Number of photos on WoL: 50.000

50 000 photographs – that is 50 000 captured moments in lives of people living across 31 countries of the whole world, 50 000 instants and memories, which will never be repeated and if so, they will not offer the same feelings and enjoyment you have experienced the first time.

Today, we’d like to thank you for this amazing number that adorns our website and which we can celebrate especially thanks to you, the members of the expanding family of the Week of Life project.

We hope that you will continue sharing your lives for many years to come and that we will celebrate together the extraordinary milestone of a 100 000 photographs.

Thank you,
Your WoL team

Wedding Day

A wedding day belongs among the greatest memories in the life of two individuals, who decide to take thein relationship a step further and enter into holy matrimony. Whether they live happily ever after or eventually become separated, nothing can change the fact that they lived through their own individual D-Day together and expressed their mutual understanding with an ‘I do’. Various traditions are connected with wedding days and all the exciting memories are shared by newlyweds and wedding guests alike. Today’s photo topic offers a taste of such wedding days, selected from your documented sets, letting you compare the different courses which such an extraordinary day may take.

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Stanko Abadzic, Teacher, Croatia

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Pavlínová Jandová, Parental leave,Czech Republic

Zdeněk Dvořák,Special education needs teacher, Czech Republic

Vera Lesenko, Retired, Russia

Emílie Mrazíková, Retired, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Jan Novotný, Engineer, Czech Republic

Eva Mueller, Photographer, New York

Milan Rejholec, Student, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech Republic

Lukáš Augustyn, None, Czech Republic

Tomas Loewy, Photographer, Florida

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Jana Kopecká, Office-worker, Czech Republic

Max Pargachev, Musician, Russia

Lenka Pužmanová,Graphic designer, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Vera Lesenko, Retired, Russia

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

George Bednář, Student, Czech Republic

Alena, Unemployed, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Evgenia Lysenkova,Designer, Russia

Milan Novák, IT, Czech Republic

Emílie Mrazíková, Retired, Czech Republic

Stanko Abadzic,Teacher, Croatia

Pavlína Jandová, Parental leave, Czech Republic

Sergei Rogozkin, Professor, Russia

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Emílie Mrazíková, Retired, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Eva Mueller, Photographer, New York

Jan Novotný, Engineer, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Milan Rejholec, Student, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Milan Novák, IT, Czech Republic

Vera Lesenko, Retired, Russia

Zuzana Bobovníková, Photographer, Czech Republic

Emílie Mrazíková, Retired, Czech Republic

Evgenia Lysenkova, Designer, Russia

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Svatba

Svatební den patří k jedněm z nejkrásnějších zážitků v životě dvou lidí, kteří se rozhodli stvrdit svůj vztah vstupem do manželství. Ať už spolu poté žijí až do své smrti a nebo se po nějakém čase jejich cesty rozejdou, nic to nemění na tom, že si prožili svůj den D a slůvkem ANO vyjádřili vzájemnou důvěru. Ke svatebnímu dni se váže mnoho tradic a zážitky si odnáší nejenom novomanželé, ale i svatební hosté. V dnešním fototématu jsme se právě na průběh svatebního dne zaměřili, zapátrali ve vašich příspěvcích a vybrali svatební směs, díky které teď můžete porovnávat, jak tento výjimečný den může probíhat.


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Pavlínová Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Milan Rejholec, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Lukáš Augustyn, Žádná, Česká republika


Tomas Loewy, Fotograf, Florida


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Jana Kopecká, Administrativní pracovník, Česká republika


Max Pargachev, Hudebník, Rusko


Lenka Pužmanová ,Grafik, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


George Bednář, Student, Česká republika


Alena, Nezaměstnaný, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Evgenia Lysenkova, Návrhář, Rusko


Milan Novák, IT, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Stanko Abadzic, Učitel, Chorvatsko


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Sergei Rogozkin, Vysokoškolský učitel, Rusko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Milan Rejholec, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Milan Novák, IT, Česká republika


Vera Lesenko, Důchodce, Rusko


Zuzana Bobovníková, Fotograf, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Evgenia Lysenkova, Návrhář, Rusko


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika

Místa vzdálená – Belize

Panenská příroda, rozmanitá fauna a flora, bohatý podmořský život – to vše nabízí Belize, maličký stát na východním pobřeží Střední Ameriky, který hravě projedete za jeden jediný den. Na jeho území se nachází pozůstatky mayské kultury, pocházející z období mezi 3. a 8. stoletím, kdy byla Belize součástí mayské říše. Kolonizace se státu nevyhnula ani v pozdějších letech. V 16. století bylo území pod nadvládou Španělů a o něco později se na něm usídlili britští dřevorubci. Belize je zemí, kde se na jedné straně kocháte přírodními krásami a na straně druhé nevěřícně kroutíte hlavou, v jakých strašných životních podmínkách (velký výskyt osob a převážně dětí nakažených AIDS, špatné hygienické podmínky, …) její obyvatelé v dnešní vyspělé době žijí.

