We are proud to introduce the first ever issue of WoL Magazine! We strongly believe that its readers will be interested in the idea behind the WoL project, and eagerly await new sets full of lives of prospective members from across the world.
Week of Life Magazine is in electronic form only and is available through Zinio, the biggest electronic magazine distributor worldwide.
Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika
Při vyslovení jména Lenka Pužmanová si mnoho z nás vybaví promyšlené, originálně pojaté týdny, které spojuje charakteristický prvek, kterým je nezapomenutelný pohled z okna. Styl této grafičky je jedním slovem nezaměnitelný, ať už díky svému barevnému či grafickému pojetí. Přestože ona sama se za dokumentaristku nepovažuje, my můžeme s jistotou tvrdit, že svůj život dokáže zdokumentovat velice dobře a navíc i s lehkostí jí vlastní.
Fotografování jednoho místa v průběhu času není samozřejmě můj nápad. Inspiroval mě Jiří Hanke, který fotografoval pohled z okna svého bytu mnoho let. Toto pojetí je blízké mému „deníkovému“ vidění a zachycování světa. Začala jsem vlastně už kolem roku 2001, když jsem bydlela v pronajatém přízemním bytě a nafotila jsem asi 30 fotografií, tehdy ještě na černobílý kinofilm. Později jsem měla nádherný výhled na Vltavu a Dlouhý most (který se na WoL již několikrát objevil v setech jiných autorů). Před tímto mostem rostly 2 vysoké stromy, které vlivem ročních období (a k mojí radosti) měnily scenérii za oknem. Fotila jsem tento pohled na barevný film asi rok. Těsně před mým odstěhováním jeden z těch stromů uschl a byl pokácen. Před dvěma roky jsme si s přítelem koupili byt nedaleko centra Českých Budějovic. Když jsme ten byt a místo viděli poprvé, měli jsme hned jasno, že tady chceme bydlet. Kamarád Honza Flaška to komentoval asi tak, že jsme si vybírali byt podle toho, jaký je z něho výhled, nikoli podle velikosti, dispozice…
Já se zabývám zejména grafickým designem, úpravou a sazbou knih, a ilustracemi. Tato práce zahrnuje navrhování vizuálních stylů, firemních tiskovin, internetových stránek, různých publikací, periodik apod. Ačkoliv bych se mohla dostat i k poměrně lukrativním zakázkám, nejradši dělám grafickou úpravu knížek či kulturních akcí, což je sice práce někdy hůře placená, ale zato zajímavá i zábavná. Baví mě práce s obrazem i písmem, z čehož vyplývá, že nejradši bych dělala fotografické publikace nebo katalogy výtvarníkům. Ale i na jiných zakázkách se můžu leckdy „vyřádit“.
Myslím si, že je to náhoda. O WoL jsme (fotoklub Vývojka) se dozvěděli od pana Ziky již v prosinci loňského roku. Ale trvalo nám několik měsíců, než se někdo z nás odvážil „vyjít s kůží na trh“. Zatím jsme se z našeho fotoklubu zúčastnili 3 (kromě mě jsou to Jan Flaška a Michal Duda). Ostatní „Budějčáky“ na WoL vlastně ani neznám a nevím, jestli oni mají nějakou svoji buňku. Pouze s Lindou Burdovou jsem se seznámila na jedné vernisáži. Zajímavá je podobnost s Institutem tvůrčí fotografie, kde také studovalo nebo studuje mnoho lidí z Českých Budějovic a okolí. Také mne to neminulo. Každopádně je to pro nás výzva a mohli bychom uspořádat setkání jihočeské sekce WoL. Ovšem buďte shovívaví, pokud to nebude hned – my Jihočeši jsme prostě takoví zadumaní, uzavření, váhaví až pomalí. Ale nakonec z nás vždycky něco vypadne.
Vývojka je naštěstí neorganizované sdružení lidí, takže „členství“ v něm člověka nikterak nezavazuje a to mi právě vyhovuje. Přináší mi hlavně setkání se zajímavými lidmi, se kterými už jsme se za ty roky tak nějak sžili a jsou pro mě spíš přátelé než kolegové (nebo souputníci). Fotoklub také nemá plánovanou činnost. Děláme si v podstatě, co chceme. Když se rozhodneme někam jet nebo navštívit nějakou výstavu, tak jde ten, kdo chce. Občas si mezi sebou zadáme nějaké téma na focení a pak na něm nějakou dobu pracujeme. Obvykle se ale naše „schůzky“ odehrávají jako setkání u piva nebo čaje, kde se rozebírá úplně všechno a občas dojde i na fotografii. Nemáme ani stálý výstavní prostor, i když nyní se možná něco rýsuje. Asi jedinou naší pravidelnou akcí je každoroční pořádání soutěže Fotouniverziáda (nyní je právě nejvhodnější doba na přihlášení).
