Intimita

S fototématem, které se ocitá těsně před dveřmi do soukromí každého z nás, jsme maličko váhali. Nejsme žádní puritáni, přesto jsme nechtěli docílit toho, že by se toto téma zvrhlo v přehlídku aktů a nemělo by již nic moc společného s filosofií projektu. Výsledné fotografie nás však přesvědčily, že jsme se možná vydali na tenký led, ale rozhodně náš váhavý krok vpřed stál za to. Intimní chvíle k lidskému životu patří a co může být krásnější než polibek zamilovaného páru, poodhalené nahé tělo milované osoby, kterou jsme zachytili s tím nejčistším úmyslem a nebo odkrytý kousek nás samotných, pouze do té míry, kterou si sami určíme? Za nahotu či projevování citů se přeci nikdo nemusí stydět. Berte tedy prosím toto téma jako oslavu toho, co je nám přirozeně blízké a poznejte se zas o něco blíž.


Jonathan Slee, Architekt, Spojené království


Martina Štolbová, Učitel, Česká republika


Fomas, Grafik, Česká republika


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Ionut Staicu, Fotograf, Rumunsko


Kamil Kašpárek, Nákupčí, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Roman Doleček, Nezaměstnaný, Česká republika


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Stanislava Kopáčková, Modelka, Česká republika


Kateřina Zatimnepovím, Žádná, Česká republika


Monika Suchardová, Mateřská dovolená, Slovensko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Hana Gela, Lektor cizích jazyků, Česká republika


Jan Watzek, Student, Česká republika


Aleksey Badanov, Elektrikář, Rusko


Denni Le, Student, Česká republika


Jan Povýšil, Plavec, Česká republika


Kamil Kašpárek, Nákupčí, Česká republika


Pavel Karas, Fotograf, Česká republika


Vladimir Yurkovic ,Grafik, Slovensko


Martina Štolbová, Učitel, Česká republika


Eva Staňková, Kurátor, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Vincent Sagart, Návrhář, Washington, D.C.


Honza Pavelka, Koordinátor, Česká republika


Ivo Hausner, Fotograf, Česká republika


Petr Sýkora, Manažer, Česká republika


Karel Kuran, Manažer, Belize


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


mila Štáfek, Dělník, Česká republika


Roman Jaroš, Strojvedoucí, Česká republika


Jan Watzek, Student, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Kamil Kašpárek, Nákupčí, Česká republika


Viktoria Filipková, Student, Slovensko


Eldar Gubaydullin, Fotograf, Rusko


Helena Horáčková, Konstruktér, Česká republika


Monika Suchardová, Mateřská dovolená, Slovensko


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Martina Štolbová, Učitel, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Daria Rutskova, Tlumočník, Rusko


Jana Melišová, Grafik, Slovensko


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Michael Agel, Fotograf, Německo


Alena Komarova, Student, Rusko

Počet týdnů na WoL: 1000

Vážení členové WoL,

není tomu dlouho, co jsme společně oslavili překrásný počet 50 000 fotografií na stránkách WoL a nyní máme důvod k oslavě další. Den za dnem nám chodí nové a nové týdny, jejichž počet se začíná zvětšovat neuvěřitelnou rychlostí a díky tomu se nám podařilo překonat hranici první tisícovky vašich týdnů.

Přejeme vám do focení té druhé tisícovky hodně sil, notnou dávku vytrvalosti a především radosti ze zachycování vašich životů.

Děkujeme,
váš tým WoL

Number of weeks on WoL: 1000

Dear members of WoL,

Not long ago have we celebrated together the amazing number of 50 000 photographs on the WoL website. Now it is time to celebrate yet again! We receive new weeks every day and the amount of sets is rising with incredible speed and only thanks to you we were able to break the magic number of a thousand weeks.

We hope that you will find the strength, effort and mainly enthusiasm to document your lives further and soon enough we will be here once again to celebrate 2000 weeks.

Thank you,
your WoL team

Хочу поделиться свои личным, говрит Зденек Дворак

Тысячи историй, тысячи разных ситуаций. Проект Week of Life повествует о каждодневной жизни десятков фотографов-любителей, подчеркивая свою основную тему, что ни одна из них не является заурядной. Посмотрите, как Зденек Дворак, учитель и специалист по работе с детьми со специальными потребностями, документально запечатлел свою жизнь. Zdeněk Dvořák

Хочу поделиться свои личным, говрит Зденек Дворак, учитель по организации обучения детей со специальными потребностями.

Тысячи историй, тысячи разных ситуаций. Проект Week of Life повествует о каждодневной жизни десятков фотографов-любителей, подчеркивая свою основную тему, что ни одна из них не является заурядной. Посмотрите, как Зденек Дворак, учитель и специалист по работе с детьми со специальными потребностями, документально запечатлел свою жизнь.

1) Как вы пришли к коррекционному преподаванию? Почему выбрали эту профессию?

Путь к этой профессии был достаточно сложным и долгим. После окончания школы в возрасте 14 лет я продолжил свое обучение как повар-кондитер. После успешного завершения учебы, я поступил в техническое училище в городе Пардубице, один из самых лучших в своей области, по специализации технологии производства пищевых продуктов. Уже тогда я очарован фотографией, но все же продолжил работать в своей области. Однажды я получил повестку в армию, где меня призывали служить. Вместо этого я выбрал обязательную государственную гражданскую службу. В результате я попал в Учреждение социальной защиты в Брежаны около города Зноймо, где я работал ассистентом в отделении иппотерапии и помощником на местной ферме. Впервые я так близко общался с детьми с ограниченными возможностями, и за 18 месяцев проведенных с ними, я полностью изменил свои приоритеты и ценности в своей жизни. И в тот момент я решил заняться документальной съемкой жизни и всего, что меня окружало, и не возвращаться к изначальной профессии. Я считаю себя творческим человеком с жаждой к переменам, и работа повара-кондитера вряд ли могла это предложить. Я помню, когда я работал на производстве пирожных из заварного теста и делал тысячи датских сдоб каждый день, или все Рождество занимался крошечными ванильными рогаликами, что доводило меня до исступления, одна и та же работа изо дня в день. И вот поступило предложение о работе в компании по обработке фотографического материала, но, в конечном счете, я оказался на должности водителя за рулем Škoda Felicia, в которой приходилось включать отопление даже летом. Представьте себе – 500 километров каждый день. Потом поступило предложение из учреждения, где я работал те самые 18 месяцев, избежав тем самым армейскую службу. Я не колебался ни секунды. Меня брали на должность учителя с условием, что я получу образование в данной области. Я успешно достиг этого и провел 4 замечательных года в данном учреждении, где я встретил также свою будущую жену, она ухаживала за лошадьми на ферме. На сегодняшний момент уже 3 года я работаю в интернате, который является частью специализированной школы в городе Зноймо, где я веду 11 мальчиков.

Zdeněk Dvořák
В нашей школе каждый день случается много интересного. В этот раз к нам приходили и компании Dental Alarm с презентацией
о том, как правильно ухаживать за зубами.


2) Что интересного содержит твоя работа? Испытываешь ли ты радость от заботы о детях с психическими заболеваниями?

