Archiv pro měsíc: Březen 2011

Sport handicapovaných

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Jan Povýšil, Plavec, Česká republika

Jana Povýšila v době dospívání potkala nehoda, která ho definitivně upoutala na invalidní vozík. Nešťastná událost přinesla do jeho života mnoho zvratů a zároveň mu umožnila objevovat nová prostředí a tak se brzy seznámil i se sportem handicapovaných. Jakožto sportovec duší i tělem začal závodně plavat a navíc v něm propukla i fotografická vášeň, díky které máme nyní možnost podívat se nejenom mezi handicapované plavce, ale vydáme se i na basketbalový turnaj, lední hokej apod. Sport lidí s handicapem se dostává v poslední době čím dál víc do podvědomí společnosti, na čemž má jistě podíl i účast handicapovaných na mnoha soutěžích a především pořádání paralympijských her, které se poprvé uskutečnily v roce 1960 v Římě. (WoL)

Jak chcete psát o něčem, v čem se dennodenně pohybujete. Jak psát o životě s jakýmkoli handicapem a vyhnout se patosu. Co hůř, jak psát o sportu s handicapem a ještě hůř, jak psát o sportovním úspěchu a výkonu, když se nejmenujete Pavel.

Daleko jednodušší by bylo zadat celý tohle psaní někomu třetímu. Nechat z toho někoho udělat srdceryvnou záležitost o překonávání vnitřních bariér a překážek v životě, které způsobí chybějící noha, ruka, případně víc končetin zároveň, nebo přebývající vozík. Pořád je to přitom život jako každý jiný. Každý se musí vyrovnávat se svým životem po svém. Nejsem Ota Pavel ani Jaromír Bosák, takže očekávejte nesourodé přeskakování z tématu na téma od člověka, který půl života běhal s hokejkou po trávě a druhou půlku tráví namočený v chlórované vodě bazénů na Strahově a Podolí.

Nevím, jestli psát o sobě, protože nejsem zrovna zářný příklad tvrdě trénujícího sportovce. Vždycky jsem byl spíš línej kocour, co trénoval, jen když se mu hodně chtělo a když ho to bavilo. Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu. Jenže nejvíc zkušeností mám se sebou, takže vás povídání o mě nemine. Sportovní život začne pro většinu z nás už někdy v dětství. Rodiče (v mém případě tatínek) vás dají na hokej (fotbal, cyklistiku, kanoistiku – doplňte si dle vlastní zkušenosti a dle vlastních rodičů). Mě tatínek dal na lední hokej. A díky tomu se celý můj život motá kolem sportu. Dokonce i svoje nejlepší fotky jsem udělal ve sportovním prostředí. Do 5. třídy jsem stihnul vystřídat několik sportů, než jsem přibližně v roce 92/93 zakotvil u pozemního hokeje (prosil bych neplést s jakoukoli obskurní odnoží hokeje včetně florbalu). Překvapivě i přesto, že mám tátu sparťana, se celý můj sportovní život odehrával na Slávii. Až do roku 97, protože to jsem si po výletě do Itálie a do aquaparku pořídil zlomený krční obratel a díky němu definitivně vozejk. Absolvoval jsem několikaměsíční pobyt v nemocnici a následně v rehabiliťáku v Kladrubech.

„Nevidím smysl života v tom jít desetkrát týdně na trénink a mít ze života jen tu dřinu.”

Ale v 15 se vám život v podstatě zas tak moc strašlivě nezmění. Pořád musíte dodělat školu a pořád musíte poslouchat rodiče. Ještě že jsem je poslouchal. Díky nim se mi otevřel úplně nový svět. Svět sportu s handicapem. Už dřív jsem matně tušil cosi o vítězi z Barcelony v hodu oštěpem Štefanu Dankovi a díky tomu, že jsem se pohyboval na Slávii, tak i o Kateřině Coufalové, která tam tehdy plavala a stala se nejmladší vítězkou Paralympijských her v Atlantě. Ale do té doby jsem se spíš zajímal o to, jaká je nová hokejka a jestli mi už nepřišla pozvánka do repre do 18 (přišla).

