Kenya – srpen 2010 – 1. část

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Dobrodružství Jiřího Pergla, který založil organizaci One More Day for Children, pokračuje a během své poslední návštěvy v Keni se posunul o kousíček blíž svému cíli. Již jsme vás informovali o důležité události, kterou bylo položení základního kamene nového dětského domova v Doldol, který by sloužil jako útočiště pro děti trpící virem HIV a nemocí AIDS. Jak jeho srpnová návštěva probíhala se můžete dočíst právě v následující reportáži.

Od ledna roku 2010, kdy jsem navštívil Keňu naposledy, se hodně změnilo. K dnešku máme již 64 adoptovaných dětí, kterým, jak víte, byl za vaší podpory změněn celý život.
Dnes je 3.8.2010 a já sedím s Hellen v restauraci mého oblíbeného hotelu Central Park a společně pokračujeme v naší práci. Po tu dobu, co jsem zde nebyl, zařídila Hellen spoustu potřebných věcí pro děti a samotné OMDC. Pravidelně nakupovala všem dětem jídlo, obstarala testy na HIV a jiná různá vyšetření, platila nájemné a pořídila z vašich peněz také uniformy, boty a školní potřeby. Mimochodem také částečně zařídila kancelář, takže budou mít děti a případní sponzoři kam docházet. V lednu tohoto roku jsem žádal vládu o pozemek na stavbu dětského domova, a jak už většina z vás ví, vše proběhlo v pořádku a já začínám teď v srpnu stavět.

3. 8. 2010 – Nairobi

V ranních hodinách jsme přiletěli do Nairobi opět se stejnou linkou, kterou sem pravidelně lítám, jelikož vychází nejlevněji. S Turkish Airlines s odletem z Mnichova přes Istanbul do Nairobi. Ptáte se, proč to množné číslo? Nyní se ke mně přidala moje přítelkyně Marie Šipková, která mi v Čechách s nadací hodně pomáhá. Keňani Patrick a Cyrus mají letenku až na zítřejší den, takže je budeme čekat na letišti spolu s jejich rodinou.

Celkem jsme do Keni přepravili 4 kufry plné hraček, léků, bonbónů, žvýkaček a samozřejmě dárků pro děti, které jim posíláte.

Po krátkém spánku došlo na vyřizování těch nejdůležitějších věcí, které v počátku potřebujete. Vyměněné dolary, které jsem dovezl z Čech, směnit na černém trhu za keňské šilinky, vyřídit půjčení auta, což jako vždy sahá do závratných částek, jelikož cena automobilů je 4krát vyšší než u nás v Evropě. Samozřejmě opět vše platím ze svého a nepoužívám na tyto záležitosti peníze určené pro děti. Jen tak mimochodem mám v plánu přivézt do Keni starší Toyotu Land Cruiser z Anglie s pravostranným řízením, která tam vyjde kolem 13 000 liber, kdežto tady ji pořídíte za 2 000 000 korun a to se bavíme o roku výroby 2005. Věřím, že pokud sem budu létat pravidelně každý půlrok, ušetřím za půjčení auta mnoho peněz, které jsou potřeba jinde.

Automobil se také plně využije pro přepravu materiálu na stavbu dětského domova a jeho další provoz.

Po vyřízení všech těchto náležitostí jsme se v hotelu setkali s doktorem Martinem a odjeli s ním do nemocnice St. Mary na okraji Nairobi, kde vede program na pomoc lidem trpící virem HIV. Měl jsem pro něj velmi dobrou zprávu a to tu, že se o jeho práci zajímá česká organizace Protezione, která se zabývá podporou lidí s tímto onemocněním. Předali jsme mu 100 prezervativů a 3200 korun, které mu organizace posílá. Doufáme, že bude spolupráce i nadále pokračovat a tato organizace pomůže Martinovi snížit počet lidí nakažených virem HIV. Věnoval nám testy pro naše děti, které v průběhu naší návštěvy provede doktor Kurget pracující pro OMDC. Tyto testy jsou vyráběné v Irsku a Japonsku, tak předpokládáme, že budou spolehlivé.

Dále už přišla na řadu odpolední práce s papírováním a plánováním programu pro další dny strávené v Keni.

4. 8. 2010 Nairobi – Nanyuki

Tento den byl pro Keňu výjimečný, jelikož to byl den voleb, všude bylo zavřeno a ulice byly poloprázdné. Odjezd z Nairobi byl naplánován na 13 hodinu, jelikož kluci se potřebovali trochu vyspat a zařídit vše potřebné. Na polovině cesty nás opět čekala zastávka ve městě Karatina, kde se nachází jeden z největších afrických trhů s jídlem. Máme již adoptováno 64 dětí, z toho 22 masajských dívek, které mají jídlo v dětském domově nebo na školách, kde přespávají. Takže jídlo bylo potřeba nakoupit pro 42 dětí. Opět ty samé ingredience – fazole, kukuřičná mouka, cukr, zelené fazole, rýže, sádlo na vaření. Byly toho 2 tuny, takže jsme už museli použít pick up. Nakoupené jídlo jsme odvezli do naší kanceláře v Nanyuki. Nyní máme kancelář pronajatou ve spodním patře a je také větší. Je zde recepce, hlavní kancelář a sklad věcí pro děti. Za tmy už odjíždíme do resortu Old House, kde pravidelně přespáváme a jdeme spát.

5. 8. 2010 Nanyuki, Nyeri

Vstáváme brzo ráno, abychom vše stihli. Práci je potřeba rozdělit. Kluci společně se svými kamarády z Nanyuki musejí roztřídit jídlo. Celkem 8 kluků se na to vrhlo a my se vydáváme do Nyeri, kde je market s nábytkem. Musíme koupit do kanceláře stůl, 2 židle, stoličku do recepce, skřínku na šanony, nástěnky na zeď, židle do recepce a malý stolek, aby si děti měly kde kreslit a hrát. Zapůjčený nábytek od Dr. Kigeta vracíme s poděkováním a do kanceláře instalujeme náš nový. Během toho se tam objevila i naše Joan spolu s babičkou a dědečkem. Měla radost, když nás viděla, ale vystrašené oči říkaly něco jiného. S prarodiči jsme se domluvili, že si jí na 3 dny vezmeme. Museli jsme ji dát dohromady. Botičky měla na palcích roztržené z toho, jak jí byly malé, oblečení zapáchalo a bylo tak špinavé, že se už ani nedalo vyprat. Mařenka si jí vzala na starost a společně jsme ji odvezli do našeho resortu. Špíny z ní bylo jak z 5 dospělých chlapů. Když jsme jí dali pod sprchu, tak se hrozně bála a začala utíkat, vůbec nevěděla, co to je a překvapilo ji, že voda může být i teplá. Pak se jí chtělo na malou, tak jí Mařenka posadila na záchodovou mísu a musela jí vysvětlit, že tady se čůrá. Po spláchnutí se hrozně lekla a opět chtěla utéct. Chci tímto poukázat pouze na to, že takto je to stejné se všemi dětmi ve slumech, kde není čistá voda, elektrika a záchody.