Эта профессия не является затратной физически, но требует ментальной силы. Приближаясь к концу учебного года, чувствуешь себя без сил и явно нуждаешься в продолжительном отдыхе. Мы испытываем чувство большой ответственности, заботясь душе ребенка, как правило, из социально слабого окружения. Некоторые имеют нарушения поведения, некоторые психические или физические заболевания. Наша профессия не нацелена на достижение богатства и заниматься данной работой ради денег невозможно. Вы должны любить эту работу и обладать радушным отношением к детям, терпение – обязательное качество. Радость доставляют успехи детей – будь то самостоятельно заправленная кровать или завязанные без помощи шнурки. Это очень волнительно, поскольку с каждым новым днем приходит новый опыт. Нет ничего четко регламентируемого, и вместе с регулярными моментами, такими как отдых, выполнение домашнего задания и постоянная работа над собой, происходят ситуации, которые ты помнишь всю свою жизнь.

Zdeněk Dvořák
Мой четырехлетний сын любит играть с животными. С Тоашем (собака породы Тоса-ину в роли его щенка).


3) Давай вспомним тот момент несколько лет назад, когда тебе надо было принять решение о том, где работать. Хотелось бы тебе заняться чем-то другим или бы ты выбрал эту же профессию?

Мой ответ прост. Я бы с радостью повторил все уже выше рассказанное снова. Благодаря этой работе я встретил свою жену, сейчас мы ждем второго ребенка, и касательно фотографии, она определенно задала направление. Несмотря на то, что я когда-то мечтал о путешествиях с камерой в руках, и иногда я возвращаюсь этой мечте, моя семья гораздо важнее для меня.

Zdeněk Dvořák
Для лошадей на нашей ферме требуется много сена. Иногда вязанки сена настолько тяжелые, что для их перемещения
в сеновал не обойтись без специальной технологии, основанной на «живом весе».


4) Поскольку мы затронули вопрос фотографии, хотелось бы узнать, какую роль она играет в твоей личной и профессиональной жизни?

Фотография имеет огромное и очень ценное значение в моей жизни. Я познакомился с нею только во время моего пятилетнего обучения, моей основной целью до того момента было найти себя беря с собой куда бы ни шел как некий обязательный аксессуар отцовскую фотокамеру Praktika, больше в целях увлечения, чем образования. На сегодняшний день фотография играет также важную роль и в моей работе. В сезон свадеб, я фотографирую молодожен, но это лишь второстепенная часть моего заработка. В рамках своей работы в школе я регулярно фотографирую детей. Попросту говоря, благодаря WoL, теперь каждый день. Раньше я брал с собой камеру только на занятия канистерапией или на уроки плаванья, но за 5 месяцев это изменилось. В моей личной жизни, фотография сильно повлияла на меня, я сделал целую серию фотографий семьи моей жены (Прчик). Благодаря фотографии я побывал в Японии и Ирландии и получил достаточно много наград. Я думаю, все было бы иначе, если бы я продолжил заниматься своим старым хобби – разведением волнистых попугаев.

Zdeněk Dvořák
Мы с нетерпением ждем нашего второго ребенка и в силу того, что я участник WoL, посещаю с женой все приемы
ультразвукового сканирования и наблюдаю, как развивается наш малыш.

5) Ты один из первых Чешских участников уникального документального проекта Week of Life. Каким образом он стал неотъемлемой частью твоей жизни?

Однажды в гостях у друга, еще за долго до появления идеи Week of Life, мне понравилась книга под названием «Последняя книга века» («THE LAST BOOK OF THE CENTURY»). В ней было отображено 24 часа жизни Чехии 10.10.2000. Это было лишь начало и не послужило идей для создания Week of Life. Первые движения начались вместе с проектом «Один день Чешской Республики» («1 DAY OF THE CZECH REPULIC») и длительным проектом VIA LUCIS ( Светлый путь). Мне весьма интересны такие темы. Вдруг родилась совершенно новая идея, и я, исходя из определенных требований, фотографировал неделю своей жизни, где в отличие от других проектов, смысл выражался лишь в нескольких фотографиях. Через некоторое время я перестал ждать чего-либо сверхнеобычного и фотографировал совершенно обычные моменты, открыв дверь в свою личную жизнь и запечатлев целую неделю. Самой сложной была первая неделя. Я все время задавался вопросом, найду ли я что-либо интересное для сюжета фотографий. Всегда легко запечатлеть неделю богатую на события, или года ожидается что-то необычное. Но фотографировать постоянно на протяжении нескольких недель? У тебя немного времени для приготовлений, ты фотографируешь просто все, что происходит вокруг тебя, и это как раз меня поглотило. Ты начинаешь осознавать, что жизнь на самом деле уникальна. Теперь я не представляю, как может быть иначе, и скорее я забуду ключи от дома, чем 1,5 килограммовую камеру.

Zdeněk Dvořák
Семья Прчик (Я фотографирую семью моей жены каждый раз, как мы навещаем их. Иногда это случается по причине
празднования, например, успех в гонках на тракторах).


6) Как ты думаешь, людям интересно, как живут другие?

Почему бы и нет. Человек по природе любопытен и любит наблюдать за судьбами других. Не важно, что вы думаете или намериваетесь показать, проект открывает проникнуть в суть другой жизни, предоставляя много откровенной информации. Я встречал многих пользователей WoL в других интернет-гелереях, например, Барбара Хавликова, Ивана Гантнерова, Эмили Мражикова, а также многих других, и тут я вижу их в домашней обстановке, с семьей и т.д.. И конечно же я не мог упустить такой возможности увидеть, как живут люди из отдаленных стран, узнать их культуру.

Zdeněk Dvořák
Одной из моих основных деятельностей является подготовка к дневным занятиям.


7) Ты работаешь учителем по организации обучения детей со специальными потребностями, что подразумевает занятия с умственно отсталыми детьми. Случаются ли у тебя в процессе работы интересные или забавные истории? Расскажи нам какую-либо?

У меня на работе случается много забавных моментов, некоторые даже не могут быть опубликованы, они вызывают смех еще спустя многие годы. Однако эти приятные моменты является не единственным источником радости. Счастливые глаза детей приносит также чувство радости и удовлетворения. Так много историй. С 17 лет я начал постепенно лысеть, но никогда не брил бороду. Однажды одна из моих учениц спросила меня: «Учитель, почему вы бреете макушку головы и не сбриваете бороду? Так сейчас модно?». И еще одна история. Когда я работал в учреждение в Брежанах, мы создали так называемые индивидуальные планы. Они включают короткосрочные и долгосрочные цели наших клиентов. У меня в группе была всего одна девочка, Меладка, она очень хотела цифровую фотокамеру. В то время у нас не было финансов, и я одолжил свою зеркальную камеру для проведения терапии. Мы сделали временную студию, я установил камеру, и Меладка играла роль настоящего фотографа, снимая своих друзей. Я отослал ее лучшие снимки на конкурс под названием «Жизнь не только в инвалидном кресле» (“Life not only on wheels”). Я также участвовал в нем и получил награду, но Миладка превзошла меня, и одним из призов для нее оказалась цифровая камера, о которой она мечтала. Она была первой из 170 человек нашего учреждения, у кого была цифровая фотокамера.

