hotel became a sanctuary for artists such as Iggy Pop, Miloš Forman, Sir Arthur C. Clark (guess where he created his masterpiece 2001: A space odyssey (1968)!), Virgil Thomson, Robert Mapplethorp, Bob Dylan, Charles Bukowski, Janis Joplin, Parri Smith, Leonardo Cohen, Arthur Miller, Allen Ginsberg, Jack Kerouack (who wrote his novel On the Road here), Mark Twain, Jean-Paul Sartre, Stanley Kubrick, Dennis Hopper, Uma Thurman, Jane Fonda, Edith Piaf, Frida Kahlo, Willem De Kooning, Claese Oldenburg, Henri Cartier-Bresson and many and many others.

‚The ‘vampire-like’ atmosphere stays imprinted in your mind just like your experience with LSD.‘

Hotel Chelsea is also ready as it ever will be for all sorts of movie or photography productions. It has been used for this purpose many times in the past. On the website, you can find the price list and the offer of qualified personnel who can assist during such productions. One of the last persons to use these services was for example Dave Gahan from Depeche Mode to film his video clip for the song ‘Saw Something’, which belongs to his solo project ‘Hourglass’. You can find the video clip on youtube.com, where you’ll see the rooms and hallways of the hotel and in the end of the video, you’re able to see the amazing wooden reception. In the late 80s, Madonna was also one of the residents, and in 1992, she returned to make a few photographs for her book called ‘Sex’ in the room 822. The hotel also offers regular excursions for outside guests.

Did you ever stop to think that everything around us is actually an artifact from the past? That everything we see is the consequence of the past? A product from previous generations? It’s a little terrifying to view the world this way, but at this hotel, you have no other choice than to let it get to you eventually.

The ironic thing about death however is that it is the most direct symptom of life, it’s most precise witness. When we are dying, we are still alive and that is a fact. Let’s say that life is an active process of change, whereas death (in its most extreme meaning a metaphor can have) in this case looks as a one-time only matter, the last moment of life – the transformation into relics.

This hotel lives with its dead. They are part of its legend. Sid Vicious’ life partner died here, his beloved Nancy. Artist Alphaeus Philemon Cole, who lived here for 35 years till his death in 1988 when he was 112 years old, was actually the oldest living man alive at the time. Dylan Thomas died here in 1953 from alcohol poisoning. And for a period of time, the Titanic survivors lived at the hotel, since it is close to Pier 54, a port where the Titanic was supposed to have landed. The hotel was also a home to many of the sailors that returned from their duty in the First World War. It has 125 hotel rooms and around a hundred apartments for rent. Here, life and death walk hand in hand to an unknown destination.

At night, you tuck yourself in and listen to the sounds around you, and no matter what happens next or what state you are in at the moment, the first thing you do is listen. Then you close your eyes and see the paintings.

Photographs by Adolf Zika, Photographer, Czech Republic

Hotel Chelsea

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Stanislava Kopáčková, Modelka, Česká republika

New York je plný legend a jednou z nich je bezpochyby i proslulý hotel Chelsea. Během své návštěvy Velkého jablka ho navštívila i Stanislava Kopáčková, a že se jednalo o zážitek více než nevšední, se dočtete v její poutavé reportáži, doplněné fotografiemi Adolfa Ziky. (WoL)

„Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.”

Představte si místo, kde spaly snad všechny významné osobnosti ze světa filmu, hudby, malířství, divadla, literatury a jakéhokoliv dalšího druhu umění, na který jsem zapomněla. Osobnosti, jejichž jména jsou spojována s přelomovými díly, která pozměnila podobu tohoto světa. Osobnosti, jejichž osud se stal legendou. Mluvím o hotelu Chelsea v New Yorku.

Jen si pomyslete, jaké by bylo v takovém hotelu strávit noc. Jak do něho vcházíte, zapisujete se na recepci, jako ostříž sledujete každý pohyb a snažíte se vnímat detail po detailu, využít každou vteřinu k soukromé prohlídce. Jak na takové místo přijít čistý a otevřený všem vjemům, když o něm vlastně dopředu víte všechno, protože se samo o sobě stalo legendou? Vědomě se na to nelze připravit, musíte to jednoduše prožít, a když dorazíte na místo, budete stejně v šoku z toho, kde jste. Člověka posedne strach, že si nestihne prohlédnout všechno a čas zrychlí svůj běh. Strávila jsem noc v hotelu Chelsea, šťastnou hříčkou něčeho, co jiní nazývají osud.

Psychotický blázinec z černého románu, Poeův dům Uscherů, galerie plná obrazů, kde se chodbami plíží přízraky, panoptikum nájemců. Jeden hotel mezi stovkami dalších po celém New Yorku, jeden hotel mezi sta tisíci dalšími hotely po celém světě. Prvotní dojmy bývají nejsilnější. Hotel Chelsea je jen jeden. Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD. Rest stop for rare individuals.

Hotel Chelsea najdete v New Yorku, v srdci čtvrti Chelsea, pod číslem popisným 222 na západní části 23. ulice mezi 7. a 8. Avenue, pěšky kousek od slavné Flatiron building neboli „Žehličky“. Nečekejte luxus, snídaně na stříbrných podnosech nebo supermoderní vybavení a pikolíky, co vám utřou snad i zadek. Ne, tohle tady opravdu nenajdete.

„Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie…”

Na ulici vás přivítá červenobílý pruhovaný baldachýn s číslem popisným 222 na čele. Od vstupní haly vás odděluje jen krůček skrz skleněné dveře. Vejdete do lobby a ocitáte se v jiné době. Není to typické hotelové lobby, připomíná spíše přeplácaný obývák s mnoha pohovkami a divany, mohutným, dřevořezbami zdobeným, krbem a nestačíte se rozhlížet po bezpočtu obrazů visících až po strop všude kolem vás. Působí to tu útulně, každý kus nábytku je jiný a jinak polstrovaný a přesně tohle vás baví, vypadá to tu jako filmová kulisa. Dřevěná tmavá recepce působí bytelně, na jejím pultu leží velká kniha hostů, jistě by bylo zajímavé v ní chvíli listovat. Nebýt hned vedle počítač, věříte dokonalé iluzi přesunu v čase. Po levici jsou hostům k dispozici dvě telefonní budky (tohle místo má atmosféru!), avšak váš zrak přeskočí na dveře přelepené policejní žlutou páskou. Těžko říct, co je tu dekorace a co relikvie.

Litinové zábradlí, které se vine kolem schodiště jako had, tvoří skutečné srdce budovy. Vystoupáte po něm od suterénu až po střechu. Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná, každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval. Uvidíte krásné studené kliky a masivní klepátka, staré zámky a závlačky, čísla pokojů porůznu přibitá ke dveřím.

Zašlé podlahy a mávací dveře, vlhká vůně hladce omítnutých stěn s původním nátěrem, dlouhé chodby končící černou mříží na okně. Hotel se svými duchy a nájemníky, šachovnicovými koupelnami, původními vanami na nožičkách, kulatými porcelánovými kohoutky na vodu s nápisy „hot“ a „cold“, porcelánovými umyvadly i starožitnými toaletními mísami. Warholovsky stříbrně natřená radiátorová tělesa na pokojích. A hlavně, hotel je Galerie s velkým G. Vítejte na svojí prohlídce.

„Každý pokoj je jiný, každé patro je jiné, každá chodba je jiná,
každé dveře jsou jinak pomalované podle toho, který umělec za nimi pobýval.”