Ve městě Meru máme ubytováno 14 masajských holčiček. Zdejší dětský domov má také školu, která má však jiná pravidla než státní škola. Má kratší prázdniny, oproti 1 měsíci ve státní škole jsou jen 14 dní, jelikož to je katolická škola. Důležité na tom je, že polovina dětí odjela se svými příbuznými domů a naše holčičky, které nikoho nemají, by tam zůstaly opuštěné. Tak jsme se rozhodli, že jim uděláme prázdniny a zařídíme jim 3 denní pobyt za městem Nanyuki v jedené katolické ubytovně, kde je k dispozici hřiště, 3x denně jídlo, teplá sprcha a měkká postel. Holčičky od té doby, co jsme je umístili do domova, nikde jinde nebyly, a když budou pohromadě, myslím, že budou opět šťastné. Domluvili jsme se se svatým otcem, ředitelem této ubikace a ten souhlasil. To už byl opět večer a nás čekalo druhý den mnoho práce.

6. 8. 2010 Nanyuki, Meru

Tento den máme v plánu dojet pro našich 13 masajských holčiček do Meru a přivézt je na 3 denní prázdniny k nám do Nanyuki. Před třemi měsíci mi Hellen napsala e-mail o jednom smutném příběhu 12leté masajské dívky, kterou znásilnili, ona poté otěhotněla a podle masajských zvyků chtěli dítě po porodu zabít. Když se totiž chce masajský chlapec stát mužem, musí jít do buše zabít lva a musí mu být provedena obřízka. Jelikož ale tento chlapec obřad ještě neabsolvoval, masajská kultura by dítě nepřijala za své a tak se toho ujal místní tisk a OMDC pomohla Lampainy utéct od těchto barbarských zvyků. Její narozenou dceru jsme umístili do katolického centra pro děti do tří let, kde může po tyto tři roky bezplatně žít a poté se již o ni budeme muset postarat my. Novou holčičku Lampainy jsme umístili do stejného domova St.Francis, kde pobývá našich 13 masajských dívek. Nyní tedy máme masajských dívek 14 a Lampainy čeká na vaši pomoc.

Dopoledne ještě vyřizujeme pár věcí v kanceláři a v 11 vyrážíme spolu s Hellen, Josephine, Mařenkou a klukama za holčičkami. Opět dlouhá cesta plná výmolů a po 3 hodinách už přijíždíme k domovu St. Francis. Vcházíme dovnitř a už z dálky na nás volají naše holčičky a běží k nám. Jiskry v jejich očích dávají tušit, že se něco bude dít. Vypadají šťastně, ale na sobě mají to samé roztrhané oblečení, jako když jsme je předávali tenkrát do domova. V domově dostali uniformu, ale na prázdniny si musejí vzít to, v čem přišly. Cyrus jde na hlavní silnici shánět druhé auto a já nakládám první polovinu do Toyoty. Odjíždíme do Naynuki a do ubytovny Mt. Kenya Monastry už přijíždíme ve večerních hodinách. Rozdělíme holčičky do jednotlivých pokojů po 6 postelích, pak je večeře a spánek. Při rozdělování večeře se musím smát. Mařenka nandává dětem jídlo takovou porci, že já sám bych to nesnědl a Hellen na nás volá, ať přidáme a to minimálně jednou tolik. Porce, kterou bych měl na dva dny a 4leté mrně to má za chvilku v sobě. Pak si ještě řekne o pomeranč.

7. 8. 2010 Nanyuki

Dopoledne máme v plánu spolu s Hellen zřídit druhý účet u Standard Chartered Bank v Nanyuki, abych mohl posílat platby zvlášť na stavbu dětského domova a zvlášť na adoptované děti. Poté míříme na místní trh s oblečením a jdeme nakoupit pro každou holčičku oblečení. Džíny, kalhotky a mikinu. Dále také pleťovou vazelínu na kůži, aby nebyla tak vyschlá, kartáček a pastu na zuby, a těm starším dámské potřeby. Po nákupu již míříme za dětmi do Monastry a jdeme jim udělat radost. Rozdám všem oblečení, krémy, kartáčky a za chvíli se z holčiček stávají krásné, čisté a hezky oblečené děti. Celé odpoledne je vyhrazeno na hraní. Hellen s nimi zpívá tradiční keňské písničky a hraje hry. Taková radost ani nepotřebuje další komentář.

Odpoledne jsme už objednaní k doktoru Kurgetovi. Z toho už se holčičky moc neradují. Nikdy nebyly u doktora, takže musí přijít na řadu první očkování proti tetanu. Odpoledne jsme pozvaní do místní nemocnice. Již při vcházení do chodby je cítit nemoc a smrt. Procházíme kolem hlavních dveří, odkud je slyšet obrovský bolestný křik. Holčičky jsou velmi vystrašené. Jedné ženě právě při porodu zemřelo dítě, bohužel se to tu stává často. Přichází kolega dr. Kurgeta, postupně posíláme děti do ordinace. Některé to zvládají s úsměvem, hlavně ta nejmenší – Nayakain – a některé musím velkou silou držet. Děti to ale chápou a vědí, že poté nebudou nemocné. Po naočkování odjíždíme zpět do Monastry na večeři a den je opět u konce.

8. 8. 2010 Nanyuki, Monastry

Dnes mám v plánu rozdat všem masajským holčičkám dárky od adoptivních rodičů a pořídit nové informace. Dopoledne se ale modlí, jelikož je neděle, a tak za nimi odjíždí jen Cyrus a Hellen, a já mezitím připravuji dárky a třídím je. Na oběd pro nás přijíždí Hellen a Cyrus a vydáváme se společně za holčičkami. Po příjezdu jako vždy všechny dívky seběhly k autu a radovaly se, protože tušily, že se něco bude dít, když jsme nesli plné tašky dárků. Dívky jsme po jedné posadili na deku, rozdávali jim dárky, natáčeli video a udělali mnoho fotografií. Na jejich obličejích byla znát obrovská radost ale i stud. Řekl bych, že to byl pro ně jeden ze šťastnějších dnů od té doby, co jsme je odebrali z nuceného manželství. Celé odpoledne jsme si s dívkami hráli, zpívali písně a tančili. Po večeři šly dívky do postele a my také.

Týdny Jiřího Pergla

Цирк

Акробатические номера, заставляющие сердце учащенно биться, дикие животные, выполняющие немыслимые трюки, и, конечно же, клоун в роли маленького проказника, развлекающего толпу. Все это и еще много чего можно увидеть в цирке, волшебном месте, которое влечет к себе детей по всему миру. Являясь поклонником этого ремесла или нет, ни один  

The Circus

не будет отрицать характерного для цирковых семей кочевого образа жизни и тяжелого труда вместе с чувством ответственности, где единственной благодарностью являются аплодисменты и счастливые лица зрителей, которые часто могут быть в своей оценке жесткими и недовольными. Зденек Дворак предпринял попытку изведать жизнь цирка, познакомившись при этом с инспектором манежа цирка Йо-Йо (Jo-Joo), и так получился бесценный репортаж о жизни цирка. (WoL)

Цирк
Зденек Дворак, Специальный педагок , Чешская Республика

Акробатические номера, заставляющие сердце учащенно биться, дикие животные, выполняющие немыслимые трюки, и, конечно же, клоун в роли маленького проказника, развлекающего толпу. Все это и еще много чего можно увидеть в цирке, волшебном месте, которое влечет к себе детей по всему миру. Являясь поклонником этого ремесла или нет, ни один не будет отрицать характерного для цирковых семей кочевого образа жизни и тяжелого труда вместе с чувством ответственности, где единственной благодарностью являются аплодисменты и счастливые лица зрителей, которые часто могут быть в своей оценке жесткими и недовольными. Зденек Дворак предпринял попытку изведать жизнь цирка, познакомившись при этом с инспектором манежа цирка Йо-Йо (Jo-Joo), и так получился бесценный репортаж о жизни цирка. (WoL)

 

В Древнем Риме, состязания гладиаторов считались самыми масштабными событиями, они сражались на смерть в Колизее для ублажения публики. Для усиления эффекта, гладиаторская арена была окружена львами или тиграми. Спустя столетия мы можем видеть гладиаторов на совершенно иной арене, в форме циркового шатра. Но сегодняшний гладиатор – не раб в борьбе за свою жизнь, а является инспектором манежа цирка Йо-Йо. Он развлекает публику, как когда-то это делали гладиаторы, нисколько исходя из боевых умений, а больше в смысле общения с дикими животными, которым достаточно лишь нескольких неосторожных секунд для того, чтобы лишить жизни инспектора манежа. Он является живым свидетельством того, что дружба между диким животным и человеком существует.  

