Fotografování krajiny – Město 2

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Fotografování krajiny – Město 2

Použití funkce Panorama

Když na výletě narazíte na panoráma širé krajiny nebo nádherné scenérie z městského prostředí, chcete pořídit snímek, který uchová tento dojem rozlehlosti. Ale většinou se tento dojem ztratí, protože dokážete zachytit jen část scény, přestože je transfokátor nastaven na maximálně širokoúhlý záběr (W). Objekty se navíc zdají příliš malé. V takových případech zkuste použít funkci panorama.

V menu fotoaparátu vyberte režim [PANORAMA]. Vyfotografujte jeden snímek, pohněte fotoaparátem pro pořízení dalšího snímku a opakujte, kolikrát je třeba. Později spojte snímky v počítači pomocí dodávaného programu OLYMPUS Master. Program rozpozná snímky pořízené v režimu Panorama, ze kterých můžete vytvořit jeden panoramatický snímek. Když nastavíte fotoaparát do režimu [PANORAMA], objeví se na displeji modré rámečky. Pohněte fotoaparátem tak, aby se části prvního a druhého snímku v modrém rámečku překrývaly.

Snímky spojíte do jednoho panoramatického snímku v programu OLYMPUS Master

Další příklady panoramatických snímků:

Co je dobré vědět

  • Funkci Panorama můžete využít pouze při používání karet xD-Picture. Po pořízení všech snímků panorámatu spojte pomocí počítače jednotlivé snímky do jednoho panoramatického snímku. Z dodaného CD-ROM nejprve nainstalujte software pro správu fotografií OLYMPUS Master.
  • Program automaticky rozpozná překrývající se části snímků, ale lepších výsledků dosáhnete, když při fotografování jednotlivých snímků panorámatu budete otáčet fotoaparátem připevněným na stativu.

Remote places – Costa Rica

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Gouttenoire Toh, Photographer, Costa Rica

Costa Rica, Pura Vida. This phrase (often used when greeting someone in Costa Rica), translated into pure life or an expression of utter well-being, immediately makes a strong statement about this ‘rich coast’ country. The happiness index, which identifies the level of satisfaction of residents living in a given country, ranks Costa Rica amongst the top countries in the world, portraying it as a so-called wonderland and one of the happiest places to live on earth. We had the chance to find out what life really is about in Costa Rica while interviewing Toh Gouttenoire, a French photographer who settled in this country and started a family a few years back. Why and how Costa Rica influenced him the way it did is only a small part of the following interview.

First of all, could you tell us something about yourself and your relationship to Costa Rica? Do you come from Costa Rica or did you move there? Your name suggests that you are not Spanish.

As you correctly guess, I’m not a native Costa Rican – Neither am I from Latin America; I was born in France. I first heard of Costa Rica a little more than ten years ago; the brother of a friend was living in a small beach town in this country. After my cinematographic studies, I wanted to travel and I headed there in 2000. I then traveled through Nicaragua, El Salvador, Honduras, and stopped a few months in Guatemala. From there I rushed to chiapas in order to shoot the Marcha Zapatista (known as „el Sub“ comandante Marcos). I urgently had to get back to France, where I stayed a few months before getting bored of Europe again. I flew back to Guatemala with my current wife and opened a restaurant on the south pacific cost, close to El Salvador. Three years later we bought a van and headed south without any goals, just traveling. After something like six months on the road (through the same country) we entered Costa Rica. I fell in love with Tamarindo bay and the local and expat community. We’ve been living there since.

Costa Rica is said to be the place with the happiest people in the world. What do you think about this? Do you agree with it?

Well, that’s a difficult thing to measure. But, I will say that the people look happier than what I know of Europe and the States, and as for me, just saying that this is the country I choose to live in, build my house and mainly to have my daughter born in (she now has both nationalities) says everything.

You state that you’re a photographer. Is it difficult to earn a living as a photographer in such a country?

I’m not sure it is easy in any country of the world to earn a living as a photographer and I have no vantage point from which to compare the difficulties. But what I can say is that the recent crisis made things more difficult, I was shooting a lot of architecture and real estate photography; that part of my revenue went very low in 2009. I had to re-market my services and the property management took a big part of that loss; making me contract for house shooting. Wedding photography also suffered from that crisis because most of my customers are from the US and Canada coming down to Costa Rica for a tropical wedding. The press (magazine and newspaper) had tough times, too, with the loss of advertising, I saw a few publications that totally disappeared last year.
Anyway this year looks better… So I can earn a living from my photography and add videography, but as everywhere I guess it’s stressful and you never know if you’ll have a contract in the next months. But I won’t complain, it’s one of the best jobs in the world, honestly.

One thing is for sure: you have good light at your disposal during work, as the sun is the best source of light for photographers. How does the climate in Costa Rica suit your needs?

For sure the light here can be really good, but I’ll define it more like powerfully—strong and moving really quickly. Basically we have two seasons, rainy (people in tourism call it the „Green season“) and dry, I have to be precise and state that I’m talking about the pacific coast where I’m living and mainly working. The Caribbean has a different climate. So the green season has a lot of clouds, mist, and rain with a violent sun behind, so we have a beautiful diffuse light, slightly colored at the end of the afternoon; or those clouds can give the opposite effect with some really dramatic storm light with a direct sun passing black clouds, giving intense contrast. The summer (dry season) is a constant blue sky with a punishing hard sun half of the day, but beautiful mornings and sunsets. The main inconvenience is that all year long the sun is setting from 5:15 to 6:15, and lowering in the sky really quickly. The perfect Blue hour (perfect for a real estate shot) just stays for 10 to 15 minutes, so you have to be ready. I sometime miss those long European evenings that have twilight for 2 hours.

Since the European Union was established, there have been increasingly more debates on politics in Europe. The situation is similar in the United States. What is the situation in a place such as Costa Rica? Is anyone preoccupied with politics at all?

Well, Costa Rica just passed through a presidential election campaign, and they elected their first female president, so there was a lot of talk about national politics, but honestly as a non-voting resident, I just stayed on the surface of the talks; I’m more interested in local activism.