Budova původního bytového komplexu, který na sebe později převzal funkci hotelu, byla navržena firmou Hubert, Pirsson & Company v tzv. stylu královny Anny a viktoriánské gotiky. Zde použitý stavební směr je architektonicky definován jako americká varianta interpretace architektury anglické cihly raného 18. století. Charakterizují ho rudé cihly, černá litina a bílé římsy. V detailech si všimnete zejména florálních motivů na zábradlí, Tudorovských růžic, více panelových dřevěných dveří a mramoru na podlahách.

Nájemníci-umělci směli pobývat v hotelu i v případě hmotné nouze. Majitel mecenáš jim pronajímal pokoje oplátkou za jejich umělecká díla. Vybudoval tak jedinečnou sbírku obrazů a uměleckých předmětů. Umění je tu stále v pohybu: difuze starého a nového, expozice se mění každým dnem a podílejí se na ní sami návštěvníci, zanechávají tu své podpisy a vzkazy, nálepky a přání např. na hasicích přístrojích. Lidé tu žijí s uměním a uměním, to je rozdíl oproti klasickým galeriím, kam si chodíme prohlížet „izolované umění“ do „odosobněného“ prostoru k tomu účelu vyhrazenému.

Doporučuji noční obchůzku patry. Budete mít klid, mimo duchů nepotkáte živáčka, ticho naruší jen průvan, který se vám otře o tvář, vrzavé zvuky létajících dveří, možná tlukot vašeho srdce nebo váš dech.

Visí tu fotografie a malby, kresby i grafiky, je to bludiště očí a tváří, surrealistických krajin a rozličných výjevů. Tohle místo má meditativní charakter, člověk se tu začne chovat jako na hřbitově: mluví potichu a chodí pomalu. Možná proto, že za dveřmi spí lidé. Díla umělců všech národností naleznete kolem celého schodiště, na všech chodbách všech pater, u všech pokojů.

Další hříčkou osudu se mi povedlo, že část hotelu jsem viděla zcela střízlivá a racionálně smýšlející, přirovnala bych toto vnímání k analytickému zkoumání a část hotelu jsem prožila jako naprosto opilá a uvolněná. Tento stav u mě mívá, řekněme, úsměvný syntetický charakter, jednoduše mě napadají věci, na které bych normálně nepřišla. Možná, že člověk pod vlivem alkoholu používá mozek jinak, nebo jeho jiné části, nebo se jednoduše přestane bát a chvíli ho nepoužívá. Těžko říct a je to jedno. Nelituji toho, bylo to také zajímavé. Když jste pod vlivem, čímž nechci v žádném případě propagovat alkoholismus, vnímáte definitivně jinak a všímáte si jiných věcí. Danou situaci prožijete jaksi schizofrenně a vzhledem k tomu, že umělci jsou obecně vzato mimo, snáz se do jejich zdejších výtvorů vžijete.

Samotná budova vznikla v roce 1883 a pro veřejnost byla zprovozněna a otevřena v roce 1884, jako jedno z prvních soukromých bytových družstev. V době jejího vzniku byla tato dvanáctipatrová budova z červených cihel dokonce nejvyšší budovou New Yorku a to až do roku 1899. V té době představovala Chelsea a obzvláště 23. ulice centrum new yorské divadelní čtvrti. Během několika let však ekonomické potíže a přestěhování divadel způsobily bankrot družstva a v roce 1905 byla budova odkoupena a otevřena jako hotel. Budova hotelu drží zajímavé prvenství: byla městem New York jako první zapsána na seznam chráněných kulturních památek.

Hotel Chelsea figuruje v řadě filmů, knih a písní, jmenuje se po něm i dcera amerického prezidenta. O hotelu Chelsea byl napsán bezpočet textů a v každém byly uvedeny ony známé osobnosti, coby atraktivní třešinka na dortu. Kdybych je tu neuvedla, cítila bych se provinile, že jsem vás o ně ochudila. Za červenými zdmi z pálených cihel a černými litinovými balkonky se za dobu jeho provozu vystřídala skutečně neuvěřitelná přehlídka legend: herců, režisérů, literátů, fotografů, hudebníků, malířů, myslitelů, vědců a bohémů. Hotel se stal na delší či kratší dobu útočištěm umělců Iggyho Popa, Miloše Formana, Sira Arthura C. Clarka (hádejte, kde napsal své dílo 2001: Vesmírná Odysea (1968)! ), Virgila Thomsona, Roberta Mapplethorpa, Boba Dylana, Charlese Bukowskiho, Janis Joplinové, Patti Smithové, Leonarda Cohena, Arthura Millera, Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca (který zde napsal svůj román Na cestě), Marka Twaina, Jeana-Paula Sartra, Stanleyho Kubricka, Dennise Hoppera, Umy Thurmanové, Jane Fondové, Edith Piaf, Fridy Kahlo, Willema De Kooninga, Claese Oldenburga, Henri Cartier-Bressona a mnoha a mnoha dalších osobností.

„Upíří atmosféra tohoto místa se vám otiskne do paměti jako střep prožitku z LSD.”

Hotel Chelsea je rovněž připraven na nejrůznější filmové či fotografické produkce a také je pro tyto účely často využíván. Na svých stránkách nabízí ceníky a pomoc kvalifikovaného personálu. Jedním z posledních, kdo těchto služeb hotelu využil, byl např. Dave Gahan z Depeche Mode při natáčení svého klipu k písni „Saw Something“, patřící k jeho sólovému projektu „Hourglass“. Celý klip najdete na youtube.com, uvidíte v něm chodby a pokoje, v závěru dokonce i překrásnou dřevěnou recepci. Na počátku osmdesátých let zde pobývala i Madonna, v roce 1992 se sem vrátila pořídit fotografie pro svou knihu Sex, využila při tom pokoje 822. Hotel Chelsea rovněž pořádá v pravidelných intervalech exkurze pro neubytované návštěvníky.

Napadlo vás někdy, že všechno, co nás obklopuje, je pozůstalost? Že všechno, co je kolem, je vlastně výsledkem minulosti? Produktem předchozích generací? Je děsivé vnímat svět kolem sebe jako ostatky, ale na tomhle místě se této myšlence neubráníte a tak nějak si vás sama najde.

Na smrti je přitom nejparadoxnější, že je nejpřímějším symptomem života, jeho nejupřímnějším svědkem. Dokud umíráme, stále ještě žijeme, a to je fakt. Dejme tomu, že život je aktivní proces změny, pak smrt (v nejmetaforičtějším významu tohoto slova, jaký si zvládnete představit) vedle toho vypadá jako jednorázová záležitost, poslední změna života. Proměna v ostatky.

Tento hotel žije se svými mrtvými. Patří k jeho legendě. Zemřela tu partnerka Sida Viciouse, jeho milovaná Nancy. Skonal tu malíř Alphaeus Philemon Cole, který zde žil pětatřicet let až do své smrti v roce 1988 ve věku 112 let, kdy byl nejstarším žijícím člověkem. Skonal zde spisovatel Dylan Thomas v roce 1953 na otravu alkoholem. Na nějaký čas tu pobývalo několik přeživších z Titaniku, jelikož je to blízko Pier 54, kde měl Titanik přistát. Hotel Chelsea byl také domovem mnoha námořníkům vracejícím se ze své služby v první světové válce. V hotelu je sto dvacet pět pokojů a kolem sta nájemních bytů. Život a smrt se tu drží za ruku a kráčejí spolu bůhví kam.

Večer si zalezete pod přikrývku a nasloucháte zvukům, ať už se pak děje cokoliv a vy jste v jakémkoliv stavu, jako úplně první věc nasloucháte. Pak zavřete oči a vidíte před sebou obrazy.

