Stejně jako motorka může být někdy motocykl nebo muzika hudbou, tak i ve focení se najdou chvíle, které se tváří spíše jako fotografování. Myslím tím chvíle, které se jen tak brzy opakovat nebudou, a proto není na místě je nazývat obyčejnými slovy. Pravda, já jsem v první řadě módní a reklamní fotograf, ale tato fotografická chuťovka se prostě nedala odmítnout.

Všechno to začalo před pár lety někde na ostrově Ibiza, kde jsem v pracovním rozhovoru s majitelem kdysi veleúspěšné cestovní kanceláře Václavem Fischerem narazil na fotografii, která nesmí chybět snad u žádné letecké společnosti. Letadlo v oblacích, a to opravdové, bez pomoci jakýchkoli počítačů. Je to stejně symbolická fotografie pro leteckou společnost jako naleštěný automobil stojící na útesu při západu slunce pro jakoukoliv automobilku. Do realizace jsem se pustil hned po návratu a nebylo mi jasné, kudy vlastně vede cestička. Po desítkách e-mailů mezi leteckou společností FISCHER AIR, Aero Vodochody, různými leteckými úřady a panem Fischerem byla celá produkce připravena ke startu za necelý měsíc od prvního zrodu myšlenky. Vraťme se ale na začátek.

Ještě předtím však předejdu jedné otázce z vaší strany. Mnoho lidí se totiž ptalo, proč jsme si neobjednali fotografa specialistu. Ano, mohli jsme, dokonce jeden takový existuje i u nás a teď mne možná nemá rád, ale vžijte se do mé kůže, modelky, supermodelky, topmodelky či podmodelky, neměli byste pak chuť z toho na chvíli vypadnout a ještě k tomu do oblak? Rozhodl jsem se, že jako tenkrát hlavní Fischerův fotograf zadám tento úkol sám sobě a že se na to připravím osobně.

První otázkou bylo jak, kde a z čeho se vlastně taková fotografie dá vyfotografovat. Má první představa, která uvažovala o druhém Boeingu, byla vskutku naivní. Nejen pro těžké manévrování tak obrovského letounu, cenu paliva, omezenost ve výhledu, ale hlavně proto, že existuje mnohem profesionálnější způsob, pro fotografa vskutku zajímavější, leč trochu nepohodlný. Ten způsob se jmenuje stíhačka, přesněji výuková stíhačka Albatros L 59. Ta se ukázala jako nejideálnější společník při tomto druhu fotografování. Zatímco probíhalo jednání mezi společností Fischer Air a společností Aero Vodochody, která nabízela nejprofesionálnější řešení, tak já jsem se jal ve speciálním kursu pochopit, proč není dobré odpalovat kryt kabiny za letu, či na cokoli vůbec jen pohledět, natož pak sáhnout.

Výcvik proběhl dva týdny před samotnou produkcí a mě v zásadě postačoval, na rozdíl od základní školy, na to, abych konečně pochopil, že co se dole naučíš, ve vzduchu jako když dvakrát najdeš. Nedovedu si ale představit, že bych cokoli MUSEL hledat. Jen tak pro ilustraci, katapultáž trvá čtyři desetiny vteřiny a přetížení, které při ní můžete zažít, je dosti podobné tlaku, kterým občas působí Mr. Bean na obličej svůj i mnohých televizních diváků.

Ale vraťme se k samotné přípravě. To, že se tenkrát fotilo ještě na film, asi nebudu připomínat, přeci jenom je to už deset let. Největším problémem bylo, kam přichytit druhé rezervní tělo fotoaparátu se speciálně pro tuto akci vyrobeným držákem, které jsem si ještě vynutil s sebou. Nakonec se našlo místo v prostoru na přístrojové desce, kudy jsem částečně viděl na pilota, jenž seděl přede mnou na místě žáka. Ano, nebezpečí celého letu bylo v tom, že pilot seděl pro můj lepší výhled na přední pozici, která je ovšem při výuce určena zkušebnímu pilotovi. Z toho vyplývá jedno, kdybych vzadu na něco sáhl, byli bychom oba „vysmátí“ až za hrob. A to doslova.