Where did you learn about the Week of Life project and what do you think about it?

I learned about it through a post on reddit.com, I browsed the website and quickly found the concept really interesting. Not long after that I registered and made my first week.
It is, as a viewer, a great way to travel through time and space; giving me the possibility to spend one week in the life of a Tcheque photographer, a Chinese student or a designer in Samoa. From my computer screen in Costa Rica I have all these people sharing their life, their everyday life, in a beautiful way. I love it.

As a photographer or participant to the project, it gave me a subject to concentrate on for a full week, to express one day in nine images, a morning in three photos. that’s an interesting challenge, it is also, as a human being, a good way to reflect on what my life is, what am I doing with it, how am I spending my days… my time… my life.

What would you say about awareness in your country – newspapers, magazines and information in general? What do the media focus on?

Costa Rica is a small country, so the local magazines offer a rather small output. One magazine is quite interesting, there is also, in my opinion, one interesting newspaper, doing a good job on national news, la Nacion (www.nacion.com). Sadly a lot of people here are buying cheap (in every way) tabloids full of sensational stories, graphic photographs and almost naked „models“. I get most of my news on the internet.

What would you say about Costa Rica to attract the attention of people who would like to visit this country and know nothing about it?

The classic thing would be to say that the country constitutionally abolished its army permanently in 1949, it has had 60 years of uninterrupted democracy. Maybe more important to people wanting to visit the country—Costa Rica is ranked 3rd in the world, and 1st among the Americas, in terms of the 2010 Environmental Performance Index, it plans to be the first carbon neutral country by 2021, and According to the New Economics Foundation, Costa Rica ranks first in the Happy Planet Index. It is the „greenest“ country in the world. That says a lot about it. Another important stat is that while the country has only about 0.25% of the world’s landmass, it contains 5% of the world’s biodiversity. Around 25% of the country’s land area is in protected national parks and protected areas, the largest percentage of protected areas in the world. Everything is not perfect here of course, but it is the best I have found around the world.

Weeks of Gouttenoire Toh

Místa vzdálená – Kostarika

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Costa Rica, Pura Vida. Již toto spojení (na Kostarice hojně používané i jako pozdrav), které v překladu znamená jak ryzí život tak i například vyjádření naprosté pohody, o zemi “bohatého pobřeží” mnoho vypovídá. I její nedávná umístění na prvních příčkách indexů, které zjišťují, jak moc jsou lidé ve své zemi šťastní, zní jako pohádka. O tom, jaké to je doopravdy žít na Kostarice, jsme měli možnost si popovídat s Tohem Gouttenoire, francouzským fotografem, který se v této zemi před několika lety usadil a založil rodinu. Nejen o tom, proč a čím si ho Kostarika podmanila, je následující rozhovor.

Mohl byste nám na začátek říct něco o sobě a svém vztahu ke Kostarice? Jste původem z Kostariky nebo jste se tam přestěhoval? Už z Vašeho jména je možné poznat, že zřejmě nejste původem Španěl.

Jak správně odhadujete, nejsem rodilý Kostaričan… Nepocházím ani z Latinské Ameriky, narodil jsem se ve Francii. O Kostarice jsem poprvé slyšel asi tak před 10 lety, když kamarádův bratr odlétal na jednu z tamějších plážiček. Poté, co jsem ukončil filmová studia, rozhodl jsem se cestovat a v roce 2000 jsem zamířil na Kostariku. Poté jsem se vydal do Nikaragui, El Salvádoru, Hondurasu a na pár měsíců jsem se usadil v Guatemale, odkud jsem pak spěchal do státu Chiapas, abych nafotil zapatistický pochod (vedený zástupcem velitele Marcose). Musel jsem se pak rychle vrátit do Francie, kde jsem zůstal několik měsíců do té doby, než jsem měl Evropy opět až až… Letěl jsem se svojí ženou zpátky do Guatemaly, zřídil si restauraci na jižním pobřeží Tichého oceánu v blízkosti El Salvádoru a o 3 roky později jsme si koupili dodávku a zamířili na jih, bez žádného cíle… prostě jsme cestovali… Asi po 6 měsících strávených na cestách (v rámci jedné země) jsme dorazili na Kostariku… Zamilovali jsme se do pláže Tamarindo a do místní smíšené komunity. A od té doby tu žijeme…

O Kostarice se říká, že je to země, kde jsou lidé nejšťastnější. Co si o tom myslíte? Je to pravda?

No, není jednoduché to posoudit… Můžu však říct, že lidé tu vypadají šťastnější než ti, které jsem potkal v Evropě či ve Státech a co se mě týče, to, že jsem se rozhodl zde žít, postavit si dům a zplodit dceru (má teď dvojí národnost), mluví samo za sebe…

Uvádíte, že jste povoláním fotograf. Je těžké se jako fotograf v takovéto zemi uživit?

Nejsem si jistý, zda je jednoduché uživit se jako fotograf kdekoliv na světě… a ani nevím, podle čeho určité obtížnosti porovnávat, ale co můžu říct je to, že současná krize udělala vše horší. Fotil jsem hodně architekturu a nemovitosti a v roce 2009 se část mých příjmů razantně snížila… Musel jsem obměnit nabídku mých služeb na trhu a to se podepsalo hlavně na fotografování pro správu nemovitostí, která mne na focení nemovitostí najímala. Krize se podepsala i na fotografování svateb, jelikož velká část zákazníků přijíždí za tropickou svatbou z USA a z Kanady. Těžké časy nastaly i pro tisk (časopisy a noviny), je méně inzercí a všiml jsem si, že některé publikace minulý rok zmizely úplně …

Jisté je minimálně to, že máte ke své práci výborné světlo, neboť slunce je prý nejlepší světelný zdroj pro fotografy. Jak Vám tedy vyhovuje klima na Kostarice?