 
«Но сегодняшний гладиатор – не раб в борьбе за свою жизнь, а является инспектором манежа цирка Йо-Йо.» 
 

Цирк как таковой существует уже столетия. В старые времена цирковой народ путешествовал со своими животными по небольшим городам и деревням и развлекал людей. Наикрупнейший бум цирка пришелся на 19 век. Палатки сменились на шатры, все больше прибавлялось экзотических животных, а вместе с тем еще новые старания и тяжелый труд по ведению организации цирка, что сейчас сложно себе представить. До начала широкого использования железной дороги, лошади и экипаж были основным средством передвижения. Поездки в 10 километров часто длились несколько дней. Циркачи и смотрители за животными были в то время одной семьей, что сейчас встретишь редко. Традиция придерживаться цирковой работы сложилась много лет назад и проходило через семьи и поколения. В Чехии владеющие цирком семьи были в своем деле одними из лучших в мире, что продолжалось до коммунистического режима в 1950-х. В один день гордые владельцы цирковых шатров и вивариев стали простыми жителями, и если они желали остаться в цирке, им предоставляли возможность стать простыми работниками. Многие из артистов покинули страну, обретая там успех и признание.

После 1989 года многие семьи вернулись к старому образу жизни. Цирки были восстановлены, продолжая давно утерянные и забытые традиции, а зачастую просто начинали с чистого листа. Удивительно, что в Чешской Республике насчитывается около 30 цирковых семей. В Словакии, например, нет ни одной. Также поражает, что все цирки могут себя прокормить. В отличие от Германии и Франции, цирк у нас не считается искусством не находится под опекой Министерства Культуры, что означает отсутствие финансирования со стороны государства. Для того, чтобы заполнить зал, что и составляет основной заработок цирка, инспектор манежа не может быть обычным обслуживающим работником, он должен быть хорошим бизнесменом и руководителем. Траты на содержание цирка весьма велики. Необходимо оплачивать путешествия по городам, аренду, продукты для животных, ветеринарные осмотры, счета и техническое обслуживание оборудования.

 

Не каждый цирк – пример начинающего предпринимательства. Мы можем получить число ведущих на 10, разделив упомянутое выше число 30. Цирк Йо-Йо входит в данную тройку. Почему? Проходя мимо шатра, вам он покажется обыкновенным цирком. Причина в людях, они составляют разницу. В 1990 году семья Йо решила восстановить традиции и историю цирка Ядран (Jadran), национализированного в 1952 году. С самого начала им удалось исполнить девиз Яромира Йо: «Без цирка романтики давно бы уже не стало». Он же просто влюблен в цирк. Его страсть – все что дышит, особенно семейство кошачьих. Он часто играет с пумами, пантерами или тиграми, и более того, он весьма преуспел во взращивании Сибирского тигра, который является исчезающим видом. Нет ничего необычного в том, что вы можете застать ее в цирке обнимающего пантеру у своего вагончика. «Лев без сомнения царь джунглей, но тигр – это благородство, а у пантеры самые удивительные глаза в мире» – говорит Яромир. Еще одной причиной успеха составляет присутствие иностранных артистов. В Чехии на сегодняшний день в цирке, как правило, работают только члены семьи, где инспектор манежа также имеет несколько выходов с номерами или дрессированными животными, а во время перерыва он продет хот-доги. Не важно, сколько усилий ты тратишь на работу, минимумом людей обойтись сложно. Может случиться травма, и часть шоу утеряна. В цирке Йо-Йо все иначе. Артистка, работающая со змеями, является обладательницей награды Циркового Фестиваля Монте-Карло и родом из Монголии, в то время как другие артисты – из Болгарии. В случае непредвиденных обстоятельств актеры имеют помощников, все это для того, чтобы публика осталась довольна.    
«Без цирка романтики давно бы уже не стало.»

 

Цирк не только заключается в красоте и веселье. Посетители видят пестрый шатер, цирк приветствует их в разнообразных костюмах, приглашая в зрительный зал с приглушенным светом, и вы полны предвкушения. Клоун продает воздушные шары и можно почувствовать запах попкорна и сладкой ваты. Вы занимаете место и наслаждаетесь атмосферой, отстраняясь от проблем, вам приятно быть в настоящем, в перерыве ваши дети фотографируются с тигром и катаются на пони. Вы возвращаетесь домой полные восторга и довольными детьми. Для работников цирка все это – часть огромных стараний после долгого утомительного дня. Главная составляющая шоу – это необходимость, чтобы все было установлено и работало, как было спланировано. Если цирк решает отправиться в другое место, обычно последнее шоу в воскресенье днем. После начинается весь этот хаос и суматоха. Если кто-то принимает участие в разборке конструкции шатра впервые, растерянность неизбежна. Система не проста, и полностью понять ее можно лишь после нескольких сборок. Процесс обычно длится до позднего вечера, когда шатер разложен по частям, клетки животных отправились в путь, а мусор убран. Несколько часов сна, а за ним утомительное путешествие в другое место, которое длится до следующего утра. По приезду трудоемкий процесс начинается снова и иногда может длиться в течение десятков часов. И так – неделя за неделей, за исключением больших городов, где цирк останавливается на несколько дней.

Случается так, что цирк соединяет разные судьбы. Не только в случае с нашим другом, инспектором манежа и его мечте о романтизме, которая исполнилась в его гордом обладании красивыми дикими животными. Но и в случае с людьми вообще, которые примкнули к жизни цирка. Почему они отправляются в столь утомительные поездки без своих любимых? Ответ несложен. Судьба не была добра к ним, и цирк позволяет им забыть о чем-то, а иногда таким образом люди реализуют свою мечту о путешествиях и познании мира.

Люди приходят и уходят, но цирк не теряет свою атмосферу романтизма, вместе с расширенными возможностями человека, страстью к красоте, совершенству, отваге и желанием удачи. Все это непосредственно применительно к цирку Йо-Йо, принадлежащему семье Йо, и как они считают, лучшая награда – это полностью все проданные билеты на их представление, что есть доказательство, что они делают вою работу хорошо.