Fotografie Adolf Zika, Fotograf, Česká republika

WoL Magazine: 4th issue out now!

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

We are proud to introduce the 4th issue of Week of Life Magazine, primarily created to spread the idea of WoL across the whole world in as many ways possible. The largest contribution to the Magazine is by all means the connection with Zinio.com, the largest player on the international market in its field. We believe that individuals who have not yet come across WoL will find the idea interesting and we hope to see lives of new members from across the globe soon.

Metal plated companions

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Recently, our lives have become dependent on many inventions from the last few centuries. The combustion engine was certainly one of the most significant ones, especially for its use in cars and motorcycles. For many of us, these vehicles are the means of our everyday transport to work, school or any type of other activity. Some are satisfied with the older model, which gets us from point A to point B; others regard their transportation vehicle as a family member, their pride and a way of life. Let us look at the selection of your metal plated companions, no matter if they’re of older year of manufacture, the latest product of your favorite automobile company, a stylish sports car or a well-preserved veteran.

Milan Novák, IT, Czech republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech republic

Олег А, Psychologist, Russian federation

Miroslav Dušánek, Toolmaker, Czech republic

Adolf Zika, Photographer, Czech republic

Jan Skalican, Student, Slovakia

Zbyněk Budný, Student, Czech republic

Emílie Mrazíková, Retired, Czech republic

Jiri Pilsky, Technologist, Czech republic

Daria Rutskova, Translator, Russian federation

Romek Hanzlík, Band Manager, Czech republic

sun sun, Manager, People’s Republic of China

David Alessi, Technician, Czech republic

Maria Frolova, Student, Russian federation

Jiří Heller, Photographer, Czech republic

Alena Alena, Unemployed, Czech republic

Dmitriy Korshunov, Enterpreneur, Russian federation

Honza Belej, IT, Czech republic

David Bareš, Technician, Czech republic

Lukáš Augustýn, Listener, Czech republic

Lenka Pužmanová,Graphic designer, Czech republic

Bronislava Barborikova, Account Manager, Slovakia

Jan Nožička, Photographer, Czech republic

Jan Novotný, Engineer, Czech republic

Karel Kuran, Manager, Belize

Lukáš Veselý, None, Czech republic

Aleksey Badanov, Electrician, Russian federation

Nela Jiráňová, Student, Czech republic

Kamélie Rettová, Student, Czech republic

Šárka Lisníková, Cook, Czech republic

Natalie Salangina, Designer, Russian federation

Ole Morten Eyra, Psychologist, Norway

Adolf Zika, Photographer, Czech republic

Vladimír Vyšný, Warden, Slovakia

teo s, Designer, Russian federation

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Jiří Rajs, Retired, Czech republic

Pavel Zukal, Technician, Czech republic

Tomas Loewy, Photographer, Florida

Petr Kubečka, Manager, Czech republic

Dmitriy Korshunov, Enterpreneur, Russian federation

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech republic

Dmitriy Korshunov, Enterpreneur, Russian federation

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech republic

Sergei Rogozkin, Professor, Russian federation

Pavel Zukal, Technician, Czech republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Václav Pavlíček, Student, Czech republic

Luděk Frydrych, Businessperson, Czech republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech republic

Franišek Ortmann, Photographer, Czech republic

Plechoví miláčci

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Náš život je závislý na mnoha vynálezech posledních století. Jedním z nejvýznamnějších jistě byl vynález spalovacího motoru a následně jeho uplatnění v autech a motocyklech. Pro většinu z nás je to každodenní dopravní prostředek za zaměstnáním, studiem či zábavou. Někomu stačí postarší model, který nás doveze tam, kam potřebujeme, pro některé je to plnohodnotný člen rodiny, chlouba a způsob života. Podívejme se tedy na výběr vašich plechových miláčků, ať už se jedná o postarší vůz, poslední model vaší oblíbené automobilky, supersporťák nebo stařičký veterán.


Milan Novák, IT, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Олег А, Psycholog, Rusko


Miroslav Dušánek, Nástrojář, Česká republika


Adolf Zika, Fotograf, Česká republika


Jan Skalican, Student, Slovensko


Zbyněk Budný, Student, Česká Republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Jiri Pilsky, Technolog, Česká republika


Daria Rutskova, Překladatel/ka, Rusko


Romek Hanzlík, Hudební manažer, Česká republika


sun sun, Manažer, Čínská lidová republika


David Alessi, Technik, Česká republika


Maria Frolova, Student, Rusko


Jiří Heller, Fotograf, Česká republika


Alena Alena, Nezaměstnaný, Česká republika


Dmitriy Korshunov, Podnikatel, Rusko


Honza Belej, IT, Česká republika


David Bareš, Technik, Česká republika


Lukáš Augustýn, Naslouchající, Česká republika


Lenka Pužmanová ,Grafik, Česká republika


Bronislava Barborikova, Account manažer, Slovensko


Jan Nožička, Fotograf, Česká republika


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Karel Kuran, Manažer, Belize


Lukáš Veselý, Žádná, Česká republika


Aleksey Badanov, Elektrikář, Rusko


Nela Jiráňová, Student, Česká republika


Kamélie Rettová, Student, Česká republika


Šárka Lisníková, Kuchař, Česká republika


Natalie Salangina, Návrhář, Rusko


Ole Morten Eyra, Psycholog, Norsko


Adolf Zika, Fotograf, Česká republika


Vladimír Vyšný, Strážce, Slovensko


teo s, Návrhář, Rusko


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Jiří Rajs, Důchodce, Česká republika


Pavel Zukal, Technik, Česká republika


Tomas Loewy, Fotograf, Florida


Petr Kubečka, Manažer, Česká republika


Dmitriy Korshunov, Podnikatel, Rusko


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Dmitriy Korshunov, Podnikatel, Rusko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Sergei Rogozkin, Vysokoškolský učitel, Rusko


Pavel Zukal, Technik, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Václav Pavlíček, Student, Česká republika


Luděk Frydrych, Obchodník, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Franišek Ortmann, Fotograf, Česká republika

Disabled Sports

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Jan Povýšil, Swimmer, Czech Republic

In his adolescent years, Jan Povýšil suffered an accident, binding him to a wheelchair for the rest of his life. This unfortunate matter turned his life around, but it did not take long for him to discover new things in life and he quickly acquainted himself with sports for the disabled. As an athlete by nature, he immediately started swimming and luckily for WoL, also succumbed to the phenomenon of photography. As a result, we are now able to see the world of the disabled and their sports activities in form of basketball tournaments, ice-hockey games etc. Disabled sports have become quite a popular occurrence lately and the society has been made well aware of it, especially thanks to the increasing number of disabled athletes and the Paralympic Games that first took place in Rome in 1960. (WoL)

How do you write about something that affects us on a daily basis? How do you write about life with a handicap and avoid pathos. And worst of all, how do you write about disabled sports and any kind of sports achievement without having Pavel as a surname.

A much simpler choice would be if an unbiased outsider wrote about it. As a result, you would get a heart-breaking story full of overcoming internal barriers and obstacles in life, caused by the loss of a hand or a leg or both at the same time; or the additional tool for life in form of a wheelchair. In the end, it’s life like any other and everyone has to face the consequences in their own way. I’m not Ota Pavel or Jaromír Bosák, so don’t expect a wide mixture of unrelated topics here and there from a person who has spent half of his life running around the field with a hockey stick and the other half soaked in chlorine at the Podolí and Strahov swimming pools.

