Report Kenya 2010 – 1st part

Jiří Pergl, Enterpreneur, Czech Republic

Within the scope of his One More Day For Children organization, Jiří Pergl has traveled to Kenya for his second time and through the means of his report, you have the perfect opportunity to observe how successful he is in helping local children infected with AIDS.

Few people understand why it is so important to help children in Kenya. Why not Somalia, Chad, Kongo, Zaire, or Ethiopia? I will give you a simple answer. In 2007 extensive fighting between the tribal groups of Kikuyu and Luo took place because of the presidential election. Many people died. There was practically no TV coverage of this here in Czech Republic, only a brief piece with an inaccurate data. CNN talked about 50 thousand people who were killed during the unrest. Locals claim that the number is many times higher. As a result, a lot of children became orphans, unless of course, they were killed. Nobody is able to say how many people lost their livelihood during this period. Thousands of cases are undocumented. Murdered families in villages, burned down houses and churches, raped women and so forth abound. Locals claim that there are more than 200 thousand dead as of 2010, and they are still counting. Let us return to current state of affairs which is not all that different from 2007. September 2009 – in the region of Doldol where most of my activities take place. No TV has ever broadcasted what happened there. Only the locals know, and nobody has any desire to deal with it. People from one village set out to massacre a neighboring settlement. Over 100 brutally murdered only because no rain had come for fifteen years, and they had no food. The killers murdered their neighbors with automatic weapons so they could take their livestock and feed their own children. Were remaining children from slaughtered village (mainly girls between the ages of four to twelve) immediately forcibly married to wealthy men from a nearby settlement, circumcised, and sexually abused? OF COURSE! Damn…! This is terrible…. But this is not all! They were sold by survivors from their own village to get back their cows and sheep. So a four-year-old girl was married to 30-year-old man in return for 10 cows!!! What about little boys that survived? They ran for the bush, to the jungle where animals roam. Trying to survive among lions and monkeys in the wilderness. Many of them were devoured by lion packs, some were found half-eaten by monkeys. Oh yes, with faces nibbled off by baboons… I want to help the remaining children, all of them. By the way, one of the girls in our adoption program, Soina Leiknait, is a survivor from the village. I am not telling you all this to scare you off of a possible visit to Kenya, however there are a number of people who are telling me, “I have been to Kenya and it’s all right there.” They forgot to add that it was with a travel agency in some national park accompanied by a guide. And when they went alone, they would go to areas where wild animals live in peace and everything is fine. I understand that going to those God-forgotten places like Doldol (and further North towards Somalia) is rather uninteresting for them but… We are talking about something entirely different here. To make a long story short, after six months I returned to Kenya to help the sick, abused, hungry, and abandoned children. There is already a specific project in place. Our plan is to register, with the local authorities, 23 children that are included in our program of adoption, establish a bank account with Standard Chartered bank, set up a furnished office in Nanyuki, and fill out all the forms pertaining to the children. I am also going to pay a visit to an architect to get the full drawings needed for the erection of a brand new children’s home, including a school for 60 kids. Furthermore, I am going to visit those 23 kids and give them presents from their adoptive parents in the Czech Republic and gather some information regarding the use of our new account needed for future payments for school expenses, electricity, and rent. I will also deliver food supplies from the nearest large cities of Karatina and Nanyuki. Not to forget a children’s home in Nanyuki where sweets and DVD films are eagerly expected. Why not more stuff? Because they no longer need so much. We managed to spur the local government into action and they are supplying them with more money to purchase food and other life necessities. Out activities at this place are gradually decreasing but we have already adopted 3 kids there and plan further to adopt 3 more. From the money collected we also want to purchase food for another 15 struggling families with children. A visit to those 12 children from our last reportage is coming up as well, they survive without parents in a single derelict shack. Then we made a stop at the office of Doldol mayor and placed an official request for a donation of a piece of land that will be used to build our children’s home. A visit to the local people of influence who can lend a hand is a must, and we must not forget to contact Kenya’s newspaper.

12.1 Arriving in Nairobi

This is about the events that awaited me on my trip. My report documents how it all actually went.

The trip to Kenya is quite difficult unless you are willing to pay an exorbitant price and fly directly from Prague. A visit to a couple of German providers, however, will score tickets for some €500. The departure is from Munich with the flight being via Istanbul with seven hours of waiting between flights.