Недели Зденека Дворак

Olympus Pen E-P2

In one of the last reviews of WoL we introduced the latest camera of the Olympus PEN family, the E-PL1. No doubt, our attention should be also drawn to a second PEN, the E-P2, which comes in black or silver. This all-metal camera looks like it traveled here from the 1960s. If you didn’t happen to see the large LCD display on the back, you would even know that this masterpiece of photographic apparatus was digital. The reason for this is very simple: PEN E-P2 follows in a long tradition of old, analogue Pen cameras, which were announced to the public for the first time 51 years ago.
All fans of classic and clean design and all of those who happen to own one of those old Olympus Pen cameras, Nikon FM models or Leica M cameras, are sure to fall in love with the PEN E-P2 immediately.

Retro design is only one of the many highlights of the E-P2. Another aspect of its design is its very robust and precise construction. Compared to the E-PL1, it’s full-metal casing gives it a sturdier, more stable feel for hand-held shooting. Additionally, the camera is equipped with a built-in image stabilization system, which is able to compensate around 4EV’s. The great advantage of a built-in stabilizer is its compatibility with basically any lens that that the camera housing can accommodate. It proved very helpful during our test, too.

Similarly to the E-PL1, the E-P2 offers a standard menu, well known from Olympus DSLR models, stocked with a broad range of adjustable settings. There is also what we call a quick menu, comprised of two menu bars – horizontal and vertical. The vertical menu is there to set the exposure mode and other frequently employed modes, while the horizontal menu helps adjust the exact parameters of the chosen mode. For example: if the symbol IS is chosen in the vertical menu, it is then possible to set it to OFF, IS1, IS2 or IS3 in the horizontal menu. One great advantage of such a menu, especially with the E-P2, is its quick functionality. With the E-P2, this is thanks to two turn controls – a thumb controlled dial and the second ring around a four-way direction pad (which were both lacking on the E-PL1). Adjusting with the menu is much easier and faster thanks to these two dials.

Electronic viewfinder User-friendly control dials
Lens cap with historical  Pen F logo Pen lens family (ZUIKO DIGITAL)

As for the exposure modes, it is possible to set the camera to almost all modes generally known in the DSLR world: from the fully automated iAUTO mode, 19 scenic modes, 8 Art filters to fully manual modes like P, A, S, M. Apart from the photographic features, the E-P2 reveals itself to be a great video camera that even records in stereo sound. The AVI format is slightly too big in terms of required memory on the other hand it really is high quality. It was easy to edit the video with iMovie and we got great results (this software is not part of the packaging).

One issue often criticized on many internet photo discussions, is the absence of internal, built-in flash. Personally, we have not missed it at all. As Leica M7 and Nikon FM users, we are simply used to reportage photography with available light.

Olympus Pen E-P2 – in short
Resolution 12 Mpx
Sensor Live MOS
Optics Based on lens
Video 1280 × 720 px

During our test we had three lenses out of the whole actual range: basic 14-42 (equiv. 28-84mm), Pancake 17mm (equiv. 34mm) and the brilliant 9-18mm (equiv. 18-36mm).

We used either the Pancake or the wide-angle 9-18mm lens nearly the entire time. We used the basic lens very rarely even though it gave great results. The recent award from TIPA for the 9-18mm lens proved to be much deserved on account of sharpness and overall image quality rare for such a compact lens. We highly recommend it for reportage, architecture and nature photography.

Let’s not forget one of the major reasons we decided to choose the E-P2 for this short test: the two new E-P2 Black kits. The E-P2 Special Black Flash Edition, which includes the black E-P2 body, black Pancake lens and a black FL-14 (both accessories, made solely for these limited editions). The second kit, the E-P2 Special Black EVF Edition contains also the black Pancake and a black version of VF-2 electronic viewfinder (with a brilliant resolution of 1.44 megapixels). Neither the black Pancake, nor the black FL-14 flash will be available separately. There was only one missing accessory we would appreciate to go with such elegant kits: a black leather strap. It might be purchased separately; on the other hand, with such limited editions it would be a nice replacement for the standard strap, which comes with the box.

Super features
Brilliant image quality
Robust metal housing
User friendly interface

Screenshots of the menu of Olympus Pen E-P2

Overall evaluation

The E-P2 camera, whether in a standard kit or in one of the two limited black editions, is a good, universal reportage camera, even fit for high society. It provides you brilliant image quality and ease of use while turning heads with its elegance.

Common price (at the time of this review being published): Body only: 849 $, Kit including 14-42mm: 899 $, Black kit with Pancake: 899 $

Basic technical data for Olympus PEN E-P2

Sensor

LiveMOS 17.3x13mm
12 Mpx (4,032×3,024 px)
Light sensitivity ISO 100 to 6400
Built in IS system

Optics

Based on lens

Memory Medium

SD/SDHC

Data Formats

Image: JPEG, RAW (ORF)
Video: AVI

Video

1280×720 px, 30fps
640×480 px, 30fps
Stereo sound

LCD

Screen size 3″ (76 mm)
230 000 px

Power Supply

Li-ion battery

Dimensions and weight (body only)

4,74”x2,75”x1,37” inches (w x h x d)
13,6 OZ (incl. battery and memory card)

The Circus

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Acrobatic numbers causing heart beats to stop, wild animals doing drills our brains cannot comprehend and an ever-present clown acting as a little rascal to entertain the crowd. All this and more can be seen at a circus, a magical place that attracts children from all corners of the planet. Admirer of this craft or not, one cannot deny these ‘families of the circus’ one thing – they live nomadic lives full of hard work and a sense of duty, where the only gratitude they receive is applause and satisfied faces in the audience, though the faces are actually often unsatisfied and cruel in their judgment. Zdeněk Dvořák is one who has ventured out to investigate the life of the circus. He found himself in the best position to do so – he met the ringmaster of Circus Jo-Joo himself and prepared an invaluable report about these nomadic folk. (WoL)

In Ancient Rome, gladiator games were ranked amongst the biggest events of the time. The participants fought to the death in the Colosseum in order to please the public. For even more excitement, the gladiators were surrounded by lions or tigers. Centuries later, we find the gladiator in a whole different arena. An arena in the form of a circus tent. This gladiator however is not a slave, does not fight for his bare life, but is, as a matter of fact, the ringmaster of the Circus Jo-Joo. He entertains people as gladiators did, not with his fighting skills, but rather with his relationship with animals and beasts that would need but a single unguarded moment to strike the ringmaster dead. He is the living evidence that friendship between man and beast may truly exist.

„This gladiator however is not a slave, does not fight for his bare life, but is, as a matter of fact, the ringmaster of the Circus Jo-Joo.”

The circus as such has been a form of entertainment for hundreds of years. In days gone by, the circus folk traveled with their animals from town to town and village to village to entertain people. It experienced its peak of popularity in the 19th century. Circus tents became marquees, more and more exotic animals were included; the tremendous amount of hard work needed for running such a circus is beyond our imagination today. Before making full use of the railroad, horse carriages were the primary means of transportation. Journeys of 10 kilometers or more usually lasted for several days. Craftsmen and animal caretakers all used to be a part of the circus, something not so common today. A bond between the people of the circus and their job came into being a long time ago, spreading through families and generations. It is a craft that has been passed along from generation to generation and only the best have survived. Czech circus-owning families belonged among the world’s best, until the communist regime of the 1950s wrecked everything. Proud owners of marquee tents and animal quarters became ordinary citizens overnight, and if they wished to remain with the circus, they were left with the option of being mere employees. Many of these artists left the country, earning success and appreciation elsewhere.