Jisté je, že místní slunce může být opravdu dobrým sluhou, ale já bych ho popsal spíše jako všudypřítomné, silné a pohybující se velice rychle… V podstatě máme dvě roční období, jedno deštivé (lidé z turistické branže ho nazývají „Zelené období”…) a druhé suché. Musím zdůraznit, že mluvím o pacifickém pobřeží kde bydlím a převážně i pracuji, karibské má podnebí odlišné. Pro zelené období jsou charakteristické mraky, mlha, déšť … a je stále přítomno prudké slunce, takže světlo je krásně rozptýlené, k večeru lehce zabarvené a nebo naopak díky mrakům můžeme dosáhnout dramatického bouřkového osvětlení, přičemž přímé slunce vykukuje skrz černé mraky a vytváří tak působivý kontrast… V létě (suché období) je obloha neustále modrá, slunce je polovinu dne agresivní, ale rána a západy jsou nádherné… Největší nevýhodou je to, že slunce po celý rok vychází mezi 5.15 a 6.15 ráno a zapadá neuvěřitelně rychle… Modrá hodina neboli soumrak, který je skvělý na focení nemovitostí, trvá pouhých 10 až 15min, takže musíte být vždy připravení… Občas se mi stýská po těch dlouhých evropských večerech, při kterých slunce zapadá 2 hodiny…

V Evropě se od vzniku Evropské unie čím dál víc řeší politika, v USA to samé. Jak je to na takovém místě, jakým je Kostarika? Řeší tam vůbec někdo politiku?

Kostarika si právě prošla kampaní na prezidentské volby, které úplně poprvé vyhrála žena, takže se vyrojilo mnoho debat o národní politice, ale upřímně, já jakožto nevolící občan jsem to až tolik nevnímal. Zajímám se spíše o místní aktivity…

Kde jste se dozvěděl o projektu Week of Life a co si o něm myslíte?

Narazil jsem na něj díky příspěvku na reddit.com, stránku projektu jsem si prohlédl a okamžitě se mi zalíbil jeho koncept… ne dlouho poté jsem se zaregistroval a nafotil svůj první týden.

Pro mě jako diváka je to skvělý způsob, jak cestovat časoprostorem… umožňuje mi prožít týden života českého fotografa, čínského studenta nebo třeba návrháře ze Samoi… Prostřednictvím obrazovky mého počítače na Kostarice sdílím život těchto lidí, jejich každodenní život tak úžasným způsobem… Miluju to…

Jako fotografa či účastníka projektu mě to nutí celý týden se soustředit na určitou věc, jak vystihnout jeden den v 9 fotografiích, ráno ve 3 fotografiích… je to zajímavá výzva, pro člověka je to také dobrý způsob, jak se zamyslet nad tím, co je můj život, jak ho žiji, jak trávím své dny…můj čas…můj život…

Jak to je u vás s informovaností, novinami, časopisy, TV. O co se zajímají média?

Kostarika je malá země, takže nabídka místních časopisů je poměrně malá, jeden je docela zajímavý, podle mého názoru jsou tu i jedny zajímavé noviny, které jsou dobré na zprávy z domova: La Nacion (www.nacion.com). Většina lidí zde však bohužel kupuje levný (ve všech směrech) bulvár plný senzacechtivých příběhů, obrázkových fotografií a povětšinou nahých “modelů a modelek”… Většinu zpráv si vyhledávám na internetu…

Na co byste nalákal lidi, kteří chtějí jet na Kostariku a nic o ní nevědí?

Mohlo by se začít tím, že v roce 1949 se na základě ústavy zrušila nastálo armáda, že tu již více než 60 let vládne demokracie… Pro lidi, kteří by tuto zemi rádi navštívili, by bylo však jistě důležitější vědět to, že Kostarika se v Indexu výkonnosti z hlediska životního prostředí v roce 2010 umístila celosvětově na 3. místě a na 1. místě mezi zeměmi amerického kontinentu. Dále, že do roku 2021 má za cíl stát se první zemí téměř bez uhlíku a že společností New Economics Foundation byla v „indexu šťastné planety“ vyhodnocena jako země, která je „nejzelenější” a kde jsou lidé nejšťastnější, což si myslím, že o Kostarice hodně vypovídá… Dalším zajímavým faktem je jistě i to, že přestože se zde nachází pouhých 0,25% z celosvětového množství zemské masy, tato masa obsahuje 5% celosvětové biologické rozmanitosti. Kolem 25% území je pokryto chráněnými národními parky a chráněnými oblastmi, což je největší procento chráněného území na světě. Samozřejmě, že ne vše je tu dokonalé, ale pro mě je to zatím to nejlepší, co jsem kdy poznal….

týdny uživatele Gouttenoire Toh

Chinese Opera

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

While approving photographic sets, we ran into a week of Mr. Xiong Jun called ‘traditional opera actor,’ that took us behind the scenes of Chinese opera. His photographs of the opera actors during preparation before entering the stage left us fascinated and completely in awe, as we were able to experience an unknown world only a chosen few can normally enter. The photographs left us wanting to know more about this type of art and due to the language barrier between us and Mr. Xiong Jun, we decided to explore this world, find further information ourselves and finally share it with you in the form of reportage. We thank Mr. Xiong Jun for such inspiration and fascinating photographs.

„1 minute on stage equals 10 years behind the scenes.“

Even though opera as art is mainly considered as part of western civilization, a longstanding tradition can be found in the history of the eastern continent as well, specifically in China.

This country can be proud of its more than three hundred types of traditional Chinese theatre: Kunqu, Xiang Ju, Beijing opera, Shaoxing opera, Henan, Pu Ju, Sichuan opera, Tibet opera, pantomime, Marionette Theater, two man shows, and so on. Beijing opera („ťing-tü“ or „ťing-si“) is the most famous and, compared to local Chinese operas that are usually performed in the local dialect, uses the national dialect and is surely the most sought out form of opera in the country.

Beijing opera differs from the classical European in many different aspects, one being it’s dramatically higher mental demand which is complemented by an equally difficult physical aspect. No wonder actors prepare for such tough moments from a tender age. Beijing opera combines singing, dancing, pantomime and martial arts; it is claimed that one minute on stage equals ten years behind the scenes.