Pro mě není příliš důležité, kde fotografuji, abych tam udělala nějaké zásadní fotky. Spíš bych řekla, že hraje roli, jak dlouho tam člověk je. Samozřejmě, že jsou místa, kam bych se chtěla určitě podívat, ale během dovolené to lze poznat jen velmi povrchně. Na takových krátkých cestách může člověk těžko něco vypovědět o té či oné zemi, ale může podat nějakou zprávu o sobě (třeba prostřednictvím Week of Life). Z mého pohledu a přístupu k fotografii se dají udělat zajímavé fotky kdekoliv a exotičnost pro mě nehraje velkou roli. Jinak tedy mám ráda severské země – chtěla bych se znovu podívat do Skandinávie a navíc bych ráda navštívila Island, Kanadu, Čínu,… Takových míst, která bych chtěla vidět na vlastní oči, je hodně. A je jich mnoho i v naší malé republice. Já jsem dosud nebyla třeba na Sněžce. Ale pobývala jsem týden na Rýchorách – tam by se podle mě měl podívat každý fotograf-krajinář. Ale já krajinář nejsem, takže i „moje“ jižní Čechy v této oblasti zůstávají dosud nedotčeny.
Nevím, jestli mám na WoL nějakou nejoblíbenější oblast. Ale dost ráda si prohlížím fototémata, baví mě pozorovat, jak stejnou věc zobrazují různí autoři. Také mě zajímají příběhy fotografií a docela bych uvítala, kdyby v této sekci přibývaly nové kousky častěji.
Vždycky jsem pracovala v tematických cyklech nebo sériích, a proto mě docela mrzelo, že nemám kam zařadit různé jednotlivé fotografie, které jsem pořídila doma, ve městě, na nějaké akci… Takže jsem takové fotky už téměř přestala dělat. Díky WoL můžu „sbírat“ třeba i nesouvisející záběry, které seřazením do jednotlivých dnů a týdnů získají nějaký smysl a některé mohou působit i jako solitéry. Je to vlastně takový můj nepravidelný fotoblog a jsem ráda, že po letech budu mít obrazový dokument, co jsem dělala, jak jsem žila já i lidé v mém okolí. Pro mě osobně je WoL v podstatě takové rodinné album.
K druhé části otázky těžko hledám odpověď. Spíš jsem sama dost zvědavá, jakým směrem se to bude ubírat, co projekt přinese a jaký bude mít širší dopad. Dnes ho vnímám spíš jako osobní věc, ale to se působením času může změnit. Každopádně si myslím, že za deset dvacet let si budou lidé se zájmem prohlížet dnešní fotografie z celého světa shromážděné pěkně na jednom místě a třeba v nich najdou odpovědi na své otázky ohledně roku 2010. To už tu ale může být půl milionu až milion fotek, takže bude možná potřeba přizpůsobit vyhledávání.
Na klasiku jsem začínala fotit, když ještě digitály nebyly. A i když jsem se pak už dostala k digitálnímu foťáku, film jsem neopustila. Dodnes na film fotím, i když posledních pár let si už filmy ani fotky nevyvolávám (ale pořád věřím, že se k tomu někdy vrátím). Fotím hlavně na barevný negativ. Vždyť i dva z mých týdnů jsou focené na film a doufám, že ještě nějaké přibudou. Na filmu se mi líbí jeho barevnost a atmosféra, které se mi z digitálu stále nedaří dostat. Asi to ani nejde. Nejsem zrovna vyznavačem moderní techniky a poslední dobou si pořizuji spíš stále starší aparáty. Naposledy to byl středoformátový měchový přístroj, který je plně funkční a teď se s ním seznamuju. Focení s ním je úplně jiné a chce to dost trpělivosti. Až se s ním sžiju, třeba jím nafotím i Week of Life.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic
When hearing the name Lenka Pužmanová, many of us think of the well thought out, originally conceived weeks that are connected by a characteristic element – the never to be forgotten view outside of her window. The style of this graphic designer is in one word unmistakable, be it for its colorful or graphical approach. Even though she does not regard herself as a documentarian, we can state with certainty that she is able to document her life in great fashion and with ease, so typical to her specific style.
Documenting one place over a certain period of time is of course not my idea. I was inspired by Jiří Hanke, who used to photograph the view outside of his window for many years. This concept is very close to my ‘diary-like’ perception and documentation of the world. Actually, I already started around the year 2001, when I rented a small flat on the ground floor, and photographed around 30 images on a black and white cine-film. Later, I had an amazing view overlooking the Vltava River and the ‘Long Bridge’ (which has appeared in several sets from different authors). There were two tall trees growing in front of the bridge and with every next season, offered a different scenery (to my liking) when I looked outside through the window. I photographed this view for about a year on a colored film. Right before moving out, one of the trees dried up and was chopped down. 2 years ago, we bought a flat close to the city centre of České Budějovice with my partner. When we saw the flat and the location for the first time, we knew right there and then that this was the place where we want to live. Our friend Honza Flaška commented the situation by saying that we picked the flat based on the view and ignored the usual – the dispositions, squared area and so on.
In particular, I deal with graphic design, typesetting for books and illustrations. This profession involves designing visual styles, corporate prints, internet websites, different publications, periodicals and so on. Even though I could be working on much more lucrative job orders, I prefer to work on the jobs where I get paid less, such as graphically editing books or cultural events, simply because they are usually more interesting and enjoyable. I like to work with images and fonts, so it is quite obvious that I would mostly enjoy putting together photographic publications or catalogs for artists. In any case, there are other job orders where I can ‘let myself and my imagination go’.