Dva týdny před dnem konání byly odsouhlaseny všechny podmínky zúčastněných stran, včetně honoráře a pojištění, navržena byla délka a směr trasy a podepsána i nezbytná povolení od příslušných úřadů. Letadlo bylo připraveno speciálně k tomuto fotografování a nesmělo převážet na palubě jediného pasažéra kromě pilotů. U nás v kabině letadla L 59 Albatros to bylo mnohem snazší; kromě mne, pilota a dvou fotoaparátů by se tam vešel akorát letecký řád a deset deka strachu na každou stranu pod sedačku. Naše posádka odstartovala s desetiminutovým náskokem přesně v 9 hod 37 min. Po pár minutách, během kterých jsem střídavě poloomdléval a zase se probouzel (a to mám nalétáno stovky hodin, ovšem v dopravním letadle), jsme se dostali skrz mraky, kde jsme se pohybovali podle pokynů z věže a čekali, až nás spojí s „modráskem“. Boeing 737 společnosti Fischer Air odlétal ze starého letiště v Praze Ruzyni deset minut po nás a pro jeho velikost mu trvalo poněkud déle, než se za námi vyšplhal. Po naší levici se vynořil za několik málo minut. Obě letadla byla pochopitelně navigována z věže tak, aby se během letu mohlo i manévrovat a různě měnit směr. Oba piloti pochopitelně komunikovali mezi sebou a já jsem byl napojen na intercoom, abych slyšel pokyny v případě jakýchkoliv změn.

Myslím, že v tu chvíli, co jsem si uvědomil, kde vlastně jsem, začalo nejvíce vzrušující focení v mém životě. Až ve vzduchu jsem si uvědomoval ten pocit z prostoru. Připadal jsem si jako v největším studiu na světě, když jsem dával pokyny, že chci Boeing nalevo, pak napravo, po slunci či proti slunci nebo fotografii zespodu. Kabina stíhačky vše ještě dvakrát umocňovala, neboť jsem si připadal jak v otevřeném prostoru. Bylo to něco, kde se dalo zapomenout na problémy dnešní doby a naopak vycucnout maximum z dané situace.

Na začátku celé akce jsem stál před problémem, jaké objektivy budou vhodné a jaké naopak nechat na zemi. Možnosti mi dovolovaly dvě „těla“ a dva objektivy. Výměna objektivů byla z bezpečnostních důvodů téměř nemožná, vždyť i přehazování filmů jsem trénoval na trenažéru s pásy. Rozhodl jsem se po zkouškách na letišti pro AF Nikor 85 mm 1:1,8 a jako druhý jsem zvolil „déčkový“ 28 – 70. Poměrně jednoduchá konstelace, mohl by namítnout nejeden profesionál, ale na dlouhé sklo opravdu nebylo místo a znáte to, jak někdy méně znamená více. Co se týká filmů, tak dia materiál dodala firma KODAK s filmy 100 SW a S Chrom a zálohový negativ od FUJI pro profesionály o téže citlivosti. Nejsem si jistý, jestli to někomu ještě dnes něco říká, ale uvést jsem to musel. O světlo jsem se nebál. Bylo velmi konstantní a přestože jsem se snažil měřit přímo z kabiny expozimetrem pro přílišnou účast lesků, v konečné fázi jsem se více spoléhal na vestavěné měření aparátu Nikon F 90 (namísto Nikon F 5, který pro svou váhu zůstal doma; měření devadesátky se ale ukázalo jako vynikající). Druhé tělo Nikonu F 4 jsem stavěl podle měření devadesátky. Největší oříšek se ukázaly být odlesky i přes účast polarizačního filtru. Tuto situaci jsem předpokládal a v kapse kombinézy jsem propašoval miniodrazku, kterou jsem tentokrát používal jako stínítko. Na celou „srandu“ jsem měl asi třicet minut, které se díky trpělivosti posádek protáhly na celou hodinu. Naexponoval jsem asi osm až deset kinofilmových roliček, což bylo extremní číslo, vezmu-li v úvahu, že takhle „uvolněně“ jsem se cítil naposled při skoku na bungee nebo na horské dráze. Pro dnešního digitálního fotografa by to asi bylo žalostně málo materiálu, ale tak to tehdy chodilo. Poslední záběry z desetimetrové vzdálenosti už byly takzvaně do kapsy a tak jsme si mohli dovolit i jeden pozdrav do kabiny.

Návrat na zem byl ve znamení bobříka odvahy, vývrtku sto metrů nad letištěm hlavou dolů jsem přežil a slušně jsem poděkoval. Úšklebky techniků po přistání mířené na mou bledou tvář jsem bral jako třešničku na dortu. Sečteno a podtrženo, dovolím si ještě jednu poznámku. O pilotech se občas říká, že to jsou namyšlení patroni, a já bych k tomu rád dodal, že mají být na co a ještě jednou uctivě poděkoval. V příštím životě chci být pilotem, nebo jim alespoň nosit přilbu.

Adolf Zika

Tak se nabízí otázka, kolik z nás chlapů, když jsme byli malí kluci, si nehrálo na indiány? Jen těžko bychom někoho takového hledali! Já osobně jsem si pochopitelně na indiána hrál taky a musím se přiznat, že jsem vždy chtěl být náčelník. To mi ostatně zůstalo dodnes. Tenkrát jsem ale netušil, že se jednoho dne s jedním takovým opravdovým indiánem setkám osobně a už vůbec jsem netušil, že si s ním vytvořím přátelství s velkým P.