1989 marked the beginning of the return of many of these families to their old lifestyle. Circuses were established, continuing a long lost and nearly forgotten tradition or simply, for newcomers to the trade, started from scratch. It’s almost unthinkable that there are around 30 circus families in the Czech Republic; in Slovakia, surprisingly, there is not a single one. It’s odd enough that so many circuses can all survive and profit. Unlike the case of Germany or France, circus craft is not regarded as art under the Ministry of Culture, meaning no donations from the government. Every ringmaster cannot be merely an ordinary carnie, he needs to be a good businessman and manager as well in order to be able to fill seats as this provides the primary portion of the circus’ income. The expenses of running a circus are rather high. You need to account for travel, rent, food for the animals, veterinary check-ups, energy bills, and equipment maintenance.

Not every circus is a model example for beginning entrepreneurs. Circus Jo-Joo belongs among the top three. Why? Passing by the marquee tent you would likely consider it a normal circus. The difference is the people around it. In 1990, the Joo family picked up on the tradition and history of the Circus Jadran, nationalized in 1952. And from the beginning, they succeeded in fulfilling the motto of ringmaster Jaromir Joo, “Without the circus, romance would be long gone.” And he certainly enjoys it to the fullest possible extent. He loves everything that breathes, especially of the feline variety. He plays with pumas, panthers, and tigers on a regular basis, and has been extremely successful in breeding an endangered species, the Siberian tiger. It’s nothing out of the ordinary to see him taking a walk with a tiger around the circus or cuddling with a panther right outside his trailer. “A lion is the king of the jungle by all means, but the tiger is nobility and pumas have the most intriguing eyes in the world,” states ringmaster Jaromir. Another reason for their success is the presence of foreign artists. In Czech circuses today, the norm is to have only family members as employees, where the ringmaster himself has several artistic shows or drills with tamed animals and during the break he sells hot dogs. No matter how much effort or time you put in, it can’t be done without a minimum number of people. An injury comes and part of the show is gone. Circus Jo-Joo is different. Snake lady, who has received an award at the Monte Carlo Circus Festival, comes from Mongolia, while some of the other artists are Bulgarian. In case of an emergency, they have a back-up so that viewers are never left unsatisfied.

„Without the circus, romance would be long gone.”

A circus is not all about beauty. Visitors can see the bright colors of the marquee, often located next to the residential areas in the outskirts of a city. Workers of the circus greet you with fancy uniforms as if you were standing next to a tsarist officer and invite you into a dark marquee tent, evoking feelings of expectation. A clown is selling balloons and you can smell popcorn and cotton candy. You take your seat and enjoy the atmosphere. You push away the everyday woes, savor the present and let your children take pictures with a tiger or ride a pony during the break. You return home full of excitement, knowing your kids had a great time. For the workers of the circus, it is all part of a huge effort and a long, stressful day. The show is merely the cherry on top of a cake of effort, sweat, and costs – everything needs to be set up in advance and then work exactly as planned. If the circus plans to change locations, the last show is usually on a Sunday afternoon. Then, all the chaos and turmoil begin. Confusion often reigns as the dismantling of the circus takes place. The system is not easy to follow and can be fully understood only after one experiences the process of building and dismantling it several times. Dealing with the animal cages and the animal’s waste alone can take well into the night. A few hours sleep is followed by an exhausting journey to a different location the next morning. Upon arrival, the process of hard-work begins again and sometimes lasts for tens of hours. This goes on week after week and only in the case of larger cities does a circus stay for several days.

At times, a circus connects different fates and destinies. It’s not only about the ringmaster and his dreams of romance that are fulfilled by his proud ownership of beautiful wild animals. It’s about fate and ordinary people that are connected with the circus. Why do they set out on long exhausting travels without their loved ones? The answer is simple. Destiny hasn’t been kind to them and the circus lets them forget; they wish to realize their dreams of traveling and getting to know new places.

People come and go, but the circus remains in its romantic sphere; it also extends human capabilities, encourages a passion for beauty, perfection, courage and aspiration. All this applies to the Jo-Joo Circus of the Joo family. And, as they state, a sell-out crowd is the best possible reward they can receive, telling them they have done their jobs well.

Weeks of Zdeněk Dvořák

«Черно-белая фотография мне ближе» – признается Сергей Потеряев.

Не так давно проект пережил бум в форме новых недель Русскоговорящих участников WoL. Мы смогли увидеть удивительные сеты, приобретя также нескольких замечательных авторов, одним из которых, ясно выделяющимся, является молодой фотограф Сергей Потеряев. Первая неделя показала талант автора, что нашло подтверждение и в дальнейших сетах. Нам не оставалось ничего, как взять интервью у этого одаренного фотографа, рассекретить его талант и узнать о нем больше не только как о личности, но и том, какие места имели воздействие на его путь в фотографии.    

«Черно-белая фотография мне ближе» – признается Сергей Потеряев.
Сергей Потеряев, Инженер, Россия

Не так давно проект пережил бум в форме новых недель Русскоговорящих участников WoL. Мы смогли увидеть удивительные сеты, приобретя также нескольких замечательных авторов, одним из которых, ясно выделяющимся, является молодой фотограф Сергей Потеряев. Первая неделя показала талант автора, что нашло подтверждение и в дальнейших сетах. Нам не оставалось ничего, как взять интервью у этого одаренного фотографа, рассекретить его талант и узнать о нем больше не только как о личности, но и том, какие места имели воздействие на его путь в фотографии.

1) Проект WoL продолжает расти быстрыми темпами. Так же как и число мастеров WoL. Когда этот раздел был запущен, будущие мастера имели один или два фото сета. Потом, с расширением проекта, редакция обратила свое внимание к фотографам, которые выросли вместе с проектом и продвинулись в своих фотографических способностях. Теперь вектор внимания направлен на вас, вы выбраны в мастера. Ваши первые две недели покорили весь состав редакторского офиса. Мы знаем, что вы из России из города Екатеринбурга, где грядет масштабный бум проекта. Рассказать нам что-нибудь о себе и о месте, где вы живете?

Меня зовут Сергей Потеряев и мне 22 года. Занимаюсь фотографией около 2 лет. Больше интересует документальная фотография, стараюсь её делать живой и интересной. Россия огромная страна, тут столько всего интересного, что даже за 3 жизни нельзя всего узнать и посмотреть в ней.

Я понимаю, что людям, следящим за WOL, интересно смотреть, что происходит в моей стране. Надеюсь и впредь удовлетворять ваше любопытство.

2) Весь знает Россию, как красивую и большую страну, с известными городами Москва и Санкт-Петербург. Ваш город несколько к востоку от них. Что делает Екатеринбург особенным и что стоит ожидать от города туристу?

На самом деле, в последнее время я сам думаю над этим вопросом: что выделяет Екатеринбург от других городов мира? К сожалению, я не могу пока найти ответа на свой вопрос. Но хочу надеяться, что не вижу особенность своего города только потому, что привык к его улицам и людям.

Екатеринбург можно назвать бизнес-городом. Туристу не составит труда найти нужную улицу или достопримечательность.

Но одно могу сказать точно, если турист захочет посмотреть город, то его тут будут ждать и встречать с русской гостеприимностью.

3) Вы показали в своих фото не только жизнь города, но и деревни. Эти два понятия весьма отличаются друг от друга, не только в фотографии. Что ближе твоему сердцу – жизнь в деревне или в городе?

Сельская жизнь, местность мне ближе по духу. Каждое лето я ездил в эту деревню к бабушке, можно сказать, что там прошло мое детство. Город более насыщен людьми и событиями, что для фотографа конечно положительно, но умиротворение все-таки я испытываю в деревне.