Vždycky jsem měl velmi kladný vztah k vodě, přeci jen se na mě podepsala naše chata u Sázavy. A dokonce jsem se jednu dobu věnoval vodnímu pólu, což byl sport, který jsem zdědil po bráchovi. Proto jsem se chtěl do vody co nejdřív vrátit. Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.

Nebýt toho, že se rodiče potkali s Janem Nevrklou, asi bych se učil dlouho plavat sám a nakonec bych skončil u úplně jiného sportu. Bylo to pro mě osudové setkání. Vlastně to byl čtvrtý Jan, který zásadně ovlivnil můj život. První byl Jan Lucemburský, miláček mojí maminky. Druhý byl Jan Werich, oblíbenec tatínka. Třetí byl Jan Saudek, i když v době, kdy jsem se s jeho fotografiemi setkal poprvé, jsem netušil, kdo je jejich autorem. Čtvrtý Jan způsobil, že jsem se vrátil k plavání a začal jezdit po závodech. V mém životě byl 10 let.

Začít sportovat s handicapem nepatří mezi nejjednodušší. Naštěstí už byla kolem Honzy vytvořená skupina závodních plavců v čele s Martinem Kovářem. Všechno bylo díky tomu jednodušší. Jak se obléknout, jak si vlézt do vody atd., to už někdo vyzkoušel přede mnou. Potkal jsem spoustu lidí, které dodnes v podstatě bezmezně obdivuju. Jiří Kadeřávek, podle mého názoru největší Frajer, který kdy vyhrál paralympijskou medaili. Člověk, který kvůli rannímu tréninku na Strahově vstával v 5 ráno, aby se stihnul oblíct a dojet z Černého Mostu (nejdelší časovou položku tvořilo oblíkání). I když s plaváním už přestal, pořád je aktivní sportovec, jezdí na handbiku a hraje za Pražské Roboty wheelchair rugby.

Zkuste si v takovém prostředí stěžovat, jaká jste chudinka, že máte vozejk a něco nemůžete…

„Naučit se znovu plavat a zažívat ten pocit svobody, který dává jenom pohyb ve vodě.”

A tak jsem se dostal do prostředí vrcholového paralympijského sportu. I když srovnat tehdejší trénink s tím, jak trénuju dneska, moc nejde. Objemy mých uplavaných kilometrů se zvětšily, tréninková zátěž je větší než dřív a podstatně jsem zrychlil. Dneska, když nejsem zrovna línej kocour, mám týdně 9 tréninků ve vodě a 4 v posilovně. To samozřejmě jen v ideální konstelaci, když ráno vstanu a odpoledne se proberu, abych byl schopen dostat se na trénink. A tak to mají vlastně všichni, kdo se věnují nějakému sportu vrcholově.

Když jsem si teď dával dohromady svoje povědomí o trénincích, sportovcích a sportu, ve kterém se pohybuji, přišel jsem na to, že už toho vlastně moc nevím. Sotva stačím sledovat nejzajímavější zprávy na specializovaných serverech. Paralympijský sport zažívá boom, jaký tu dlouho nebyl, i přes nejrůznější problémy a kauzy. Sportovat začíná stále více lidí s handicapem. Vznikají nové sporty. Když už někdo s handicapem dělá sport, zkusí jich více. Občas se stane, že basketbalista nastoupí druhý den po vítězném utkání v Brně ke sledge hokejovému zápasu v Karlových Varech a měsíc nato vyhraje Mistrovství republiky v hodu diskem. Říkám si, že to trochu připomíná dřevní doby sportsmenů před 60 a více lety. V létě tenis, na podzim veslování a v zimě lední hokej. Ale i od toho se začíná ustupovat, protože pokud chcete uspět v jedné disciplíně, nedá se dělat další sport na podobné úrovni. Maximálně jako doplňkový. Což je kupříkladu i můj problém, plavání, focení, rehabilitace, regenerace a prvopočátky rodinných povinností mi v podstatě neumožňují stihnout se věnovat dalšímu sportu, i když bych rád třeba wheelchair rugby nebo golf.

„Bylo to pro mě osudové setkání.”

