Emotions

A human being’s entire life is accompanied by emotions. Distress is the first emotion a child expresses when it howls after being born and its first smile is something we strive to dokument in our family albums. We perceive emotions through a form of non-verbal communication. Without saying a word, another person can immediately understand how we feel or what we are going through inside. The same applies to the WoL project, as it is important to catch weeping and laughter, as well as joy or disappointment, since feelings and emotions are such a regular part of our lives. While selecting relevant photographs, we realized that capturing sincere emotions is not an easy task. Many smiles were deliberate for the camera and finding real laughter, as well as genuine tears, was really difficult. While looking through the viewfinder at a person weeping, hardly anybody is strong enough to stand by and not feel the urge to comfort them in any way.

Karel Bína, Web designer, Czech Republic

Barbara Havlíková, Parental leave, Czech Republic

Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic

 

Jiří Křenek, Photographer,Czech Republic

Antonín Blažek,Student, Czech Republic

Karel Bína, Web designer, Czech Republic

Lubomír Budný, Student, Czech Republic

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech Republic

Eva Mueller, Photographer, New York

Daniel Kaifer, Photographer, Czech Republic

Pavlína Prokůpková, Student, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Pavlína Jandová, Parental leave, Czech Republic

Pavel Karas, Photographer, Czech Republic

Michael Agel, Photographer, Germany

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Mira Friedrichová, Photographer, Czech Republic

Nikol Starostová, Photographer, Czech Republic

Petr Benda, Student, Czech Republic

Pavel Jirat, Manager, Kuwait

Lucie Červinková,Student, Czech Republic

Jana Jirušová, Parental leave, Czech Republic

Martin Sole, Technician, Czech Republic

Jan Šída, Teacher, Czech Republic

Annie Drbohlavová, Student, Czech Republic

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech Republic

Toh Gouttenoire, Photographer, Costa Rica

Romek Hanzlík, Musician, Czech Republic

Emílie Mrazíková, Retired, Czech Republic

Fomas, Graphic designer, Czech Republic

Il Em, None, Slovakia

Adolf Zika,Photographer, Czech Republic

kevin v. ton, Graphic designer, Czech Republic

Martina Kaderková, Foundation director, Czech Republic

Roman Dolecek, Unemployed, Czech Republic

Tomas Loewy, Photographer, Florida

Václav Zýval, Policeperson, Czech Republic

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Lubomír Budný, Student, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson,Slovakia

Jan Novotný, Engineer, Czech Republic

Lenka Pužmanová, Graphic designer, Czech Republic

Daniel Kaifer, Photographer, Czech Republic

Juraj Sucharda, Businessperson, Slovakia

Ivka Váchová, Parental leave, Czech Republic

Stanislava Ziková, Manager, Czech Republic

Gabrielle Guedj, Manager, United Kingdom

Zdeněk Dvořák, Special education needs teacher, Czech Republic

Romek Hanzlík, Musician, Czech Republic

Pavlína Jandová, Parental leave, Czech Republic

Emoce

Emoce provází člověka po celý život. Pláč je to první, čím nám dá dítě najevo, že právě přišlo na svět a jeho první úsměv se snažíme na věky zachytit do rodinného alba. Emoce vnímáme jako jeden ze způsobů nonverbální komunikace. Nemusíme říci jediné slovo a ten druhý pozná, co právě prožíváme. I v projektu WoL je důležité zachytit smích či pláč, radost nebo zklamání, jelikož jsou součástí našich životů. Při výběru fotografií však bylo znát, že zachytit ty pravé a upřímné emoce není zrovna nic jednoduchého. Najdete mnoho snímků, na kterých je úsměv určený fotoaparátu, ale věřte, že ten upřímný se hledal velice těžko a stejně tak tomu bylo i s pláčem. Jen málokdo z nás se vydrží dívat skrze hledáček na člověka, kterému tečou slzy z očí, aniž by neměl nutkání ho jít utěšit. Porovnejte tedy chvíle štěstí i neštěstí, které se vám podařilo během dokumentování vašich životů zachytit.