The scheduled arrival of this flight to Nairobi is always in the early morning hours (2AM). Waiting for me were Partick and Cyrus, our old friends from the previous reportage, who are assisting me here with the foundation. After a short nap comes the visit to Dr. Martin, who helps pregnant women who are HIV positive. We brought various medications from the Czech Republic, medication that people who contribute to our fund donated. Martin was astonished but regrettably his mother died the very same day so his pleasure was lessened to say the least. He informed me of a shocking fact – the number of HIV-positive mothers has been increasing at a rate of 50 a month, an increase of 300, from 1537 to 1837… Horrible. He also told me that 50% of young people in Nairobi are HIV-positive, an unbelievable number.

In the evening we had a meeting with Hellen and our lawyer, Elizabeth Njorge. It happened at the restaurant of my favorite hotel—Central Park. We had to discuss our program and set up meetings for the next day. After that, just sleep, so badly needed…

13.1. Nairobi

A visit to the LG service center awaits me the first thing in the morning. Why? A TV set we bought for the children in Nanyuki had broken down after only two months. Warranty? Here? Don’t be silly! They will not replace the set. Cyrus took the TV to a service center in Nairobi. That was at the beginning of October. The part needed should have come from Dubai. Now it is January and our TV is still idling in the service center. So I got upset again and had to be insistent. They will call Friday the 15th, so they told me. The TV should be repaired by then so we shall see. Off we go to setting up our administration, buying various folders, office supplies and then getting behind the desk and starting work. Our lawyer familiarized me with the regulations I need to know to get the process of adoption going and everything else necessary to making the Kenyan government happy and ensuring no problems come our way. Dead-tired we finish at 8 o’clock and go to sleep. In the morning we head for Nanyuki province where our organization operates.

14.1. Leaving for Nanyuki

It’s 8 in the morning and we are heading for Nanyuki. There is an important ahead stop in the town of Karatina. The biggest food market happens to be there, one claimed to be the cheapest. We needed to buy food for twenty-three adopted kids with money collected from OMDC to purchase food for fifteen families from the slums of Mount Kenya province.

I have no idea how we did it but we fitted the 1,140 kg of food and all the suitcases into our rented Toyota Prado. The one of the things that differentiates us from big foundations is that I use the money people donated only directly on the children themselves. I don’t use it to cover all the costs like flight tickets, car rental, gas, hired help and their food, my food. When it comes to adopted children, the situation is such that the government keeps 20% of the monthly payment (money you send them monthly); it is used for taxes and other expenses. Expenses mean everyday, ordinary care for the children – buying food, doctor’s visits, accommodation, necessary transportation, bringing needed school supplies (school bags, other supplies, and even beds for some). There is a cost to all of this of course.

After loading the food, we leave for Nanyuki. I plan to stop at Patrick’s village. Why? I want to visit the family of that 18-year-old boy from our first Kenya video who hanged himself (if you haven’t see the first film and so far have nothing to do with our foundation, you can visit my page www.expedice-world.cz where I visit various God forsaken corners of this planet. It is about nature and people, with beautiful scenery from Kenya all accompanied by wonderful music). The unfortunate boy committed suicide and the story leading to it is hard to believe. Upon our first visit to the village we set up an innocent competition among the local youth – whoever first brings a big banana spider, to be captured on film, wins 500 Kenyan Shillings – around 10 USD. This region is so poor that this money amounts to a small life-start. One of the local boys brought us a banana spider, we shot our video, payed the winner, and left for Nairobi. A little later we learned that the other boy also caught a spider but was too late to bring him to us. He was so devastated that he resolved to take his own life. Needles to say we were really sorry and we decided to visit his family on our next visit and today we will.