I think it’s a coincidence. We (Photo Club called ‘Vývojka’) found out about WoL from Mr. Zika already in December of last year, but it was not until a few months later that someone actually dared to ‘disclose their goods’. So far, there are 3 of us from the club that have participated (apart from me there is Jan Flaška and Michal Duda). I don’t know the other participants on WoL from České Budějovice and have no idea if they are from some kind of a group or a club. The only person I have met before, at an exhibition, was Linda Burdová. There is an interesting similarity with the Institute of Creative Photography, where many students were and still are from České Budějovice and the city’s outskirts. I used to be one of them. In any case, it is a challenge for all of us and we could actually organize a meeting of the WoL section in southern Bohemia. But do be indulgent if it is not immediate – we, southern Bohemians, are simply bemused, reserved, hesitant and at times slow. However, we always come up with some kind of an output in the end.
Photo Club called ‘Vývojka’ is luckily an unorganized association of people, so there is no actual ‘membership’ and that is exactly what suits me. It enables me to meet interesting people and over the years, we have reached a certain bond and I regard them as friends rather than colleagues (or companions). The Photo Club does not have any organized activities. We basically do what we want. When we decide to visit some sort of an exhibition, there is no compulsory attendance and only the ones that are interested come along. It sometimes happens that we agree upon a theme and work on it for some time. We usually meet for a beer or tea and have informal meetings, where we discuss all kinds of issues and one of them is photography. We don’t even have a showroom, although we might in the near future. Perhaps the only regular event is the organization behind the competition called ‘Fotouniverziáda‘ (now is the best time to apply by the way).
It is not of fundamental importance where I photograph to make some great images. Personally, I would say that the amount of time spent in the location is much more important. Obviously, there are places that I would like to explore, but it’s hard to recognize the rareness of the location thoroughly when on holiday. During such short visits, a person is usually unable to describe a given region or country. On the other hand, he or she can create a document about themselves (for instance through Week of Life). From my point of view and approach to photography, interesting images can be taken anywhere and an exotic location does not play a decisive role. Well, to answer the question, I like the countries up north – I would like to visit Scandinavia again, as well as go to Iceland, Canada, China…. There are a lot of places I’d like to see in person. And many of these are in our little Republic. Personally, I haven’t been to our tallest mountain Sněžka yet. But I have spent a week in the Rychory Mountains – a place which every photographer / landscape artist should visit. I am not a landscape artist however, so even ‘my’ Southern Bohemia has stayed untouched to these days.
I am not sure if I have a favorite section on WoL. Although I do like to go through the Photo Topics section, as I enjoy looking at the same thing portrayed by different authors. I also enjoy the stories behind pictures and I would certainly welcome if this section was updated more often.
I’ve always worked in thematic cycles or series, so I was a little disappointed when I wasn’t able to categorize some of my individual photographs which I made at home, in the city, at an event… So I practically stopped photographing such images. Thanks to WoL, I am able to ‘collect’ these unrelated pictures and by arranging them into individual days, they gain a certain meaning in spite of them sometimes having a solitaire function. As a matter of fact, it plays a role as an irregular photo blog of mine and I am glad that I will have a photographic document over the years, showing what I have done, how I lived as well as how the people that surround me lived. Personally, WoL has become another one of my family albums.
As for the second part of the question, it’s hard to find an answer. I am wondering my self the direction this project will follow, what it will bring to the society and what will be its impact. Today, I see it as a personal thing, but that can change in the near future. Nevertheless, I think that in ten or twenty years, people will browse through today’s photographs from all over the world gathered in one place with delight and perhaps will find some of the answers to their questions about the year 2010. There could be around half a million or even a million photos by then, so perhaps the search system will need to be adjusted.
I started with classic photography when digitals were not yet available. And even though I eventually ended up with a digital camera, I never abandoned classic film. I use it up to this day, but over the past few years, I stopped printing the negatives (but I still believe that I will come back to it one day). I mainly use colored negatives. Just look at my weeks, two of them are documented on classic photographic film and I hope to include more. I simply like its richness of color and atmosphere, which I am still unable to capture with my digital camera. I guess it’s not even possible. I am not really a follower or supporter of modern technologies and lately, I have actually bought some of the older cameras. The last piece I bought is a fully functional medium-format system camera and I am trying to familiarize myself with it. Photographing is totally different when using this camera and it needs a lot of patience. Once we get familiar with each other completely, perhaps I’ll even use it to document my Week of Life.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Despite being introduced onto the market only about two years ago, the development of the Micro 4/3 standard up to now has not left anyone questioning this viable concept, perfectly filling in the gap in the market of photography equipment. In our reviews, we have already introduced the first Pen mode from Olympus – E-P1; now, let us look at the newest Pen, the E-PL1.
Due to the fact that the new Pen was given a very similar name as one of the first models in the product line, a comparison is in order. However, before going on to the review itself, it needs to be said that although the Pen E-PL1 represents a cheaper alternative to the previous models E-P1 and E-P2, it offers several new features and functions the first models lacked.
 |
 |
 |
 |
| Photo Olympus | |
Looking at the camera, it is clearly evident that the Pen has gone through an image change over, abandoning the retro look, a typical characteristic for the previous Pen models. The structure of the camera is dominated by plastic and the front side is slightly touched by a metal coating. The Pen E-PL1 is offered in 4 colors: black, white, red and champagne. The body itself is shorter as opposed to the previous models and thanks to the dominance of plastic, it’s an ounce and a half lighter. In addition, it has a slightly raised grip on the right camera front, allowing for a better hold of the camera.
 |
 |
The back of the E-PL1 has a slightly smaller display than the original models (2.7 inches compared to 3 inches of the Pen E-P1 and E-P2) and completely lacks a command dial and a ring around the four-way direction pad. However, you can find new features such as a separate shutter button for recording videos or as it was the case with Pen E-P2, a connector for a VF-2 electronic viewfinder on the rear side below the flash hot shoe or an adapter for an external stereo microphone.