Two hundred years worth of history is carved into the Beijing opera but it wouldn’t exist without the initial wishes of the imperial palace in the Xuanwu district, under the rule of the Qing dynasty, which requested the presence of four opera choirs from the Anhui province. Thanks to this public success, the choirs remained in the imperial court. They looked for inspiration from operas from Kunqu, Yiyang, Hanju and Luantan and during half a century of combining and adding elements of these operas, the Beijing Opera developed and came into being.

As previously mentioned, Beijing opera is the most popular in China and the richest in actors, spectators and repertoire.

„Every pattern and color reflects the nature of a given character and the whole spectrum of human emotions.“

One of the main and perhaps most important elements of Beijing opera, and Chinese opera altogether, is make-up. This art tends to be very expressive and full of designs and all sorts of patterns. Its importance lies in the fact that every pattern and color reflects the nature of a given character and the whole spectrum of human emotions. Red for instance represents loyalty to the royal court and nobility and that is why it is often used with generals. Black stands for honesty and rightness while white, on the other hand, describes cunning and falsity.

The spreading of colors alone is based on four methods – rubbing, sketching, overlap and completion. Rubbing comes first; color is spread by fingers across the whole face with emphasis on the eyebrows, eyes and veins. Then, with the help of a brush, a sketch of the basic facial pattern is made with greased-up color. The next step consists of the face being covered with a layer of white, again with the use of a brush, focusing on the forehead and eyebrows. Completion comes as a last phase during which non-symmetric patterns are colored in. Based on artistic intent, either all four methods are used, or at times, one or two of the methods are left out. Using silver and gold for instance signals the presence of an immortal or supernatural being.
Over a period of time, Beijing opera gave birth to 6 basic types of characters – an elderly man (lao-sheng), a younger man (siao-sheng), a woman (tan), an old lady (lao-tan), a painted face (ťing) and a clown (chou). In order to visualize how such characters receive their make-up, let us depict the process of for example a woman and the elderly man. A woman represents middle-aged and young females. The make-up of the actors has multiple layers; cheeks are painted red to evoke contrast with white powder on the forehead, nose and jaws. Eyes and eye-brows are emphasized and the lips glare with an expressive red. As for the elderly man, this character represents middle-aged males. The make-up is softer and, according to age, black, grey or white is added to the color of facial hair. In addition, a not so expressive and decent costume is used.

Mei Lanfang is regarded as one of the most significant and outstanding actors of Beijing opera. He started studying opera when he was eight and at an early age of eleven, he was already present on stage. He is the most famous impersonator of female roles in the 20th century and is acknowledged and praised for promoting Beijing opera in Japan, the United States and Russia.

„A glimpse of hope for tradition has appeared in the form of Li Yu Gang, a young man whose life story is close to a fairy tale.“

In recent years, the era of men playing all roles including female ones is almost over. The Era of Mei Lanfang is slowly fading away and female roles are frequently assumed by women. However, a glimpse of hope for tradition has appeared in the form of Li Yu Gang, a young man whose life story is close to a fairy tale. Despite his talent being obvious from his early years, poverty and his family situation prevented him from studying, so he was forced to travel to the capital city of Jilin province and earn a living as a waiter in a nightclub. One day an accident, in the form of a female singer being sick, changed his life. Li Yu Gang offered to step in and finish the show instead of the ill actress. He was a huge success, basically stunning the audience, which broke out into long-lasting applause. His enormous talent was soon know throughout the land, and he was finally able to live his dream and start studying Beijing opera, specializing in female roles. The tradition of the opera is therefore kept alive for some time; however, the desire of the young generation in China to undergo the hardship of studying is quickly diminishing.

Weeks of Xiong Jun

Čínská opera

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Během schvalování týdnů jsme narazili na týden pana Xionga Juna s názvem Chinese traditional opera actor, který nafotil v zákulisí čínské opery. Jeho fotografie operních herců, které zachytil během příprav na své vystoupení, nás naprosto uchvátily, jelikož jsme se jejich prostřednictvím dostaly do nepoznaného světa, kam mají přístup jen ti vyvolení. Lákalo nás dozvědět se o tomto druhu umění něco více a kvůli jazykové bariéře, která mezi námi a panem Junem panovala, jsme se rozhodli vyhledat si informace sami a nakonec se s vámi prostřednictvím reportáže o ně podělit. Tímto tedy panu Junovi děkujeme za inspiraci a nádherné fotografie.

„1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.”

Přestože je opera a její umění výsadou spíše západní civilizace, její dlouholetou tradici můžeme nalézt i na východním kontinentě, konkrétně v Číně.

Tato země se může pochlubit více než 300 druhy tradičních čínských divadel: Kunqu, Xiang Ju, Pekingská opera, Shaoxingská opera, Henan, Pu Ju, Sichuanská opera, Tibetská opera, pantomima, loutkové divadlo, two men show atd. Nejznámější z nich je pekingská opera („ťing-tü“ nebo „ťing-si“), která má oproti lokální čínské opeře, zpívané v nářečí dané oblasti, význam celonárodní a je také nejvyhledávanější.

Od klasické evropské opery se ta pekingská liší v mnoha směrech a je také o mnoho náročnější jak po fyzické tak i po psychické stránce. Není tedy divu, že se na ní herci připravují již od útlého dětství. V pekingské opeře se totiž mísí zpěv, tanec, pantomima a bojové umění a říká se, že 1 minuta na jevišti rovná se 10 let za scénou.

Pekingská opera má více než 200letou historii, která se začala formovat poté, co za vlády dynastie Qing přišly na žádost císařského dvoru do čtvrtě Xuanwu čtyři operní soubory z provincie Anhui a díky velkému úspěchu zde již zůstaly. Inspirovaly se z opery Kunqu, Yiyang, Hanju a Luantan a během více než půl století kombinování a čerpání prvků z jiných oper vznikla současná pekingská opera.