Фотограф как никто подвержен влиянию местности, надеюсь, это видно на моих сельских фотографиях.

4) Первая неделя предстает перед нами в цветном формате. Второй сет – черно-белый. Было ли это сделано намеренно или как проба? Вы предпочитаете выразительную цветную фотографию или склоняетесь к оттенкам серого с акцентом на действии в изображении?

Скажу так, я за цельность общей картины. Сразу решил, что снимать просто жизнь мне не хочется по этому, я решил ставить перед собой некие условия, которые объединяли бы неделю в единую цепочку. Черно-белая неделя и была одним из испытаний.

Если судить по моим работам на WоL, то мне больше нравится цветное фото. Могу сказать, что это совсем не так. Черно-белая фотография мне ближе, именно своей выразительностью и лаконичностью. В ней проще показать суть происходящего.

5) Вы поделилась с нами своими соображениями, почему люди должны посетить Екатеринбург. Сейчас нам бы хотелось узнать, в каких странах вы бы хотели побывать и запечатлеть?

Недавно вернулся из Стамбула, именно туда и хотел поехать. Надеюсь, зрителям WоL понравится то, что я снял там. Хотелось бы и дальше знакомиться с богатой культурой Турции, мне кажется, это страна, как впрочем, и Россия, еще не снята в полной мере.

Следующим пунктом, куда бы мне хотелось попасть – Одесса (Украина). Причем зимой хочу там побывать. И поснимать курортный город без туристов.

6) Вы молоды и воспринимаете мир по-другому, по сравнению со старшим поколением. Россия сильно изменилась за последние 20 лет. Это ясно видно из многочисленных сетов ваших земляков. Люди свободно становятся предпринимателями, и я уверен, что на рынке много фотографов-фрилансеров. Расскажите нам о вариантах и возможностях, которыми обладает начинающий фотограф в России – образование в области фотографии, организация фото бизнеса или просто открытый мир цифровой фотографии для масс?

К великому сожалению, в России нет высшего фотографического образования. Есть всего 2-3 места, куда молодой человек, серьезно занимающийся фотографией, может пойти учиться. Фотограф России растет не благодаря образованию, а вопреки его отсутствию.

В основном обучение происходит благодаря общению и обменом опытом среди таких же фотографов как ты.

Рынок фото услуг в России огромен: реклама, свадебная фотография, fashion съемка. Документальной фотографией практически не заработать в моей стране. Хотя очень много людей интересуется, как живется в России. И им хочется видеть хорошие снимки из России.

Но думаю не все так плохо, раз из года в год появляются интересные авторы.

7) Редко когда документальная фотография является средством заработка денег, и так везде в мире, где бы вы ни жили. Тем не менее, люди любят эту форму и стараются запечатлеть жизнь через свою призму видения мира. Есть ли в документальном направлении какой-либо фотограф, русский или зарубежный, которого вы бы могли назвать кумиром?

Тут уместнее говорить о фотографиях, т.к. о жизни фотографов, которые мне нравятся, я знаю не так много. С течением времени мои предпочтения в фотографии менялись. Первым, кто произвел на меня впечатление, является, конечно же, Henri Cartier-Bresson, тут думаю, нет смысла объяснять, почему именно он. В то же время мне очень нравилось смотреть на фотографии Lee Friedlander, с его упорядочным хаосом. Советую найти в интернете одного из лучших русских фотографов Владимира Вяткина, он стоит того чтоб потратить свое время на его фотографии.

В последнее меня всё больше и больше увлекают фотографы типа Martin Parr и Jacob Aue Sobol. С их особенным от всех мировоззрением, способностью передать незначительные элементы так вдохновенно.

Свое развитие мне видится в том, чтоб сочетать лаконичность Henri Cartier-Bresson и визуальную культуру современных фотографов.

8) Несколько дней назад, редакторский офис Week of Life расширился в России, в частности, в Екатеринбурге. Россия огромная страна, полная контрастов во многих отношениях. Как Вы узнали о проекте, и что больше всего привлекло вас в процессе знакомства с ним?

Узнал о проекте как раз от Сергея Рогожкина и Олега Тягни-Рядно. Пригласили поучаствовать, и я решил снять одну неделю, а за ней еще одну. Так и получился целый месяц из моей жизни.

Понравилось, что есть возможность посмотреть страны фотографов, их глазами. Когда мы куда-либо едем, мы все равно туристы. WоL позволяет посмотреть другие страны изнутри. Что и есть документальная фотография!

9) Через несколько лет, у вас будет большое количество документальных фото, выражающих различные аспекты вашей жизни, что будет представлять собою часть огромной мозаики, созданной тысячами людей со всего мира. Задумывались ли вы когда-либо о том, что будущие поколения будут думать о ваших фотографиях в рамках этого проекта?

На мой взгляд, фотограф и должен стремиться показать жизнь так, чтобы в будущем, глядя на его фотографии, люди поняли, как жили в прошлом, что любили и как отдыхали. То есть фотограф, делая свои кадры, посылает некое письмо в будущее, пытаясь сказать своим потомкам, какое было его время. WоL как раз и предоставляет такую возможность послать письмо.

Неделя Сергей Потеряев

Cirkus

Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Akrobatická čísla, při kterých se člověku tají dech, exotická zvířata, která provádí kousky, nad kterými zůstává rozum stát a všudypřítomný klaun, který vyvádí jednu lumpárnu za druhou a získává si tak přízeň celého publika. To vše a ještě mnohem víc můžeme zažít při návštěvě cirkusu, magickém místě, které láká nejednu dětskou dušičku. Ať už patříte mezi ty, co obdivují či naopak zatracují umění těchto kočovných společností, jedno se členům cirkusových rodin upřít nedá – jejich životy provází stěhování se z místa na místo, každodenní dřina a poslušnost, která se týká nejenom jich, ale také jejich zvířecích mazlíčků, přičemž jedinou odměnou je jim potlesk a šťastný výraz ve tváři obecenstva, které je leckdy krutým soudcem. Jak to v takovém cirkuse chodí, se rozhodl zjistit Zdeněk Dvořák, který se se svým fotoaparátem vydal k jedněm z nejlepších – setkal se samotným principálem cirkusu Jo-Joo a připravil pro nás úžasnou reportáž o životě těchto kočovníků. (WoL)

V době starověkého Říma byly mezi největší události řazeny souboje gladiátorů. Ti bojovali v aréně Colosea na život a na smrt pro pobavení lidu. Aby byla zábava ještě větší, byly v aréně kromě bojovníků také lvi či tygři. Když se přesuneme o mnoho staletí dále, najdeme gladiátora v aréně úplně jiné. V aréně cirkusového šapitó. Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo. Baví lidi stejně jako před staletími, ale tentokrát již ne svým bojovým uměním, nýbrž uměním přátelství s šelmami, které by jej mohly jediným kousnutím usmrtit. On nám však dokazuje, že i takovéto přátelství existuje.

„Tento gladiátor však není otrokem, nebojuje o svůj holý život, ale je principálem cirkusu Jo-Joo.”