Karel Bína, Web designer, Česká republika


Barbara Havlíková, Mateřská dovolená, Česká republika


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Jiří Křenek, Fotograf, Česká republika


Antonín Blažek, Student, Česká republika


Karel Bína, Web designer, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Eva Mueller, Fotograf, New York


Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika


Pavlína Prokůpková, Student, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika


Pavel Karas, Fotograf, Česká republika


Michael Agel, Fotograf, Německo


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Mira Friedrichová, Fotograf, Česká republika


Nikol Starostová, Fotograf, Česká republika


Petr Benda, Student, Česká republika


Pavel Jirat, Manažer, Kuvajt


Lucie Červinková ,Student, Česká republika


Jana Jirušová, Mateřská dovolená, Česká republika


Martin Sole, Technik, Česká republika


Jan Šída, Učitel, Česká republika


Annie Drbohlavová, Student, Česká republika


Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika


Toh Gouttenoire, Fotograf, Kostarika


Romek Hanzlík, Hudebník, Česká republika


Emílie Mrazíková, Důchodce, Česká republika


Fomas, Grafik, Česká republika


Il Em, Žádná, Slovensko


Adolf Zika, Fotograf, Česká republika


kevin v. ton, Grafik, Česká republika


Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika


Roman Dolecek, Nezaměstnaný, Česká republika


Tomas Loewy, Fotograf, Florida


Václav Zýval, Policista, Česká republika


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Lubomír Budný, Student, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Jan Novotný, Inženýr, Česká republika


Lenka Pužmanová, Grafik, Česká republika


Daniel Kaifer, Fotograf, Česká republika


Juraj Sucharda, Obchodník, Slovensko


Ivka Váchová, Mateřská dovolená, Česká republika


Stanislava Ziková, Manažer, Česká republika


Gabrielle Guedj, Manažer, Spojené království


Zdeněk Dvořák, Speciální pedagog, Česká republika


Romek Hanzlík, Hudebník, Česká republika


Pavlína Jandová, Mateřská dovolená, Česká republika

Functionality: Favorite Weeks

We have prepared a new function for you that will ease your orientation, focusing on weeks that have caught your attention or ones you would like to come back to. We understand that the continuous increase of the number of weeks makes it harder for you to find what you need and we hope that you will be pleased with the option to add the weeks you like to a special section called Favorite weeks.

How? It’s very simple.

With every week that you are currently viewing there are 5 buttons, each with a different function. At the very top you can find the Add to Favorites button (symbol of a heart).

Oblibene tydny

When you select it, the currently opened week is added to the list of your favorite weeks, located in the section ‘My Weeks’ and placed under the list of your personal photographed weeks.

Oblibene tydny

Individual weeks are sorted based on the date when they were added and can be deleted at any time, as well as shared on Facebook.

Have a nice day, Week of Life team

Nová funkcionalita na WoL: Oblíbené týdny

Připravili jsme si pro vás novou funkcionalitu, která vám usnadní lepší orientaci v týdnech, které vás něčím zaujali a ke kterým byste se rádi vraceli. Uvědomujeme si, že jejich dohledávání v neustále se zvětšujícím počtu týdnů nepatří k tomu nejsnadnějšímu, a proto vás jistě potěší možnost přidávat si týdny, které se vám líbí, do speciální sekce nazvané Oblíbené týdny.

Jak na to? Jednoduše.

U každého týdne, který si právě prohlížíte, je vpravo 5 tlačítek, které plní určitou funkci. Na nejvyšším místě naleznete tlačítko Přidat do oblíbených (symbol červené srdce).

Oblibene tydny

Pokud na něj kliknete, daný týden se přiřadí do seznamu vašich oblíbených týdnů, který je umístěný v sekce Mé týdny a nachází se pod seznam vašich vlastních nafocených týdnů.

Oblibene tydny

Jednotlivé týdny se řadí dle data a času přidání, je možné je libovolně mazat a také sdílet na Facebooku.

Hezký den vám přeje tým Week of Life

Na cestě za výtvarnem s Janem Nožičkou

Jan Nožička, Fotograf, Česká republika

Jan Nožička je bezpochyby nadějným talentem ve vodách české fotografie. Zároveň však můžeme říct, že je i velmi cenným přínosem projektu Week of Life, ve kterém dává prostor své kreativitě a výtvarnu a přitom se dokáže držet při zemi natolik, aby jeho týdny měly hlavu a patu a neodchylovaly se od toho nejdůležitějšího – dokumentárního žánru. Jan Nožička je jedním z těch, kteří skvěle pochopili formu i obsah projektu a dokázali je obě umně skloubit. Na takovéto osobnosti se čeká dlouho a právem jim náleží místo v sekci nejvyšší, v Mistrech Week of Life.