Jak již bylo zmíněno, pekingská opera je v Číně nejpopulárnější, nejbohatší na herce, diváky a repertoár.

„Každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí.”

Jedním z hlavních a možná i nejdůležitějších prvků v pekingské opeře stejně tak jako v lokální opeře je líčení, které je výrazné a má mnoho vzorů. Jeho důležitost spočívá v tom, že každý vzor a barva odráží charakter dané postavy a celé spektrum lidských emocí. Červená barva tak značí loajalitu ke dvoru a ušlechtilost a díky tomu bývá používána u postav generálů. Černá zase vyjadřuje poctivost a přímost a bílá zase naopak lstivost a falešnost.

Samotné nanášení barev je založeno na 4 metodách – tření, načrtávání, překrytí a doplnění. Prvním krokem je tření, kdy se prsty na celou plochu obličeje nanese barva a největší důraz se klade na obočí, oči a žíly. Poté se pomocí štětce načrtávájí mastnými barvami základní vzory tváře. Bílou barvou, která je opět nanášena štětcem, se poté obličej překryje a vykreslí se čelo a obočí. Jako poslední fáze přichází doplnění, během kterého se malují nesymetrické vzory. Podle toho, o jaký umělecký záměr se jedná, se mohou všechny čtyři metody použít navzájem nebo jenom některé z nich. Použitím stříbrné a zlaté barvy se vyzdvihuje, že se jedná o nesmrtelnou či nadpřirozenou bytost.
V pekingské opeře se postupem času vyčlenilo 6 základních typů postav – starší muž (lao-šeng), mladší muž (siao-šeng), žena (tan), stařena (lao-tan), malovaný obličej (ťing) a klaun (čchou). Pro představu, jak je taková postava nalíčená, si uveďme například ženu a staršího muže. Žena znázorňuje ženy ve středním věku a mladé dívky. Herci mají na obličeji silný make-up, červeně namalovaná líčka, která jsou v kontrastu s bílým pudrem na čele, nosu a čelistích. Oči a obočí jsou zvýrazněné, rty jsou namalovány rudě. Starší muž představuje muže ve středním věku. Herec je nalíčen jemně a podle věku dané postavy se přidává černě, šedě nebo bíle zbarvený vous. K lehce nalíčené tváři přísluší také decentní kostým.

Za jednoho z nejvýznamějších a nejvýraznějších herců pekingské opery je považován Mei Lanfang, který začal studovat operu v 8 letech a už v 11 letech stál na jevišti. Jedná se o nejslavnějšího představitele ženských rolí ve 20. století, který se zasloužil o propagaci pekingské opery v Japonsku, Spojených státech amerických a Sovětském svazu.

„Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky.”

V poslední době se vlastně už pomalu ustupuje od toho, že všechny role, tedy i ty ženské, jsou představovány pouze muži. Éra Mei Lanfanga se již tedy pomalu vytrácí a ženské role jsou čím dál častěji hrány ženami. Jako světlá naděje se jeví Li Yu Gang, mladý muž, jehož životní příběh je jako z pohádky. Přestože se jeho pěvecký talent projevoval již od útlého dětství, kvůli velké chudobě své rodiny si nemohl dovolit studium a proto se vydal do hlavního města své provincie a začal si vydělávat jako vrátný v nočním klubu. Usmálo se na něj však štěstí v podobě nemoci barové zpěvačky, kterou na jeden večer zastoupil a sklidil neuvěřitelný úspěch. O jeho obrovském talentu se dozvěděli i na příslušných místech a on si mohl konečně splnit svůj sen a začít studovat pekingskou operu, ve které se specializuje na ženskou roli. Operní tradice je tak alespoň na nějakou dobu zachráněna, přestože mladých, kteří by se dobrovolně a rádi podřizovali studijnímu drilu, v Číně ubývá.

Týdny Xionga Juna

První krůčky Martiny Štolbové ve vodách dokumentu

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Martina Štolbová, Učitel, Česká republika

Jak sama Martina Štolbová přiznává, fotografie se stala součástí jejího života teprve nedávno, ale i přes to ji naprosto pohltila a zapojení se do dokumentu, jakým je Week of Life, pro ni bylo velkou výzvou. Své týdny fotografuje srdcem, vyjadřuje to, co zrovna cítí a i proto nás její týdny již od začátku zaujaly svou velkou dávkou emocí, která ji vyšvihla jako prvního “neprofesionála”až sem, do sekce Mistři Week of Life. Poznejte blíže ženu, které fotografování nabízí nejenom jistý druh zábavy, ale také jí napomáhá nalézt smysl svého počínaní.

Stejně jako u předchozích Mistrů WoL nás zajímá, jak jste se o projektu dozvěděla a co Vás přimělo se do něho zapojit?

Tak o projektu jsem se dozvěděla od jedné mé spřízněné duše, kterou znám z PE (PhotoExtract pozn. redakce), a tou je Eva Staňková. Tenkrát, zpočátku ledna, jsem jí volala, protože jsem byla poměrně na dně svých sil, co se týká pracovního procesu. Již podruhé během půl roku jsme měli vytopenou školku. Tentokrát to bylo těsně před vánocemi. Tragédie, katastrofa. Školka úplně neobyvatelná. Museli jsme sehnat náhradní prostory a někde jako školka fungovat. A byl to navíc konec roku, kdy před vámi stojí spousty uzávěrek a inventarizací a jiných administrativních hrůz. No a vy nemáte kancelář, nemáte počítač, nemáte tiskárnu a všichni po vás něco chtějí odevzdávat. Prostě to bylo hrozně složité období. No a když si mě Evička do toho telefonu vyslechla, tak povídá: „No u mě to stojí taky za prd, ale zapojila jsem se do super projektu a fotím. Je to fakt fajn. Mrkni.“ A tak jsem poprvé nahlédla na stránky WoL. No a co mě přimělo se připojit? No tak zaprvé skvělá myšlenka tohoto úžasného projektu, která je prostě nadčasová. No a zadruhé … byla to pro mě výzva vrátit se maličko k sobě samé. Najít smysl mého počínání. Focení už mě vytáhlo ze spousty nepříjemných stavů, a tak jsem na něj zase vsadila. Přesto fotit dokument jsem si nikdá moc netroufala. Jenže tenhle je o mě a o mém pohledu na svět kolem sebe. Nikdo jiný než já ho přeci nemůže lépe nafotit. WoL je pro mě ale také obrovská škola ve vodách dokumentu. Posunul mě ve své tvorbě zas o kousek dál. Jsem mu vděčná za moc. Je to úžasná sebereflexe.