The road, if you want to call this a road, leads towards Mount Kenya. 5 km from the main road Patrick asks us to stop. Here it is. A small corral occupied by 1 cow and 2 goats, a tiny wooden deteriorated house sits in the middle. An older gentleman steps out of this dwelling and greets us kindly. This is the father of the unfortunate boy. We chatted for a while and I told him how sorry I was and gave him 1000 Shillings. Tears started pouring out of his eyes and he hugged me with words “God Bless” and “assante santa.” Than two brothers of the boy came and shook my hand. They explained that Joseph was an introverted person, difficult to understand, and I should not blame myself for his unfortunate suicide. After saying goodbye we leave for the town of Nanyuki to get to our original task. Our first visit is to Hellen’s office that she had in the meantime rented out to our OMDC. 6,000 Shillings (1500 Czech Crowns) a month – not bad, but the office needs to be furnished. We buy a printer, cartridges, office supplies and furniture (chairs, cabinets, folders, staplers, accounting books, notepads and lots of other stuff). I also brought a Notebook PC with the English version of Windows XP from the Czech Republic.

And then a short trip to a small cottage resort where we settle and where we spend the following nights. Hellen knows the owner, so we get one night for 500 Shillings. Do not get the idea that everything is cheap here. I haven’t mention what most things cost here yet. This resort charges 4,500 Shillings for a single bedroom (1,216 Czech Crowns) and this is by no means a standard hotel. It includes a bed, a shower that spews either boiling or freezing water along with precarious wiring for 220V electricity. In Europe this would be very substandard for the money. A three-star hotel in Nairobi (1-2 stars compared to European standards) costs from 900 to 1,900 Czech Crowns. Don’t even think about what the Hilton costs! Just to give you an idea about local prices: 1 beer – 60 Czech Crowns, 1 liter of petrol 28 Crowns, Fanta 3dcl – 14 Crowns, spaghetti bolognese – 82 Crowns, the charge for the use of an ATM – 240 Crowns (with a withdrawal limit translating to 10,000 Crowns) renting a vehicle – 1,200 Crowns a day for a small one, while a larger car with the large trunk we need to conquer local slums will take you back some 4,400 Crowns. If you are thinking about buying a car, let me warn you, cars here are three times more expensive than in Europe. A sixteen-year-old Toyota Land Cruiser that at home you could buy for around 150,000 Crowns will cost at least half a million here. Should you decide to travel by bus, say to Matatu, 200 km away, it will come to 500 Crowns and there is around a twenty percent likelihood you will not survive the ride. This was just a short sample of what is it going to cost you, should you decide to come along.

Now comes the physically demanding part, distributing 1,140 kgs of food and carefully sorting it into 38 plastic bags.

Weeks of Jiří Pergl

Reportáž Kenya 2010

Jiří Pergl, Podnikatel, Česká republika

Jiří Pergl se v rámci své organizace One More Day for Children vydal již podruhé do Keni a vy máte možnost v jeho nové reportáži sledovat, jak se mu daří pomáhat tamním dětem nakaženým AIDS.

