Mila Štáfek, Dělník, Česká republika
Pokud byste chtěli najít na hlavní stránce úplně první týden Mily Štáfka, museli byste se proklikat více než tisícovkou týdnů. Mila je totiž jedním z členů, kteří se k projektu připojili již v jeho prvopočátku, a přesto dodnes nezapomeneme na to, když jeho zmiňovaný týden s názvem Koloběh do redakce dorazil. Spontánnost, s jakou zachytil svůj život, a technické provedení celého setu 63 fotografií, nám téměř vyrazily dech. Nechtělo se nám věřit, že se Mila nevěnuje fotografii profesionálně. Od té doby se k nám vrátil ještě 2x, pokaždé v čb provedení a i bez jeho jména bychom poznali, že je to jeho dílo. O tom, jaký je svět kluka s duší skateboardisty a jak se prolínají jeho dvě velké vášně, fotografie a sport, blíže v následujícím rozhovoru.
Přišla doba najít třináctého mistra projektu WoL. Pro někoho možná číslo nešťastné, ale určitě potěšilo Milu Štáfka, který byl redakcí jednoznačně vybrán. Hned na začátek se nám blížeji představte. Kromě místa bydliště, data narození a profese uvedených ve Vašem profilu se toho více nedozvíme.
Nejdřív moc děkuji, samozřejmě mě to potěšilo, s třináctkou nemám žádný problém. Focení je pro mě důležité a je to součást mého života, a proto uznání mé práce mě strašně těší a být mistrem projektu WoL je pro mě čest. Proto moc děkuji za to, že v takovém výběru, který na WoL je, padla volba na mě.
Žiji v Chomutově s manželkou a dvěma dětmi, Beátkou a Šimonem. Focení prolíná život nás všech a mohu říct, že mám jejich plnou podporu. Mimo focení pracuji v rodinném pneuservisu. Práce, focení a děti mi poslední dobou zabírají tolik času, že moc nestíhám ostatní věci, třeba sport. Mít den víc hodin, bylo by to fajn.
Ve Vašich týdnech ukazujete svoji rodinu. Jak ona vnímá Váš fotografický koníček a vůbec, jak jste se k fotografii dostal?
Rodina je s touto věcí smířená, akorát musím vědět, co si můžu dovolit. Každý den si jezdit po krajinkách, to nejde, děti jsou po mně čertíci a tak to manželka nemá jednoduché, už se dokonce ochomejtaj kolem foťáku a lezou mi do batohu. Nemám za sebou žádnou uměleckou školu ani foto kurz, k fotografování jsem se dostal před několika lety, když jsme si chtěli s bráchou a kámošema vyfotit svoje skate triky, postupem času jsem dokumentoval různé výlety a akce, v roce 2006 se mi dostal do rukou první digitál. Byla to Konica Minolta a s tou jsem vydržel donedávna. Baví mě umělecká a sportovní fotografie, vedle toho hodně fotím děti a svatby.
Ve Vašich fotografiích najdeme skvělé záběry ze skateboardingu a dalších podobných sportů. Jedná se ryze o zájem fotografovat tyto druhy sportů, či je máte, jak se říká, i sám vryté pod kůží?
Jo skateboarding a snowboarding, na to sem dost ujetej. Sám jezdím na obou prknech kolem deseti let a řekl bych, že to hodně ovlivnilo můj život. Focení těchto sportů mám moc rád, a když jde o dobrou fotku, jsem pro ni ochoten udělat vše. Takové focení bych bral častěji.
Když jste ochoten se takto pro fotku obětovat, dostavily se již nějaké úspěchy v tomto směru fotografie, který je přeci jen v naší zemi málo rozšířen?
Tenhle rok jsem poslal 4 skejtový fotky do celosvětové soutěže Red Bull Illume, kde jsem se dostal do semifinále mezi 25 nejlepších v kategorii Playground. Dokonce mi poslali knihu, kde bylo 250 nejlepších fotografií a já si tam mohu nalistovat tu svoji. Fakt dobrý pocit.
Uvedl jste, že vedle práce v rodinném pneuservisu i fotíte. Chtěl byste se stát fotografem na plný úvazek, nebo vám to vyhovuje tak, jak to máte nyní?
Asi mi to takhle vyhovuje. Práce u rodičů má své pro a proti, když není sezona, skoro tam ani nejsem a mám spoustu času na focení, ale když je sezona, tak jsem pro změnu pořád v práci a na foťák ani nepomyslím. Fotit na plný úvazek by bylo dobré, kdybych fotil to, co mě baví.