Zdeněk Dvořák
Каждый день дети переживают радости и горести, и как их учитель, я всегда с ними.


8) Что в твоей работе обогащает твой внутренний мир?

Многие вещи. Моя работа дает мне смысл, и даже самый небольшой прогресс детей делает меня счастливым. По пути на работу никогда не знаешь, чем твой день будет наполнен. Когда 10 лет назад я стал частью этого, моя жизнь полностью изменилась. Я сразу понял тогда, где я хочу работать и что фотографировать. С того момента я преуспел в обоих направлениях. Я начал воспринимать людей вокруг по-другому, я научился больше слушать и говорить. И поверьте мне, эти умения бесценны для фотографа.

Zdenek DvorakZdenek DvorakZdenek DvorakZdenek DvorakZdenek Dvorak

Недели Зденека Дворак

Otazníky kolem Adolfa Ziky

Když jsem připravoval tento materiál, o kterém jsem přemýšlel již delší dobu, řekl jsem si, že by měl být jiný než všechny články, které o tomto v mnoha věcech kontroverzním fotografovi byly napsány. Málokterý český fotograf současnosti je totiž obklopen tolika otazníky jako osmatřicetiletý Adolf Zika. Jako málokterý český fotograf poslední doby je tolik vzdálený klasické představě o tom, jak by měl vypadat a chovat se typický fotograf, jenž je do řemesla zapálen tělem i duší. Dle slov Adolfa Ziky vlastně ani fotograf není a za fotografa se nepovažuje… Jeho aktivity v tomto směru a úspěchy za našimi hranicemi tomu ale zase nenasvědčují.

Od doby, kdy prestižní výstavní prostory pražské Staroměstské radnice zaplnily desítky fotografií černobílých uměleckých aktů tohoto stále mladého umělce, uplynulo už docela dost času. Média tuto událost zaznamenala v docela slušném měřítku a krátká reportáž České televize o retrospektivní výstavě nešetřila chválou. To byl rok 2008. Chvilku jsem sledoval, jak a kdo k výstavě přistoupil, a pomalu jsem začal objevovat jistý druh českého fenoménu, který byl typický i pro jiné umělce, nebo spíš významné fotografy. V diskusních fórech pod řadou článků, jimiž byl posetý internet, se objevovaly komentáře, které oscilovaly mezi vrcholným obdivem a upřímnou nenávistí. Protože autora znám už dlouhá léta a měl jsem možnost poznat více jeho poloh skrze zájmeno vy, tak se mi snad podařilo zachovat si i jistý odstup nad celým tím emocionálním „cirkusem“. A snad jsem se tak i dopídil k vlastnímu osobnímu stanovisku, nebo chcete-li názoru, čímž se mi možná podařilo narovnat některé otazníky kolem zajímavé osoby Adolfa Ziky.

I proto jsem si připravil následující otázky pro rozhovor složený ze tří samostatných částí. Po jeho prvním přečtení jsem nabyl pocitu, že se mi přece jen podařilo proklouznout do umělcovy duše, nebo dokonce nakouknout pod pokličku někdy až příliš emotivního fotografického showbyznysu. No, posuďte sami.

Část první: ZLÍ DUCHOVÉ BYLI ZAHNÁNI

Adolf Zika

R. S.: Adolfe, souhlasíte s tím, že budete odpovídat bez obalu, kliček a přímo k věci?

To jste mě rozesmál hned v úvodu. Jistě, dělám to tak vždycky, tak úplně netuším, jak to myslíte, ale pojďme…

R. S.: Snažil jsem se opravdu na tento rozhovor připravit, prošel jsem si dostupné materiály od roku 1995, kdy jste vyhrál Czech Press Photo, a musím konstatovat, že jste se krásně projel na horské dráze. Čím to, že je vaše kariéra tak různorodá, barvitá a místy i kontroverzní?

Možná je to tím, že pravá horská dráha nejdříve jede nahoru a pak dolů a pak zase nahoru a nakonec skončí dole a vy vystoupíte. Jenže já jsem nastoupil nahoře, úplně nahoře a pak jel jen trochu rovně a vystoupal ještě výš a výš a pak sletěl úplně dolů, trochu si i natlouk a teď už zase jezdím a jednou z ní nechci vystoupit, ale vyletět, vyletět úplně do oblak. Člověk by neměl chtít vystoupit na zemi.

R. S.: Hm, metafora! Buďte konkrétnější, přesnější…

Ale vždyť já jsem, vy jste použil přirovnání, tak v něm jen pokračuji. Mluvím o celém tom kariérním postupu! Začalo to na Czech Press Photu, jehož nejsilnější kategorii jsem tenkrát vyhrál, aniž bych fotil déle jak tři měsíce. Byl jsem absolutní amatér a najednou se vidím mezi českou špičkou. Pak byla chvilku ta rovina, o které jsem mluvil, já se trochu rozkoukal a přihodil se mi úspěch s německou Leicou, to byla ta věc spojená s Photokinou, však víte. No a pak se ta vaše horská dráha pekelně rozjela, nijak víc jsem se o to nepřičinil. Jenže jak už to jelo, tak jsem si řekl: měl by ses, chlapče, do té cesty trochu zapojit. A začal jsem ten směr trochu ovlivňovat sám. Jasné je, že po tomto začátku jsem neměl jen přátele.

R. S.: Ano, toho jsem si všiml v mnoha příspěvcích pod diskuzemi v článcích o vaší osobě. Proč myslíte, že to tak je?

Zaprvé je to velice jednoduché a zadruhé to není nic neobyčejného, patří to k úspěchu stejně jako nenávist k lásce. Já jsem byl tenkrát velice mlád, bylo mi 23 let a hned jsem sbíral jeden úspěch za druhým. Jasné je, že někteří hledali v té rychlokvašce chyby, a proč ne? Snažili se najít důkazy pro to, že úspěchy nebyly oprávněné. Ale na druhou stranu rozhodovala o nich veliká jména fotografie, která mne v tu dobu neznala – ani v případě CPP a ani v případě Leiky No a rozhodli tak, jak rozhodli. A pak na scénu k fotkám nastoupil i jejich autor, který se nějak profiloval, jednoduše nestál v ústraní, byl trochu pankáč, a to už se některým zase moc nelíbilo. A tak se to všechno začalo mlít. Místo toho, abych byl roztomilý, tak jsem byl roztodrzý…

Adolf Zika Adolf Zika

R. S.: To máte pravdu, jelikož úplný obrat v postojích se dal vypozorovat od lidí, kteří vás vynášeli v článcích do nebe – viz text Daniely Mrázkové v dávném vydání Magazínu fotografie s vaší titulkou a některé vytržené sloupky či věty významného pana Birguse nebo známé galeristky Jany Böhmerové. Proč jim ležíte v žaludku?

Adolf Zika

Víte, paní Mrázková byla první, kdo mě dal na titulní stranu fotografického časopisu u nás, a udělala větší rozhovor, za což jí patří veliký dík. A záhy potom vyšla stejná fotografie na titulní straně v jiném fotografickém časopise (shodou okolností u vás), a to se jí strašně dotklo. Ale já tenkrát vůbec netušil, jak se chovat a jak to v této branži fungovalo. Myslel jsem si, že když o to má někdo zájem, měl bych vyjít každému vstříc. Měl jsem si možná uvědomit, že její dítě Czech Press Photo mne vykoplo z kolíbky a její časopis pak odpálil, ale to byste po mně chtěli moc, v té době… Přišel jsem tak trochu bosý z hor a dnes vidím věci už taky trochu jinak. Co se týká pana Birguse, tak to je úplně jiná kapitola.