Spolu s rozrůstajícím se projektem WoL přibývá i počet jeho mistrů. Vy z jejich řad maličko vybočujete, jelikož jste ze všech výrazně nejmladší. Vaše týdny jsou neuvěřitelně kreativní a kvalitní. Můžete trochu blíže popsat, jaká byla Vaše dosavadní cesta k fotografii?

K fotografování jsem se dostal v roce 2005, kdy jsem k Vánocům dostal od rodičů malého kapesního Nikona. Ale nějaké bližší „ohmatání“ tohoto krásného oboru přišlo díky mému strejdovi, který mě zasvětil do základů fotografování, za to jsem mu velmi vděčný. K úplnému pohlcení tímto krásným oborem došlo v roce 2007, kdy jsem si pořídil první digitální zrcadlovku. Další krok bylo objevení krásy temné komory a analogové fotografie, na analog fotografií spíš okrajově, ale je to krásné vzít jednou za čas Flexaretu a něco si „cvaknout“.

V rubrice povolání máte uvedeno fotograf. Z Vašich týdnů lze poznat, že fotografii studujete. Přibližte nám Vaše studium (škola, kolikátý ročník atd.).

Fotografii studuji druhým rokem, jde o učňovský obor – fotograf v Hradci Králové. Je to moje druhá škola, ta první nebyla to pravé ořechové a tu jsem opustil. Určitě budu usilovat o to, abych se dál vzdělával v oboru fotografie.

Mnoho hobby fotografů má sen živit se fotografií. Vy asi jdete přímou cestou. Nebo se pletu a Vaší obživou bude jiný obor a fotografie se stane Vaším obrovským koníčkem?

Mě se vlastně plní sen, já postupně propojuji svůj koníček ve své, doufám, budoucí povolání, které bych ale rád udržel spíš na umělecké úrovni. Nemám moc rád tu klasickou „řemeslnou“ fotografií.

Chcete tedy jít za svým snem. Jste mladý a jistě se budete chtít osamostatnit. Několik let byla fotografická činnost vázaná, nyní je volná, takže si každý může založit legální fotografickou činnost aniž by fotografii rozuměl. Jak vnímáte dnešní digitální dobu pro mladé začínající fotografy?

Osobně si myslím, že je to těžší a bude do budoucna ještě těžší se prosadit. Přijít s něčím novým je v dnešní době hodně složité a asi to bude paradoxně tím, jak máme snadné prostředky na zachycení a úpravu fotografie. Jsem rád, že má spousta lidí chuť fotografovat. To, že si dnes může svou fotografickou živnost založit každý, aniž, jak říkáte, by tomu rozuměl, mi nepřijde úplně šťastné. Neříkám, že by měl každý studovat spousty škol, ale alespoň nějaké základní vzdělání by v tomto oboru mít měl.

Studujete fotografii a kromě studentů, kteří mají klasickou fotografii v osnovách, se do fotokomory příliš mladých nehrne. Je sice jedno, jakou technologií fotíte, ale ne jak fotíte. Každá z technologií má svá pro a proti. Jak tyto dvě technologie vzniku fotografie vnímáte?

Porovnávat tyto technologie nemá vůbec smysl. Každá z nich má to své krásné. Pro mě je moc krásná ta černobílá-analogová fotografie, bohužel je to časově i finančně náročnější. Fotografie z analogu jsou prostě jiné. Digitální fotografie je prostředek, bez kterého bych se asi dnes neobešel. V ní nacházím to, co potřebuji.

Teď k tomu, co nás zde spojuje. Projekt Week of Life Vás dle počtu Vašich týdnů oslovil. Jak jej vnímáte?

Vnímám to po dlouhé době jako velmi kvalitní a zajímavý projekt. Líbí se mi, jak může člověk pozorovat různé životy, kultury, lidi a podobně, a hlavně způsob zaznamenávání. Week of Life byla pro mě velká výzva. Zachytit první týden není problém, ale každý další týden je těžší a těžší. Přínos v tomto směru je dobrý, procvičování kompozice, hledání něčeho atraktivního. Najednou zjistíte, jak je vlastně váš domov fotogenický.

Jedním ze smyslů WoL je sledovat na jednom místě pomocí fotografií životy ostatních po celé planetě. Již nyní je možné pomocí týdnů navštívit desítky kultur. Která země je Vámi vysněná a kam byste se rád podíval s fotoaparátem?