An important new feature is a small built-in flash with a GN of 7 – a missing feature of the previous Pen E-P1 and E-P2. The output of the flash is naturally very low and will more or less serve as a temporary tool along with high ISO sensitivity, nevertheless has one compelling feature – allows for wireless control of the external system Olympus flashes FL-50R or FL-36R.
 |
||||||||
|
||||||||
Olympus Pen E-PL1 utilizes the same sensor as cameras of the same brand, the stabilized 12Mpx Live MOS sensor with ultrasonic dust-reduction system. Its functional accessories are also more or less the same. There are three main exceptions worth mentioning: the shutter speed is limited at 2000 s (compared to 1/4000 s of the Pen E-P1 and E-P2), the ISO sensitivity ends at 3 200 (compared to ISO 6400) and image stabilization is less effective by 1 EV (3 EV compared to 4 EV).
What the previous two Pens are also lacking is the intuitive control system in the iAUTO mode. You don’t adjust the shutter itself, but you can use such features as the directional blur effect. Similarly, you can adjust the shutter speed to create freeze or blur motion effects or compensate for exposure. This mode also features a Tips section helping users compose shots of children, animals, flowers, food etc.
 |
 |
Despite the back side missing a control dial and the ring around the four-way direction pad – as already mentioned – the controls are still user-friendly and intuitive, as it is the case with other cameras of the same category. By pressing the top button of the four-way direction pad you can access the shutter settings, adjust the shutter speed or exposure compensation. The Ok button then opens a quick menu with the main parameters or you have the option to activate controls through the so called Super Control Panel (see screen preview). The main menu is well arranged and logically divided into sections. The camera has a wide range of custom settings, allowing for such special features as exposure fine-tuning (permanent correction of exposure modes individually).
|
 |
 |
 |
 |
With its newest model E-PL1, Olympus created a cost-effective alternative of the Pen, but in reality, it has rather upgraded this product line. The camera includes a connector for an external electronic viewfinder or a stereo microphone, as well as built-in pop-up flash, allowing for a wireless control of efficient system flashes of the same brand. Image quality of the Pen E-PL1 is first rate, its intelligent features and new functions likewise. It is simply a perfect choice in between cameras of the same class.
Common Price (at the time of this review being published): $523.95 (body only), $584.89 (kit including 14–42 mm lens)
Live MOS 17,3 × 13 mm
12 Mpx (4 032 × 3 024 px)
Light sensitivity ISO 100 to 3 200
Image stabilization
Based on lens
SD, SDHC
Image: JPEG, RAW (ORF)
Video: AVI
1 280 × 720 px, 30 fps
640 × 480 px, 30 fps
Mono sound (external stereo microphone)
Screen size 2,7“
230 000 px
Li-Ion battery
4.52“ × 2.9“ × 1.65“ inches (w × h × d)
12 oz. (incl. battery and memory card)
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Tomas Loewy, Fotograf, Florida
O festivalu Burning Man lze na úvod říct možná jediné – kdo neviděl, neuvěří. A jistě i ti, co ho zažili na vlastní kůži, ještě dlouho po jeho skončení a návratu do všední reality hledají důkazy v podobě fotografií a jiných suvenýrů, aby si byli naprosto jistí, že to vše nebyl jen pouhý sen. Možná si teď říkáte, že přeháníme, ale věřte, že Burning Man není jen tak ledajaký festival. Je to mix všeho, co si člověk pod pojmem festival může představovat. Hudba, umění, zábava, nespoutaný sex, nová přátelství, naprosté odloučení od civilaze,… – to vše na vás po dobu jednoho týdne uprostřed nevadské pouště čeká. Ale pozor, i takovýto druh zábavy má svá pravidla, a i o to je Burning Man cennější a lákavější. Více o průběhu festivalu a účastnících se dozvíte v reportáži Tomase Loewy, který byl jeho přímým účastníkem a koneckonců, co může být víc než výpověď muže, který rozhodně nepatří mezi nováčky Burning Mana! (WoL)
Vzhledem k tomu, že jsem Evropan, který nyní žije v Miami Beach, festival Burning Man (Hořící muž) jsem navštívil poprvé před 5 lety, kdy jsem se seznámil s (velice) milou Američankou z Brooklynu, která ho navštívila již 7krát. Během toho, co jsme se začali lépe poznávat, byla Jill schopná mluvit hodiny a hodiny o zvláštním duchu celého společenství, který se všech Burnerů v poušti dotkne a o tom, jak magický a společný prvek dělá toto místo na světě lepším. O uvolněné atmosféře a o tom, jak principy dárkové ekonomiky dělají lidi lepšími. Dáváte dárky ostatním. Nekupujete, neobchodujete. A často nějaký dárek obdržíte.