Ten člověk rudé pleti se jmenuje Willford Pariete a v současné době žije v New Yorku! Poznal jsem ho, když jsem poprvé do New Yorku přicestoval před skoro třinácti lety. Kamarádí se už léta s mojí „newyorskou maminkou“ a je jí už léta dobrým, leč velmi tichým společníkem. Na tu dobu mám vzpomínky, které by se daly shrnout do následujících jednouchých vět: Will, co sedí u televize a je mu jedno, na jaký kanál se dívá, Will, co se sprchuje dvě hodiny ráno a večer neb považuje sprchu za jeden z největších vynálezů doby, Will, co se nikdy nerozčílí, protože není už proč, nikdo mu totiž nemůže vzít víc, než jsme mu vzali my bílí, Will, co chce vždycky přidat na talíř a je mu jedno, co se vlastně servíruje, Will, co neví, kde je sever, západ, východ a jih, neboť vždycky věděl, kam jde a tudíž to ani nepotřeboval, či Will, co se absolutně nevyzná v automapě, jelikož ani nemá na ten ďábelskej stroj papíry, a tak mu stačí vyznat se v metru! A tak bych mohl pokračovat dál a dál!

Málokdo z nás si asi dovede představit člověka, který žije už čtvrt století v nejlevnějším hotelu „pajzlu“ v China Town (pravda, teď se přesunul na Staten Island, na metry si však nepolepšil), má sotva deset dolarů na den a přitom je šťastný. Šťastný, jelikož po tom všem, co se ve velké Americe indiánům přihodilo, může alespoň bydlet v tom zapráskaným hotelu nebo ubytovně. On je opravdu spokojený a život bere tak, jak každý den přichází a odchází. Oba rodiče mu zavraždili novodobí obyvatelé a své dvě dcery viděl naposledy před dvaceti lety. Je jim dnes přes třicet! Dostat se k takovému člověku blízko není lehké, ale není to zase tak těžké, jako takového člověka vyfotografovat. A to já jsem bohužel chtěl.

Vše začalo tak, že jsem mu v roce 97 dal při svém odletu dárek v podobě trička Jimiho Hendrixe. Nešlo ani tak o slavného kytaristu jako o ten dárek. Já to myslel docela normálně a ani jsem z toho nechtěl dělat vědu. Will není a nebyl na dárky v životě zvyklý, a tak by se dalo říct, že ho tento odvážný počin trochu vykolejil z jeho bohorovného klidu. Den mlčel a nic neříkal! Druhý den nato ovšem vykolejil on mě, když mi na oplátku věnoval minci, kterou dostal při svém odchodu z protialkoholické léčebny jako jediný důkaz toho, že se zbavil závislosti na alkoholu. Jediný dar, který indián od bílého muže dostal. Nečekal jsem, že by mi mohl darování trička opětovat něčím tak důležitým, jako je právě tato mince! Byla asi tak to jediné cenné, co tento obyčejný indián vlastnil. Tenkrát jsem si uvědomil, že se jedná o opravdové přátelství mezi bílým a rudým mužem! Odjel jsem a za půl roku jsem se vrátil zpět.

Tentokrát jsem Willa opravdu vyfotografoval poprvé a velmi zblízka. Bylo to velmi zvláštní a plné napětí, ale bylo vidět, že on mi chce dát svou tvář jako důkaz důvěry. Na mě pak bylo, abych té důvěry nezneužil. Po návratu jsem fotografie vyvolal a nechal je pár týdnů uležet. Když jsem se k nim vrátil, zjistil jsem, že je na nich něco divného. Bylo to právě to napětí, o kterém jsem hovořil. Já jsem měl z něho prostě trému. Ty záběry se mi ale opravdu líbily a velmi mě trápilo, že jsem si nebyl jist, zda je mohu použít do svého katalogu, či ne. Nakonec jsem je nepoužil. Prostě tam nebylo to, po čem jsem prahnul. Pak se dlouho nic nedělo, Willa jsem o nic nežádal, ale tajně jsem doufal, že to všechno zopakujeme. Po roce jsem se do New Yorku vrátil a znovu ho požádal. Po jeho tradiční ranní sprše jsem ho za prudkého slunce vytáhl na zadní dvorek před garáž a začal fotografovat. Najednou jsem cítil, že to jde, že jsme oba dva uvolnění a že se vytváří něco, z čeho by v konečné fázi mohla být vidět celá ta indiánská pravda. Nebo spíše pravda o indiánech. Povedlo se to!