Málo lidí chápe, proč zrovna v Keni je tak důležité pomáhat dětem. Proč ne raději v Somálsku, Čadu, Kongu, Zaire nebo Etiopii? Odpovím vám jednoduše. V roce 2007 zde proběhl velký boj mezi stoupenci Kikuyu a Luo kvůli volbě prezidenta. Zemřelo zde mnoho lidí. U nás to nevysílala žádná televize a když, tak ve zkratce a jen s velmi nepřesnými údaji. CNN udává 50tis. lidí zabitých při nepokojích. Místní udávají mnohokrát více. Výsledek je, že mnoho dětí zůstalo bez rodičů, pokud zrovna nebyly zabity také. Nikdo nedokáže říci, kolik lidí v tomto období přišlo o život. Tisíce případů nikdo nezdokumentoval. Pozabíjené rodiny ve vesnicích, vypálené domy a kostely, znásilněné ženy. Místní tvrdí více jak 200tis. Mrtví se stále počítají a to je rok 2010. A teď k současnosti, která není tak vzdálená roku 2007. Září 2009. V oblasti Doldol, kde v současné době působím se stalo to, co žádná televize nikdy neodvysílala. Vědí to pouze místní a nikdo to už nechce dál řešit. Lidé z jedné vesnice se vydali vyvraždit obyvatele vedlejší vesnice. Přes sto brutálně zavražděných lidí jenom kvůli tomu, že zde již 15 let nepršelo a oni neměli co jíst. Pozabíjeli je automatickými zbraněmi, aby jim poté ukradli domácí zvířata a aby jejich děti a oni měli co jíst. Pozůstalé děti z vyvražděné vesnice (dívky: 4-12 let) byly okamžitě provdány za bohaté muže z vedlejší vesnice včetně toho, že jim byla udělána obřízka. A sex? JASNĚ! Strašné! Ale to není všechno. Byly prodány lidmi ze své vesnice, těmi, co přežili, aby se jim vrátily krávy nebo ovce, které chovali. Takže 4letá holčička byla provdána za 30letého muže za 10 krav!!!! No a malí kluci, kteří přežili? Utekli do stepi, do lesů, mezi zvířata. Mezi LVY!! Mezi opice a spali v buši. Mnoho z nich sežrala lví smečka nebo se našli okousané od opic. Ano, okousané obličeje od paviánů…. Chci těmto zbylým dětem pomoci, všem. Mimochodem jedna holčička, kterou máme v adopci a jmenuje se Soina Leiknait, pochází právě z této vesnice. Tyto informace vám nesděluji proto, abych vás – případné návštěvníky Keni – strašil, ale proto, že se vyskytla spousta lidí, co říkají: „Já byl v Keni, tam je to v pohodě.“ Zapomněli ale dodat, že byli s cestovní kanceláří v národních parcích včetně doprovodu nebo i na vlastní pěst, ale jen v oblastech se zvířaty nebo v jiných, kde je to opravdu v pohodě. Navštívit tyto oblasti (Doldol a výš směrem na Somálii ) kde opravdu nic není, je pro tyto lidi nezajímavé, to chápu, ale… Ale tady je to opravdu o něčem jiném. Takže po 6 měsících jsem se opět vrátil do Keni pomáhat nemocným, zneužívaným, hladovým a osamoceným dětem. Nyní už s konkrétními plány, jak zaregistrovat 23 adoptivních dětí u místních úřadů, zřídit bankovní účet, zřídit kancelář v Nanyuki včetně jejího vybavení a vyplnit všechny formuláře týkající se dětí a založit je do šanonů, navštívit projektanta a odstartovat stavbu nového dětského domova pro 60 dětí včetně školy tím, že nechám nakreslit kompletní projekt. Dále navštívit oněch 23 dětí a rozdat jim dárky od adoptivních rodičů z ČR a získat informace pro budoucí platby (škola, elektrika, nájemné) přes náš nově zřízený účet a také jim dovézt nakoupené jídlo z města Karatina a z Nanyuki. Samozřejmě nesmí chybět návštěva dětského domova v Nanyuki a předání sladkostí a několik DVD s pohádkami. Proč už tak málo věcí? Jelikož jsme dokázali „hejbnout“ s místní vládou města a ta jim začala dávat více peněz na jídlo a žití. Takže naše činnost v tomto domově už nebude tak intenzivní, ale stále máme z tohoto domova adoptované 3 děti a další 3 děti ještě mám v plánu. Dále z vybraných peněz nakoupit jídlo pro dalších vybraných 15 rodin s dětmi, které jsou na tom opravdu špatně. Samozřejmě nebude chybět návštěva oněch 12 dětí známých z mé poslední reportáže, které žily v jedné kůlně a bez rodičů. Dále se stavit u starosty města Doldol a oficiálně podat žádost na získání pozemku zdarma pro stavbu dětského domova. K tomu ještě nesmí chybět návštěva vlivných lidí, kteří by nám mohli pomoci a také keňské noviny…

Tak to je vše o programu, který mě při této cestě bude čekat. O tom, jak to všechno bude vypadat, se dozvíte z mé reportáže.

12.1. Přílet do Nairobi

Cesta do Keni je vcelku náročná, pokud nechcete platit nekřesťanské peníze a letět přímo z Prahy. Takže přes pár německých serverů se dá pořídit letenka kolem 500 eur. Odlet z Mnichova přes Istanbul s čekací dobou 7 hodin.
Přílet do Nairobi je vždy s touto linkou v ranních hodinách (2h ráno). V Nairobi už na mě opět čekali Patrick a Cyrus, známí z mé 1. reportáže, kteří mi s nadací v Keni pomáhají. Po krátkém spánku už přišla na řadu návštěva dr. Martina, který pomáhá HIV pozitivním těhotným matkám. Dovezl jsem mu z Čech různé léky, které nám darovali lidé, kteří pomáhají naší organizaci OMDC. Martin byl ohromen, ale bohužel mu tento den zemřela matka, takže radosti moc nebylo. Jen mi opět oznámil šokující zprávy: od minulého počtu 1537 pozitivních matek mu jich každý měsíc přibylo v průměru 50. Tj. k dnešku o 300 více = 1837, brrr. Řekl mi, že v Nairobi je 50% mladých lidí nakaženo HIV, což je strašné číslo…