Oproti rozšířenému názoru není Burning Man akcí, na které se vyměňují věci, služby či přátelství, ale spíš se jedná o událost, během které vyplouvá z lidí na povrch to dobré, co pak darují ostatním. Pro někoho malý suvenýr, pro jiné obrovská párty. Každý si to užívá podle svého. Ať už vám přistane do klína pizza z Pizza Sluts z čistého přátelství, lásky k lidem či z principu, nebo se vydáte na kurz jógy Jivamukti (denně od 11 hodin v Duck Pond) či se naučíte novým věcem při Greater Intimacy with Hypnosis (Bližší seznámení s hypnózou – od 11h do 13 h v Poly Paradise), žádná z aktivit, které nabízí 80 stránková brožurka What/When/Where (Co/Kdy/Kde) není placená či směněná, vše je zdarma. Jedinou cenu, kterou člověk sám zaplatí, je samotná účast.
Motto festivalu Burning Man: Radikální sebevyjádření, radikální samostatnost. Být spoluúčastníkem, nikdy ne divákem, turistou. Jste jeho součástí, takže do toho dejte všechno, co věříte, že by měl od vás získat.
 |
 |
Kolemjdoucí také nejsou žádoucí, stejně jako nudné oblečení a občas také oblečení samo o sobě (každý se však může rozhodovat podle svého a převlékat se každou hodinu). Zúčastnit se je mottem, pod kterým se po dobu jednoho týdne, který začíná poslední pondělí v srpnu, setkávají lidé v odlehlé poušti Black Rock. Veteráni této akce nadšeně vypráví o letech minulých, kdy bylo vše – údajně – autentičtější, osobitější a spontánnější. Je možné, že kolem roku 1986, kdy Larry Harvey postavil dřevěnou atrapu na pláži v San Francisku, zapálil ji a tímto dlouho ctěným aktem věnovaným bohům přírody pojmenoval akci Burning Man, byl svět lepší. V uplynulých letech minulého století mohla být akce autentičtější a díky mnohem nižšímu počtu účastníků (okolo 4000) také osobnější, stejně tak, jako je tomu na malém městě, kde se “zná každý s každým“. Dynamičnost, která se na akci Burning Man v posledních pěti letech rozvinula od doby, kdy jsem tam byl v roce 2004 poprvé, kompenzuje přeměnu z romantiky s nádechem, že dříve bylo vše lepší.
Je fascinující, jak se dá prožít týden ve stylu lepšího světa a přesto mít nekonečný osobní pocit prožitku. Ano, jsou tu párty, alkohol, nahota, drogy a sex v množství, které potěší každého hédonistu. Zároveň je to ale také festival uvědomělých lidí, kteří zde cvičí a učí se, jak vycházet se sebou samými a s ostatními, často také jízdou na kole prolomí nekonečnou noc, s měsícem a okolními horami jako pouhými ukazateli, a jednoduše si pak lehnou na záda, dva kilometry od toho hluku, uvolní se a pokud je zrovna noc, pozorují černé nebe a meditují.
Údolí pouště je tak rozsáhlé, že 50 000 lidí, kteří kempují ve ¾ kruhu, představují ve vesmíru pouhý bod. Rozlehlost krajiny a daleká vzdálenost, když se vydáte navštívit nějakého přítele na druhé straně kruhu a (naštěstí) žádný telefonní signál vás nechají po 1,2,3 dnech zapomenout, kde začíná a končí to, co nazýváme Civilizací. Lidé se ve většině případů přepravují na kolech (které si s sebou přivezli), občas chodí pěšky anebo můžou využít možnosti projet se v ulítlých Art Cars. Také zde platí: každý je vítán, ve vozítku ve stylu Šíleného Maxe, které se pohybuje rychlostí 8 km/h, se vždy místo najde. Mému kamarádovi a manažerovi Joeovi (tomu, který dělá většinu práce, ale také se nejvíc baví) se v Camp Overkill podařilo nacpat šedesát jedna (ano, 61!) lidí na svůj Space Orgy, opravdu výstavní kousek, který má karoserii z cadillacu ze 70. let.
 |
 |
Do Overkillu mě přivedl můj tehdejší spolubydlící z Miami. Nick je 34letý advokát, který navštěvoval školu v Renu v Nevadě (kam letíte, když to chcete mít na festival pouhé tři hodiny autem) a u jehož otce stojí Dodge Ram, který se během festivalu Burning Man stává mým příbytkem. Když jsme spolu před pěti lety jeli měsíční krajinou severní Nevady směrem k městečku Gerlach, které je festivalu nejblíže, Nick využil dlouhé cesty k tomu, aby mne na Burning Man připravil a přitom poznamenal, že každý nováček je při příjezdu (velmi zlehka) zbičován. Jedna zajímavost: ačkoliv byli oba dva v té době na festivalu již sedmkrát, Nickova představa o festivalu se jen velice málo shoduje s vyprávěním Jill, které jsem zmínil na úplném začátku.
A jak jsem si tak prožíval své poprvé s očima široce otevřenýma a jakýmsi dětským nadšením (vždycky stavím své fotografie na této naivní zvědavosti), věděl jsem, že můj Burning Man se bude s tím Nickovým a Jilliným shodovat jen v několika bodech.