Belize se nachází ve Střední Americe. Pro mnoho Evropanů je to velmi vzdálená země, která není ani Vaším rodištěm. Odkud pocházíte a jaká byla Vaše cesta právě do Belize?

Já pocházím ze Vsetína v České republice. A jak jsem se dostal do Belize? Od roku 2003 až do roku 2005 jsem žil na karibském ostrově Roatan, který patří Hondurasu, a vyučoval jsem tam potápění. Také jsem tam potkal svoji manželku Nicolu, která je ze Spojeného království a na Roatanu v té době pracovala na doktoratuře v oboru mořská biologie. Po dokončení jejího výzkumu jsme se už společně odstěhovali do Anglie. Tam Nicola dokončila svá studia a já pokračoval ve výuce potápění ve studené anglické vodě. Stále jsme uvažovali a snili o návratu do Karibiku. Nicola se zajímala o práci v této části světa a po nějaké době ji našla na jihu Belize. Rychle jsme se sbalili a odstěhovali do Punta Gorda, Belize. Asi po třech týdnech jsem si našel práci jako manažer cestovní kanceláře TIDE. To bylo v roce 2008 a stále jsem, tedy jsme, tady.

Belize je po celém světe známá díky nezničenému přírodnímu bohatství. Je zde druhý největší korálový útes na světě a mnoho fotografů sem jezdí fotografovat ptáky či se potápět do úžasného podmořského světa. Potkala Vás tato lákadla?

Před pár lety jsem potápěním žil (jak v Hondurasu, tak v Anglii), ale teď, bohužel, na to nemám moc času. Přesto mám v Belize přes 50 ponorů. Vzhledem k tomu, že Punta Gorda leží hodně na jihu (potápění na severu je mnohem lepší) a v oblasti turistického ruchu je dosti zaostalá, musím za potápěním cestovat na sever. Na druhou stranu, když tu není takový turistický ruch jako na severu Belize, máme nejkrásnější panenskou džungli se spoustou zvířat a ptáků. Občas se snažím fotit ptáky, ale bohužel můj nejdelší objektiv je 135mm a to nestačí. Pokud si mohu vybrat, fotím nejraději krajinu a obecně přírodu. Taky rád chodím fotit lidi, festivaly a slavnosti do mayských vesnic, kde místní lidé žijí pořád v dřevěných chýších a dodržují staré mayské tradice.

Jako profesi uvádíte manažer. V čem spočívá tato funkce v této části světa?

Moje práce spočívá ve vedení malé cestovní kanceláře TIDE Tours. Ta je součástí neziskové organizace TIDE, která se stará o ochranu přírodních parků na jihu Belize. Já organizuji výlety po Belize. Od jednodenních až po třítýdenní. Nejpopulárnější jsou jednodenní výlety do okolí Punta Gordy. Turistům můžeme nabídnout panenskou přírodu, mayské ruiny, fantastické farmy specializované na výrobu čokolády (tak jak to mayové dělali před 1000 lety), šnorchlování a rybaření. Také zajišťuji ubytování a letenky pro turisty, kteří přijedou až k nám na jih. Na konci roku všechny vydělané peníze vracím zpátky do neziskové organizace TIDE, která je používá na různé další projekty.

Dle vašeho vyprávění máte zajímavou práci v nádherném kousku zeměkoule. Ženu jste poznal daleko od domova. Jistě Vám i Vaší ženě chybí rodina, přátelé. Jak si velkou vzdálenost vynahrazujete?