Adolf Zika

Mně se totiž vždy ty jeho texty líbily, ale od doby, co jsem byl vybrán Leicou a prezentován v Kolíně nad Rýnem na Photokině, tak se ke mně dostalo tolik peprných posudků na mé fotografie a na mou osobu, že jsem se nestačil divit. Svým způsobem mi to i lichotilo, ale pak už jsem to spíš nemohl pochopit. Nakonec jsem si uvědomil, že on je fotograf, jistě dobrý fotograf, ale to je možná ta největší chyba. Měl by být jen teoretik, protože by byl jedním z nejlepších. Paradox je, že jsme se nikdy v životě nepotkali osobně a ta negativa jsem vždy jen slyšel zprostředkovaně od galeristů či jeho žáků, kteří chodili na moje workshopy anebo u mne asistovali v ateliéru. Paní galeristku Böhmerovou bych s dovolením vynechal. Protože nemohu hodnotit a posuzovat něco, čemu sám nerozumím. Jediné, co mohu říci, je, že jsem byl její osobou navrhnut jako předseda správní rady Leica Galery Prague a dosadil jsem do této správní rady i další dva členy, kteří byli nezbytně nutní pro její založení a o něž mě paní Böhmerová tenkrát požádala. Když se galerie založila a rozjela, věci se rychle změnily a mne a oba dva mnou přizvané, poměrně významné muže vystřídaly sympatické, v oboru nevýznamné ženy. Kápo byl v tu chvilku jen jeden, a to právě paní Böhmerová. Dodnes jsem tu rošádu nepochopil a v jejím duchu se děly i další věci, které právě nemohu a nechci komentovat. Je to strašný paradox, opět stála u mnoha mých projektů, v mnohém jsme si pomohli a pomáhali, ale na jednom dvoře jsme spolu nevydrželi. Myslím si ale, že všichni jmenovaní pro českou fotografii hodně udělali a bylo by hloupé tu prát špinavé prádlo. Zlí duchové už byli dávno vyhnáni, alespoň doufám…

Adolf Zika

Část druhá: NIKDO NENÍ PROROKEM

R. S.: Děkuji za odpovědi bez obalu. Ani z vás necítím nějakou zášť, ale je třeba dodat, že pod zmíněnými články nebyli podepsaní tito konkrétní jedinci, ale mnoho anonymních oponentů… O tom však trochu později. Nicméně vy už jste dnes v situaci, kdy patříte mezi ty, co pro českou fotografii také dost udělali. Proč se tedy o těchto „výpravách“ skoro neví?

Nevím, jestli se to dá nazvat, že jsem něco udělal pro českou fotografii. Udělal jsem to pro sebe, pro svůj dobrý pocit, ale pravda je, že jsem určitě přispěl k propagaci české fotografie ve světě. Stačí jeden příklad za všechny. Film Jan Saudek – V pekle svých vášní ráj v nedohlednu se probojoval do finále deseti velkých filmových festivalů ve světě. Poslední z nich, ten v Montrealu, dokonce vyhrál a dostal cenu za nejlepší dokumentární film Glass Eye Award. To mě pochopitelně strašně těší a myslím, že naší fotografii to hodně pomáhá. Smutné je pouze to, že o vítězství v Montrealu napsaly jen jedny noviny. Ale o různých studentských dokumentech se dozvíte ze všech stran. Možná je to proto, že nemám tu naši FAMU, že? Ale to já cítím jako svoji největší výhodu – jak ve fotografii, tak ve filmovém dokumentu.

Adolf Zika

R. S.: No, jsme stále u téhož, odborný svět vás tolik nevnímá jako komerční publikum. Pokud vím, jste jeden z mála českých fotografů, který vydává a úspěšně prodává své kalendáře plné aktů u nás i v okolních evropských zemích. Proč myslíte, že vás odborná kritika trochu přehlíží. Nebo nezná??

Postupně. Své kalendáře si nevydávám sám, ale vydává je můj vydavatel. Činí tak už sedmým rokem a je pro mne nepochopitelné, že to stále funguje. Každý rok dělá čtyři až pět variant mých kalendářů, diářů a stále se prodávají v knihkupectvích po celé republice a v dalších evropských zemích. Stále čekám, až řekne, že už to lidi nechtějí, ale zatím chtějí. Tento rok v listopadu vyjde dokonce na vánoční trh nová černobílá publikace plná černobílých uměleckých fotografii. A to je podle mne jediné měřítko, zda normální lidi chtějí dát své peníze za nějaké umění. Pro ně je přece děláno… Nebo je snad děláno pro kritiky? No a kritika mne přehlíží stejně, jako přehlížela Jana Saudka. Jan byl moc tvrdej, ostrej, hustej, chcete-li i přímočarej. Prostě si dělal, co chtěl a co cítil. No a moje fotky jsou dle mého moc líbivé, málo tvrdé, málo husté a někdy i málo přímočaré. A to je taky špatně. Zajímavé na tom ale je, že jako jedni z mála dnes s Janem stále prodáváme. Myslím, že jsme mimo proud, já na levé straně a on třeba na pravé, to je jedno. Víte, kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina… Neříkám, že vím odpověď.

„Kladu si otázku, k čemu je fotografie, která osloví pár lidí, které nerozumí většina…“

Adolf Zika

R. S.: A jak vám rozumí v Rusku? Vím, že tam teď zažíváte příjemné časy. Není i toto teritorium trochu typický populistický styl propagace? Rusko je bohaté, je zde trh a vy umíte vycítit příležitost pro obchod, to je o vás známo. Proč tedy Rusko?

Zklamu vás. Z Ruska se mi ozvali sami, nikdy jsem o tamní scéně neslyšel a byl jsem z toho trochu zmatený ani jsem nevěděl kam jedu. A hlavně za Uralem dál na Sibiř, tedy to místo, kde chystám už další výstavy, není zase tak bohaté, jak si myslíme. Prostě mi zavolali, že by chtěli moji výstavu v Jekatěrinburgu (skoro 2 miliony obyvatel), kde už přede mnou vystavoval skvělý český fotograf Vladimír Židlický. No a tak jsem se tam rozjel. Byla krásná vernisáž, rozhovory v televizi i v rádiích a novinách, skvělá organizace, poznal jsem krásný lidi se zájmem o naši zemi a viděl neskutečný kus země, o které jsem neměl moc ponětí. No a výstava se povedla, skoro celá se prodala, a tak se vyrobila nová výstava, a ta putovala do dalšího města – Čeljabinsku (asi 2,5 milionu obyvatel). A tak se vše opakovalo od začátku a tak to jde dál. V září pak bude opravdu veliká událost a moje fotografie budou představeny zpět v Jekatěrinburgu, ale tentokrát v Muzeu fotografie, což je jedno ze tří muzeí fotografie v Rusku. To je pro mě veliká pocta.