A tak se také stalo. Burning Man je událost, která mění životy a vyvolává určitou pozitivní závislost: Tak jak se tam loučí s novými i starými přáteli: Příští rok na Burning Man!
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
I was interested in the history of photography as far as I can remember. I don’t mean history and evolvement of photography per se, also a subject worth exploring nonetheless, but the history of individual images, both the ones that have become a part of photographic history as well as the ones that haven’t. This consumed me right from the beginning at the time I entered this line of business. That is I really believe that literally, every photograph has its history, be it the famous image of Avedon or an ordinary snapshot made when celebrating grandpa’s 60th birthday.As it goes with my photographs, I see their stories interesting thanks to the initial concepts and ideas that make them possible. The thing is, I am usually not the one to invent them, someone from production or even the model herself sometimes comes up with an idea for me. I listen in to what people have to say and what they are discussing – I take a little from there and a little from elsewhere and an idea is born, needed to be realized in the scope of the next few seconds before it fades away. In the case of this photograph, it all started with a sweater, yes, a fairly common (not in my opinion anyway) sweater from Benetton. The day before the photo shoot we were sitting at the local bar of Jandia Princess hotel on Fuerteventure Island with the whole production team. When getting dressed for the evening, I put on this unusually grey sweater thinking that it really looked good on me. At least that was the intention when I bought it for quite a large amount of money. Already at dinner, I admit to feeling rather stuck-up and bigheaded, just like the sisters of Beauty in the Beauty and the Beast fairytale. Everyone was looking at me and so I thought that my charisma built-up from the confidence derived from wearing the sweater was well in place. Throughout the course of the evening, I was rather funny and kept everyone laughing and well entertained. I got into bed with a feeling of total satisfaction, since that night couldn’t have gone better, as I was witty, social and looked good in that slim fit Benetton sweater of mine. Well, what can I say; David Bowie was no match for me.
We got into the production cars in the morning and set out for the windmills in the desert. I drove the car with an all male crew, so I expected openness and sincerity would be in order. On the way to our destination, I learned some facts from the previous night, not really placing me in the state to do something, let alone take important photographs. Namely the female part of our crew allegedly enjoyed their evening at my account, solely due to the fact that the sweater did not suit me whatsoever.
We reached our destination and I was completely useless. I couldn’t make proper shots and ideas were inexistent. I wasn’t the usual sovereign and energetic me all of a sudden. The model in the photograph was the last one to be photographed that day. We tried several shots but I knew that everything was out of place. She noticed my current mood and perhaps because she knew that I like black and deadpan humor remarked the following: ‘Well, should I put on that saucy-looking sweater of yours?’ The grin that followed spoke for itself. Before I lost my patience, I looked daggers at her without saying anything. She continued: ‘I’ll at least wear it as if it were pants.’ We looked at each other and exchanged opinions. Suddenly, it was a matter of a few instants. She jumped into the sweater in the nude and went crazy with it. She rolled on the floor, did all sorts of acrobatic postures, jumped around, and at one moment, raised one leg and stood on the other, just like sumo fighters when they enter the ring. I took the last remaining images and the film was over! It was the last black and white film I had on set that day. How typical of me! But I immediately knew I had the one image I needed. Next time, I’ll take my whole wardrobe with me! Thanks
Odjakživa mě zajímala historie fotografií. Nemyslím tím historii a vývoj fotografie jako takové, i když tam je také co se dozvědět, ale historii jednotlivých snímků, které posléze vešly či nevešly do fotografické historie! To mě bralo od samého začátku, co jsem do této branže vstoupil. Myslím si totiž, že každá, doslova každá fotografie má svou historii a může to být slavný Avedonův snímek, či jen obyčejný záběr z oslav dědečkových šedesátých narozenin.U mých fotografií vidím zajímavost příběhu hlavně v prvopočátečním nápadu. Většinou totiž u něj nestojím já, ale někdo z produkce či dokonce samotná modelka. Já jen naslouchám, co kdo kolem říká a kde se co šustne, až najednou – nápad je na světě, a pak se musí během několika vteřin začít realizovat, aby nevyprchal!
V případě této fotografie to vše začalo svetrem, ano, docela obyčejným (to jsem si ovšem já nemyslel) svetrem od firmy Benetton. V předvečer produkce jsme seděli na baru hotelu Jandia Princess na ostrově Fuerteventure s celým týmem. Já jsem si ten večer vzal na sebe tento pletený svetr zvláštně šedivé barvy, neb jsem se domníval, že mi sluší! Alespoň s tímto úmyslem jsem si ho za nemalé peníze kupoval. Přišel jsem již na večeři řádně nafouknutý asi jako v pohádce o kohoutovi a slepičce. Všichni na mě koukali, a tak jsem se domníval, že moje charisma vybudované na svetru funguje. Během večera jsem byl náležitě vtipný a všichni se neustále smáli a výborně se bavili. Odcházel jsem spát s pocitem totální satisfakce, byl jsem vtipný, společenský a ještě mě to slušelo ve svetru od Benettonu na holé tělo. No prostě, co vám budu povídat, David Bowie hadr.