Cirkus jako takový přitahuje návštěvníky po stovky let. Dříve se jednalo o malé kočovníky, kteří svým uměním bavili lidi při svých cestách a jako doplněk je doprovázela i zvířata. Největší boom cirkusů nastal v devatenáctém století. Cirkusové stany se zvětšovaly, přibývala exotická zvířata a asi nikdo z nás by si nedokázal představit tu dřinu a námahu, jakou museli dřívější cirkusáci denně odvézt. Než se přeprava soustředila na železnici, přepravovalo se vše potřebné pomocí koňských povozů. Cesty o několika desítkách kilometrů trvaly mnohdy i několik dní. Kolem cirkusu se pohybovalo i mnoho řemeslníků a ošetřovatelů zvířat, což se dnes v žádném cirkuse nevidí. Už tehdy se vytvářelo pouto k tomuto způsobu života, které u některých rodů můžeme počítat na více než deset pokolení. Řemeslo se dědilo z generace na generaci a zůstali ti nejlepší. Cirkusové rodiny z českých zemí patřili ke světové špičce a komunistický režim v padesátých letech téměř vše zničil. Z hrdých majitelů nádherných šapitó a zvěřinců se ze dne na den stali obyčejní lidé, kteří pokud chtěli u cirkusu zůstat, nezbývalo jim nic jiného než být pouhý zaměstnanec. Mnoho skvělých drezérů a artistů se rozuteklo do světa, kde sklízeli obrovské úspěchy.

Po roce 1989 se mnoho rodin vrátilo ke svému původnímu způsobu života. Založily se cirkusy, které navazovaly na historii dávno minulou nebo začaly historii od nuly. Je nepředstavitelné, že v zemi, jakou je Česká republika, je cca 30 cirkusů a kupodivu na Slovensku není jediný. Je zvláštní, že se takový počet uživí. Narozdíl od zemí jako je Německo či Francie nespadá cirkusové umění pod odbor kultury, a tak nepřispívá stát jedinému cirkusu ani korunu. Každý principál tak není pouhý cirkusák, ale musí být také zdařilý obchodník a manager. Bez zaplněného šapitó totiž cirkus neuživíte. Už jenom tím, že cirkus dorazí na nové místo, má vydání ve výši několika set tisíc za nájmy, náklady na dopravu, krmení, veterinární kontroly, energie či obnovu vybavení.

Ne každý cirkus však dělá svému poslání dobré jméno. Na absolutní špičku se dostaneme, když již zmiňované číslo 30 cirkusů vydělíme 10. Mezi ty nejlepší patří i cirkus Jo-Joo. Čím to je? Když půjdete kolem místa, kde stojí šapitó, připomíná Vám to normální cirkus, jakých je mnoho. Změnu však najdete v lidech okolo něj. Rodina Joových navázala v roce 1990 na historii cirkusu Jadran, který byl v roce 1952 znárodněn. A od svých začátků se jim daří naplnit krédo principála Jaromíra Joo „Cirkus je poslední romantika na světě“. A věřím tomu, že on si jí užívá plnými doušky. Právě pricipál je člověk, který miluje vše živé a zejména kočkovité šelmy. Pravidelně se mazlí s pumami, levhartem či tygry, které se mu daří neuvěřitelným způsobem rozmnožovat a zachraňovat tak ohrožený druh tygra usurijského. Není výjimkou vidět jej na vycházce kolem cirkusu s tygřicí či jak se mazlí před karavanem s pumou na lehátku. „Lev je sice král zvířat, ale tygr je šlechtou a puma, ta má nejkrásnější oči na světě.“ To jsou slova pana Jaromíra, za kterými si stojí. Další z důvodů je i angažmá artistů ze zahraničí. V dnešních českých cirkusech se pohybuje hlavně rodina majitele, kdy např. sám principál vystupuje s několika artistickými čísly, drezůrou zvířat a ještě během přestávky prodává párky v rohlíku. Každý se živí jak může, ale nejde vše dělat s minimálním počtem lidí. Přijde např. úraz a najednou přijde cirkus o část vystoupení. V cirkuse Jo-Joo je to jiné. Hadí žena pochází z Mongolska a pyšní se oceněním ze světového cirkusového festivalu z Monte Carla, dále jsou v angažmá např. Bulhaři. V případě problémů mají v programu několik záloh, a tak diváci o nic nepřijdou.

„Cirkus je poslední romantika na světě.”

Cirkus není jen krása. Divák přijde a vidí barevné šapitó, svítící často na okraji šedi sídlišť větších měst. Přivítají vás v krásně zdobených uniformách, ve kterých připomínají carské důstojníky, a pak vejdete do tmavého šapitó, kde se nemůžete dočkat atraktivní podívané. Klaun prodává balónky, všude voní popcorn či cukrová vata. Usadíte se a vychutnáváte tu krásu. Na několik hodin vypadnete z každodenních starostí a po přestávce necháte vyfotografovat své dítě s tygrem či jej necháte svézt na poníkovi. Poté se vracíte do svých domovů plni zážitků a máte radost z emocí vašich dětí. Pro lidi kolem cirkusu je to součást velké námahy. Vystoupení je jen třešnička na dortu, kdy vše musí fungovat tak, jak má. Při změně místa končí poslední vystoupení povětšinou nedělí odpoledne. Od té chvíle nastává šílený shon a stres. Kdo „bourá“ poprvé je z toho totálně zmatený. Systém pochopí až po několikátém bourání a stavění. Často do hluboké noci mizí kousek po kousku šapitó, zvěřinec, uklízí se a odváží odpady či hnoje. Pár hodin spánku a poté namáhavý přesun na další místo, který začíná v brzkých ranních hodinách. Příjezdem začíná opět veliká dřina trvající i několik desítek hodin. Takto to běží týden co týden a pouze ve velkých městech se cirkus zabydlí na více dní.

Cirkus také spojuje mnoho životních osudů. Není to pouze o principálovi a jeho chloubě ve formě krásných zvířat, kterými by si plnil svůj sen o romantice. Jsou to i osudy obyčejných lidí, kteří se kolem cirkusu točí. Proč se vydají na dlouhou a namáhavou pouť s cirkusem bez svých blízkých? Mnohdy mají zajímavé životní osudy a cirkus jim možná dává zapomenout, možná si plní sen cestovat s cirkusem a poznávat nová místa.

Lidé přicházejí a odcházejí, ale cirkus stále žije ve svém romantickém světě, který je o snaze posunout hranice lidských možností, touze po kráse, dokonalosti, odvaze a taky touze po štěstí. To se plní i v cirkuse Jo-Joo rodiny Joových. A jak říkají, vyprodané hlediště je tou největší odměnou a důkazem, že naši představu o cirkuse děláme dobře.

Týdny Zdeňka Dvořáka

Интимность

Хотим признаться, мы несколько сомневались при выборе этой темы в раздел Темы фотогравий, поскольку она тесно граничет с нашим личным пространством. Мы не пуритан, но в то же время, нам не хотелось, чтобы эта тема предстала в виде подборки фото с обнаженными людьми, что было бы совершенно неуместно исходя из философии проекта.  

И все же ваши фотографии убедили нас осуществить эту идею, и несмотря на то, что мы, возможно, стоим на тонком льду, это стоит того. Моменты интимности составляют часть жизни любого человека. Что может более интригующим, чем поцелуй влюбленной пары, или преоткрытая часть тела любимых нами, запечатленная лишь с самым лучшим намерением, или обнаженное до предела нами же выбранного собственное тело? Нет ничего стытдливого в наготе или выражении эмоций. Так, пожалуйста, отнеситесь к этой теме как празднованию всего, что естестествнным образом нам близко, а также как к чествованию знакомства с самими собой по-другому, более близко.