Adolf Zika

R. S.: A proč si myslíte, že zrovna Rusko vám tak rozumí?

Myslím, že tu nejde o to, kdo mi více rozumí, či ne, moje fotky se vystavovaly často v Německu nebo ve Francii i v jiných zemích a v září třeba budou v Muzeu fotografie v Záhřebu atd. Tady ale nejde o jednotlivé národy, jde spíš o jednotlivce, kteří jsou zapáleni, rozjedou celý ten kolotoč a pak vás představí v dané zemi, v dané lokalitě. To, kam se bude posouvat vaše fotografická kariéra, závisí na mnoha faktorech. Na tom, jaké potkáte lidi, včetně těch, se kterými si už třeba nerozumíte nebo kteří nerozumí vám, ale měli zásadní význam pro váš vývoj. To vše je třeba nést s sebou, uvědomovat si to a ctít to. Proto jste možná ze mě necítil zášť či křivdu v začátku dnešního rozhovoru, kdy jsem mluvil o zmíněných osobnostech. Já totiž neznám žádného úspěšného člověka, nikoho, kdo ve svém oboru něco dokázal, kdo nemá nějaké spory, nevyřešené účty a nevysvětlené události s někým, koho na té cestě potkal. Neznám. Je to součást cesty, které se říká kariéra v dobrém i ve špatném slova smyslu. Je jedno, jestli se propagujete a umíte se propagovat, jak je mi to často vytýkáno, nebo jestli tu propagaci děláte tím, že se vlastně schováváte. Obojí je styl, styl sebeprezentace, prezentace svého umění či řemesla.

Adolf Zika

R. S.: Takže souhlasíte, že doma není nikdo prorokem?

Ale jistě že jo! A je to úplně v pořádku. Když budete bydlet třicet let v ulici s někým, kdo je slavný nebo významný, s osobností, která má názor a není jen bulvární postavička a k tomu vám nepoleze do…, tak se vám tak okouká a otráví vás, že ji vlastně skoro vymažete z paměti. V uvozovkách pochopitelně. A stejně je to i s uměním, umělci a jejich zemí. Pokud jste poslušný a děláte to, co chtějí média, kritici, galerie atd., tak je to OK. Jen nesmíte moc vystrkovat růžky. Pak je kritika či v horším případě nezájem z jejich strany jasnou reakcí na vaši osobnost. Svět vás ale vidí jinak, bez toho dennodenního potkávání, jste pro něj cenný. A tak vás i jinak bere, přijímá a jinak si vás váží. Ale aby to nevyznělo špatně. Mně nezájem z odborných kruhů o mé umění trochu vyhovuje. Já jsem v tomto jednodušší. Mě opravdu zajímají lidi z ulice, to je mé publikum.

Adolf Zika

Část třetí: CO DÁL S PORTRÉTEM, FILMEM A UMĚLECKOU FOTOGRAFIÍ?

R. S.: Trochu jste mi teď nahrál na smeč, jelikož osobnosti, v jejichž blízkosti se pohybujete poslední dobou, zrovna z ulice nejsou. Rockové hvězdy, politici, herci či další (řekněme) celebrity… Proč jste se vrhnul tímto směrem?

Adolf Zika

Lidi z ulice mě zajímají v souvislosti s názorem na mé černobílé fotografie, a tak to myslím zůstane i v případě mého dalšího fotografického působení, pokud se to tak dá nazvat. Dlouho jsem totiž přemýšlel, čemu se budu věnovat ještě vedle černobílého uměleckého aktu. A veliká shoda náhod zavinila to, že nyní už třetím rokem pracuji na knize portrétů světových osobností z naprosto rozličných oborů lidské činnosti. Má to jedinou podmínku, tedy vlastně dvě. A to, že musí dotyčná osoba opravdu něco znamenat ve svém oboru, v celosvětovém rozsahu, a zadruhé, že mi musí být blízká a něčím mě oslovovat. Takže tam pro vaši lepší představu nemůže být za naši zemi třeba Leoš Mareš, byť je sebevětší hvězda, za hranicemi ho už nikdo nezná. Nazval jsem ji Charisma! No a to je velice složitá věc, tahle připravovaná publikace. Cestuji po různých místech po světě, často dlouze jednám o připravované fotce a vyžaduje to veliké úsilí. Ale vyplácí se a je to čím dál tím napínavější. Nikoho o té knize neinformuji a nikde jsem ji zatím nepropagoval, kromě tohoto rozhovoru… Ale myslím, že bude velice zajímavá, neboť bude okořeněná ještě i texty, které budou popisovat nejen ony dotyčné osobnosti, ale i mnohdy neuvěřitelná setkání.

„Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován!

R. S.: To je paráda a já si vážím toho, že mohu jako první zveřejnit některé z těchto portrétů. Ale vraťme se ještě k vašim filmovým aktivitám. Co se dělo po filmu Jan Saudek?

Hned po dotočení filmu o Janu Saudkovi jsem začal v tichosti s natáčením celovečerního dokumentu o nejslavnějším automobilovém závodě na světě 24 hodin Le Mans. To byla srdcová záležitost a myslím, že se to moc povedlo. Premiéra byla v Praze v kině Světozor, ale do kin to nešlo, je na DVD. Těch se ale chytrou distribucí producenta prodalo na 30 tisíc kusů. Mezitím běžel v nejmenované televizi i Jan Saudek a zaznamenal největší sledovanost daného kanálu. Filmu se ale věnuji dál. Dokončuji jeden celovečerní hraný film, respektive jeho scénář. Hudbu jsme už natočili dopředu, protože jsem to tak chtěl. Je to trochu opačný systém, ale myslím, že se nám při natáčení vyplatí… No a v současnosti dokončuji ve střižně krátký dokumentární film ve slovenské koprodukci s názvem Tichá vášeň o tom, jak některé neškodné lidské zájmy a koníčky dovedou přerůst v naprostou posedlost a závislost. Moc času mi ale na tyto věci nezbývá, jelikož náš internetový projekt WeekOfLife.com se zvětšuje jako sněhová koule a zabírá mi v životě čím dál větší místo.

R. S.: Kdo je tedy Adolf Zika? Fotograf, režisér, podnikatel? Není vaše tříštění zájmů právě to, co vás staví do toho lehce kontroverzního stínu?

Víte, pokud v nějakém stínu stojím, pak jediné ve stínu světla a jím jsem taky fascinován! Ostatně tak se i jmenuje moje nová kniha černobílých fotografií, která vyjde před Vánocemi. Ale zpět k těm zájmům. Já potřebuji mnoho zájmů. Věci mne začínají nudit, pokud je dělám dlouho a stejně. Lidé se to bojí přiznat, ale já se tím nehodlám trápit. Člověk je bytost nestálá a přelétavá, jen se často podřizuje konvencím a pravidlům. Ty si já vysvětluji trochu jinak. Zajímá mě všechno nové, všechno, kde na mě číhá další sebepoznání. Víte, já nepočítám s tím, že budu fotit celý život černobílé akty… Ale na druhou stranu, když jsem začínal s fotografií, nikdo nevěřil, že vydržím – a hele, už to táhnu šestnáctý rok. Neustále si vymýšlím na sebe nějaké mety, přátelé kolem říkají seš blázen a já si říkám proč ne?