Všechen sport se stále více profesionalizuje a medializuje, i ten „náš“ paralympijský. Jména jako Natalie du Toit nebo Oscar Pistorius jsou známá po celém světě. A Jiří Ježek, Martin Kovář, Běla Hlaváčková – Třebínová a Anna Kulíšková začínají být alespoň trochu známější v Čechách a na Moravě. Nejlepším příkladem profesionálního paralympijského sportovce je Jirka Ježek. Paralympijský vítěz, Mistr světa a momentálně člen profesionální cyklistické stáje. Jeho přístup k tréninku je příkladný. I to, jaký kolem sebe dokázal vytvořit tým lidí. Jako jeden z mála v Čechách dokázal ze svého sportovního úspěchu a zdravotního handicapu vyždímat maximum a to i finančně.

Nikdy jsem neuměl napsat sloh, v češtině mě zásadně zachraňovala znalost literatury a dějepisu. Matně si vzpomínám, že každý sloh musí obsahovat úvod stať a závěr. Úvod by byl tak nějak čitelný, stať je obsáhlá a zmatená. A závěr chybí dokonce úplně. Ostatně ono se to špatně nějak uzavírá, když zítra ráno vstávám na další trénink a přemýšlím nad tím, jestli bude mít paní Passerová dobrou nebo špatnou náladu. Takže kdo chce závěr, zítra v sedm na Podolí v posilovně, nebo v osm, dráha číslo 1.

Týdny Jana Povýšila

Jsme pivní králové, libuje si sládek Václav Berka

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Poprvé vstoupil do pivovaru v pěti letech. „Bylo tam krásně chladno, otec totiž pracoval na spilce,“ vzpomíná Václav Berka. S plzeňským pivovarem je ale spojen celý jeho život. Dnes v něm pracuje jako hlavní sládek a pivovar je častým tématem jeho fotek.

Zřejmě nejeden milovník piva by byl rád alespoň pracovně na Vašem místě. Jaká byla vlastně Vaše cesta k profesi sládka?

Už jako pětiletý jsem občas navštívil otce v práci v plzeňském pivovaru. Jezdívali jsme tam v létě a vždy jsme říkali: „Půjdeme do té zimy.“ Otec totiž pracoval přímo na spilce, kde kvasí pivo, a pamatuji se, jak tam bylo krásně chladno. Před nástupem na střední školu jsem pracoval v pivovaru jako brigádník a šéfoval mi velmi zkušený vařič. Brzy jsem proto věděl, kde se připravují suroviny, co otočit, pustit a jak co změřit. Díky tomu jsem si uvařil i svoji první várku piva v životě a byl to nezapomenutelný zážitek! Na střední a vysoké škole jsem pak získal dostatek teoretických znalostí o kvašení všeho druhu a po studiích jsem nastoupil do pivovaru jako technolog. Postupně jsem pak prošel pozicemi sklepmistra, sládka, ředitele pivovaru Gambrinus, hlavního sládka Plzeňského Prazdroje a manažera pivovaru v Plzni.

Václav Berka
Brand team značek Pilsner Urquell a Master žene do plného tempa jejich šéf Brand manažer Karel Kraus (vlevo)

Co všechno obnáší profese sládka?

Jeho klíčovým slovem je „kvalita“. Začíná to už u surovin. Pivo musí mít neustále takovou kvalitu, jakou nastavil před 167 lety náš první sládek Josef Groll. Proto potřebujeme například nejlepší český chmel, poloraný červeňák. Ten je mimochodem také nejdražší na světě, ale pro naše pivo je nepostradatelný stejně jako český ječmen.

I když schéma výroby piva vypadá jednoduše, ve skutečnosti je to složitý proces, kde každá maličkost hraje velkou roli. Mít všechno pod kontrolou vyžaduje zkušeného sládka. A pivo představuje tradici, proto je způsob vaření pořád stejný. Máme ale při ruce novou techniku, sondy a počítače. Ty pomáhají přesně kontrolovat vaření, kvašení i dokvašování piva, správné teploty atd. Dříve byly analýzy vlastností piva pracnější než dnes, všechno se zdokonaluje. Můžeme tak dokonale dohlížet na to, aby pivo mělo stejné vlastnosti a chutnalo tak, jak má.