Jistě jsou fotografové, které máte jako vzor či si od nich berete inspiraci. Zmiňte nám ty největší osobnosti z řad českých i světových autorů.
Je spousta skvělých fotografů a fotografií, ze sportovní fotografie mě hodně baví David Blažek, Martin Kozák, Fred Mortagne, Blotto. V mojí práci mi hodně pomohl fotograf Vítek Ludvig.
V projektu WoL máte tři týdny a všechny jsou černobílé. Máte k tomu nějaký důvod? Fotografujete např. adrenalinové sporty také pouze čb nebo využíváte i barvu?
Černobílou mám hodně rád, k mým týdnům si myslím, že i patří. Je to taky asi otázka vkusu, samozřejmě může být dokument i barevný, ale mám to asi tak zaryté. Taky jsem uvažoval nad tím nafotit týden v barvě, ale tomu by muselo nahrávat spoustu věcí, aby to tak dopadlo. Hodně záleží na prostředí a momentálním rozpoložení. Sportovní fota mám tak napůl. Něco je dobré v barvě, něco ne a podle toho se řídím. Když má člověk vedle sebe dvě stejné fotky, jednu v barvě a druhou odbarvenou, tak hned vidí, která mu sedne líp.
Výše jste psal, že jste přičichl k fotografii před mnoha lety. Zastihl Vás tedy i analog. Máte někdy chuť se k tomuto způsobu vzniku fotografie vrátit nebo Vás digitální fotografie již pohltila naplno?
Ano, byly to mé začátky a bylo to úplně jiné než dnes. Muselo se více přemýšlet a mít chladnou hlavu. Nemusím počítat políčka filmu a dovolím si hodně experimentovat. Myslím, že mě vidění fotky hned na displeji hodně posunulo dopředu a jsem zas rád, že jde vše tak dopředu. Dokonce jsme měli doma i zatemněnou koupelnu, ale přiznám se, moc mi to nešlo, asi to chce mít větší praxi. Analog mě pořád láká, hlavně velké zrno, bude muset ale ještě počkat.
Samozřejmě bude všechny čtenáře zajímat, jak jste se o projektu Wol dozvěděl a jaké byly Vaše myšlenky při zapojení se prvním týdnem?
O projektu jsem se dozvěděl od kamarádky Zuzi a druhý den jsem začal fotit. Hned mi to přišlo jako skvělý nápad, neváhal jsem a bez rozmyslu do toho vlítnul. No a dopadlo to, jak to dopadlo. Koloběh byl na světě, teď mě čeká 4. týden a už teď jsem zvědavej, kdy dostanu impuls na jeho spuštění. Zatím nemám patrony fotit každý týden po sobě jako pan Zika nebo Pan Dvořák. Přijde mi to hodně náročné.
Člověk je velice zvědavý a díky týdnům můžeme nakukovat pod pokličku našich životů. Je tu však i sekce celebrit či řekněme známých osobností. Čí týden byste z významných osobností chtěl shlédnout nejvíce a proč?
Každý může dát na zeď tolik informací, kolik jen chce. Občas se ale divím, jací jsou lidé exhibicionisti a co vše zveřejní. I já jsem zvědavý a koukám na weeky lidí, co mě zaujmou nebo když mě zaujme dobrá fotka, zkouknu celej týden. S tou celebritou si moc nevím rady, asi by mě spíš zajímala druhá strana mince. Rád bych viděl týdny lidí, co nejsou v dobré sociální situaci. Tyhle lidi žijou těžký život, pro spoustu lidí neznámý. I když pro někoho jiného by to mohlo být nepřijatelný.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Dostal jsem jméno Jan Flaška a ve svých 34 letech jsem se životem dotápal ke zjištění, že fotografie je poměrně zajímavý způsob, jak zabít aspoň kus svého bytí na této planetě. Dá se říct, že fotografování považuji za činnost, kterou si lze zpříjemnit čas, po který se mi nedaří jíst a spát a po který nejsem nucen pracovat. Jsem zaměstnán jako učitel informatiky na gymnáziu, kde usilovně pracuji s naší mládeží. V počátcích své pedagogické kariéry jsem zamýšlel sepsat práci „Význam pedagoga na polidštění mládeže“, po deseti letech v oboru chystám brožuru zcela opačného vyznění. Mimoto by mne velmi zajímalo, co je to ta „informatika“.