R. S.: Klasika na závěr: jak to, Adolfe, všechno stíháte? Prozraďte mi recept.

Vím, že to zní jako strašné klišé, ale potřebujete najít partnera, který se do vás vtělí. Nebýt mé ženy, tak vůbec neexistuji. Já jsem vlastně dva, a to už stíhat jde.

Děkuji za rozhovor,

Rudolf Stáhlich, šéfredaktor časopisu FotoVideo
Mediální partner:
FotoVideo

Fotograf  režisér  producent – Adolf Zika

Adolf Zika se narodil v roce 1972 v Prachaticích. Fotografovat začal v roce 1994 a rok nato zvítězil v nejobsazenější kategorii prvního ročníku Czech Press Photo. V roce 2000 byl vybrán mezi šest fotografů světa, prezentovaných renomovanou značkou Leica na světové výstavě Photokina v Kolíně nad Rýnem a o čtyři roky později se mu dostalo stejné pocty na stánku Olympusu. Fotografie Adolfa Ziky se již prodaly v pařížském Louvru na Paris Photo, ale také v mnoha jiných zemích světa.

Je autorem největšího knižního projektu roku 2000 – výpravné publikace Poslední kniha století. V létě 2006 za podpory firem Hasselblad a Leica fotografoval pro připravovanou publikaci 6 Days and 24 Hours of Le Mans v netradičním pojetí nejslavnější automobilový závod světa. Téhož roku se na českých a slovenských pultech objevila černobílá, částečně retrospektivní publikace fotografií Adolf Zika Luxurious luminescence.

Pracoval pro mnoho renomovaných společností či módních značek, jako je Pietro Filipi, Hermès, Australian Bodycare, Speedo a další. V roce 2001 navázal dlouholetou spolupráci s mobilním operátorem Orange. Vytvořil také mnoho obálek a krásných pictoriálů pro časopis Playboy. V letech 2001 až 2005 se Adolf Zika stal oficiálním fotografem závodního týmu Ferrari Menx, se kterým procestoval celou Evropu.

Od roku 2001 režíruje televizní spoty, kterých udělal na tři desítky. Světu rychlých kol se věnoval i v letech 2006 a 2007, výsledkem je obsáhlá fotografická publikace zachycující dramatické okamžiky sezony A1GP a detailní pohledy do zákulisí každého závodu.
V roce 2007 jako scénárista a režisér natočil v česko-americké koprodukci celovečerní dokumentární film o světově proslulém fotografovi Jan Saudek – V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu. Rok nato získal cenu Glass Eye Award za nejlepší dokumentární film na festivalu EuroFest Montreal v Kanadě.

V roce 2008 natočil Adolf Zika celovečerní dokumentární film o nejslavnějším automobilovém závodě světa 24 hodin Le Mans s názvem Le Mans phenomenon. V roce 2009 vyšla kniha ONE YEAR OF MY LIFE in 3285 Pictures by Adolf Zika in Co-operation with Leica, celosvětově unikátní fotografický projekt, popisující jeden rok všedního i nevšedního života Adolfa Ziky v devíti fotografiích denně. Na základě hlavní myšlenky této knihy založil téhož roku webový projekt Week of Life, unikátní dokumentární projekt, jehož hlavním cílem je vytvořit největší fotoknihovnu lidstva.

Sám se však Adolf Zika stále považuje za fotografa černobílé klasické fotografie, jíž je i vášnivým sběratelem. Jeho černobílé fotografie, převážně umělecké akty, jsou zvětšovány klasickou metodou a vždy foceny na negativní film, nikdy je digitálně neupravuje. Z převážné většiny jsou fotografie časově nezařaditelné a nezasažené vlivem moderní doby. I proto je možná Adolf Zika vyhledávaným autorem soukromých sbírek. Na svých cestách za fotografií navštívil více než 40 zemí světa.

Položení základního kamene dětského domova

Vážení členové Week of Life,

rádi bychom se s vámi podělili o úspěch Jiřího Pergla, zakladatele nadace One More Day for Children, kterému se podařilo překonat veškeré administrativní a finanční překážky, a během svého zatím posledního pobytu v Keni se mu spolu s jeho spolupracovníky podařilo položit základní kámen budoucího dětského domova v osadě Doldol. Tento dětský domov bude určen dětem, se kterými si osud krutě pohrál nejenom tím, že přišly o své rodiče, ale navíc jsou i nakažené virem HIV, který již u mnohých z nich propukl v nevyléčitelné onemocnění AIDS.

 Základní kámen dětského domova

Jirko, držíme ti pěsti v tvých ušlechtilých plánech a jsme rádi, že ti na tvé cestě za postavením tolik potřebného domova můžeme také pomáhat!

Příjemný den vám všem přeje tým WoL.

Laying of the first stone of a new Children’s Home

Dear Week of Life members,

We would like to bring your attention to the achievements of Jiří Pergl, founder of the foundation called One More Day for Children, who successfully overcame all of the administrative and financial obstacles during his last visit and with the help of his associates, officially laid the first stone of a new Children’s Home in the Doldol settlement in Kenya. This Children’s Home will provide care for children whose unfortunate fate not only took their parents away, but left them infected with the HIV virus, in many cases with the incurable disease of AIDS.

Základní kámen dětského domova

Jiří, we wish you good luck in your sublime plans and are glad that we can help and be part of this remarkable achievement.

A good day to you all from the WoL team.

Мастера WoL: Poteryaev Sergey

Не так давно проект пережил бум в форме новых недель Русскоговорящих участников WoL. Мы смогли увидеть удивительные сеты, приобретя также нескольких замечательных авторов, одним из которых, ясно выделяющимся, является молодой фотограф Сергей Потеряев. Первая неделя показала талант автора, что нашло подтверждение и в дальнейших сетах. Нам не оставалось ничего, как взять интервью у этого одаренного фотографа, рассекретить его талант и узнать о нем больше не только как о личности, но и том, какие места имели воздействие на его путь в фотографии.

Černobílá fotografie mi je bližší, přiznává Sergey Poteryaev

Poteryaev Sergey, Inženýr, Rusko

Není tomu dlouho, co projekt zažil boom v podobě týdnů života rusky mluvících členů WoL a díky tomu získal i mnoho kvalitních autorů, mezi kterými však vyčníval mladý Sergey Poteryaev. Již svým prvním týdnem dával tušit, že je obdařen velkým fotografickým talentem, což nám záhy ještě třikrát potvrdil. Nedalo nám jinak než ho vyzpovídat, dostat se mu maličko víc pod kůži, poznat trochu blíže nejenom jeho samotného, ale také místa, která ho na jeho fotografické cestě ovlivňují.

Projekt WoL se čím dál tím rychleji rozrůstá a stejným tempem nám přibývají i Mistři WoL. Když se tato rubrika spustila, měli budoucí mistři nafocený jeden, maximálně dva týdny. Poté, s postupem času, zaujímali redakci fotografové, kteří se spolu s projektem dostávali se svým fotografickým umem strmě vzhůru. Nyní padla volba na Vás. Máte nyní nafocené čtyři týdny, ale už od toho prvního bylo jasné, že se na WoL zrodil nový Mistr. Pocházíte z Ruska, z města Jekatěrinburg, které v projektu zažívá obrovský boom. Můžete nám o sobě a místu svého bydliště sdělit něco více?