Jedna švýcarská laboratoř zkoumala základní parametry plzeňského piva již před více než sto lety. Když je porovnáte s měřením současného Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského, tak zjistíte, že naše pivo má prakticky stejné hodnoty. A protože i postup výroby a receptura je stejná, věříme, že se nám daří docílit stejné kvality. Všechno jsou to jasné důkazy toho, že pijeme stejné pivo jako naši předkové. No není to nádhera?

Václav Berka
Emeritní vedoucí stáčíren Jirka Tomec čepuje pivo z dřevěného sudu se stejnou láskou pro každého z více než 200 tisíc návštěvníků v tomto roce

Zatím ještě nebyla řeč o ochutnávkách. Kolik piveček denně si dáte?

Trochu zklamu snílky, kteří si představují profesi sládka jako ochutnávače piva. Sládek pivo ochutnává, aby zkontroloval, že všechno běží, jak má. Také ochutnává proto, aby si ověřil, že každá pivní značka chutná pořád stejně, přesně tak, jak má. Přístroje můžou změřit analytické parametry, člověk ale posoudí chuť.

Proto nám do pivovaru dodnes chodí skupina emeritních sládků. Pánové, kteří se zasloužili o zachování našeho tekutého zlata, nyní i v pokročilém věku degustují a hlídají tak naši práci. Ochutnávají i nová piva. Zkoušeli třeba naše speciály Master polotmavý, tmavý i zlatý, a jejich názory byly při uvádění Mastera do světa velmi užitečné. Taky jsme s nimi doladili jedenáctku Gambrinus Excellent. A minule ochutnávali… to vlastně ještě nemohu prozradit.

Václav Berka
Takto slaví padesátku jeden z nejlepších výčepních piva Pilsner Urquell v České republice František Šlapák z tankové restaurace U Reinerů v Táboře

Co na své práci milujete a co byste naopak rád změnil či vylepšil?

Sládek pracuje s lidmi a s produktem, který patří k tomu nejlepšímu, co v naší republice máme. Úkolem nás sládků je taky propagovat naši stavovskou čest. Uvařit pivo není jednoduché, to ví každý, kdo to někdy vyzkoušel. A vařit jednu značku piva, tedy pivo stejné chuti opakovaně, to už je teprve umění. Komu se to někdy podařilo, ten nikdy nemůže promluvit špatně o žádném pivu. Opravdový sládek totiž ví, co se za vařením piva skrývá lidské práce. Na mé práci mě baví i to, že existuje ohromné množství piv, která jsem ještě nestačil ochutnat. A taky tu mám velký prostor v oblasti gastronomie, servírování piva a jeho kombinací s jídlem. Tam se ještě máme hodně co učit od kolegů vinařů.

Václav Berka
Téměř polovina piva opuští pivovary Plzeňský Prazdroj v KEG sudech a takhle to jede na automatické lince Radegastu v Nošovicích

Jak hodnotíte konzumaci piva v České republice? Dá se říci, že posezení u dobrého moku, kterým jistě pivo je, lidi více stmeluje?

Česko je bezpochyby pivní ráj. Při své práci navštěvuji spousty hospod po celé republice. A všude si můžu se štamgasty o pivu krásně pohovořit! Protože pivo u nás není jen nápoj, je to součást národní kultury, u piva se mluví o politice, o ženských, o fotbale a dalších tématech, na které také má každý svůj jasný názor, stejně jako na pivo.
Pravda, tuhle pivní idylu dost narušilo navýšení spotřební daně na pivo vloni v lednu. Pivovarníci promítli daň do cen a ty šly nahoru, návštěvnost hospod pak opačným směrem, dolů. Jsme pořád pivní králové, ztrácíme ale náskok před ostatními národy.

Václav Berka
Pavel Horvát a jeho spoluhráči pečlivě kontrolují dokvašování piva Gambrinus pod dohledem zkušeného hlavního sládka Jana hlaváčka

Pilsner Urquell je generálním partnerem české verze projektu WoL. Jak pohlížíte na propojení společnosti, která je symbolem národní hrdosti s budoucím archivem lidstva 21. století?