Samozřejmě že nám domov trochu chybí (rodina, kamarádi, jídlo – české mě, anglické Nicole, a to pivo v Belize taky není jako doma, no a ani slivovice se tady nedá koupit). Ale vzhledem k tomu, že oba máme přístup na internet, není tak těžké držet krok s novinkami doma i u kamarádů. Speciálně Facebook nám v tom hodně pomáhá. No a když je potřeba něco nutně a rychle vyřídit, zavoláme telefonem, popřípadě zavolají rodiče přes IP adresu. S telekomunikacemi je v Belize velký problém v tom, že tu byly nedávno znárodněny a vláda blokuje přístup k hlasové službě Skype. Tím přinutí všechny uživatele internetu používat pouze telefony, což samozřejmě přináší nemalé zisky do státní kasy. Občas se také vypravíme domů. Naposledy to bylo na loňské Vánoce a pochopitelně na naši svatbu v červnu 2010. Návštěva u rodičů v ČR a UK je ale složitý, organizačně-logistický oříšek, a připravuje se dlouho dopředu.

Do rodných zemí se s ženou tedy rádi vracíte. Svatba je výjimečná událost. Jak často se Vám daří navštěvovat své rodiště v běžném životě?

Domů se samozřejmě rádi vracíme. Jak už jsem se zmínil, byli jsme doma dvakrát během 7 měsíců, ale jedná se o naprostou výjimku. Ono hodně záleží na tom, kde zrovna bydlíme. Z UK to stojí pár liber, tedy když seženete dobrou (levnou) letenku s EasyJetem a nebo jinou nízkonákladovou společností. Z Hondurasu a Belize to je finančně velice náročné, a proto je výletů domů mnohem méně.

Mnoho lidí si nedokáže představit omezení využívání komunikace např. přes Skype, které by způsobila vláda v zemi, ve které žijí. Jsou v Belize ještě nějaké jiné politické problémy, které se dotýkají obyčejných lidí?

Já bych to nenazýval politické problémy, přestože se tady dějí věci, nad kterými zůstává (evropský) rozum stát. Tak je to ale ve většině zemí třetího světa. Například pokud si sem chcete přivézt nějaké věci (vaše věci, dávno používané), musíte zaplatit dovozní daň od 15% až po 50% (výška daně záleží na celníkovi a také na tom, jaké kdo má kontakty). Pokud chcete žít v zemi jako je Belize, musíte se smířit s tím, že státní úředníci pracují tak na 20%, a proto je důležité si udělat kontakty na správných místech. Občané Belize (žije tu jenom 350 000 lidí) jsou na to zvyklí a nikomu nepřijde divné, že například úřad pro vydávání řidičských
průkazů nemá žádné řidičské průkazy na skladě a musíte počkat třeba 2 měsíce, než jim přijdou. Toto jsou ale celkem malé problémy. Důležité je, že Belize je ekonomicky a politicky stabilní stát. Nemusíte mít strach, že dojde k revolucím a převratům tak, jako nedávno v Hondurasu.

Je možné se v zemi jakou je Belize Vaší profesí dobře uživit? Popřípadě, kteří lidé se tam mají nejlépe a naopak?

Já i moje manželka máme stálou práci, a proto máme prostředky na to, abychom si mohli pronajmout dům na pobřeží, živit sebe, dva velké psy a ještě dokázali něco ušetřit. Ale pokud by jeden z nás ztratil práci, už bychom to finančně nezvládli. Belize je na živobytí velice drahou zemí. Sousední Guatemala, Mexiko a Honduras jsou o hodně levnější. Je to tím, že na rozdíl od okolních zemí se skoro všechno musí do Belize dovážet. A díky tomu, že například potraviny a alkohol se nesmí dovážet ze sousedních zemí, dováží se vše ze Spojených států. Jídlo tu stojí stejně a někdy i o něco víc než ve Spojeném království. Benzín je tak drahý jako v České republice. Samozřejmě tady žije dost chudých lidí, zvláště na vesnicích a také v hlavním městě Belize City. Nejlépe se mají úředníci, kteří zastávají vyšší pozice ve státní správě. No a také majitelé velkých firem (pár jich tady také žije) a lidé, kteří pracují pro mezinárodní neziskové organizace působící v Belize. Pracovníci v oblasti turistického ruchu se také nemají špatně.

Máte plány usadit se v Belize natrvalo nebo je to jedna ze zastávek v putování po světě za poznáním a za prací?

Bude to pravděpodobně jedna ze zastávek. Naše pracovní víza se musí každý rok obnovovat a zatím to vypadá tak, že to bude náš poslední rok v Belize. Nic není definitivně rozhodnuto, ještě uvidíme. Žádné určité plány ještě nemáme.

Jak jste se dozvěděl o projektu WoL?