Nemám tak ani moc vysněnou zemi, ale mezi ty země, kde bych se rád prošel s fotoaparátem, patří Irsko, Nový Zéland, na druhé straně mám moc rád industriální krajiny, takže třeba Ukrajina. I když doma je doma.

Poslední otázka se bude opět týkat tématu fotografie. Téměř každý se inspiruje buď přímo některým autorem nebo např. oblíbenou internetovou galerií. Máte nějaké? Všiml jsem si také, že se účastníte soutěže Fotograf roku. V juniorské kategorii jste v průběžném pořadí na 4. místě (ve 4. kole z 10 témat). Vnímáte fotosoutěže jako přínos naučit se něčemu novému?

Mojí personou a inspirací ve fotografii je Josef Sudek, jeho fotografie jsou takové, že se to nedá ani popsat pár větami. Dále bych mezi mé oblíbené autory zařadil Jindřicha Štreita, Eugena Wiškovského, Tarase Kuzčynského a Jana Šibíka. Další inspiraci hledám ve svém okolí, rodině, mezi některými spolužáky a kolegy fotografy. Oblíbenou internetovou galerii nemám. Přínos ve fotografických soutěžích vidím asi v tom, že slyšíte názor nebo kritiku na své fotografie, můžete si tedy říct jo, ten dotyčný má pravdu, na tomhle by se dalo něco zlepšit nebo udělat jinak, netradičněji.

Týdny Jana Nožičky

Along the path to artistic vision with Jan Nožička

Jan Nožička, Photographer, Czech Republic

Jan Nožička is without a doubt a promising talent in the pool of Czech photography. At the same time, he has been of great value to the Week of Life project, exploiting the most out of his creativity and artistic vision, while staying modest and realistic. As a result, his weeks have a meaning and do not deviate from the most important aspect – the documentary genre. Jan Nožička is one of the members who entirely understood the concept and idea of the project and achieved to combine the two in a coherent artistic manner. It takes some time to discover such valuable personas, which are then deservedly acknowledged in the most important of sections, the Week of life Masters.

With the expansion of the WoL project, the number of Masters is increasing. So far, you can be considered as slightly exempt from the group, since you are by far the youngest of them all. Your weeks are incredibly creative and of high-quality. Could you specify your path to photography up to now more closely?

I found my way to photography in 2005 when I received a compact Nikon from my parents for Christmas. However, the real ‘grasp’ of this beautiful artistic field came thanks to my uncle, who taught me the basics of photography and I am very grateful for that. I was fully absorbed by this form of art in the year 2007, when I purchased my first SLR. The next steps included discovering a darkroom and analog photography, with the latter only in basic terms. Still, it is nice to grab a Flexaret camera from time to time and ‘snap’ a few pictures.

You have selected ‘photographer’ in the field asking for occupation. It is evident from your weeks that you study photography. Could you elaborate regarding your studies? (School, what year etc.).

I’m in my second year studying photography, specifically a photographer apprenticeship in the city of Hradec Králové. This is the second school I’ve attended, since the first one was not the right choice for me and I decided not to further my studies there. I will definitely aspire to continue my studies in the field of photography in the future.

Many Hobby photographers hope to earn a living with photography. You seem to aim for that directly. Or am I mistaken, and you plan to pursue a different field and commit to photography only as your huge hobby?

I am actually living my dream at the moment and if all goes well, I will slowly transfer from a hobby to my future occupation. However, I would like to stick to the artistic side; I’m not much of a fan of general photography as a profession.

So you want to chase your dream. You are young and will surely want to be independent in the near future. For several years, photography was a constrained activity. This is no longer the case and basically anybody can engage in legal photographic activity without proper understanding of the field. How do you perceive today’s digital era for young starting photographers?

Personally, I think it is harder and will be in the near future to establish one self as a recognized photographer. It isn’t easy to offer something completely new to the market and ironically, it is due to such availability of technology and resources needed for capturing and editing photography. I am glad that so many people share the desire to photograph though. However, the fact that anyone can start his or her own photography business, without having to understand it as you say, seems like a poor legal decision. I am not saying that everyone should graduate from photography to be eligible, but they should at least have basic knowledge of the field.

As a student of photography, you surely notice that apart from the students that have classical photography in their syllabi, not many young people find their way to a darkroom. It matters how you take a picture, not with what technology. Both technologies have their pros and cons. How do you feel about the two types of technology regarding the creation of photographs?