Jste členkou fotografického klubu. Kdy se stala fotografie součástí Vašeho života?

(Zrovna o tom píšu svou bakalářskou práci) :o) Je to tak 4 roky zpět, co jsem objevila fotografii. To jsme si do rodiny pořídili takový maličko lepší kompaktní fotoaparát. Nejprve jsem cvakala jen tak do rodinného alba, ale brzo jsem objevila v sobě nutkání tvořit jakési fotoobrazy. To výtvarno jsem v sobě vždycky měla, jen jsem si ho nějak moc nevšímala. Využívala jsem ho jen ve své práci. Ovšem skrze fotoaparát mi došlo, jak moc vlastně znamená i pro mě samotnou. No a navíc v té době jsem studovala dálkově PF a na katedře výchov uměním byli prostě úžasní lidé, kteří mi ukázali můj nový vnitřní obzor. Nadchli mě a já prostě jen setrvala a pokračovala. No a členkou fotoklubu jsem asi už třetí rok. To je tak, že člověk má neustálou tendenci někam patřit. To znamená mít kolem sebe lidi podobného zaměření a vědět, že v tom bláznovství není člověk úplně sám:o)) A tak jsem se stala členkou fotoklubu F 99 Ústí nad Labem.

Řekněte nám něco o svém povolání, rodině a zálibách.

Tak o povolání už jsem Vám vlastně říkala. Jsem ředitelkou jedné dvoutřídní mateřské školy v Ústí nad Labem, ale je tomu teprve rok a půl. Mám za sebou velmi náročné období jak pracovní, tak co se týká rodiny. Nebylo to vůbec jednoduché přijít o ideály, které člověk má, když vstupuje do funkce ředitele. No a rodina to se mnou taky jednoduché neměla a nemá :o)) Takže co říct. Práci s dětmi miluji, naplňuje mě a mám to štěstí v životě, že mohu dělat práci, která mě baví. I když teď, jak jsem tou ředitelkou, tak to papírování je pro mě trestem. :o))) No a za svou rodinu jsem ráda, že ji mám. Vím, že to není jednouduché si ji udržet. Stále na tom pracujeme :o)) Mám dvě úžasné děti a teď už i shovívavého manžela. Musím jim říci velké DÍKY VŠEM TŘEM!

Trochu se lišíte od fotografů v této rubrice a to tím, že nejste profesionál, proto se nabízí otázka, zda si umíte představit, že byste se fotografování věnovala profesionálně?

Jestli myslíte tím slůvkem profesionálně, jako že bych se fotografií měla živit, tak asi ne. Beru fotografii jako svůj relax, ke kterému se uchyluji, když mi je dobře a nebo když mi je hodně špatně, prostě když se mi chce. Nedovedu si představit, že bych musela. Asi bych to ani nechtěla. Fotografie by pro mě ztratila to kouzlo a hlavně už by pro mě přestala v životě být tím, čím je dnes. Fotografie mi je jakousi sebereflexí, která mi pomáhá vyrovnat se v životě s věcmi, které se mě dotýkají, trápí mě a cloumají mnou. Fotografuji především sama pro sebe. Jsem ráda, že jsem fotografii objevila, protože v ní nacházím odpovědi na otázky, které mi leží v hlavě. Navíc mám úžasné povolání. Takže děkuji, ale fotkou se živit nechci.

V čem si myslíte, že by projekt jakým je Week of Life mohl pomoci, komukoli, Vám, okolí, prostě dnešnímu světu?

No tak pomoci nám může třeba právě při takovém tom hledání se. Víte, dokud jsem si to nezkusila, netušila jsem, jakou má těch devět fotek z každého dne sílu, hlavně pro mě samotnou. Ten pocit, který máte, když dokážete nějak smysluplně zdokumentovat zrovna váš život, je prostě úžasný. Tak už jen proto je myšlenka tohoto projektu prostě k nezaplacení. Ovšem Week of Life má mnohem širší záběr. Napomáhá nám uvědomit si, že každý máme na svět jiný pohled, že každý z nás žije právě ten svůj jedinečný život a je asi úplně jedno, z jaké části té naší planety je. Nebo právě naopak zjistíme, že i lidi na druhém konci světa žijí obyčejný život jako já nebo vy. Všechno je tak relativní. Internet je obrovské médium, které nám napomáhá zkracovat vzdálenosti. Week of Life nám nabízí jednu zkratku, jak nakouknout do života lidí různých národů, profesí, vyznání, mužů a žen, ale také dětí jedné planety. Díky.

Sledujete dokumentární fotografii kolem sebe nebo i v zahraničí? Pokud ano, jakým směrem si myslíte, že se bude světová dokumentární a reportážní fotografie ubírat?

Musím se přiznat, že dokumentární fotografii ve světě ani doma moc nesleduji. Já ji objevila vlastně až s vaším projektem:o) Snad jen mám moc ráda fotky kevina v.tona, ty sleduji pravidelně. Kam se bude ubírat dokumentární a reportážní fotagrafie si ani netroufám předpovídat. Víte, v dnešní době digitalizace nabírá fotka úplně nových rozměrů. Stává se jakýmsi fenoménem doby. Vždyť fotka nás provází na každém kroku, skoro v každé profesi se digitální fotografie stává její nedílnou součástí. Je to tak masová záležitost tím, že je to dostupné pro každého z nás a těch možností k různým aplikacím je prostě nespočet. Když to vezmu jen z pohledu své profese, už je skoro samozřejmé, že každá mateřská škola prezentuje na svém webu fotky dokumentující život dětí ve školce. Dnes už je spíš černou ovcí ten, kdo to nemá. Před 10 lety by mě ani ve snu nenapadlo, že to půjde vše tak rychle. Věřím, že takovýto rozmach fotodokumentování nám bude jen ku prospěchu. Vždyť dnes má každý mobilní telefon foťák a v minutě mohu poslat snímek na druhý konec světa. To jsou prostě neskutečné věci! Možná se zdá, že fotka malinko ztrácí na sdělení a stává se pouhou informací, ale to vše se vytříbí. Věřím tomu, že nové technologie dokážeme využít nakonec ku prospěchu věci.