Já jsem se o projektu WoL dozvěděl až na vlastní svatbě v červnu 2010. Tu fotografoval Zdeněk Dvořák a během příprav na obřad (on stále fotil) jsme si normálně povídali. Když zjistil, že žiji v Belize a rád fotím, zmínil se také o WoL. Byl svatební den ráno a já jsem vnímal tak maximálně 20% toho, co se dělo kolem mě. Teprve až když po všech oficialitách a ceremoniích nastala volná zábava, vrátili jsme se se Zdeňkem k tématu WoL. Ukázal mi jeho týdny a musím říct, že mě to nadchlo. Jako první týden jsem fotil náš přesun z České republiky do Belize. Přiznávám, že vyfotit 9 fotek, které vystihnou činnosti a nálady každého dne, je pro mě dosti náročné. Sedím celý den před počítačem v práci, no a pak ještě i doma. S překvapením jsem zjistil, že fotím věci, situace a postřehy, kterých jsem si nikdy nevšiml, natož abych je vyfotil. V tom je pro mě tento projekt zajímavý.

týdny uživatele Karel Kuran

WoL – A project for future generations

From the day photography came into existence, the desire to document unique events related to all of the fields of human activity was born. A countless number of individual collections full of captured moments are spread around the whole world recording history for future generations.

The Czech Republic does not offer many options in this field. Let us remember the first public project named ‘The Last Book of the Century’. This project documented 24 hours on the 10th of October in the year 2000, a rare combination in Roman numerals – X.X.MM. The project was created by photographer Adolf Zika, who found inspiration in the 1986 worldwide project ‘A Day in the Life of America’. In both cases, a group of photographers joined forces to capture various themes relevant to life on our planet in a selected time segment. On one hand, it was a unique occurrence, on the other, it expressed the course of events of a single day from the angle and perspective of several hundreds or thousands of photographers, who usually chase the biggest sensation and search for the rarest moment with the hopes of joining the ranks of the best.

autor:Míla Štáfek
Silly Season, author: Míla Štáfek

Suddenly, a new thing has appeared. A project, which does not focus on capturing the uniqueness of a given day, but on the contrary, deals with the ordinary lives of individuals from anywhere in the world, in the time period of 7 consecutive days. All of a sudden, it is no ordinary memorial of a short time segment in form of a book or a large exhibition. Day by day, a new characteristic photo album is formed and keeps expanding, available to be seen at any time by anyone from anywhere in the world. A place where cultures interact with traditions and different perspectives of the world. You surely know by now that I am talking about the project called Week of Life.

Today’s world full of social networks, blogs and various communication gadgets, requires for a single click and everything is at the user’s disposal without the need to do anything else. The same applies to photography. Several million internet sites offer more than billions of photographs from the whole world. You can distribute them into several groups. The most obvious group of photographs would consist of all the perfect portraits, images of animals and landscapes, often found in different internet photo galleries. The other common group would consist of the exact opposite – family celebrations, birthdays, and vacations. The former group is admired for its beauty and perfection, the latter is condemned by anyone who does not see a familiar face or themselves for that matter. The Week of Life project has existed for some time and is under continuous development. When you dig in deeper, you find out that it’s not just about photographs in the greatest quality. Amateurs cross paths with professionals and the same applies to the range of quality of the photographic equipment owned by the members. You can find contributions from world famous photographers next to a week submitted by a crazy young student documenting her life with a cell-phone. This unbelievably large spectrum of people shares the conditions of documenting their set, equally contributing to the overall value of the project. By looking at internet photo galleries, we find out that top professionals rarely meet beginners who use low-end equipment. The quality of the photographs, their technical aspect or their quality of composition is a certain bonus available for the viewer.

autor: Sergei Rogozkin
First week, author: Sergei Rogozkin

„You can find contributions from world famous photographers next to a week submitted by a crazy young student documenting her life with a cell-phone.”