V našem pivovaru se vařily dějiny. Sládek Josef Groll v roce 1842 uvařil první várku Pilsner Urquell a změnil pivní svět. Skvělý ležák se pak snažili napodobovat další a tak vznikla celá kategorie piv plzeňského typu, která dnes tvoří 70 % všeho piva na světě… Samotné pivo Pilsner Urquell je tedy archivním dokumentem, svědectvím o dovednosti našich předků, které tu ale s námi dodnes žije, a já pevně věřím, že má před sebou stejně slavnou budoucnost.

Jsem rád, že vedle písemných pramenů a našeho pivovaru tady bude i digitální stopa toho, jak žijeme. Week of Life je skvělý projekt., který se snaží zdokumentovat náš běžný život a třeba pomůže uchovat informace i pro budoucí generace v mnohem přístupnější formě. Když si totiž občas pročítám knihu z roku 1897, ve které jsou analýzy piva a surovin pro výrobu plzeňského piva pečlivě zapsané krásným rukopisem, trochu mne mrazí v zádech, jestli budoucí generace bude umět ty mega a gigabyty po nás za sto let přečíst. A tak bych pro jistotu doporučoval autorům projektu udělat i nějakou tištěnou formu (smích).

Václav Berka
Na předpremiéře otevření restaurace U bílé kuželky v Praze si připil pivem Pilsner Urquell starší obchodní sládek Václav Berka s Honorary Connoisseurem č. 13 Davidem Suchařípou

Jaký to byl pocit, když jste si vzal do ruky fotoaparát a musel jste se zamyslet nad tím, jak srozumitelně zdokumentovat týden Vašeho života?

Zpočátku jsem byl nadšený, ale v průběhu týdne se ukázalo, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval – že jako udělám jen pár fotek a bude hotovo. Také jsem se celou dobu bál, jak já jako amatér a laik budu schopen nafotit něco, co by vůbec mohlo být pro jiné lidi zajímavé. A vůbec nejtěžší bylo se po nafocení celého týdne rozhodnout, které jsou ty správné fotografie, které by co nejvěrněji popsaly, co jsem v průběhu celého týdne zažil.

Václav Berka
Náměstí republiky v Plzni dnes zdobí tři nové zlaté kašny, a když se chystá na oslavu Vánoc, umí se celé náměstí i radnice krásně nalíčit

Jak se stavíte k faktu, že si i „obyčejní“ lidé nechávají v poslední době nakouknout do svého soukromí?

Možná si tak prožívají svých patnáct minut slávy. Já se ale přiznám, že jsem v tom trochu konzervativní. Podle mne lidé odkrývají svoje soukromí tak trochu z nedostatku jiné komunikace. Myslím si ale, že všechno má svoje hranice a pevně věřím, že většina lidí k tomu přistupuje rozumně.

Václav Berka
Uvařit si vlastní várku je snem každého milovníka piva a podařilo se to i Mirkovi Pojzlovi a jeho přátelům

Máte nějaký sen, který byste rád naplnil, ať už by se týkal Vás osobně nebo někoho jiného?

Chtěl bych, aby pivo bylo stále velkým tématem pro českou společnost. Je zde spousta módních vlivů, ale plzeňský ležák je stále stejný a stále chutná báječně. Pivo je nesmírně ušlechtilý nápoj. Vaříme ho z českého ječmene a z českého chmelu, takže ruce našich lidí a naše země se na výrobě podílí už dříve, než suroviny dorazí do pivovaru. Obrazně řečeno, než se pivo načepuje do skla, tak se na jeho putování podílí nejen sládci, ale také zemědělci, dopravci, skladníci, výčepní. Nenabízíme jenom mimořádný pivní zážitek, ale hodně pomáháme i české ekonomice. Proto by si pivo mělo zachovat svoje výjimečné postavení v české společnosti.