There is no sense in comparing the two. Each has its own beauty. Personally, I regard black and white analog photography as the most fascinating, but at the same time it is very time-consuming and demanding financially. Analog photographs are simply different. Digital photography, on the other hand, is a tool I wouldn’t be able to live without today. It serves me in every possible way.

Let us now turn attention to what actually connects us. Based on the number of your weeks, it seems the Week of Life project caught your attention. How do you perceive it?

After a long time, I see it as a quality and interesting project. I like the fact that you can monitor different lives, cultures, people and so on, but mainly, the fashion in which Week of Life is documented has placed a great challenge in front of me. Capturing your first week isn’t a problem, but every following week is harder and harder. The contribution in this sense is amazing; you practice the arrangement and technique and search for new attractive sights and objects. Suddenly you realize how your own home acts as a perfect target for the camera.

One of the aims of the WoL project is to serve as the means for people to be able to observe lives of others around the planet, no matter where they are, with the help of photography. Already today it is possible to visit tens of different cultures through various added weeks. What land/country do you fantasize about and where would like to go with a camera in your hand?

I don’t have a place I fantasize about per se, but there are countries I would like to visit with my camera, such as Ireland, New Zealand and as I like industrial regions, Ukraine for instance. Although home is simply home.

The last question will once again refer to the subject of photography. Everybody finds inspiration either in a specific author or through some kind of a favorite internet gallery. What about you? I have also noticed that you are one of the participants in the Photographer of the Year competition. In the junior category, you are 2nd at the moment (5th round of themes out of 10). Do you see photographic competitions as something that can be of benefit to you and through which you can learn something new?

In photography, Josef Sudek is my inspiration. His photographs are so extraordinary that they can’t be described in a few sentences. Others who have inspired me are Jindřich Štreit, Eugen Wiškovský, Taras Kuzčynský and Jan Šibík. I gain further inspiration from my surroundings, my family, some of my classmates and my colleague photographers. Regarding an internet gallery, I don’t specifically like one over the other. And concerning the competitions, I guess the main benefit would be that others can view your photographs, have remarks and criticize them. As a result, I use this feedback, if it is helpful of course, to think about my style and technique and try to alter it in the future, so that it becomes better and perhaps more non-traditional.

Weeks of Jan Nožička

Children of Zvolen

When my longtime friend and founder of WoL Adolf Zika addressed me with a question, whether I could pick a photograph from my archive and share it in form of the section ‘Stories behind pictures,’ I immediately thought of Romany kids from the city of Zvolen. This photograph evokes several ‘stories’ in me and I’d like to share them all.

Story number one – origin of the photograph. While walking around the city of Zvolen with my friend, photographer Jiří Lux, we ran into a group of Romany kids at the end of the street full of brick houses, located between a chipboard factory and a locomotive repair factory. Once they spotted us with our SLRs strapped around our necks, they immediately started to beseech us with requests ‘Hey grandpa, take a picture of us’. I didn’t hesitate for one second. Jiří, who noticed my eagerness to document these kids, walked over to one of the houses and protected my back in the way that he started chatting to the tenants, who were clearly the parents of the children. I kept to my task, but with one eye I observed how Jiří was doing. He seemed quite successful (he even managed to take a picture of me photographing the kids), only until a moment when the parents noticed that their children were being documented. Children were immediately called in with the phrase: ‘Stop posing, no more photographs!’, and the girl (on the far right of the photograph) that was initially most active when begging to be documented, suddenly changed her mind and ordered the other kids to stop posing at once. The children obeyed without any protest and before an elderly lady finished shouting the words ‘We don’t want any photography here’, they disappeared. We instantly felt the urge to disappear as well and left them with the words ‘The kids wanted us to take pictures of them’. The whole ‘photo shoot’ lasted about 2 minutes and I managed to make exactly 30 images.

Odraz

Story number two – Approach to photography. Some time after I looked at this photo and realized how my attitude towards photography had changed thanks to the gradual shift to digital technology. In the times of celluloid films, it was unimaginable to produce 30 images in just 2 minutes. This goes hand in hand with times when I cooperated with Adolf Zika on his project ‘The Last Book of the Century’. On the day dated 10.10.2000, I depicted one day of life of the Czech Republic along with 130 other photographers. I received 20 celluloid films for 24 hours worth of photographing. When I handed in THREE!!! films to Adolf a week later, saying that it was all I used, I wasn’t really seen as the most trustworthy person in the world. In spite of that, we did choose 5 photographs for the Last book of the century. At that time, I was positive I had something on the three 36 shell films (108 images altogether) and I was quite self confident about it. Today, with an SLR around my neck or rather a viewfinder against my eye, I’m never sure if I can find the proper image within the 108 used image slots.