Интимность

Хотим признаться, мы несколько сомневались при выборе этой темы в раздел Темы фотогравий, поскольку она тесно граничет с нашим личным пространством. Мы не пуритан, но в то же время, нам не хотелось, чтобы эта тема предстала в виде подборки фото с обнаженными людьми, что было бы совершенно неуместно исходя из философии проекта. И все же ваши фотографии убедили нас осуществить эту идею, и несмотря на то, что мы, возможно, стоим на тонком льду, это стоит того. Моменты интимности составляют часть жизни любого человека. Что может более интригующим, чем поцелуй влюбленной пары, или преоткрытая часть тела любимых нами, запечатленная лишь с самым лучшим намерением, или обнаженное до предела нами же выбранного собственное тело? Нет ничего стытдливого в наготе или выражении эмоций. Так, пожалуйста, отнеситесь к этой теме как празднованию всего, что естестествнным образом нам близко, а также как к чествованию знакомства с самими собой по-другому, более близко.


Jonathan Slee, Architect, United Kingdom


Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic


Fomas, Graphic designer, Czech Republic


Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic


Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic


Ionut Staicu, Photographer, Romania


Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic


Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia


Roman Doleček, Unemployed, Czech Republic


Jan Novotný, Engineer, Czech Republic


Stanislava Kopáčková, Model, Czech Republic


Kateřina Zatimnepovím, None, Czech Republic


Monika Suchardová, Parental leave, Slovakia


Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic


Hana Gela, Foreign languages instructor, Czech Republic


Jan Watzek, Student, Czech Republic


Aleksey Badanov, Electrician, Russia


Denni Le, Student, Czech Republic


Jan Povýšil, Swimmer, Czech Republic


Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic


Pavel Karas, Photographer, Czech Republic


Vladimir Yurkovic ,Graphic designer, Slovakia


Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic


Eva Staňková, Curator, Czech Republic


Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia


Vincent Sagart, Designer, Washington, D.C.


Honza Pavelka, Project co-ordinator, Czech Republic


Ivo Hausner, Photographer, Czech Republic


Petr Sýkora, Manager, Czech Republic


Karel Kuran, Manager, Belize


Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic


mila Štáfek, Worker, Czech Republic


Roman Jaroš, Train operator, Czech Republic


Jan Watzek, Student, Czech Republic


Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia


Barbara Havlíková, Parental leave, Czech Republic


Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic


Viktoria Filipková, Student, Slovakia


Eldar Gubaydullin, Photographer, Russia


Helena Horáčková, Design engineer, Czech Republic


Monika Suchardová, Parental leave, Slovakia


Lubomír Budný, Student, Czech Republic


Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic


Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic


Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic


Daria Rutskova, Interpreter, Russia


Jana Melišová, Graphic designer, Slovakia


Vera Lesenko, Retired, Russia


Michael Agel, Photographer, Germany


Alena Komarova, Student, Russia

Intimacy

We must admit that we were a little hesitant with this Photo topic, since it borders on our privacy. We are not puritans, however; we simply did not want for this section to end up as a selection of nude photos, completely irrelevant to the philosophy of the project. Nevertheless, your photographs have convinced us to implement this decision, and even though we may be treading on thin ice, we think that it is totally worth it. Intimate moments are a part of everyone’s life. What could be more intriguing than the kiss of a couple in love, the revealed parts of a body of the one we love, documented only with the best intentions, or the exposed parts of our own body to the extent we have personally chosen? There is no shame in nudity or expressing emotions. So, please approach this topic as a celebration of everything that is naturally close to us and get to know yourselves in a different, intimate way.

Jonathan Slee, Architect, United Kingdom

Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic

Fomas, Graphic designer, Czech Republic

Lenka Pužmanová, Graphic designer,Czech Republic

Zdeněk Dvořák,Special education needs teacher, Czech Republic

Ionut Staicu, Photographer, Romania

Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Roman Doleček, Unemployed, Czech Republic

Jan Novotný, Engineer, Czech Republic

Stanislava Kopáčková, Model, Czech Republic

Kateřina Zatimnepovím, None, Czech Republic

Monika Suchardová, Parental leave, Slovakia

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Hana Gela, Foreign languages instructor, Czech Republic

Jan Watzek, Student, Czech Republic

Aleksey Badanov, Electrician, Russia

Denni Le, Student, Czech Republic

Jan Povýšil, Swimmer, Czech Republic

Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic

Pavel Karas, Photographer, Czech Republic

Vladimir Yurkovic,Graphic designer, Slovakia

Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic

Eva Staňková, Curator, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Vincent Sagart, Designer, Washington, D.C.

Honza Pavelka, Project co-ordinator, Czech Republic

Ivo Hausner, Photographer, Czech Republic

Petr Sýkora, Manager, Czech Republic

Karel Kuran,Manager, Belize

Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic

mila Štáfek, Worker, Czech Republic

Roman Jaroš,Train operator, Czech Republic

Jan Watzek, Student, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Barbara Havlíková, Parental leave, Czech Republic

Kamil Kašpárek, Purchaser, Czech Republic

Viktoria Filipková, Student, Slovakia

Eldar Gubaydullin, Photographer, Russia

Helena Horáčková, Design engineer, Czech Republic

Monika Suchardová, Parental leave, Slovakia

 

 

Lubomír Budný, Student, Czech Republic

Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Daria Rutskova, Interpreter, Russia

Jana Melišová, Graphic designer, Slovakia

Vera Lesenko, Retired, Russia

Michael Agel, Photographer, Germany

Alena Komarova, Student, Russia

Количество недель на WoL: 1000

Не так давно мы вместе с вами отпраздновали значительное число – 50 000 фотографий на сайте WoL. И вот пришло время снова праздновать!

Количество недель на WoL: 1000
 

Уважаемые участники WoL!

Не так давно мы вместе с вами отпраздновали значительное число – 50 000 фотографий на сайте WoL. И вот пришло время снова праздновать! Новые недели добавляяются каждый день, чило недель возрастает с удивительной скоростью, и только благодаря вам мы рады переступить невероятное число – 1000 недель.

Мы надеямся, что с вами всегда будет сила, упорство и энтузиазм для продолжения документальной фотосъемки вашей жизни, и мы вскоре будем отмечать 2000 недель.

Спасибо вам,

команда WoL

 

Темы фотографий: Интимность

Хотим признаться, мы несколько сомневались при выборе этой темы в раздел Темы фотогравий, поскольку она тесно граничет с нашим личным пространством. Мы не пуритан, но в то же время, нам не хотелось, чтобы эта тема предстала в виде подборки фото с обнаженными людьми, что было бы совершенно неуместно исходя из философии проекта. И все же ваши фотографии убедили нас осуществить эту идею, и несмотря на то, что мы, возможно, стоим на тонком льду, это стоит того. Моменты интимности составляют часть жизни любого человека. Что может более интригующим, чем поцелуй влюбленной пары, или преоткрытая часть тела любимых нами, запечатленная лишь с самым лучшим намерением, или обнаженное до предела нами же выбранного собственное тело? Нет ничего стытдливого в наготе или выражении эмоций. Так, пожалуйста, отнеситесь к этой теме как празднованию всего, что естестествнным образом нам близко, а также как к чествованию знакомства с самими собой по-другому, более близко.