It does not end there however. The combination with a person’s profession or the country of origin makes it ever more interesting and increases the uniqueness of the project. By now it’s evident that graphic designers submit weeks of high quality, but what about the cooks, women on maternal leave, electricians or sailors? Everyone contributes with his or her own perspective. Somebody is detail-oriented and his week is full of artistic photographs. A different author will present his life in ordinary raw photographs depicting everyday life. Many will not be satisfied with only one week and make a habit of it, others will coherently document their life for several months. For some people, the project has become a part of life. We come to realize how family pictures consisting of 9 photos per day and some basic rules can suddenly interest the eyes of many. Long forgotten family albums on the internet are transformed into a week of a person or his family. Comments from other members, who like to compare and contrast who, what and how and experience the fates of others, can often be an influential ‘whip’ for those who have contributed and wish to continue in their documentation further. There will certainly be a WoL member meeting in the future, official or unofficial, where members will meet one another for the first time in person, but will know each other quite well from all the photographic depictions of their lives on the site.

autor: Xiong Jun
A little girl, author: Xiong Jun

All of the above mentioned and much more plays in favor of the WoL project. However, there is a certain responsibility that comes with joining the project. Abiding by the rules is obvious, but what about adjusting your life for your next week? Many of you will now say that this is not your case. But to be honest, who hasn’t experienced the time when you were about to capture an interesting moment found through your viewfinder and regarded it as a perfect image for WoL? Seeing the world in a brighter light is still a common factor with many of us, suggesting that we prefer beauty in pictures over a valuable and precise depiction of life. There are even some that struggle to adapt their life to attract such moments into their lives. For instance, there are weeks that show strong weekends, but rather bleak week days. In reality, that is often the case. We enjoy our free time during the weekend and our activities tend to be much more diverse. During the week, we spend most of our days at work, a tedious and non-photogenic image for the camera. A vacation is exactly the opposite, but it says a lot less about the person’s real life, gaining its real face only after we see more weeks from the person. When someone tries to adjust and enrich his or her life just for the sake of the audience, the project is taken out of proportion and is less beneficial for the future generations as a result. It’s not important to show the best photographs from life; it’s important to disclose life just the way it is.

autor:Eva Mueller
My week, author:Eva Mueller

„It’s not important to show the best photographs from life; it’s important to disclose life just the way it is.”Future generations will have all the information they need about the lives of people of various ages, professions and origins. They will be able to investigate and compare our common lives. It’s a pleasant site at how the project has consumed so many people, becoming a part of their everyday life. It’s not mere entertainment however; decisions and responsibilities are involved regarding our attitude towards capturing life as it is, with commitment and without prejudice.

Week of Life is more than entertainment on the internet. Let us protect it, protect its quality, since it is a result of our efforts.
About the Author
Zdeněk DvořákMy name is Zdeněk. I am a 30 year old married man with two children. I was born and have lived my entire life in the city of Znojmo (Přímětice part), to which I have become attached. I graduated from the technical school of food-processing technologies in Pardubice after successfully finishing my pastry-cook apprenticeship. During my mandatory civil service, I worked with the mentally handicapped, which urged me to prolong my studies in the pedagogic field. For the past 7 years, I have been working as a special education needs teacher and I have spent my last 3 years working at a boarding school, part of ‘Special schools of Znojmo’. Regarding photography, I became acquainted with this medium in the year of 1999 as a self-taught amateur, when I tried out a manual SLR that belonged to my father, a photography enthusiast. In the field of photography, I prefer documentaries, primarily from social and rural environments. It has also become a part of my monthly earnings. During the season, I photograph weddings and cultural events. My profession as a special education needs teacher is still my primary source of income and photography stays as my biggest hobby. My biggest achievements include 1st place in the ‘Photographer of the Year’ competition in the years 2008 and 2009, 3rd place in Czech Press Photo 2008 in category ‘Everyday life’ and also the opportunity of being able to work for the Week of Life project as a photo-assessment manager. In the foreseeable future, I would be happy to devote myself to photography in the way that it stays as a hobby that I can enjoy, not as a source of income. I would be more than satisfied if photography served me as a tool for documenting everyday life and exploring foreign countries and their cultures.
Weeks of Zdeněk Dvořák

WoL, projekt pro budoucí generace

Od té doby, co vznikla fotografie, zrodila se i touha zaznamenat jedinečné události týkající se všech oblastí lidského dění. Celý svět má bezpočet jedinečných sbírek zachycujících okamžiky, které zaznamenávají historii pro další generace.

autor:Míla Štáfek
Silly Season, author: Míla Štáfek

Česká republika podobných záležitostí mnoho nemá. Vzpomeňme si na první veřejný projekt pod názvem Poslední kniha století. Projekt zaznamenal 24 hodin dne 10. října roku 2000, v římských číslicích výjimečná kombinace X.X.MM. Projekt na světlo světa přivedl fotograf Adolf Zika, který se inspiroval světoznámým projektem A Day in the Life of America z roku 1986. V obou případech se za pomoci mnoha fotografů zaznamenala témata týkající se naší země v daném časovém úseku. Je to svým způsobem jedinečné, ale zároveň to vyjadřuje dění jediného dne očima a úhly pohledů několika set až tisíc fotografů. Ti většinou zachycují jedinečné momenty a ženou se za co největší senzací, v touze zařadit se mezi ty nejlepší.