Večer už proběhla schůzka s Hellen a s naší právničkou jménem Elizabeth Njoroge v restauraci mého oblíbeného hotelu s názvem Central Park. Bylo zapotřebí udělat program a domluvit schůzku na druhý den. Dál už jen spánek…

13.1. Nairobi

Ráno mě čekala návštěva LG servisu. Proč? Protože televize pro děti z domova z Nanyuki, kterou jsme pro ně zakoupili v srpnu, odešla již po 2 měsících. Záruka v Keni? Výsměch. Nic vám nevymění. Televizi odvezl Cyrus z domova do LG servisu v Nairobi. To bylo začátkem října. Prý odešla součástka, kterou je potřeba poslat z Dubaje. Dnes je leden a televize stále leží v servisu. Slíbili, že mi zavolají v pátek 15.1. a že by měla být již opravená, tak uvidím. Pak už přišla na řadu velká administrativa. Nakoupit jednotlivé šanony, kancelářské potřeby, sednout ke stolu a psát. Právnička mě obeznámila s předpisy, které jsou potřeba zařídit pro adopci a co je potřeba všechno udělat, aby keňská vláda byla spokojená a nevznikly žádné problémy. Utahaní jsme zakončili práci v 8 večer a šlo se spát. Ráno už nás čeká odjezd do provincie Nanyuki. Oblast, kde naše organizace působí.

14.1. Odjezd do Nanyuki

V 8 hodin ráno odjíždíme směr Nanyuki. Důležitá zastávka nás opět čeká ve městě Karatina. Městě, kde se nachází největší trh s jídlem, který je také nejlevnější. Bylo zapotřebí nakoupit jídlo pro 23 adoptovaných dětí a ještě z vybraných peněz OMDC nakoupit jídlo pro 15 rodin ze slumů z provincie Mount Kenya.

Nevím, jak jsme to dokázali, ale oněch 1140kg jídla včetně kufrů a nás 4 jsme narvali do zapůjčeného auta Toyota Prado. Jedna z věcí, ve které se naše nadace liší od těch velkých je ta, že darované peníze používám pouze pro děti a nakoupím za ně to, co opravdu potřebují. Nepoužívám je na všechny věci kolem, jako např. letenku, půjčení auta, ubytování atd.) Něco jiného je u adoptovaných dětí. Tam vláda Keni vyžaduje, aby se strhávalo 20% z měsíční splátky. Něco jde na daně a něco jde na náklady. Náklady se rozumí to, že děti potřebují pravidelnou péči. Každý měsíc je navštěvovat, kupovat jídlo, dovážet k nim doktora, spát v dané oblasti, platit dopravu na určená místa, platit lidem jídlo, dovážet jim věci, které potřebují (tašku do školy, knihy do školy, školní potřeby, některým teď postel) a to už samozřejmě zadarmo nejde.
Po naložení jídla odjíždíme směr Nanyuki. Po cestě mám v plánu stavit se v Patrikově vesnici. Důvod? Chci navštívit rodinu oběšeného 18letého kluka z našeho prvního videa o Keni (pokud jste tento úvodní film o Keni neviděli a který ještě neměl prozatím nic společného s nadací, můžete jej shlédnout na mých stránkách o cestování do zapadlých koutů světa s názvem www.expedice-world.cz. Pojednává o přírodě, lidech a nádherných scenériích Keni s doprovodem famózní hudby.) Tento kluk se oběsil kvůli tomu, že při naší návštěvě Patrikovy vesnice jsme vyhlásili soutěž mezi kluky, která spočívala v tom, že kdo přinese velkého jedovatého banánového pavouka pro naše video, dostane 500 keňských šilinků – cca 170 Kč. Pro lidi z této chudé oblasti je to takový malý start do života. Jeden kluk nám přinesl onoho pavouka. My natočili hezké záběry a odjeli směr Nairobi. Jenže cestou měl Patrik telefon od rodiny, že jeden 18letý kluk našel také onoho pavouka a jelikož nám ho nestačil předat a nedostal oněch 500 šilinků, tak se oběsil. Bylo nám to opravdu líto a tak jsem se rozhodl, že v budoucnu navštívím jeho rodinu a tak se také dnes stalo. Cesta, pokud se tomu tak dá říkat, vedla směrem k hoře Mount Kenya. Po 5km od hlavní silnice řekl Patrik stop. Tady to je. Malá ohrada s 1 krávou a 2 kozami a uprostřed polorozpadlý domeček. Ze skromného příbytku z dřevěných prken vylezl postarší pán a hezky nás uvítal. Chvilku jsme si povídali a já mu řekl, jak je mi to opravdu moc líto a daroval jsem mu 1000 šilinků. Byl to jeho otec. Začaly mu téct slzy a se slovy God Bless, assante sana, thank you mě objal. Pak přišli ještě jeho 2 bratři a podali mi ruku. Řekli mi, že Joseph byl už odmalinka uzavřený a málokdo ho dokázal pochopit a že za to opravdu nemohu, byla to jeho volba… Po rozloučení se vydáváme již do města Nanyuki, kde nás čeká to nejhlavnější proč jsem zde. První návštěva je v naší kanceláři, kterou Hellen v době mé nepřítomnosti pronajala pro OMDC. Vcelku dobrá cena – 6000 šilinků na 1 měsíc, tj. 1500 Kč. Jenže kancelář je potřeba také vybavit. Musel jsem tam nakoupit tiskárnu, cartridge, kancelářské potřeby (židle, skřínky na účetní dokumenty, šanony atd.). Notebook s anglickými XP Windows jsem dovezl z Čech.