Jmenuji se Sergey Poteryaev a je mi 22 let. Fotografii se věnuji 2 roky a mým nejoblíbenějším žánrem je dokument, který se snažím dělat živějším a zajímavějším. Rusko je obrovská země, ve které je tolik pozoruhodných věcí, že ani 4 týdny života nestačí na to, abyste pronikli do všech jejích tajů. Předpokládám, že lidé, kteří navštěvují Week of Life, by rádi poznali zdejší život a já doufám, že se mi podaří ukojit jejich zvědavost.

Pro většinu světa jsou nejznámějšími městy vaší krásné a rozsáhlé země Moskva a Petrohrad. Na mapě leží vaše město ještě o pomyslný kus více na východ. Čím je Jekatěrinburg a jeho okolí typické a co by turisty asi nejvíce zaujalo?

Ve skutečnosti jsem si stejnou otázku kladl nedávno – co odlišuje Jekatěrinburg od ostatních měst na světě? Naneštěstí na ni ještě nedokážu odpovědět, ale chci věřit tomu, že nevidím výjimečný rys svého města pouze proto, že jsem si již na jeho ulice a obyvatele zvykl. Jekatěrinburg by se dal nazvat obchodním městem. Pro turisty není problém najít jakoukoliv ulici či místo, kam se potřebují dostat.

Jednu věc ale mohu říct s jistotou. Když se nějaký turista rozhodne prohlédnout si celé město, všude se setká s tradiční ruskou pohostinností.

Ve vašem týdnu jste zachytil venkov i město. Jsou to velmi rozdílné světy, nejen co se týká fotografie. Co je Vašemu srdci bližší – život na vesnici či ve městě?

Život na venkově je mi duševně bližší. Každé léto trávím na vesnici u své babičky, a mohu i tvrdit, že jsem tam strávil své dětství. Co se týče města, je přeplněné a bohaté na události, což je dobré pro fotografování, ale vnitřní rovnováhy můžete dosáhnout pouze na venkově. Fotograf více než kdo jiný se nechává ovlivňovat prostředím a já doufám, že je to z mých fotografií venkova patrné.

První týden jste nám ukázal svůj život barevný. V druhém týdnu jste nám nabídnul zase černobílý pohled. Byla to pro Vás zkouška, nebo je to cílené? Je Vám milejší fotografie, kterou doplňuje mnohdy výrazný barevný prvek, či odstíny šedi, kde se snáze soustředíte na děj, který se ve snímku odehrává?

Řekl bych, že se snažím o zachování celistvosti obrázku. Od začátku jsem si říkal, že pouhý život takový, jaký je, neodpovídá mým představám, a proto jsem si určil nějaké cíle, které by mohly spojit týden do jednoduchého řetězce. Černobílá verze byla jedním z pokusů. Při pohledu na mé týdny by leckdo mohl nabýt dojmu, že mám radši barevné fotografie, ale opak je pravdou. Černobílá fotografie mi je bližší díky tomu, jak je výrazná a jednoduchá na vyjádření. S jejím použitím je jednodušší ukázat hlavní podstatu zobrazeného děje.

Již jste nám sdělil proč navštívit Jekatěrinburg. Nyní by nás zajímalo, jakou zemi a vlastně i kulturu dané země, byste nejraději zachytil na Vašich fotografiích?

Není to dlouho, co jsem se vrátil z Istanbulu, z místa, které jsem si strašně moc přál vidět. Doufám, že se členům Week of Life budou fotografie, které jsem tam pořídil, líbit. Rád bych umožnil bližší poznání bohatství turecké kultury, jelikož si myslím, že tato země, stejně jako Rusko, nebyla ještě dostatečně zachycena. Příští destinací, kterou bych velice rád navštívil, je Oděsa (na Ukrajině). Plánuju podívat se tam v zimě a zachytit toto letovisko bez turistů.

Jste mladý člověk, který vnímá svět jinak než jako např. ti o generaci starší. Rusko jako takové se za posledních dvacet let velmi změnilo. Je to viditelné i z mnoha týdnů Vašich kolegů. Ve vaší zemi je možné volně podnikat a jistě se na trhu objevuje mnoho fotografů. Řekněte nám, jaké možnosti má začínající fotograf – možnost studia fotografie, zavedení živnosti či jen otevřený svět digitální fotografie pro široké masy běžných uživatelů?

V Rusku bohužel nemáme možnost se ve fotografii více vzdělávat. Jsou zde 2 – 3 místa, kam mladý člověk, který se o fotografii vážně zajímá, může jít studovat. Ruský fotograf nedělá pokroky díky vzdělávání, ale právě díky jeho absenci. Nejvíce znalostí získáte komunikací a výměnou zkušeností s fotografy, kteří jsou vám blízcí.

Trh s fotografickými službami je však velký: reklamní odvětví, svatební fotografie, módní průmysl. Dokumentární fotografie není tím nejlepším způsobem, jak si vydělat na živobytí. Stále je tu ale mnoho lidí, kteří se o život v Rusku zajímají a chtějí ho vidět na dobrých fotografiích. Takže přes to všechno se každý rok setkáváme s velice zajímavými dokumentárními fotografy.

To, že se dokumentární fotografií lze uživit jen těžko, je problém asi po celém světě. Přesto se jí lidé věnují a snaží se zachytit život svým pohledem. Máte nějaké fotografické vzory v dokumentu, ať už světové či z Vašeho okolí?

Asi by bylo v tomto případě vhodnější mluvit o fotografii jako takové, jelikož o životě fotografů, které mám rád, toho moc nevím. S postupem času se mé preference v oblasti fotografie měnily. Jako první mne zaujal Henri Cartier-Bresson a asi ani nemusím vysvětlovat, proč zrovna on. V té samé době jsem miloval práci Lee Friendlandera, který uměl dát chaosu jistý řád. Také bych rád upozornil na ruského fotografa Vladimira Vyatkina, jehož díla rozhodně stojí za povšimnutí.

Později mne čím dál tím víc přitahovaly fotografie Martina Parra a Jacoba Aue Sobola. Líbí se mi jejich autentický pohled na svět a schopnost nápaditě zobrazit zdánlivě bezvýznamné prvky. Svůj osobní vývoj vidím v kombinaci jednoduchého vyjadřování Henriho Cartier-Bressona a vizuálního umění současných fotografů.

Před několika dny se v Rusku, respektive přímo v Jekatěrinburgu, otevřela redakce ruské WoL. Jste obrovskou zemí s velkými rozdíly v mnoha směrech. Jak jste se o projektu dozvěděl a co Vás při seznamování se s ním zaujalo nejvíce?

O projektu jsem se dozvěděl od Sergeie Rogozhkina a Olega Tyagni-Ryadna. Navrhli mi, abych se zúčastnil a tak jsem se rozhodl nafotit jeden týden a po něm také další, což nakonec vyústilo v celý měsíc mého života. Rád bych poznával rozdílné země očima jejich fotografů. Když cestujete, tak jste vždy pouze turista, WoL však nabízí pohled zevnitř. A o tom přesně dokumentování je.