I’m not sure if I should be writing about myself, since I am not your typical example of a hard working athlete. I’ve always been the lazy one and trained only when I wanted and when I enjoyed it. Training ten times a week and choosing hard work as the meaning of life just doesn’t do it for me. Unlucky for you, I have the most experience with myself, so you’ll have to bear with me for a moment.
Becoming a professional athlete is usually a matter of an early childhood. Your parents (in my case my father) decide that you will play hockey (soccer, cycling, canoeing – fill in the blank based on your parents and your own experience). My dad decided I will play ice hockey. And my life has had a single focus point ever since – sports. Even my best photos come from a sports environment.
Up until 5th grade I had tried several sports when in 92/93 I finally ended up playing field hockey (please do not mistake it for or affiliate with any kind of obscure offshoot of hockey including floorball). Despite my father being a Sparta Prague fan, I have been involved with Slavia Prague my entire life. But only to the year ’97, because that’s when I returned from a trip to Italy and an Aqua Park with a cervical fracture and ended up on a wheel chair. I spent several months in hospital and then in rehab in the city of Kladruby.

„Training ten times a week and choosing hard work as the meaning of life just doesn’t do it for me.”

When you’re 15, life doesn’t change too drastically. You still have to finish school and listen to your parents. And luckily, I listened. Thanks to my parents, a whole new world opened up for me. The world of disabled sports. From previous years, I had heard some stories about Stefan Danek, the gold medalist in javelin and thanks to spending most of my time at Slavia Prague premises, I found out about Kateřina Coufalová, a swimming member at Slavia then, who became the youngest winner of the Paralympics in Atlanta. Before that, all I cared about was how well they made that new hockey stick or if the national team U’18 invitation came already (and it did).

I’ve always had a positive attitude towards water due to our weekend house near the river Sazava. I even spent some time playing water polo, just like my older brother. That is why I wanted to get back to water as soon as possible. I wanted to learn how to swim again to feel the freedom you only get when moving in water.

Were it not for my parents meeting Jan Nevrkla, I would have probably learnt how to swim on my own and would have ended up with a completely different sport. It was a fateful meeting. Actually, this was the fourth Jan who fundamentally influenced my life. First was Jan Lucemburský, my mom’s hero. Second was Jan Werich, my dad’s favorite. The third was Jan Saudek, even though at the time I first glanced at his photos, I had no idea who their author was. The fourth Jan made it possible for me to return to swimming and start competing again. He was in my life for 10 whole years.
It isn’t all that easy for a disabled person to start with sports. Luckily, there was a group of professional swimmers already formed around Jan with Martin Kovář standing out. Everything was easier that way. It was all tried out before me – how to dress, how to get into the water etc. I’ve met so many people that I still adore today. For example Jiří Kadeřávek, in my opinion the most incredible person ever to win a Paralympics medal. A person who used to get up at 5 am just to make it in time for the morning practice at Strahov on the opposite side of the city (putting on clothes consumed most of the time). Despite ending his swimming career, his is still active; he rides the hand bike and plays wheelchair rugby for the Prague Robots.

Try and meet people in such an environment and start talking about how rough life is and that the wheelchair limits you in so many ways…

„I wanted to learn how to swim again to feel the freedom you only get when moving in water.”

And that’s how I got into professional Paralympics sports. Well, you can’t really compare the trainings then to how I practice now. The amount of kms in the pool has increased. The training load is much higher and I am now much faster. Nowadays, when I don’t have one of my lazy moments, I’ve got 9 trainings in water and 4 in the gym per week. Of course providing that I get up in the morning and don’t snooze off in the afternoon. And that’s actually the way it goes for most of the professional athletes.

Today, when I put together the amount of trainings, my knowledge of the athletes and the sports I am involved in, I realize that I don’t really know all that much. I barely have the time to read the most interesting news on specialized internet servers. Paralympic sports are experiencing a boom like never before despite some problems and negative media attention. Many disabled people are starting to enjoy all kinds of sports and new types of sport are emerging. When a disabled person decides to do sports, he or she usually tests several of them. It is often the case that after winning a Basketball match in Brno one day, he or she plays a sledge hockey game in Karlovy Vary the day after and a month from that becomes the National Champion in disc throwing. It reminds me of the ‘wooden days’ 60 years or more ago. Tennis in the summer, rowing during fall, and ice hockey in the winter. That is however the past, since being a professional athlete in two sports is almost impossible nowadays. And that is my problem, since swimming, photography, rehab, regeneration and starting family responsibilities don’t really leave time for a second sport and I would really like to try out wheelchair rugby or golf.

„It was a fateful meeting.”

All types of sports are becoming increasingly professionalized and attract the attention of the media; and this applies to our paralympic sports as well. Names such as Natalie du Toit or Oscar Pistorius are known around the whole world. And Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová and Anna Kulíšková are becoming somewhat known at least in the Czech Republic. The best example of a Paralympics athlete in the country is Jirka Ježek – a Paralympics gold medalist, World Champion and currently member of a professional cycling team. His attitude towards training is exemplary and so is his ability to put together such a great team of people. He is one of the few disabled athletes who were able to gain the maximum from his sports achievements and his life situation, even on the financial level.

I was never good at composition writing and during lessons of Czech; I always got away with it because I knew a great deal about literature and history. I dimly remember that each composition should have a beginning, a body, and an end. The beginning is readable, the body is extensive and confusing. And the end is virtually non-existent. Well, it’s actually pretty hard to put an end to something, when I have to get up for my training tomorrow morning and all I can think about at the moment if whether Mrs. Passer will be in a good mood or not. So, anyone who wants an end to the story – meet me at Podolí in the gym at 7am, or at 8am at the swimming pool, lane number 1.

Weeks of Jan Povýšil

Sport handicapovaných

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Jan Povýšil, Plavec, Česká republika

Jana Povýšila v době dospívání potkala nehoda, která ho definitivně upoutala na invalidní vozík. Nešťastná událost přinesla do jeho života mnoho zvratů a zároveň mu umožnila objevovat nová prostředí a tak se brzy seznámil i se sportem handicapovaných. Jakožto sportovec duší i tělem začal závodně plavat a navíc v něm propukla i fotografická vášeň, díky které máme nyní možnost podívat se nejenom mezi handicapované plavce, ale vydáme se i na basketbalový turnaj, lední hokej apod. Sport lidí s handicapem se dostává v poslední době čím dál víc do podvědomí společnosti, na čemž má jistě podíl i účast handicapovaných na mnoha soutěžích a především pořádání paralympijských her, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 v Římě. (WoL)

Jak chcete psát o něčem, v čem se dennodenně pohybujete. Jak psát o životě s jakýmkoli handicapem a vyhnout se patosu. Co hůř, jak psát o sportu s handicapem a ještě hůř, jak psát o sportovním úspěchu a výkonu, když se nejmenujete Pavel.

Daleko jednodušší by bylo zadat celý tohle psaní někomu třetímu. Nechat z toho někoho udělat srdceryvnou záležitost o překonávání vnitřních bariér a překážek v životě, které způsobí chybějící noha, ruka, případně víc končetin zároveň, nebo přebývající vozík. Pořád je to přitom život jako každý jiný. Každý se musí vyrovnávat se svým životem po svém. Nejsem Ota Pavel ani Jaromír Bosák, takže očekávejte nesourodé přeskakování z tématu na téma od člověka, který půl života běhal s hokejkou po trávě a druhou půlku tráví namočený v chlórované vodě bazénů na Strahově a Podolí.