A nyní se zde objevilo něco jiného. Projekt, který po vás nechce zachytit výjimečné okamžiky daného dne, ale naopak běžný život jedince, žijícího kdekoliv na světě, a to v časovém úseku sedmi po sobě jdoucích dní. Najednou se nevytváří kronika krátkého časového období s výsledkem v podobě knihy či velké výstavy. Vzniká den co den stále širší a obsáhlejší kronika, kterou je možné sledovat kdekoliv a kdykoliv. Kombinují se kultury, zvyky a pohled na svět. Jistě všichni víme, že se jedná o projekt Week of Life.

Dnešní doba plná sociálních sítí, blogů či různých jiných komunikačních vymožeností vyžaduje, aby stačilo kliknout a vše se na uživatele vysypalo, aniž by musel kromě toho kliku dělat něco jiného. V rámci fotografie je to obdobné. Na miliónech internetových adresách na vás čekají miliardy fotografií z celého světa. Můžete je rozdělit do několika skupin. Těmi hlavními budou fotografie dokonalých portrétů, zvířat a krajin často nalezených na webových fotogaleriích, či zase pravý opak v podobě rodinných narozenin, oslav a dovolených. První skupinu fotografií obdivujete pro jejich krásu a dokonalost a tu druhou zase zavrhujete v případě, pokud na nich nejste právě vy či někdo vám blízký.

autor: Sergei Rogozkin
First week, author: Sergei Rogozkin

Projekt Week of Life je na světě poměrně dlouhou dobu a prochází neustálým vývojem. Když do něj zabrousíte hlouběji, zjistíte, že nejde pouze o fotografie ve výstavní kvalitě. Prolínají se zde nejen možnosti uživatelů ohledně fotografického vybavení, ale i v širokém spektru fotografického vzdělání. Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem. Tohle neuvěřitelně široké spektrum lidí má pro svůj týden stejnou živnou půdu a je pro projekt stejně hodnotnou úrodou. Pokud se podíváme na internetové fotogalerie, zjistíme jasný fakt, že špičkoví fotografové a začátečníci či laikové fotící tou nejlevější technikou, společnou cestu nenacházejí. Kvalita fotografií či jejich technická a kompoziční kvalita se stávají bonusem pro diváka.

„Vedle sebe najdete příspěvky fotografů patřících do světové špičky či týden ztřeštěné mladičké studentky fotící mobilem.“

To však není vše. Kombinace s profesemi či zemí, odkud daný člověk pochází, neuvěřitelně zvyšuje zajímavost samotného projektu. Již teď je jasné, že například grafici mají týdny velmi kvalitní po fotografické stránce, ale jak jsou na tom kuchaři, ženy na mateřské dovolené, elektrikáři či námořníci? Každý přispívá svým vlastním viděním. Někdo má cit pro detail a jeho týden je plný uměleckých fotografií. Druhý autor zase prezentuje svůj život obyčejnou syrovou fotografií z každodenního života.

autor: Xiong Jun
A little girl, author: Xiong Jun

Mnoho lidí se nespokojí s jediným týdnem a fotografují pravidelně, někteří souvisle několik měsíců. Pro mnoho lidí se projekt stal součástí jejich běžných životů. Najednou přicházíme na to, jak můžou naše rodinné fotografie ve formě devíti fotografií denně za daných pravidel zajímat mnoho lidí. Dříve opomíjená rodinná alba na internetu se přeskupí na týden jednoho běžného člověka či jeho rodiny. Pro ty, co fotografují a chtějí pokračovat, jsou bičem popohánějícím je dál reakce dalších lidí, kteří porovnávají kdo, co a jak prožívá, a na dálku poznávají osudy ostatních. V budoucnu se jistě uspořádají oficiální či neoficiální setkání členů WoL. Najednou se potkají na jednom místě s člověkem, kterého uvidí na vlastní oči poprvé, ale přitom ho již velmi dobře znají.