Story number three – Utilization of the photograph. Since 31.1.2006, I pursue the field of photography and present my results in form of a photographic diary on the internet. On the way back from the block where we met the Zvolen kids, I knew right then that I had a perfect photo for my diary. Once I got home, the photograph was portrayed on the internet and safely placed into my archive. About a week later, my friend who acted as our tour guide in Zvolen contacted me. She asked if it would be a problem for a non-profit organization called Návrat (The return), which advocates for the return of orphan children to families, to use (for illustrative purposes) the photograph in its magazine. I joyfully accepted and was glad the photograph would not only be a part of my internet diary, even if it did not have power to actually help such children. And two years after the photograph was taken, here it is on WoL in section ‘Stories behind pictures’ with yet another purpose.

Radek Štumpauer

Nový člen redakce WoL: Zdeněk Dvořák

Dnešním dnem se Zdeněk Dvořák stává obrazovým vedoucím projektu WoL.

Hned od prvního okamžiku, co Zdeněk Dvořák nafotil svůj první týden života, nám bylo jasné, že se do projektu zapojil fotograf par excellence. K naší velké radosti se pro něho stal projekt Week of Life srdcovou záležitostí a nyní se již pravidelně můžeme těšit na jeho nové týdny, které začas budou tvořit celý jeden rok jeho života.

Jeho fotografické umění a odhodlání dokumentovat svůj život nás natolik nadchli, že jsme se rozhodli zapojit pana Dvořáka do samotného vytváření projektu a od dnešního dne Vám ho představujeme nejenom jako jednoho z členů WoL, ale také jako obrazového vedoucího projektu.

A co o své účasti v projektu říká sám pan Dvořák?

„Do projektu jsem se zapojil s chutí. Dokumentovat život lidí je mé nejoblíbenější téma, takže jsem jej s radostí přijal a zapojil se do něj. Na většině webových galerií dostávají prostor jednotlivé fotografie. Nemůžete poslat najednou to co se událo a každá fotografie je samostatný prvek. Na WEEK OF LIFE fotografujete celý týden život a poté tento celek ukážete světu. Toto mě nadchlo a naplňuje moje představy o mé fotografické tvorbě. Nafotografovat svůj rok života mě napadlo na začátku ledna. Proč jsem se pustil do tak časově náročného projektu? Tak na to se občas ptám sám sebe 🙂 Důvodů je mnoho. Vyzkoušet něco, co mě může posunout v mé tvorbě. Překonat náročnost časovou, naučit se vidět to obyčejné, ale hlavně to, že se během dokumentování narodí naše druhé dítě a já mu dám do života dar ve formě fotografií. Bude se moci podívat téměř na celou dobu, kdy rostlo v mámině bříšku.”

Na spolupráci s panem Dvořákem se velice těšíme a přejeme vám hezký den.

Váš tým WoL

 

New member of WoL team: Zdeněk Dvořák

As of this day, we present you Mr. Zdeněk Dvořák as a Photo Assessment Manager of the project WoL who will take care of its visual aspect.

The moment we have received his first week, we knew we were dealing with a master of photography. To our utmost happiness, Zdeněk Dvořák developed an emotional bond with the Week of Life project and we can now regularly look forward to his new exciting weeks, soon to make up a whole year of his life.

His photographic artistry and dedication to documenting his own life has inspired us in such a way that we have decided to involve Mr. Dvořák in the development process of the project. As of this day, we present him not only as one of the members of WoL, but also as a Photo Assessment Manager of the project who will take care of its visual aspect.

What does Mr. Dvořák have to say about his involvement in the project?

”I have joined the project with great desire. Documenting lives of people is my favorite theme so I have not hesitated for one moment when asked to join. Most internet galleries grant space to only individual photographs. Each has its own story and you can’t send a series of photographs to depict a certain event. Within the scope of Week of Life, you photograph life in the time span of one week and then show it to the world as a complex unit. This has inspired me in large and fulfilled my ideals about photography ever since. The idea to document a whole year of my life came to mind in the beginning of January. Why have I established my self under such a time-consuming project? I too ask my self that from time to time 🙂 There are several reasons. Firstly, I want to try something that can further develop my photographic potential. Next, I feel the need to overcome the fact that life is consumed by time and learn to see the ordinary. But most importantly, as our second child will be born while documenting a year of my life, I have the opportunity to give my baby a beautiful gift in form of a ‘few’ photographs. He or she will be able to see the time spent growing in the belly of a proud mother.”