Týdny Václava Berky

Bourání mýtů a bariér ve fotografiích Martiny Kaderkové

Publikováno | Autor:
Napsat komentář

Martina Kaderková, Ředitel/ka nadace, Česká republika

Svým založením je Martina ryzí fotografkou v oboru reportáž – dokument. Postupem času ale z jejích „obrázků“ začínají vystupovat také výborné portréty. Okolnosti, ve kterých se ocitá, nenazírá autorka zvenčí, jak je zvykem. Jakoby se dokázala vsáknout do společenství lidí i do jednoho konkrétního osudu. Lidé, které zobrazuje, nejsou anonymní, nejsou nikdy pouhou součástí děje, jsou děj sám. Platí to o nevidomých, které fotografuje v rámci projektu Světluška (který Martina řídí), o celebritách, s nimiž se profesně tu a tam setká, i o snímcích z domácího prostředí, jejichž pointou je její tříletý syn a jeho intimní svět – svět absolutní důvěry a mateřské lásky. Zkrátka, ať autorka zamíří na kohokoliv, výsledkem jsou fotografie s nebývalou koncentrací empatie a pověstného lidského přesahu.

Když se na WoL objevil Váš druhý týden, byl to přesně rok, co jste poslala svůj první. Oba týdny natolik zaujaly, že právem byly vybrány do Výběru redakce a posléze i do rubriky Mistři WoL. Martino, prozradíte nám o sobě trochu více?

Narodila jsem se v Ostravě, prozatím se usídlila v Praze a to prozatím každým rokem prodlužuji. Bydlím ve věži v podhradí Vyšehradu se svým tříletým chlapečkem Matyáškem. Jeho všetečné otázky mě znovu vrací k přemýšlení nad věcmi, které se mi zdály dávno samozřejmé a jasné.

Děti mám vlastně dvě. Již deset let je součástí mého života Nadační fond Českého rozhlasu, který pomáhá nevidomým. Zřejmě si nás snáze spojíte se jménem Světluška anebo Kavárnou POTMĚ, ve které pracují nevidomí číšníci.

Naplňuje mě vymýšlet projekty, které lidem přináší něco nového. Setkání, poznání – nejen druhých, ale i sebe… Vzájemné přiblížení světů. On to je nakonec jen jeden svět, ve kterém žijeme, přestože říkáme „svět nevidomých“, třeba v tomto konkrétním případě.

Váš život na WoL jste doposud zaznamenala pomocí 126 snímků. Máte skvělé technické zpracování, výborný cit pro kompozici a správný okamžik. Jak dlouho je fotografie součástí Vašeho života a co pro Vás znamená?

Zrovna nedávno jsem pátrala v paměti, kdy to všechno začalo. Stěhovali jsme se a mně se do rukou dostaly staré cancáky a první fotky. Tehdy mi bylo šestnáct, chystala jsem se jako každý víkend do hor pod stan. Táta vytáhl ruskou Směnu, ukázal mi, jak se zakládá film, nastavuje sluníčko, mráček a bylo to. Vybavuji si, jak jsem se válela v bodláčí, abych zachytila kluky ve Ztracené zemi při bojovce. To bylo místo, které jsme ten den objevili a pojmenovali, vlastně spíše jsme si mysleli, že jsme ho objevili. Tam, v té Ztracené zemi, to asi začalo. Fotky jsme pak vyvolávali ve fotokomoře u kamaráda, byla jsem na ně pyšná. Potěšilo mě, že napoprvé to bylo docela prima, ani vývojka za ta léta moc nevybledla. Asi štěstí začátečníka.(smích)

Fotografii jsem propadla mnohem později. Ve dvaceti jsem si pořídila první kinofilmovou zrcadlovku. Tehdy jsme byli mladí zapálení cestovatelé, kteří nejezdili na dovolenou, ale na „expedice“. Ale i když jsem byla v mlžném pralese, ve vysokých horách anebo v poušti, vždycky byli na mých fotkách především lidé.

Obrázky krás Země si tak nějak nosím v sobě, zato neopakující se situace, prchlivé momenty života, výrazy tváře a čas do nich vepsaný, to mám potřebu obtisknout do fotografie.

Později jsem se začala pohybovat mezi lidmi, kteří nevidí nebo vidí hodně málo. To mě ovlivnilo. Vizuální prožitek pro mě byl vždy duchovní potravou, podobně jako hudba. Do té doby mi stačilo, když byly fotografie „hezké“. Víte jak to myslím, prostě obrázek pěkný na pohled, který ale nic více neříká.