Nevím, jestli psát o sobě, protože nejsem zrovna zářný příklad tvrdě trénujícího sportovce. Vždycky jsem byl spíš línej kocour, co trénoval, jen když se mu hodně chtělo a když ho to bavilo. Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu. Jenže nejvíc zkušeností mám se sebou, takže vás povídání o mě nemine. Sportovní život začne pro většinu z nás už někdy v dětství. Rodiče (v mém případě tatínek) vás dají na hokej (fotbal, cyklistiku, kanoistiku – doplňte si dle vlastní zkušenosti a dle vlastních rodičů). Mě tatínek dal na lední hokej. A díky tomu se celý můj život motá kolem sportu. Dokonce i svoje nejlepší fotky jsem udělal ve sportovním prostředí. Do 5. třídy jsem stihnul vystřídat několik sportů, než jsem přibližně v roce 92/93 zakotvil u pozemního hokeje (prosil bych neplést s jakoukoli obskurní odnoží hokeje včetně florbalu). Překvapivě i přesto, že mám tátu sparťana, se celý můj sportovní život odehrával na Slávii. Až do roku 97, protože to jsem si po výletě do Itálie a do aquaparku pořídil zlomený krční obratel a díky němu definitivně vozejk. Absolvoval jsem několikaměsíční pobyt v nemocnici a následně v rehabiliťáku v Kladrubech.

„Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu.”

Ale v 15 se vám život v podstatě zas tak moc strašlivě nezmění. Pořád musíte dodělat školu a pořád musíte poslouchat rodiče. Ještě že jsem je poslouchal. Díky nim se mi otevřel úplně nový svět. Svět sportu s handicapem. Už dřív jsem matně tušil cosi o vítězi z Barcelony v hodu oštěpem Štefanu Dankovi a díky tomu, že jsem se pohyboval na Slávii, tak i o Kateřině Coufalové, která tam tehdy plavala a stala se nejmladší vítězkou Paralympijských her v Atlantě. Ale do té doby jsem se spíš zajímal o to, jaká je nová hokejka a jestli mi už nepřišla pozvánka do repre do 18 (přišla).

Vždycky jsem měl velmi kladný vztah k vodě, přeci jen se na mě podepsala naše chata u Sázavy. A dokonce jsem se jednu dobu věnoval vodnímu pólu, což byl sport, který jsem zdědil po bráchovi. Proto jsem se chtěl do vody co nejdřív vrátit. Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.

Nebýt toho, že se rodiče potkali s Janem Nevrklou, asi bych se učil dlouho plavat sám a nakonec bych skončil u úplně jiného sportu. Bylo to pro mě osudové setkání. Vlastně to byl čtvrtý Jan, který zásadně ovlivnil můj život. První byl Jan Lucemburský, miláček mojí maminky. Druhý byl Jan Werich, oblíbenec tatínka. Třetí byl Jan Saudek, i když v době, kdy jsem se s jeho fotografiemi setkal poprvé, jsem netušil, kdo je jejich autorem. Čtvrtý Jan způsobil, že jsem se vrátil k plavání a začal jezdit po závodech. V mém životě byl 10 let.

Začít sportovat s handicapem nepatří mezi nejjednodušší. Naštěstí už byla kolem Honzy vytvořená skupina závodních plavců v čele s Martinem Kovářem. Všechno bylo díky tomu jednodušší. Jak se obléknout, jak si vlézt do vody atd., to už někdo vyzkoušel přede mnou. Potkal jsem spoustu lidí, které dodnes v podstatě bezmezně obdivuju. Jiří Kadeřávek, podle mého názoru největší Frajer, který kdy vyhrál paralympijskou medaili. Člověk, který kvůli rannímu tréninku na Strahově vstával v 5 ráno, aby se stihnul oblíct a dojet z Černého Mostu (nejdelší časovou položku tvořilo oblíkání). I když s plaváním už přestal, pořád je aktivní sportovec, jezdí na handbiku a hraje za Pražské Roboty wheelchair rugby.

Zkuste si v takovém prostředí stěžovat, jaká jste chudinka, že máte vozejk a něco nemůžete…

„Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.”

A tak jsem se dostal do prostředí vrcholového paralympijského sportu. I když srovnat tehdejší trénink s tím, jak trénuju dneska, moc nejde. Objemy mých uplavaných kilometrů se zvětšily, tréninková zátěž je větší než dřív a podstatně jsem zrychlil. Dneska, když nejsem zrovna línej kocour, mám týdně 9 tréninků ve vodě a 4 v posilovně. To samozřejmě jen v ideální konstelaci, když ráno vstanu a odpoledne se proberu, abych byl schopen dostat se na trénink. A tak to mají vlastně všichni, kdo se věnují nějakému sportu vrcholově.

Když jsem si teď dával dohromady svoje povědomí o trénincích, sportovcích a sportu, ve kterém se pohybuji, přišel jsem na to, že už toho vlastně moc nevím. Sotva stačím sledovat nejzajímavější zprávy na specializovaných serverech. Paralympijský sport zažívá boom, jaký tu dlouho nebyl, i přes nejrůznější problémy a kauzy. Sportovat začíná stále více lidí s handicapem. Vznikají nové sporty. Když už někdo s handicapem dělá sport, zkusí jich více. Občas se stane, že basketbalista nastoupí druhý den po vítězném utkání v Brně ke sledge hokejovému zápasu v Karlových Varech a měsíc nato vyhraje Mistrovství republiky v hodu diskem. Říkám si, že to trochu připomíná dřevní doby sportsmenů před 60 a více lety. V létě tenis, na podzim veslování a v zimě lední hokej. Ale i od toho se začíná ustupovat, protože pokud chcete uspět v jedné disciplíně, nedá se dělat další sport na podobné úrovni. Maximálně jako doplňkový. Což je kupříkladu i můj problém, plavání, focení, rehabilitace, regenerace a prvopočátky rodinných povinností mi v podstatě neumožňují stihnout se věnovat dalšímu sportu, i když bych rád třeba wheelchair rugby nebo golf.

„Bylo to pro mě osudové setkání.”

Všechen sport se stále více profesionalizuje a medializuje, i ten „náš“ paralympijský. Jména jako Natalie du Toit nebo Oscar Pistorius jsou známá po celém světě. A Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová a Anna Kulíšková začínají být alespoň trochu známější v Čechách a na Moravě. Nejlepším příkladem profesionálního paralympijského sportovce je Jirka Ježek. Paralympijský vítěz, Mistr světa a momentálně člen profesionální cyklistické stáje. Jeho přístup k tréninku je příkladný. I to, jaký kolem sebe dokázal vytvořit tým lidí. Jako jeden z mála v Čechách dokázal ze svého sportovního úspěchu a zdravotního handicapu vyždímat maximum a to i finančně.

Nikdy jsem neuměl napsat sloh, v češtině mě zásadně zachraňovala znalost literatury a dějepisu. Matně si vzpomínám, že každý sloh musí obsahovat úvod stať a závěr. Úvod by byl tak nějak čitelný, stať je obsáhlá a zmatená. A závěr chybí dokonce úplně. Ostatně ono se to špatně nějak uzavírá, když zítra ráno vstávám na další trénink a přemýšlím nad tím, jestli bude mít paní Passerová dobrou nebo špatnou náladu. Takže kdo chce závěr, zítra v sedm na Podolí v posilovně, nebo v osm, dráha číslo 1.

Týdny Jana Povýšila

Jsme pivní králové, libuje si sládek Václav Berka

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Poprvé vstoupil do pivovaru v pěti letech. „Bylo tam krásně chladno, otec totiž pracoval na spilce,“ vzpomíná Václav Berka. S plzeňským pivovarem je ale spojen celý jeho život. Dnes v něm pracuje jako hlavní sládek a pivovar je častým tématem jeho fotek.