Pak už jen cesta do chatkového resortu, kde jsme se ubytovali a kde pravidelně spíme, jelikož majitelka se zná s Hellen a dala nám slevu 500 šilinků denně za nocleh. Jinak si nemyslete, že to je úplně levné. Ještě jsem vám neřekl, jak se tu žije a za kolik. Tento resort má ceny 4500 šilinků za jednolůžkový pokoj na noc – tj. 1216 Kč a to nespíte v kdovíjakém hotelu. Postel, splachovací záchod a sprcha s hlavicí, do které je přivedeno 220V a vy si vybíráte – vařící nebo ledová? U nás by tomu dali tak 1 hvězdičku. V Narobi se pokoje se 3 hvězdami, což jak říkám je u nás něco mezi 1 a 2 hvězdičkami, pohybují od 900 Kč do 1900 Kč na noc. O Hiltonu raději nepřemýšlejte 🙂 Jídlo: 1 pivo kolem 60 Kč, benzín 28 Kč/litr, Fanta 3dcl 14 Kč, špagety bolognese 82 Kč, výběr z bankomatu ( max. 10tis korun ) 240 Kč, půjčení auta – malé 1200 Kč na den a velké, které my potřebujeme do terénu ve slumech a pro objem kufru, 4400 Kč za den. Pokud chcete zakoupit auto v Keni, tak upozorňuji, že auta jsou zde 3x dražší. 16let stará Toyota Landcruiser, co u nás koupíte max. za 150tis, vás tu vyjde na půl milionu a více. Tak to byly příklady cen, jak se zde žije a kolik vás co bude stát, pokud se rozhodnete jet sem někdy se mnou.
Na řadu přišla už jen úmorná práce, rozdělit 1140 kg jídla do 38 igelitových tašek, včetně roztřídění jednotlivých jídel.

Týdny Jiřího Pergla

Taking Pictures of Landscapes – Snowscenes 1

Sometimes when you take a picture of snowy scenes, the resulting picture does not really express the cold feel of the snow. Adjust the White Balance to get the right impression.

   

Snoescenes

Taking Pictures of Landscapes – Snowscenes 1

 
Using White Balance Compensation
Sometimes when you take a picture of snowy scenes, the resulting picture does not really express the cold feel of the snow. A picture where the snow looks not truly white but rather appears in sightly blue hues can enhance the feel of intense cold. Adjust the White Balance to get the impression of freezing cold.