Je skvělé, když člověka práce naplňuje a to je jistě i Váš případ. Doplňujete jej skvěle i svým fotografickým viděním. Jak Vás ve Vaší fotografické tvorbě práce ovlivňuje a co Vám dává?

Díky Světlušce jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mají hodnoty života vystavěné jinak. Snažím se jim ve svých fotografiích porozumět a mám radost, když se mi to alespoň maličko podaří. Zároveň jsem v sobě objevila silnou potřebu ukázat nevidomé tak, jak je široká veřejnost nezná.

Nejsou to marťani, kteří bloumají po ulici s bílou holí, vzbuzující úzkost a trochu stud za to, že k nám byl osud štědřejší. Nejsou to ani hrdinové s jedině kladnými vlastnostmi, kteří mají ostatní smysly nadpřirozeně vyvinuté. To všechno jsou mýty a bariéry, kterými se zdraví lidé snaží trochu uklidnit vnitřní rozkol. Cítíme vděčnost, že nám se nic takového nestalo, zatímco se trochu stydíme zároveň, protože víme, že si toho v koloběhu každodenních starostí dostatečně nevážíme…

Nevidomí mají stejné radosti, starosti, touhy jako my. Jen je pro ně těžší některé touhy naplnit, a proto potřebují naši pomoc. Když ji dostanou, dokážou neuvěřitelné věci.

Každý se snažíme naplnit svůj život. Je jedno, zda má náš život potenciál sudu nebo náprstku, záleží, jak moc ho naplníme. Znám mnoho nevidomých, kteří mi vždy tzv. „vytřou zrak“, když se s nimi potkám. Žijí krásný, naplněný život. Nefňukají. A vidí věci, které já nevidím.

Nadace Světluška a Kavárna POTMĚ. Přiblížíte nám své „děti“ trochu blíže.

Světluška pomáhá dětem i dospělým s těžkým zrakovým postižením v celé ČR. Přispívá jim na nejrůznější speciální pomůcky, které „mluví“ nebo mají hmatový displej, na psí vodící pomocníky, na osobní asistenty dětem, aby mohly chodit do běžných škol se zdravými kamarády a seniorům, aby mohli trávit podzim života doma a nikoli v ústavu.

Podporuje nevidomé v samotném začátku, kdy se ve tmě teprve rozkoukávají, kdy musí zvládnout takové ty běžné každodenní činnosti, ale i později, v rozvoji jejich talentu, vzdělání a profesním uplatnění. Zkrátka se snaží lidem, kteří nevidí a zřejmě nikdy neuvidí, pomáhat na jejich k cestě k samostatnosti. Drží je za ruku, když to potřebují a když už mohou jít sami, občas jim jen posvítí na cestu.

Patronkou Světlušky je Aneta Langerová. To, že jsme se vzájemně našly, vnímám osudově. Moc mě těší, že naše spříznění se každým rokem prohlubuje a zůstává stejně inspirativní. Společně vymýšlíme i nové projekty. Letos to je například výstava JSME STEJNÍ? Nejspíše to bude úplně poprvé, kdy budou fotografie vystavovány v absolutní tmě.

Výstava vzniká jako doprovodný program Kavárny POTMĚ, kterou Světluška v červnu znovu po roce otevře na Ovocném trhu v Praze. Otevřeno bude mít opět OD NEVIDIM DO NEVIDIM, a to ve dnech 6. až 22. 6.2011.

Vedle Kavárny POTMĚ bude stát další zatemněný prostor, ve kterém malinko poodhalíme její tajemství. Uvnitř si totiž návštěvníci prohlédnou s pomocí kapesní svítilny 12 portrétů kavárníků, kteří je předtím obsluhovali. Návštěvníci tak budou mít příležitost porovnat skutečnost s předchozí vizuální představou získanou na základě jiného smyslového prožitku, než je zrak.

Výstava má ale i hlubší smysl. Na návštěvníky totiž čeká ještě třináctý portrét. Věříme, že právě ten je přivede k přemýšlení, zda jsme opravdu stejní.

Zmínila jste se, že Vás fotografie provází s přestávkami po celý život. Máte cit pro zachycení toho správného momentu, který je pro dobrou fotografii důležitý. Jak dlouho trvá Vaše fotografická cesta pomocí digitální technologie?