Jakým směrem si myslíte, že se bude vyvíjet internet, internetová zábava, služby atd.?

Já jsem stále fascinována možnostmi tohoto média. Nabízí pro mě skoro nepředstavitelný prostor virtuálních realit. Ale nejen to. Toto propojení celého světa skrze monitory našich počítačů se pomalu stává nedílnou součástí naší každodennosti. Pokud nejsi na netu, jako bys ani nebyl. Tak mi to dnes připadá. Všichni víme, že bytí je v něčem úplně jiném, přesto ten pocit jako by v nás hlodal. Věřím, že pokud nám bude internet pouze sluhou, bude vše v pořádku. Jen bych moc nerada, abychom podléhali virtuálním světům a měnily je za ten reálný. Vše je o rovnováze, která je důležitá asi ve všem. Je dobré najít to optimální skóre:o) Internetu fandím a věřím, že nám dokáže nabídnout ještě mnoho dalších možností, o kterých se nám dnes ani nezdá. Jsme stále na začátku. Vždyť to není tak dlouho, co se internet narodil. Myslím, že má ještě spoustu es schovaných v rukávu, kterými nás ohromí. Moc se na to těším:o))

Týdny Martiny Štolbové

First steps of Martina Štolbová in the deep waters of documentary experience

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Martina Štolbová, Teacher, Czech Republic

As Martina Štolbová admits herself, photography has become a part of her life only recently. Despite that fact, it has completely absorbed her nowadays and joining a project such as Week of Life was a great new challenge for her. She puts her heart into taking photographs and expresses fully what she feels at the time she has a camera in her hand. As a result, her weeks were appealing right from the start and that is why her heart-felt images have now reached the rank suitable for the Week of Life Masters section, in which she is the first non-professional photographer. Meet a unique woman, who not only regards photography as a type of entertainment, but also as a tool that enables her to find her own meaning of life.

Just as with previous Week of Life Masters, we would like to know how you got acquainted with the project and what made you join its cause?

I found out about the project from one of my ‘soul mates’. I know Eva Staňková from PE (Photo Extract – Editor’s remark). Back then, in the beginning of January, I called her, because I was literally at the bottom of my strength due to problems at work. Already a second time that year, our kindergarten was flooded. This time, it was right before Christmas; tragedy, a catastrophe. The kindergarten was completely uninhabitable. We desperately had to find alternate premises and start working again. On top of all that, it was the end of the year and we were overwhelmed by all the deadlines, the inventory and other administrative nightmares. And as you can imagine, everyone needed something from you and you did not even have an office or a computer with a printer. Simply speaking, it was one awfully complicated period of time. After hearing me out on the phone, Evička said: ‘Well, I am experiencing something similar, but I did join a great project and started taking photographs. It’s really amazing, take a look at it.’ So, I glanced at the WoL website for the first time. And what made me join? First of all, the great idea behind this astonishing project, which is simply time-less. And second of all… it was my own personal challenge to get back on my feet and relate to me as a person; to find meaning to my actions and my life. Photography has rescued me from unpleasant phases of life on several occasions so I bet my money on it once again. None the less, I was never one to venture on taking photographs for the means of a documentary. However, this one was about me and my take on life around me. No better person could document such thing than me. WoL is surely a great lesson for me regarding documentaries. It has allowed me to develop a step further and I am grateful for it, as it grants me a perfect self-reflection of me as an individual.

You are a member of a photography club. When did photography become a part of your life?

(I am actually writing my bachelor’s thesis on this subject at the moment) :o) It’s been about 4 years since I discovered photography. At that time, my family purchased a slightly above average compact camera. At first, I took pictures for the sake of the family album, but then I felt an urge to create some sort of alternative photographic images. I was always the creative type, I just ignored it for most of my life, apart from when I was at work. Through the means of photography, I realized how important my creativity was. Moreover, at that same time I was enrolled in distant studies at the Faculty of Education; the people at the department of arts were simply amazing and allowed me to see my new inner horizon. They inspired me to persist and continue. And as a member of the photography club, I think it is my 3rd year. It’s a matter of belonging whenever an opportunity arises. In other words, we need to be surrounded by people with the same views and same focus, so that we know that we are not the only ones that are crazy and foolish :o)). So, I became a member of the F 99 Ústí nad Labem Photography Club.

Tell us something about your profession, family and hobbies.

Well, I already told you about my profession previously. I am a director at a kindergarten in Ústí nad Labem for a year and a half now. I have gone through a rough phase in my life both professionally and family-wise. It was not an easy task to let go of the ideals a person has when assuming the role of a director. On top of that, it was not easy on my family either, and it still isn’t :o)). So what else is there to say? I love working with children, it fulfills me and I can be considered lucky to have a profession that I enjoy. Even though there are times as a director that I feel as if I was punished for something and that is whenever I deal with the administrative part of my job. :o)) And as for my family, I am very thankful that I have all of them. I know it isn’t easy to keep a functioning family and we try to work on it non-stop. :o)) I have two wonderful kids and as of now, also a forgiving and patient husband. A BIG THANKS TO ALL THREE!

In a way, you deviate from the usual photographers in this section of the project in the sense that you are not a professional photographer. So, the question at hand is: Can you imagine yourself pursuing the path of photography professionally?