Zřejmě nejeden milovník piva by byl rád alespoň pracovně na Vašem místě. Jaká byla vlastně Vaše cesta k profesi sládka?

Už jako pětiletý jsem občas navštívil otce v práci v plzeňském pivovaru. Jezdívali jsme tam v létě a vždy jsme říkali: „Půjdeme do té zimy.“ Otec totiž pracoval přímo na spilce, kde kvasí pivo, a pamatuji se, jak tam bylo krásně chladno. Před nástupem na střední školu jsem pracoval v pivovaru jako brigádník a šéfoval mi velmi zkušený vařič. Brzy jsem proto věděl, kde se připravují suroviny, co otočit, pustit a jak co změřit. Díky tomu jsem si uvařil i svoji první várku piva v životě a byl to nezapomenutelný zážitek! Na střední a vysoké škole jsem pak získal dostatek teoretických znalostí o kvašení všeho druhu a po studiích jsem nastoupil do pivovaru jako technolog. Postupně jsem pak prošel pozicemi sklepmistra, sládka, ředitele pivovaru Gambrinus, hlavního sládka Plzeňského Prazdroje a manažera pivovaru v Plzni.

Václav Berka
Brand team značek Pilsner Urquell a Master žene do plného tempa jejich šéf Brand manažer Karel Kraus (vlevo)

Co všechno obnáší profese sládka?

Jeho klíčovým slovem je „kvalita“. Začíná to už u surovin. Pivo musí mít neustále takovou kvalitu, jakou nastavil před 167 lety náš první sládek Josef Groll. Proto potřebujeme například nejlepší český chmel, poloraný červeňák. Ten je mimochodem také nejdražší na světě, ale pro naše pivo je nepostradatelný stejně jako český ječmen.

I když schéma výroby piva vypadá jednoduše, ve skutečnosti je to složitý proces, kde každá maličkost hraje velkou roli. Mít všechno pod kontrolou vyžaduje zkušeného sládka. A pivo představuje tradici, proto je způsob vaření pořád stejný. Máme ale při ruce novou techniku, sondy a počítače. Ty pomáhají přesně kontrolovat vaření, kvašení i dokvašování piva, správné teploty atd. Dříve byly analýzy vlastností piva pracnější než dnes, všechno se zdokonaluje. Můžeme tak dokonale dohlížet na to, aby pivo mělo stejné vlastnosti a chutnalo tak, jak má.

Jedna švýcarská laboratoř zkoumala základní parametry plzeňského piva již před více než sto lety. Když je porovnáte s měřením současného Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského, tak zjistíte, že naše pivo má prakticky stejné hodnoty. A protože i postup výroby a receptura je stejná, věříme, že se nám daří docílit stejné kvality. Všechno jsou to jasné důkazy toho, že pijeme stejné pivo jako naši předkové. No není to nádhera?

Václav Berka
Emeritní vedoucí stáčíren Jirka Tomec čepuje pivo z dřevěného sudu se stejnou láskou pro každého z více než 200 tisíc návštěvníků v tomto roce

Zatím ještě nebyla řeč o ochutnávkách. Kolik piveček denně si dáte?

Trochu zklamu snílky, kteří si představují profesi sládka jako ochutnávače piva. Sládek pivo ochutnává, aby zkontroloval, že všechno běží, jak má. Také ochutnává proto, aby si ověřil, že každá pivní značka chutná pořád stejně, přesně tak, jak má. Přístroje můžou změřit analytické parametry, člověk ale posoudí chuť.

Proto nám do pivovaru dodnes chodí skupina emeritních sládků. Pánové, kteří se zasloužili o zachování našeho tekutého zlata, nyní i v pokročilém věku degustují a hlídají tak naši práci. Ochutnávají i nová piva. Zkoušeli třeba naše speciály Master polotmavý, tmavý i zlatý, a jejich názory byly při uvádění Mastera do světa velmi užitečné. Taky jsme s nimi doladili jedenáctku Gambrinus Excellent. A minule ochutnávali… to vlastně ještě nemohu prozradit.

Václav Berka
Takto slaví padesátku jeden z nejlepších výčepních piva Pilsner Urquell v České republice František Šlapák z tankové restaurace U Reinerů v Táboře

Co na své práci milujete a co byste naopak rád změnil či vylepšil?

Sládek pracuje s lidmi a s produktem, který patří k tomu nejlepšímu, co v naší republice máme. Úkolem nás sládků je taky propagovat naši stavovskou čest. Uvařit pivo není jednoduché, to ví každý, kdo to někdy vyzkoušel. A vařit jednu značku piva, tedy pivo stejné chuti opakovaně, to už je teprve umění. Komu se to někdy podařilo, ten nikdy nemůže promluvit špatně o žádném pivu. Opravdový sládek totiž ví, co se za vařením piva skrývá lidské práce. Na mé práci mě baví i to, že existuje ohromné množství piv, která jsem ještě nestačil ochutnat. A taky tu mám velký prostor v oblasti gastronomie, servírování piva a jeho kombinací s jídlem. Tam se ještě máme hodně co učit od kolegů vinařů.

Václav Berka
Téměř polovina piva opuští pivovary Plzeňský Prazdroj v KEG sudech a takhle to jede na automatické lince Radegastu v Nošovicích

Jak hodnotíte konzumaci piva v České republice? Dá se říci, že posezení u dobrého moku, kterým jistě pivo je, lidi více stmeluje?

Česko je bezpochyby pivní ráj. Při své práci navštěvuji spousty hospod po celé republice. A všude si můžu se štamgasty o pivu krásně pohovořit! Protože pivo u nás není jen nápoj, je to součást národní kultury, u piva se mluví o politice, o ženských, o fotbale a dalších tématech, na které také má každý svůj jasný názor, stejně jako na pivo.
Pravda, tuhle pivní idylu dost narušilo navýšení spotřební daně na pivo vloni v lednu. Pivovarníci promítli daň do cen a ty šly nahoru, návštěvnost hospod pak opačným směrem, dolů. Jsme pořád pivní králové, ztrácíme ale náskok před ostatními národy.

Václav Berka
Pavel Horvát a jeho spoluhráči pečlivě kontrolují dokvašování piva Gambrinus pod dohledem zkušeného hlavního sládka Jana hlaváčka

Pilsner Urquell je generálním partnerem české verze projektu WoL. Jak pohlížíte na propojení společnosti, která je symbolem národní hrdosti s budoucím archivem lidstva 21. století?

V našem pivovaru se vařily dějiny. Sládek Josef Groll v roce 1842 uvařil první várku Pilsner Urquell a změnil pivní svět. Skvělý ležák se pak snažili napodobovat další a tak vznikla celá kategorie piv plzeňského typu, která dnes tvoří 70 % všeho piva na světě… Samotné pivo Pilsner Urquell je tedy archivním dokumentem, svědectvím o dovednosti našich předků, které tu ale s námi dodnes žije, a já pevně věřím, že má před sebou stejně slavnou budoucnost.

Jsem rád, že vedle písemných pramenů a našeho pivovaru tady bude i digitální stopa toho, jak žijeme. Week of Life je skvělý projekt., který se snaží zdokumentovat náš běžný život a třeba pomůže uchovat informace i pro budoucí generace v mnohem přístupnější formě. Když si totiž občas pročítám knihu z roku 1897, ve které jsou analýzy piva a surovin pro výrobu plzeňského piva pečlivě zapsané krásným rukopisem, trochu mne mrazí v zádech, jestli budoucí generace bude umět ty mega a gigabyty po nás za sto let přečíst. A tak bych pro jistotu doporučoval autorům projektu udělat i nějakou tištěnou formu (smích).