We are looking forward to our future cooperation with Mr. Dvořák and wish you a pleasant day.

Your WoL team.

 

Děti ze Zvolena

Když mě oslovil můj dlouholetý kamarád a zakladatel WoL Adolf Zika, abych vybral z mého archivu fotografii do „Příběhu fotografií“, bez váhání jsem volil skupinku romských dětí ze Zvolena. Tato fotografie ve mně vyvolává několik „příběhů fotografie“, o které se s vámi podělím.

Příběh první – vznik fotografie. Při procházce Zvolenem jsme s mým kamarádem fotografem Jirkou Luxem narazili na konci ulice cihlových domů, mezi továrnou na opravu lokomotiv a továrnou na výrobu dřevotřísky, na skupinku romských dětí. Při pohledu na nás, kteří jsme byli obtěžkáni digitálními zrcadlovkami, začali děti žadonit „Ujko, vyfoť nás.“ Já bez váhání začal děti fotit. Jirka, který viděl, jak jsem se na focení vrhl, šel k domu a kryl mi záda tím, že začal rozprávět s nájemníky a zřejmě i rodiči dětí. Já se věnoval focení dětí a koutkem oka jsem sledoval, jak si Jirka vede. Vedl si celkem slušně (dokonce stihl udělat několik fotografií, jak fotím děti) až do doby, než si rodiče všimli, že jsou jejich děti foceny. V tu chvíli byly děti okřiknuty „Co se tam fotíte, nechte toho!“ a holčina (na fotce zcela vpravo), která o focení nejvíce prosila, rázem změnila svůj názor a ostatním dětem fotografování rázně zakázala. Děti ji bez jakéhokoli odporu poslechly a za křiku jedné postarší dámy „My nechceme žádný focení!“ neuvěřitelně rychle zmizely. Stejnou potřebu zmizet jsme rázem pocítili i my a se slovy „Děti chtěli vyfotit.“ jsme se rozloučili a vydali se na cestu zpět. Celé focení trvalo pouhé dvě minuty a já udělal přesně 30 snímků.

Odraz

Příběh druhý – přístup k fotografování. S odstupem času jsem si nad touto fotografií uvědomil, jak se změnil můj přístup k fotografování díky přechodu na digitální techniku. V dobách, když jsem pro svou amatérskou tvorbu používal kinofilm, bylo nepředstavitelné, abych během dvou minut udělal 30 snímků. Jasně si to uvědomuji na příkladě, když jsem spolupracoval na projektu Adolfa Ziky „Poslední kniha století.“ Dne 10.10.2000 jsem asi se 130 fotografy fotil jeden den života České republiky. Na 24 hodin focení jsem nafasoval dvacet 36. snímkových kinofilmů. Když jsem o týden později předával Adolfovi TŘI!!! nafocené filmy s tím, že jsem toho víc nevyfotil, nevzbuzoval jsem mnoho důvěry. Přesto jsme do Poslední knihy století vybrali pět fotografií. Tehdy jsem měl pocit, že na třech filmech o 36 snímcích (celkem 108) něco mám a snad jsem i měl. Dnes, když mám na krku, tedy na oku, digitál a udělám 108 snímků, si nejsem jist, že tam ty správné snímky najdu.

Příběh třetí – co s fotografií. Od 31.1.2006 fotografuji a zároveň prezentuji na internetu svůj fotografický deník. Když jsme opouštěli skupinku dětí, tak mi bylo jasné, že mám ve foťáku fotku do deníku. Po příjezdu domů fotka putovala na internet a do archívu. Asi za týden se mi ozvala kamarádka, která nás Zvolenem provázela. Prý jestli by mi nevadilo, kdyby nezisková organizace Návrat, která prosazuje a podporuje návrat opuštěných dětí z dětských domovů do rodin, fotografii (ilustrativně) použila do svého časopisu. Souhlasil jsem s radostí, že fotka nebude zveřejněná pouze na mém webu, přestože asi žádnému dítěti nepomohla. A po dvou letech od svého vzniku fotografie našla další uplatnění a to tady, na WoL, v „Příbězích fotografií“.

Radek Štumpauer