If by professionally you mean earning a living with it, then I guess no. I regard photography as a relaxing place where I go when I’m feeling well or totally the opposite, simply whenever I feel like it. I can’t imagine I had to go to that place all the time as a profession. I wouldn’t like that. Photography would lose its magic and charm and definitely wouldn’t be the same anymore. Photography is a self-reflection of me as an individual that helps me cope with important matters, things that bother me and pull my nerves. I take photographs mainly for my own enjoyment. I am glad I discovered the medium of photography as a whole, since I can find all sorts of answers in it to the questions in my head. And once again, I have an amazing job so no thank you, I wouldn’t like for photography to be part of my profession.

How do you think the Week of Life project could be of benefit to you, your surroundings or anyone else in today’s world?

It can certainly help anyone who is trying to find themselves as a person. You know, before trying it out, I had no idea what kind of power the 9 photographs of each day could have, especially for my own self. The feeling you get when you successfully and meaningfully finish documenting your own life is wonderful. Just for that the whole idea of the project is priceless. However, the project has a much wider scale of benefits. It helps us realize that every person has their own view on life and lives it in their own way as best as he can, no matter what part of the globe he’s from. On the other hand, we can easily become aware of the fact that people on the other side of the planet live the same ordinary lives just like you or me. The internet is an enormous medium that makes up for the distances between people. Week of Life provides a shortcut to lives of people with different nationalities, professions, beliefs, of men and women, but also children of one planet. Thank you.

Do you follow photographic documentaries around you or perhaps abroad? If so, what path do you think global reportage and documentary photography will take in the future?

I must admit that I don’t follow photographic documentaries here or abroad as much. I have to say I discovered it along with your project. :o) I like the photographs of Kevin v. ton, I follow them regularly. And regarding the path it will take, well, I don’t dare to predict. In today’s world of digitalization photography is becoming something of a new dimension. It’s becoming a phenomenon of our time. Photography follows our every step and with a few exceptions, each profession would not be able to survive without it. It has grown to such mass-scale that it is available for almost anyone and the possibilities it brings are endless. From the point of view of my profession, it is obvious to everyone that every kindergarten will present its self with photographs documenting the life of children on their websites. Today, the one who doesn’t follow that trend is to be considered an outsider. I wouldn’t imagine such thing possible 10 years ago, it all happens so fast. I believe that such expansion and bloom of photographic documenting will only play to our advantage. Look, every mobile phone has its own camera nowadays and in a few seconds, I can send an image to the other side of the world. These things are simply unbelievable. It may seem that photography is losing its status and is becoming a component of some kind of information process, but all of that will crystallize in the near future. I believe that new technologies can all be used to the best of our advantage.

In which direction do you think the internet, the adherent entertainment and respective services will develop?

I am still fascinated by the possibilities of this medium. It offers an unimaginable space for virtual reality – and not only that. The connection between different parts of the world through our PC monitors is becoming an integral part of our everyday life. If you are not connected to the net, it’s as if you weren’t alive. That’s how I see it. We all know that the sense of ‘being’ consists of different factors, still, the feeling for the need of internet is within us. I think as long as the internet will function only as our servant, everything will be fine. However, I would be most displeased if we succumbed to virtual worlds and let it overwhelm our real ones. Everything is about balance, which is important in many aspects. It would be wise to find the optimal score :o) I am a fan of the internet and I believe it still has a lot of potential we have yet to discover. We are still at the beginning and it certainly isn’t that long ago when the internet itself was ‘born’. Surely, it still has a lot of tricks under its sleeves that will amaze us all. I am really looking forward to that moment.

Weeks of Martina Štolbová

Reflection

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Acquiring such a photograph took me quite a while. I intended to grasp the atmosphere of the Barcelona Grand Prix and I succeeded in the end.

I managed to capture a reflection of the commotion minutes before the start, all portrayed on the helmet of J.P. Montoya, held by his assistant standing at the starting grid. The resulting image was then cut out from the original photograph and at first sight, it seemed more like a painting rather than a photo.

In 2003, I sent the photo to Paris to compete in an international contest in the category ‘The outermost photograph in motorsports’ – see www.festivalautomobile.com. Photographs were not the only category, as the competition expanded to best film, best race car, best racer and best team.

Odraz

The International Committee made up of artists and fashion designers wondered how I was able to take such a picture and if it wasn’t some kind of a forgery. It came to the point where I had to send them the original photograph to prove that there was no computer editing involved.

Later on, in the catalogue, they expressed their opinions. They stated that my photo silenced all of the skeptics, who were claiming that there is no more room for innovation in the world of photography in motorsports.

I received the award in person in a spectacular hall at the Ritz in Paris.

Jiří Křenek

Odraz

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Pořízení této fotografie jsem se snažil uskutečnit velice dlouho. Přál jsem si zachytit dění na startu Velké ceny Barcelony a nakonec se mi to podařilo.

Jedná se vlastně o odraz v helmě J.P.Montoy, kterou držel na startovním roštu jeho asistent a mě se podařilo zachytit v jejím odrazu dění těsně před startem. Výsledný snímek je pak výřezem z celé fotografie a na první pohled vypadá spíše jako malba než fotografie.

Fotografii jsem poslal v roce 2003 do mezinárodní soutěže v Paříži o Nejkrásnější snímek z motorsportu viz www.festivalautomobile.com, kde se hodnotí nejen nejkrásnější fotografie z motorsportu, ale také nejkrásnější film, sportovní automobil, jezdec a tým.

Odraz

Mezinárodní komise složená z výtvarníků a módních návrhářů si lámala hlavu nad tím, jak jsem snímek udělal, jestli se nejedná o nějaký podvrh, a tak jsem ho musel poslat bez závěrečného výřezu, abych dokázal, že se nejedná o žádnou počítačovou manipulaci.

Později do katalogu napsali, že jsem tímto snímkem umlčel všechny skeptiky, kteří tvrdili, že se ve fotografii motoristického sportu nedá již nic vymyslet!

Cenu jsem pak přebíral osobně v honosném sále hotelu Ritz v Paříži.

Jiří Křenek