Vše zmíněné a jistě mnoho dalšího jsou pozitiva projektu WoL. Nastává však i jistá zodpovědnost k projektu. Držet se pravidel je samozřejmostí, ale co např. přizpůsobování svého života pro svůj další týden? Jistě si po této větě mnoho z vás řekne, že to není možné. Ruku na srdce, kdo si v danou chvíli, kdy vidí v hledáčku zajímavý moment, neřekl, že toto bude do WoL dobré. Stále v nás často převládá vidění světa v lepším světle a tak dáváme přednost krásnějším fotografiím tak jako na internetových galeriích před hodnotnou výpovědí našeho života.

autor:Eva Mueller
My week, author:Eva Mueller

Najdou se jistě i tací, kteří se snaží přizpůsobit svůj život tomu, aby ty lepší fotografie přišly. U mnoha týdnů najdeme např. silné víkendy a slabší pracovní týden. Jenže ono to tak v životě většinou bývá. O víkendu si užíváme volných chvil a naše činnost je většinou různorodá. V pracovní dny trávíme mnoho hodin v zaměstnání, které je často nefotogenické a nezábavné. Velmi fotogenická bývá dovolená. Jediný týden z dovolené však řekne o daném člověku méně než týden běžného života a když poté přibudou týdny další, získá těch sedm dní z dovolené to správné světlo. Při snaze zkrášlit si svůj život pro fotografii dojde k posunutí projektu do jiných dimenzí, což pro budoucnost nebude takovým přínosem. Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras. Prostě takový, jaký je.“Není důležité ve svých týdnech ukázat ty nejlepší fotografie vašeho života, nýbrž poctivě poodhalit svůj život bez příkras.“Budoucí generace dostanou do rukou velké množství informací o životech lidí různého věku, různých profesí a z různých zemí. Budou moci porovnávat a zkoumat naše obyčejné životy. Je skvělé vidět, jak projekt WoL pohltil mnoho lidí a stal se jejich součástí. Není to však pouhá zábava, ale i rozhodnutí a jistá odpovědnost za to, že jsme se rozhodli přistupovat k zachycení svého života bez předsudků a odpovědně.

Week of Life je víc než zábava na internetu. Chraňme si ho, chraňme si jeho kvalitu, která je i naším vysvědčením.

O autorovi:
Zdeněk DvořákJmenuji se Zdeněk, je mi 30 let, jsem ženatý a mám dvě děti. Narodil jsem se a celý život žiji ve městě Znojmě ( část Přímětice ), které mi velmi přirostlo k srdci. Vystudoval jsem SPŠ potravinářské technologie v Pardubicích v oboru cukrář/ pekař. Během náhradní vojenské služby jsem pracoval v blízkosti lidí s mentálním postižením a to mě přivedlo k dostudování pedagogického minima. Posledních sedm let pracuji jako vychovatel, poslední tři roky na internátě Speciální školy ve Znojmě. K fotografii jsem se dostal jako samouk v roce 1999, kdy jsem poprvé okusil práci s manuální zrcadlovkou mého otce, který byl nadšeným fotoamatérem. Ve fotografii preferuji oblast dokumentu a to především ze sociálního a venkovského prostředí. Fotografie je částečně i mojí obživou. Přes sezónu fotografuji svatby a kulturní akce. Moje práce speciálního pedagoga je však stále na prvním místě a fotografie mým největším hobby. Mezi mé největší fotografické úspěchy patří zisk 1. místa v soutěži Fotograf roku v letech 2008 a 2009, 3. místo v Czech Press Photo 2008 v kategorii každodenní život a taktéž to, že jsem měl tu čest začít pracovat jako obrazový redaktor v projektu Week of Life. Do budoucna bych se rád věnoval fotografii natolik, aby byla stále mojí radostí a nikoliv pouze formou živobytí. Chtěl bych, aby mi fotografie sloužila jako prostředek k zaznamenávání běžného života, poznávání cizích zemí a kultur.
Týdny uživatele Zdeňka Dvořáka

Pomáhejte s námi: Nadace OMDC

„Neříká se mi to lehce, ale byl jsem slepý. Neměl jsem potuchy, kde je Mombasa, natož pak provincie Doldol. Moje podnikání mi ale umožnilo cestovat. Výpravy po celém světě mi pomalu otevíraly oči. V průběhu let se ve mě něco hnulo, změnilo a já mohl jen potichu přihlížet transformaci v člověka, který má zájem, starost, ale hlavně chuť pomáhat. Dnes už vidím věci v jiných souvislostech a hlavně jsem si uvědomil, že ta práce, ty starosti, všechno obětování se pro kousek světa, je vlastně RADOST. Budu rád za jakoukoli pomoc pro krásné a veselé děti v Africe, které si vlastně vůbec neuvědomují, jak je jejich úsměv ironií osudu."