Za několik let zde budete mít střípek života, který bude součástí obrovské mozaiky tisíců lidí z celé planety. Přemýšlíte občas nad tím, jaké reakce budou mít lidé za několik let nad Vašimi fotografiemi v tomto projektu?

Podle mě se fotograf snaží zachytit život takovým způsobem, aby lidé, kteří se na jeho fotografie budou v budoucnosti dívat, pochopili, jak se v té době žilo, jací lidé byli a jak trávili svůj volný čas. Fotograf tak prostřednictvím své práce zanechává svědectví pro budoucí generace o době, ve které žil. A WoL umožňuje to samé.

Týdny Poteryaeva Sergeye

Black and White photography is closer to my heart, admits Sergey Poteryaev

Poteryaev Sergey, Engineer, Russia

Russian speaking members of WoL have been a boon to the project recently. We have witnessed amazing sets and taken on several great authors, among whom one clearly stood out – the young Sergey Poteryaev. His first week showed us what kind of photographic talent we are dealing with and proved it further with three additional sets. His talents left us no choice but to interview him, go beneath the surface and discover more details not only about him as a person, but about the places that have influenced his photographic journey.

The WoL project continues to grow at a fast pace. So does the number of WoL Masters. When this section was launched, future Masters had only one or two photographed sets. Then, as the project expanded, the editor’s office turned its focus to photographers who grew alongside the project and advanced in their photographic abilities. Now the focus is upon you, since you have been chosen. You’ve documented two weeks so far, stunning the entire editor’s office with the 14 days. You come from Russia from the city of Ekaterinburg, experiencing a huge boom in the project. Can you tell us something about yourself and the place where you live?

My name is Sergey Poteryaev and I am 22 years old. I’ve been in photography for 2 years.

The documentary genre is my favorite and I am trying to make it more lively and interesting. Russia is a huge country, there are so many fascinating things that even 3 weeks of life would not be enough to see and learn all of them.

As I can guess, people who keep up with Week of Life wonder what life looks like in my country. From now on, I hope to satisfy your curiosity.

Most of the world knows Russia as a large and beautiful country, with famous cities like Moscow and St. Petersburg. Your city is slightly more to the east. How are Ekaterinburg and its surroundings exceptional and what could tourists look forward to?

Actually, that is the question that I’ve been asking myself recently – What distinguishes Ekaterinburg from the other cities of the world? Unfortunately, I can’t find the answer yet, but I want to hope that the reason I don’t perceive the exceptional features of my city simply because I am used to them.

Ekaterinburg can be called a business city. A tourist won’t find it difficult to get to any stress he or she needs or to any place of interest.

One thing I can tell for sure is if a tourist decides to see the city he will be welcomed everywhere with Russian traditional hospitality.

You have shown city life as well as the countryside in your weeks. These two worlds are very distinct, not only in photography. What lies closer to your heart – life in the countryside or in the city?

Life in the countryside is spiritually closer to me. Every summer I used to stay in that village with my granny, I can say I spent my childhood there. As for the city, it is crowded and rich in events, which is good in terms of photography, but harmony can be attained only in the countryside.

A photographer tends to be influenced by the environment like nobody else; I hope you can see it in my village photographs.

The first week you have shown us was in color. The second set was black and white. Was this some kind of a trial or was it on purpose? Do you prefer expressive and colorful photography or lean towards tones of grey with a focus on the action in the images?

I would say I am for the integrity of the whole picture. I decided from the start that just life as it is doesn’t match my interests, so I made my mind to set myself some certain goals which could draw the week together into a single chain. A black and white week was one of the trials.

Judging by my sets on WoL, one could come to a conclusion that I prefer photography in colour, but it is actually not like that. On the contrary, I believe black and white photography is closer to me due to its expressiveness and laconism. It is easier to show the gist of the process depicted.

You have already shared with us the reasons why people should visit Ekaterinburg. Now we’d like to know what country and culture you would most like to visit and photographically document?

Not long ago, I came back from Istanbul, that is the place I had been really eager to visit. Hope that WoL members will like the pictures I shot there. I would love to continue getting to know the rich Turkish culture; I think this country, like Russia, hasn’t been captured to the full extent. The next destination I want to see very much is Odessa (Ukraine). I am planning to visit in the winter and to shoot this resort town without tourists.

You are still young, perceiving the world in a different way than older generations. Russia has changed a lot as a country over the past 20 years. It is clearly evident in numerus sets from your colleagues. People can freely become entrepreneurs and I am sure there are a lot of freelance photographers on the market. Tell us about the options and possibilities a beginning photographer has in Russia – education in photography, starting a photography business or just an open world of digital photography for the masses?

Unfortunately, in Russia we don’t have much higher education in photography. There are 2-3 places where a young person, who is serious about photography, can go to study. A Russian photographer advances not owing to education, but despite its absence.

Mainly, you study by the process of communication and the exchange of experience with photographers who are like you.

The market for photo services is large the advertising businesses, wedding photography, the fashion industry. Documentary photography isn’t the way to earn a living in my country. Yet there are a lot of people interested in how Russia is. They want to see good shots about Russian life. Anyway, it is not all that bad, every year we can observe some very interesting documentary photographers.

Only rarely does a person earn a living with documentary photography, no matter where you are in the world. Nevertheless, people enjoy it and try to document life from their individual angle. Is there anyone, either from across the globe or in your local surroundings, you specifically look up to in the field of documentary photography?

It is more appropriate to speak about photography itself here, because I don’t know much about the lives of photographers I like. My preferences in photography have changed over the course of time. The first one I was impressed by was undoubtedly Henri Cartier-Bresson, and it doesn’t need to be explained why it was him. At the same time I loved works by Lee Friedlander, with his creating order out of chaos. Also I can recommend having a look at one Russian photographer, Vladimir Vyatkin. His works are really worth seeing.

Lately, I have been more and more appealed by photographers like Martin Parr and Jacob Aue Sobol. I like thein own, authentic world view and ability to depict some insignificant elements so inspiredly.

My own development I see in combining of Henri Cartier-Bresson’s succinctness of expression and the visual culture of contemporary photographers.

A few days back, the Week of Life editor’s office has expanded into Russia, Ekaterinburg specifically. You come from a large country with many contrasts in so many ways. How did you find out about the project and what has attracted you the most while getting acquainted with it?

I learned about the project from Sergei Rogozhkin and Oleg Tyagni- Ryadno. They suggested participating and I decided to shoot a week and after that one more, which eventually constituted a whole month of my life.

I liked having a chance to see different countries through the eyes of photographers. When you travel you are only a tourist, but WoL gives an opportunity to see other countries from within.

In a few years time, you will have documented various parts of your life, one piece in a huge mosaic created by thousands of people from across the planet. Do you ever wonder what people of future generations might think about your photographs in this project?

To my mind, a photographer must aim to show life in such a way that people of the future looking at his picture photographs can see what life was like, what people were fond of, how they spent their leisure. That is, a photographer sends a letter through his works to tell descendants about the time when he lived. WoL makes it possible to send this letter.

Weeks of Poteryaev Sergey