Těší mě, pokud si redakce WoL myslí, že mé fotografie nějak promlouvají. Já sama vím, že jsem na úplném začátku… Teprve dva roky fotím digitálně a zpočátku to bylo krušné. Neuměla jsem ani vyvolat RAW. Teprve, když jsem jakžtakž s odřenýma ušima zvládla techniku, uvědomila jsem si, jak obtížné je udělat fotografii, která má příběh. Tak, aby v zachycené situaci viděli i jiní to, co jsem viděla já.

Myslím, že poslední dva roky byly pro mě hodně důležité. Uvědomuji si, jak zásadní pro mě byla a stále je upřímná zpětná vazba od fotografů, na jejichž názoru mi záleží. Na začátku to byl můj strejda, ten byl ke mně hodně nemilosrdný. Dnes je to např. kevin-v-ton, Lenka Baratoux, Miroslav Jarý a další. Tedy ne, že by mě cupovali. Ale když cítím, že na fotce nevidí to, co tam vidím já, vím, že se mi to tam zřejmě nepodařilo dostat.

Uvedla jste fotografy z blízkého okolí, kteří Vám pomáhají se dostat dále (pozn. red.: všichni jsou zapojeni do projektu WoL). Máte jistě i nějaký vzor z proslulých českých či světových autorů?

Mezi mé nejoblíbenější české fotografy patří Karel Cudlín. Mám ráda jeho sociální fotografie. Koukám na ně s úžasem a často. Kromě neuvěřitelné kompoziční čistoty a děje, který je na jeho fotografiích rozehraný, sdělují ještě něco navíc. Takové fotky má smysl fotit. Asi nepřekvapím, když zmíním Jindřicha Štreita, Honzu Šibíka, Tomkiho Němce. Na jejich fotografie se mohu dívat pořád.

Vaše práce musí být velmi náročná. To je asi i důvod, proč jsou ve Vašem portfoliu zatím „jen“ dva týdny s přesně ročním odstupem. Budete se držet jednoho týdne ročně, nebo se můžeme těšit např. na týden inspirovaný Kavárnou POTMĚ?

Vyfotit další týden po roce – přesně na den – byl jen takový nápad. Říkala jsem si, že to může být zajímavé i pro mne, podívat se na svůj život s ročním odstupem. Týden Kavárny POTMĚ bych si opravdu přála někdy zaznamenat tímto způsobem. Jen nevím, jak skloubit všechny ty organizační věci okolo s rolí fotografa. Přála bych si zachytit alespoň část její atmosféry a to vyžaduje hodně času při čekání na ty správné momenty. Není pro mě snadné fotit celý den po dobu sedmi dní – jakmile skončím práci, přehoupnu se do role mámy a naopak. O další týden se ale určitě pokusím. To vám mohu slíbit.

Musíme se Vás samozřejmě i zeptat na to, jak jste se o projektu WoL dozvěděla a jaké byly Vaše první myšlenky, když jste se rozhodla zúčastnit?

O projektu WoL jsem se dozvěděla od několika přátel na Photoextractu, kteří již svůj týden zveřejnili. Byli to Zdeněk Dvořák, František Vrba a Eva Staňková. Zvláště Eva mě ze začátku dost podpořila. Projekt mě nadchnul. Má obrovský potenciál, který se, jak doufám, redakci bude dařit krok za krokem naplňovat. Je to výborná myšlenka – mít možnost nahlédnout do života někoho, kdo má například stejnou profesi, jen bydlí na jiném konci světa.

Já sama jsem dlouho sbírala odhodlání se zúčastnit. Pochybovala jsem, zda vůbec zvládnu vyfotit devět koukatelných fotek rozprostřených do celého dne. Je to závazek. Přiznám se, že mě při focení obou týdnů někdy zhruba v polovině přepadal pocit, že toho nechám. Jsem asi dost svobodomyslný člověk, když se ale pro něco rozhodnu, houževnatě se s tím peru a snažím se věci dotahovat do konce. Nakonec mám z obou týdnů velikou radost.(smích)

Týdny Martiny Kaderkové