Jiri Pergl, zakladatel One More Day for Children

The bench

My life’s path has led me away from my original profession as a pastry cook in the Institute of Social Care in Brezany, where I fulfilled my mandatory civil service duties. This experience opened my eyes and I came back to work as a tutor even after my civil service had ended. At that time, there were 170 people living in this village chateau. The tutors made a continuous effort to sweeten their lives with all sorts of events and activities. This time, it was a bonfire. On that given day, I arrived for my afternoon shift and without any real reason, I took my DSLR out of the car with only a tele-lens designed for photographing portraits and details. A moment later, I realized that I would need my wide-angle lens as well, so I had to go back to the car to pick it up. On the way back to my car I passed the one hundred year old lime tree under which lay an ordinary bench; a bench where Bohuska used to sit regularly.I don’t know her real name, but no one ever called her any thing else. However, this time, an elderly nun was sitting next to her, one who lived in the local monastery, which is a part of the chateau. She was the one that used to take care of Bohuska in the past, but on that day, they were simply enjoying the autumnal sunshine together. I immediately made use of my tele-lens and took a single picture. An instant later, the nun stood up and left. I continued to the car, took the other lens and returned to the bonfire to take pictures. For the next two years, I kept passing this lime tree but a similar situation never again presented itself. Bohuska kept sitting on the bench regularly, but all alone.

Na lavičce

I am not sure how long the nun sat next to Bohuska with her face hidden in her hands before I came along, but nevertheless my unpreparedness concerning my photo equipment and pure coincidence helped me capture this unique and very emotional moment.

Zdeněk Dvořák

Na lavičce

Životní cesta mě zavedla namísto původního povolání cukráře na náhradní vojenskou službu do Ústavu sociální péče v Břežanech. Tato zkušenost mě nastartovala a já se vrátil jako vychovatel. V té době žilo ve vesnickém zámku 170 obyvatel. Vychovatelé se snažili co nejvíce zpříjemňovat jejich život různými akcemi. Tentokráte to byl táborák. Ten den jsem dorazil na odpolední směnu a ani nevím proč, vzal jsem si z auta jen zrcadlovku s teleobjektivem na focení detailů a portrétů. Jenže bylo potřeba mít u sebe i objektiv širokoúhlý, a tak jsem šel k autu pro zmíněný objektiv.

Šel jsem i kolem staleté lípy, pod kterou je lavička.Na této lavičce pravidelně sedávala Bohuška. Neznám její celé jméno, ale nikdo jí jinak neřekl. Tentokráte tam však s ní seděla i stařičká řádová sestra, která žije v místním klášteře, který je součástí zámku. Kdysi se o Bohušku starala a nyní si společně užívaly podzimního slunce společně. Využil jsem teleobjektivu a pořídil jedinou fotografii. Poté se sestra zvedla a odešla. Já si došel pro druhý objektiv a šel dále fotit akci u táboráku. Chodil jsem kolem této lípy několikrát denně ještě asi dva roky a už nikdy se podobná situace neopakovala. Vždy už tam seděla jen Bohuška samotná.

Na lavičce

Nevím, jak dlouho před mým příchodem tam stařičká řádová sestra seděla se skrytou tváří ve své dlani, ale má nepřipravenost co se fotografické techniky týká a náhoda mi pomohly zachytit tento pro mě velmi silný emoční snímek.

Zdeněk Dvořák

Week of Life Magazín: PRÁVĚ V PRODEJI!

Week of Life MagazinePředstavujeme vám historicky první číslo magazínu Week of Life, které vzniklo hlavně z důvodu šířit myšlenku WoL dál do celého světa různými cestami a směry. Hlavní přínos magazínu tak vidíme ve spojení se společností Zinio.com, která je ve svém oboru tím největším hráčem na světovém trhu. Věříme, že i ti, kteří ještě WoL nepotkali, myšlenka zaujme a že se tak můžeme těšit na životy nových uživatelů z celého světa.

Magazín Week of Life je dostupný pouze v anglické verzi a elektronické podobě. Objednávat ho můžete prostřednictvím stránek Zinio.com.