Čekal jsem na tuto fotografii celé tři roky a vyplatilo se. Willa jsem pak ztratil ze zorného pole. Dlouho jsem se v USA neobjevil a tak se mi trochu stýskalo. Po opravdu dlouhé době jsem ho mohl vidět právě skrze WEEK OF LIFE, kde jsem ho konečně spatřil v setu mé NY mum Oliny. Při mé nedávné návštěvě New Yorku jsme se potkali znovu. Bylo to krásné setkání a myslím, že i trochu emotivní. Willa už nikdy fotografovat nebudu, ne snad proto, že by nebyl vhodný objekt, ale proto, že už mě dal maximum a víc už by dát tomu portrétu nemohl, snad jen indiánskou duši, ale ta, na rozdíl od té naší, není na prodej.

Adolf Zika

On to vlastně není ani příběh fotografie, ale spíše příběh o jedné staré a opuštěné ženě a jejím psíkovi. Celý příběh se odehrál na jednom jihočeském sídlišti uprostřed bloku paneláků zhruba před deseti lety.

Na tomto obyčejném a zapomenutém místě každé odpoledne hráli malí kluci na plácku fotbal. Míč lítal všude možně a odrážel se na všechny strany. Nejvíc však létal do okna k takové staré paní, která nikoho neměla a byla dobrým cílem pro různé lumpárny. A tak se každý druhý den odehrávala stejná scéna, kdy kluci prosili starou paní o míč, co jim spadl do kuchyně a rozbil někdy nádobí a někdy okno. Paní míč nechtěla vydat a posílala na kluky svého malinkého uštěkaného pejska Bena. Bylo u toho vždy hodně křiku a slz. A tak se paní začalo říkat Babka Benová.

Paní neměl nikdo moc rád, protože Beník vstával každý den kolem čtvrté ráno a babka s ním chodila kolem celého uzavřeného bloku domů. Jakmile otevřela v tuto brzkou ranní hodinu dveře, pejsek se rozběhl a štěkal a štěkal na celé kolo. Babka ještě v noční košili se za ním řítila a řvala vysokou fistulí na celé kolo: „Beníčku!!! Ty hajzle, stůj!!! Jen počkej, ty můj miláčku, počkej, až já Tě chytnu, tak tě zabííííju!“ Sousedé se vykláněli z oken, křičeli na ubohou starou paní různé nepublikovatelné nadávky a občas po ní i něco hodili. A tak se to opakovalo každé druhé ráno.

Jednou odpoledne, bylo to myslím na podzim, mne tahle paní chytila v podpaždí, přimáčkla k sobě a povídá: „Mládenečku, nevyfotil bys mne s tím mým malinkým miláčkem? Pověsím si tu fotečku nad kredenc v kuchyni ať nejsme doma tolik sami………“

No to určitě! Milá zlatá, já tak budu fotit takovouhle starou almaru, co mě každý ráno vzbudí, co mi nenechá v neděli ani pořádně vyspat. Já budu fotit babku, co bere malinkým klukům fotbalovou merunu! A už jsem hledal nějakou vhodnou výmluvu, abych se z toho nějak rychle a nenápadně vykroutil, ale její sevření bylo tak pevné, že se nedalo odmítnout.

„Tak si třeba tady stoupněte, cvak, cvak ……….. nóóó a je to!!! Zítra Vám přinesu jednu fotečku.“ A ani jsem nečekal na poděkování nebo pevné objetí. Druhý den jsem se přiblížil k bytu v prvním patře paneláku, kde paní bydlela. Fotografii 40×50 cm jsem měl skovanou pěkně v pevném tubusu, aby nebyla hned vidět a nešla jen tak vyndat a zazvonil jsem na zvonek u dveří. „Dobrý den, tady …… tady máte tu fotečku ….. jak jste chtěla ……tak hezký den a na shledanou!“ Na nic jsem nečekal, schody jsem bral po třech, až se paní uvidí, to sevření bude jisto jistě ještě pevnější a možná nedojde jen na ně. Zastavil jsem se celý zadýchaný až venku pod jejími otevřenými okny a čekal jsem, co se bude dít. Tak dlouhý a radostný smích, který jde od srdce, jsem ještě nikdy neslyšel a byl jednou z největších odměn, kterou jsem kdy dostal. Než jsem se ze sídliště odstěhoval, paní mne pokaždé hezky pozdravila vysokou fistulí přes celou ulici a dokonce jsem byl i jednou pozván k ní domů na kávu. Prý abych viděl Beníka ve zlatém rámečku.

Díky téhle fotografii ráno dobře spím. Díky této fotografii vidím jinak svět starých lidí. Ranní štěkání psů mi od jisté doby nevadí.

Jen tak mimochodem, tato fotografie byla teď v prosinci vybrána do knížky antologie dokumentární fotografie a fotožurnalistiky vycházející v USA , která se snaží ukázat obyčejnou tvář tohoto světa. Ale to není tak důležité.

Daniel Kaifer