Václav Berka
Na předpremiéře otevření restaurace U bílé kuželky v Praze si připil pivem Pilsner Urquell starší obchodní sládek Václav Berka s Honorary Connoisseurem č. 13 Davidem Suchařípou

Jaký to byl pocit, když jste si vzal do ruky fotoaparát a musel jste se zamyslet nad tím, jak srozumitelně zdokumentovat týden Vašeho života?

Zpočátku jsem byl nadšený, ale v průběhu týdne se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval – že jako udělám jen pár fotek a bude hotovo. Také jsem se celou dobu bál, jak já jako amatér a laik budu schopen nafotit něco, co by vůbec mohlo být pro jiné lidi zajímavé. A vůbec nejtěžší bylo se po nafocení celého týdne rozhodnout, které jsou ty správné fotografie, které by co nejvěrněji popsaly, co jsem v průběhu celého týdne zažil.

Václav Berka
Náměstí republiky v Plzni dnes zdobí tři nové zlaté kašny, a když se chystá na oslavu Vánoc, umí se celé náměstí i radnice krásně nalíčit

Jak se stavíte k faktu, že si i „obyčejní“ lidé nechávají v poslední době nakouknout do svého soukromí?

Možná si tak prožívají svých patnáct minut slávy. Já se ale přiznám, že jsem v tom trochu konzervativní. Podle mne lidé odkrývají svoje soukromí tak trochu z nedostatku jiné komunikace. Myslím si ale, že všechno má svoje hranice a pevně věřím, že většina lidí k tomu přistupuje rozumně.

Václav Berka
Uvařit si vlastní várku je snem každého milovníka piva a podařilo se to i Mirkovi Pojzlovi a jeho přátelům

Máte nějaký sen, který byste rád naplnil, ať už by se týkal Vás osobně nebo někoho jiného?

Chtěl bych, aby pivo bylo stále velkým tématem pro českou společnost. Je zde spousta módních vlivů, ale plzeňský ležák je stále stejný a stále chutná báječně. Pivo je nesmírně ušlechtilý nápoj. Vaříme ho z českého ječmene a z českého chmelu, takže ruce našich lidí a naše země se na výrobě podílí už dříve, než suroviny dorazí do pivovaru. Obrazně řečeno, než se pivo načepuje do skla, tak se na jeho putování podílí nejen sládci, ale také zemědělci, dopravci, skladníci, výčepní. Nenabízíme jenom mimořádný pivní zážitek, ale hodně pomáháme i české ekonomice. Proto by si pivo mělo zachovat svoje výjimečné postavení v české společnosti.

Týdny Václava Berky

Bourání mýtů a bariér ve fotografiích Martiny Kaderkové

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika

Svým založením je Martina ryzí fotografkou v oboru reportáž – dokument. Postupem času ale z jejích „obrázků“ začínají vystupovat také výborné portréty. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nenazírá autorka zvenčí, jak je zvykem. Jakoby se dokázala vsáknout do společenství lidí i do jednoho konkrétního osudu. Lidé, které zobrazuje, nejsou anonymní, nejsou nikdy pouhou součástí děje, jsou děj sám. Platí to o nevidomých, které fotografuje v rámci projektu Světluška (který Martina řídí), o celebritách, s nimiž se profesně tu a tam setká, i o snímcích z domácího prostředí, jejichž pointou je její tříletý syn a jeho intimní svět – svět absolutní důvěry a mateřské lásky. Zkrátka, ať autorka zamíří na kohokoliv, výsledkem jsou fotografie s nebývalou koncentrací empatie a pověstného lidského přesahu.

Když se na WoL objevil Váš druhý týden, byl to přesně rok, co jste poslala svůj první. Oba týdny natolik zaujaly, že právem byly vybrány do Výběru redakce a posléze i do rubriky Mistři WoL. Martino, prozradíte nám o sobě trochu více?

Narodila jsem se v Ostravě, prozatím se usídlila v Praze a to prozatím každým rokem prodlužuji. Bydlím ve věži v podhradí Vyšehradu se svým tříletým chlapečkem Matyáškem. Jeho všetečné otázky mě znovu vrací k přemýšlení nad věcmi, které se mi zdály dávno samozřejmé a jasné.

Děti mám vlastně dvě. Již deset let je součástí mého života Nadační fond Českého rozhlasu, který pomáhá nevidomým. Zřejmě si nás snáze spojíte se jménem Světluška anebo Kavárnou POTMĚ, ve které pracují nevidomí číšníci.

Naplňuje mě vymýšlet projekty, které lidem přináší něco nového. Setkání, poznání – nejen druhých, ale i sebe… Vzájemné přiblížení světů. On to je nakonec jen jeden svět, ve kterém žijeme, přestože říkáme „svět nevidomých“, třeba v tomto konkrétním případě.

Váš život na WoL jste doposud zaznamenala pomocí 126 snímků. Máte skvělé technické zpracování, výborný cit pro kompozici a správný okamžik. Jak dlouho je fotografie součástí Vašeho života a co pro Vás znamená?

Zrovna nedávno jsem pátrala v paměti, kdy to všechno začalo. Stěhovali jsme se a mně se do rukou dostaly staré cancáky a první fotky. Tehdy mi bylo šestnáct, chystala jsem se jako každý víkend do hor pod stan. Táta vytáhl ruskou Směnu, ukázal mi, jak se zakládá film, nastavuje sluníčko, mráček a bylo to. Vybavuji si, jak jsem se válela v bodláčí, abych zachytila kluky ve Ztracené zemi při bojovce. To bylo místo, které jsme ten den objevili a pojmenovali, vlastně spíše jsme si mysleli, že jsme ho objevili. Tam, v té Ztracené zemi, to asi začalo. Fotky jsme pak vyvolávali ve fotokomoře u kamaráda, byla jsem na ně pyšná. Potěšilo mě, že napoprvé to bylo docela prima, ani vývojka za ta léta moc nevybledla. Asi štěstí začátečníka.(smích)

Fotografii jsem propadla mnohem později. Ve dvaceti jsem si pořídila první kinofilmovou zrcadlovku. Tehdy jsme byli mladí zapálení cestovatelé, kteří nejezdili na dovolenou, ale na „expedice“. Ale i když jsem byla v mlžném pralese, ve vysokých horách anebo v poušti, vždycky byli na mých fotkách především lidé.

Obrázky krás Země si tak nějak nosím v sobě, zato neopakující se situace, prchlivé momenty života, výrazy tváře a čas do nich vepsaný, to mám potřebu obtisknout do fotografie.

Později jsem se začala pohybovat mezi lidmi, kteří nevidí nebo vidí hodně málo. To mě ovlivnilo. Vizuální prožitek pro mě byl vždy duchovní potravou, podobně jako hudba. Do té doby mi stačilo, když byly fotografie „hezké“. Víte jak to myslím, prostě obrázek pěkný na pohled, který ale nic více neříká.

Je skvělé, když člověka práce naplňuje a to je jistě i Váš případ. Doplňujete jej skvěle i svým fotografickým viděním. Jak Vás ve Vaší fotografické tvorbě práce ovlivňuje a co Vám dává?

Díky Světlušce jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mají hodnoty života vystavěné jinak. Snažím se jim ve svých fotografiích porozumět a mám radost, když se mi to alespoň maličko podaří. Zároveň jsem v sobě objevila silnou potřebu ukázat nevidomé tak, jak je široká veřejnost nezná.