Ráno jsme nasedli do produkčních vozů a vydali se směrem k větrným mlýnům do pouště. Já jsem řídil vůz, kde byla mužská část výpravy a tak se dalo očekávat, že upřímnost bude na místě. Cestou jsem se dozvěděl věci, ze kterých mě nebylo do zpěvu, natož pak do focení. Dámská část publika se totiž údajně celý předchozí večer bavila na můj účet, a to jenom proto, že svetr od Benettonu mě tak ukrutně neslušel.
Dorazili jsme na místo a já se nemohl rozjet. Focení mi nešlo a nápady se nedostavovaly. Najednou jsem nebyl tak suverénní, plný energie. Modelka, která je na fotografii, přišla ten den na řadu až jako poslední. Tak nějak jsme zkoušeli pár záběrů a já věděl, že to není ono. Ona si toho všimla, a protože mám rád suchý až černý humor, tak nejspíš podotkla následující větu: „Nemám si tedy na sebe obléci ten tvůj slušivý svetr?“ Úsměv, který následoval, mluvil za vše. Ještě před tím než jsem chtěl vyletět z kůže, jsem ji probodl očima, ale nic jsem neřekl.
Ona pokračovala: „Tak já si ho alespoň navleču jako kalhoty.“ Pak jsme se na sebe dlouze podívali a vyměnili si odpovědi. Najednou bylo všechno hrozně rychlé. Ona si navlíkla svetr na docela nahé tělo jako kalhoty a začala řádit. Válela se po zemi, dělala holubičky, skákala, až se najednou postavila na jednu nohu a druhou zvedla stejně, jako když zápasníci sumo vcházejí do kruhu. Já jsem zmáčknul posledních pár záběrů a byl konec filmu! Byl to poslední černobílý film, který jsem ten den měl s sebou na place. Jak typické pro mě! Já jsem ale věděl, že tam ten snímek je! Příště si s sebou vezmu celý šatník! Díky.
Our life is largely influenced by the professions that we experience during the course of our lifelong existence. Each and every one is specific in its own way and has an interesting side to it, but there are certainly ones that ask for exceptional determination, nerve, or at times a large dosage of humor. Through the medium of our WoL users, employed in one of these so-called ‘unusual’ jobs, we would like to introduce the positives as well as negatives of each profession, but mainly look at the reasons behind the profession being so enticing and attractive.
Thousands of stories, thousands of different situations. The Week of Life project shows everyday lives of tens of amateur photographers, emphasizing its message that none of them is ordinary. Take a look at how Zdeněk Dvořák, a special education needs teacher and tutor, documented his.
Well, the path to this profession was rather complicated and lengthy. After finishing elementary school at age 14, I decided to continue my studies in form of a pastry cook apprenticeship. After successfully graduating, I prolonged my studies at the technical school in Pardubice, top school in its field, majoring in food-processing technologies. I was consumed by the beauty of photography, but I went on to work within my field. One day, I received a letter from the army saying I was being recruited. Since I am opposed to any kind of army as such and really did not want to give up my hobby for an entire year, I decided to exercise my option to join mandatory civil service instead. As a result, I ended up in the Insitution of social care in Břežany near the city of Znojmo, where I worked as an assistant in the hippo therapy department and an auxiliary on the local home-stead. It was the first time that I came close to the disabled and during the 18 months that I’ve spent with them, I completely changed priorities and values in my life. At that precise moment, I felt the urge to document life and my surroundings with a camera, only for my civil service to end forcing me to return to my original profession. I regard myself as a creative person with a lust for change and working as a pastry cook did not really offer that. Especially when I worked at the choux pastry production and made thousands of Danish pastry each day, or during Christmas, when I spent several weeks doing nothing else than tiny vanilla crescents, which really drove my mind crazy, doing the same thing day after day. An offer came and I was promised a place at a photo-processing company, but I ended up as an assistant driver with a Škoda Felicia, in which I had to turn the heat on even during the summer so that the water in the engine wouldn’t boil over. Imagine that for 500 kilometers on a daily basis. Another offer came and this time from the Institution where I spent the above mentioned 18 months to avoid being recruited. I did not hesitate for one second. I was accepted as a tutor providing that I complete my education in the required field. I successfully achieved that and spent 4 great yeas in the Institution, where I met my future wife who worked at the home-stead as a caretaker for horses. Today, it has been three years since I started working at a boarding school, part of ‘Special schools of Znojmo’, where I attend to a group of 11 boys.
Our boarding school is often full of extraordinary adventures. This one time, we were able to witness a presentation about correct dental care done by the company Dental Alarm.
This profession is not demanding physically, but mentally. Come the end of the school year, we feel enormously exhausted and need a long rest. We experience a lot of solicitude and responsibility with this job, taking care of more than ten children’s souls, usually from a socially weak environment. Some have behavior disorders, others have mental or physical disabilities. This profession is not about getting rich and can’t be done for the money. You need to enjoy this kind of job and have a positive attitude towards children; a tranquil character is a must. You find yourself delighted with any kind of progress, when a boy makes his own bed or ties his own shoes. It’s exciting, since with every new day a new experience tags along. Nothing is set or outlined and to the basic things such as relaxing, completing homework and practicing self help care, are added the bits and pieces that usually stick to your memory for the rest of your life.
My four year old son likes playing with animals. With Taoš (dog Tosa – Inu role-played as his puppy).
I have a simple answer for that. I would gladly go through everything that I’ve written above again. I met my wife thanks to this job, we are expecting our second child now and as for photography, it has given me a certain direction, even though I did dream of traveling around the world with a camera in my hand. I come back to this dream once in a while, but my family is so much more important.
A lot of hay is needed for the horses we have. Some bundles of hay are so heavy that a special technique based on ‘live weight’ is needed in order for the hay to be stored in the hayloft.
This medium has played an enormous and full-valued role in my life. I got acquainted with it only during the 5th year of my apprenticeship, my main goal until that moment, only to find myself with my father’s Praktika as a mandatory accessory wherever I went, pursuing my hobby rather than my education. Today, it plays a part in my professional life as well. During wedding season, I document the first steps of married couples, but nevertheless, it’s only a secondary portion of my income. As far as my profession is concerned, I photograph children regularly. Basically everyday thanks to WoL. I used to take my camera with me only when we practiced canistherapy or went swimming, but that has changed over the last 5 months. Regarding my personal life, it influences me plenty, as my main photography subject deals with the family of my wife (the Prčík family). Photography also allowed me to visit Japan and Ireland and furthermore, I received a decent amount of awards. I think it would be a shame if I stuck with my old hobby as an exhibition budgerigar breeder.
We are eagerly awaiting our second child and it is also due to WoL that I attend all ultrasound scans and observe how our offspring is growing.
When visiting my friend, long before the first ideas about WEEK OF LIFE came into existence, I admired the book called ‘THE LAST BOOK OF THE CENTURY’. It captured 24 hours of the Czech Republic on the date 10.10.2000. I was only a beginner then and never really gave this Week of Life project much thought. The first achievements started to come along, connected with ‘1 DAY OF THE CZECH REPULIC’ and a long-term project VIA LUCIS respectively. I simply enjoy such themes. Suddenly, a brand new thing came along and I was supposed to photograph a whole week with specific requirements, and unlike any previous project, capture essential images with only a few snapshots. I no longer waited for a sensational image to come by and had to document the most ordinary aspects of my life, unlock the door to my privacy and record a whole week. The first week was the hardest. I kept wondering if I’ll find something interesting to photograph. Regarding any kind of theme or subject, it is easy to document a week full of events or when we await something exceptional. But photographing constantly for several weeks? There is no more time for arrangements, you simply have to photograph everything that is going on around you and that has totally consumed me. You come to realize that life really is unique. I became addicted and nowadays, I tend to forget my keys at home rather than the 1 and a half kg heavy camera.
At the Prčík family (I’ve been photographing them for some time now, every time we pay them a visit. Sometimes, moments of celebration come along, such as success at the tractor races).
Why wouldn’t they be? Human beings are inquisitive by nature and like to inspect the fates of other people! No matter what you think or intend, this project opens up an insight into the privacy of others and presents a lot of revealing information. I came across many of the WoL users at different internet galleries, such as Barbara Havlíková, Ivana Gantnerová, Emilie Mrazíková and many others, and suddenly I am able to see them in their homes, with their families and so on. And of course I cannot overlook the fascinating chance to look at lives of people from remote countries and different cultures.
One of the main scopes of activity is the preparation for afternoon lessons.
We have a lot of funny moments at work, some which cannot even be published. Those moments you laugh about years and years after they happen. However, these delightful times are not the only satisfying moments that we have; the joy in children’s eyes is also something that brings pleasure and satisfaction. There are so many stories to be told. Since I was 17 I started losing parts of my hair, but I never cared much for shaving my beard. And one day one of my students asked me: ‘Mr. Tutor, why do you shave your forehead every day and let your beard grow? Is that the latest fashion?’ And now on a different note. When I still worked at the Institution in Břežany, we put together so-called individual plans. These included the short-term and long-term goals of the clients. Miladka was one of the girls in my group and wished for a digital camera. Unfortunately, we did not have the funds. At that time, I lent my DSLR to clients in terms of their therapy. We arranged a temporary studio, I set the camera and Miladka was able to role-play as a real photographer, taking pictures of her friends. I sent her best photos to the competition called ‘Life not only on wheels’. I received an award as well, but Miladka ranked higher in her category than I did and one of the prizes was a digital camera she constantly dreamed of. She was the first out of 170 residents of the institution to have her own digital camera.
The children experience the every day joys and sorrows and as their tutor, I’m a part of it.
There are various things. My job gives me meaning and only a slight progress connected with the children makes me happy. On the way to work, you can never tell what will happen during the day. When I first entered this sort of environment ten years ago, my life completely changed. I knew right there and then where I want to work and what I want to photograph. From that moment on, I have succeeded on both fronts. I started to perceive people around me in a different manner, learned to listen more and talk more. And believe me; it is priceless with regards to photographing people.
 |
 |
 |
 |
 |
Náš život je z velké části ovlivňován i profesemi, které v průběhu našeho bytí vykonáváme. Každá z nich má svá specifika, je něčím zajímavá, ale existují i takové, u nichž je zapotřebí velkého odhodlání, pevných nervů a nebo třeba i velké dávky humoru. Rádi bychom vás prostřednictvím uživatelů WoL, kteří některou z těch ”neobvyklých” profesí vykonávají, seznámili s jejími pozitivy, negativy a hlavně tím, co je právě na této profesi tak lákavé.