Nejsou to marťani, kteří bloumají po ulici s bílou holí, vzbuzující úzkost a trochu stud za to, že k nám byl osud štědřejší. Nejsou to ani hrdinové s jedině kladnými vlastnostmi, kteří mají ostatní smysly nadpřirozeně vyvinuté. To všechno jsou mýty a bariéry, kterými se zdraví lidé snaží trochu uklidnit vnitřní rozkol. Cítíme vděčnost, že nám se nic takového nestalo, zatímco se trochu stydíme zároveň, protože víme, že si toho v koloběhu každodenních starostí dostatečně nevážíme…

Nevidomí mají stejné radosti, starosti, touhy jako my. Jen je pro ně těžší některé touhy naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokážou neuvěřitelné věci.

Každý se snažíme naplnit svůj život. Je jedno, zda má náš život potenciál sudu nebo náprstku, záleží, jak moc ho naplníme. Znám mnoho nevidomých, kteří mi vždy tzv. „vytřou zrak“, když se s nimi potkám. Žijí krásný, naplněný život. Nefňukají. A vidí věci, které já nevidím.

Nadace Světluška a Kavárna POTMĚ. Přiblížíte nám své „děti“ trochu blíže.

Světluška pomáhá dětem i dospělým s těžkým zrakovým postižením v celé ČR. Přispívá jim na nejrůznější speciální pomůcky, které „mluví“ nebo mají hmatový displej, na psí vodící pomocníky, na osobní asistenty dětem, aby mohly chodit do běžných škol se zdravými kamarády a seniorům, aby mohli trávit podzim života doma a nikoli v ústavu.

Podporuje nevidomé v samotném začátku, kdy se ve tmě teprve rozkoukávají, kdy musí zvládnout takové ty běžné každodenní činnosti, ale i později, v rozvoji jejich talentu, vzdělání a profesním uplatnění. Zkrátka se snaží lidem, kteří nevidí a zřejmě nikdy neuvidí, pomáhat na jejich k cestě k samostatnosti. Drží je za ruku, když to potřebují a když už mohou jít sami, občas jim jen posvítí na cestu.

Patronkou Světlušky je Aneta Langerová. To, že jsme se vzájemně našly, vnímám osudově. Moc mě těší, že naše spříznění se každým rokem prohlubuje a zůstává stejně inspirativní. Společně vymýšlíme i nové projekty. Letos to je například výstava JSME STEJNÍ? Nejspíše to bude úplně poprvé, kdy budou fotografie vystavovány v absolutní tmě.

Výstava vzniká jako doprovodný program Kavárny POTMĚ, kterou Světluška v červnu znovu po roce otevře na Ovocném trhu v Praze. Otevřeno bude mít opět OD NEVIDIM DO NEVIDIM, a to ve dnech 6. až 22. 6.2011.

Vedle Kavárny POTMĚ bude stát další zatemněný prostor, ve kterém malinko poodhalíme její tajemství. Uvnitř si totiž návštěvníci prohlédnou s pomocí kapesní svítilny 12 portrétů kavárníků, kteří je předtím obsluhovali. Návštěvníci tak budou mít příležitost porovnat skutečnost s předchozí vizuální představou získanou na základě jiného smyslového prožitku, než je zrak.

Výstava má ale i hlubší smysl. Na návštěvníky totiž čeká ještě třináctý portrét. Věříme, že právě ten je přivede k přemýšlení, zda jsme opravdu stejní.

Zmínila jste se, že Vás fotografie provází s přestávkami po celý život. Máte cit pro zachycení toho správného momentu, který je pro dobrou fotografii důležitý. Jak dlouho trvá Vaše fotografická cesta pomocí digitální technologie?

Těší mě, pokud si redakce WoL myslí, že mé fotografie nějak promlouvají. Já sama vím, že jsem na úplném začátku… Teprve dva roky fotím digitálně a zpočátku to bylo krušné. Neuměla jsem ani vyvolat RAW. Teprve, když jsem jakžtakž s odřenýma ušima zvládla techniku, uvědomila jsem si, jak obtížné je udělat fotografii, která má příběh. Tak, aby v zachycené situaci viděli i jiní to, co jsem viděla já.

Myslím, že poslední dva roky byly pro mě hodně důležité. Uvědomuji si, jak zásadní pro mě byla a stále je upřímná zpětná vazba od fotografů, na jejichž názoru mi záleží. Na začátku to byl můj strejda, ten byl ke mně hodně nemilosrdný. Dnes je to např. kevin-v-ton, Lenka Baratoux, Miroslav Jarý a další. Tedy ne, že by mě cupovali. Ale když cítím, že na fotce nevidí to, co tam vidím já, vím, že se mi to tam zřejmě nepodařilo dostat.

Uvedla jste fotografy z blízkého okolí, kteří Vám pomáhají se dostat dále (pozn. red.: všichni jsou zapojeni do projektu WoL). Máte jistě i nějaký vzor z proslulých českých či světových autorů?

Mezi mé nejoblíbenější české fotografy patří Karel Cudlín. Mám ráda jeho sociální fotografie. Koukám na ně s úžasem a často. Kromě neuvěřitelné kompoziční čistoty a děje, který je na jeho fotografiích rozehraný, sdělují ještě něco navíc. Takové fotky má smysl fotit. Asi nepřekvapím, když zmíním Jindřicha Štreita, Honzu Šibíka, Tomkiho Němce. Na jejich fotografie se mohu dívat pořád.

Vaše práce musí být velmi náročná. To je asi i důvod, proč jsou ve Vašem portfoliu zatím „jen“ dva týdny s přesně ročním odstupem. Budete se držet jednoho týdne ročně, nebo se můžeme těšit např. na týden inspirovaný Kavárnou POTMĚ?

Vyfotit další týden po roce – přesně na den – byl jen takový nápad. Říkala jsem si, že to může být zajímavé i pro mne, podívat se na svůj život s ročním odstupem. Týden Kavárny POTMĚ bych si opravdu přála někdy zaznamenat tímto způsobem. Jen nevím, jak skloubit všechny ty organizační věci okolo s rolí fotografa. Přála bych si zachytit alespoň část její atmosféry a to vyžaduje hodně času při čekání na ty správné momenty. Není pro mě snadné fotit celý den po dobu sedmi dní – jakmile skončím práci, přehoupnu se do role mámy a naopak. O další týden se ale určitě pokusím. To vám mohu slíbit.

Musíme se Vás samozřejmě i zeptat na to, jak jste se o projektu WoL dozvěděla a jaké byly Vaše první myšlenky, když jste se rozhodla zúčastnit?

O projektu WoL jsem se dozvěděla od několika přátel na Photoextractu, kteří již svůj týden zveřejnili. Byli to Zdeněk Dvořák, František Vrba a Eva Staňková. Zvláště Eva mě ze začátku dost podpořila. Projekt mě nadchnul. Má obrovský potenciál, který se, jak doufám, redakci bude dařit krok za krokem naplňovat. Je to výborná myšlenka – mít možnost nahlédnout do života někoho, kdo má například stejnou profesi, jen bydlí na jiném konci světa.

Já sama jsem dlouho sbírala odhodlání se zúčastnit. Pochybovala jsem, zda vůbec zvládnu vyfotit devět koukatelných fotek rozprostřených do celého dne. Je to závazek. Přiznám se, že mě při focení obou týdnů někdy zhruba v polovině přepadal pocit, že toho nechám. Jsem asi dost svobodomyslný člověk, když se ale pro něco rozhodnu, houževnatě se s tím peru a snažím se věci dotahovat do konce. Nakonec mám z obou týdnů velikou radost.(smích)

Týdny Martiny Kaderkové