Using WB Compensation to Express Intense Cold 
With camera models that feature the [ (White Balance Compensation)] function, you can adjust it towards BLUE to strengthen the blue tones in the picture. Even with models that do not include [ White Balance Compensation ], as long as you can change the [], you can get the same effect by using the [ (Tungsten Light)] setting.
Usually, the purpose of the White Balance function is to get the correct colors in a picture. But sometimes it is better to emphasize some colors in order to get a certain look or expression. Pictures of snowy scenes will have a richer atmosphere if you bring out the blue tones by adjusting the [ (White Balance Compensation)] towards BLUE. Not all camera models feature the [ ] function.

Compare the effects of small adjustments using

                     

Fotografie jako fenomén

Fotografie je možná nejpříznačnějším z fenoménů naší doby. Je nezastupitelná ve vědě, v médiích a s běžným životem je spjata natolik, že její mnohačetné podoby, projevy a funkce už ani zvláště nereflektujeme, stala se zkrátka samozřejmou, zároveň však paradoxně signifikantní skutečností naší reality.

Dalo by se předpokládat, že snad už příští generace bude schopna rozumově pojmout i její nepopiratelné postavení na poli umění. Již nebude dále možné fotografii jako projev umělce znevýhodňovat či dokonce ignorovat mezi ostatními druhy umění jen proto, že její jiné formy našly praktické využití a hromadné šíření v naší civilizaci.

Fotografie spolu s architekturou jsou zdaleka nejveřejnějšími uměleckými druhy. A přitom ne každá stavba je umělecké dílo, podobně jako ne každý snímek. Obě tyto oblasti mají překvapivě mnoho společného, vytvářejí náš prostor, ve kterém se pohybujeme a udávají jeho vizuální podobu. Obě naplňují naše potřeby a vytvářejí nové. Mají podobně mnohavrstevnatou povahu a podobně diskutovaný osud. Žijeme v obrazech, symbolech a znacích. Etymologie vysvětluje původ slova fotografie v řeckých slovech fós (světlo) a grafis (štětec).

autpr:Dorothea Lange
Fotografie, která dala tvář Velké krizi,
author: Dorothea Lange

„Malovat světlem“, člověk se neubrání této představě symbolizující genezi nového snímku. Není divu, že jsme přednastaveni vnímat fotografii a posuzovat ji na základě mechanizmů známých z malířství. Filozofie i dějiny umění jsou touto komparací a jejími variacemi doslova posedlé. Je to ale jen nejsnazší cesta, jak posoudit a systematizovat něco neznámého něčím, co známe. Fotografie je svébytná. Fotografie nepotřebuje být s ničím srovnávána. Domněnka, že fotografie je pokračováním malby je stejně tristní, jako prohlášení, že člověk vznikl z opic. Podobně jako se vyvíjel lidský druh souběžně s našimi příbuznými lidoopy, tak se ve stejné paralele odehrával a odehrává vývoj fotografie a malby např. proto také poznámka, že fotografie je otázkou až moderní doby je krátkozraká. Je třeba si uvědomit, že samotný vynález fotoaparátu a fotografie má za sebou dlouhou cestu.

Člověk má v povaze dokumentovat svou skutečnost a tvořit, vedle stejně významných pudů jako destruovat nebo se množit. V době paleolitu, kterou obvykle datujeme 2,7 mil. – 2 tis. let př. Kr., tedy v době kamenné, se naprostým hitem stal, jak napovídá název, kámen. Naši drazí předci byli kamenem zcela očarováni a opájeli se jeho technickými možnostmi, najednou měl kámen každý rád. „Kámen do každé rodiny!“ jistě hlásal i nejstarší a zručný homo habilis, po něm vzpřímenější homo erectus a nakonec nejrozumnější homo sapiens. Kdo by si byl pomyslel, že obyčejný kámen odstartuje náš civilizační vývoj za lepšími zítřky. V posledním období paleolitu – v pozdním paleolitu – vznikly nejstarší jeskynní malby a jsou 15 – 30 tis. let staré. Člověk tedy tvořil a zaznamenával v době, kdy toho ještě moc neuměl a neznal. Z některých stylizovaných maleb je patrné, že tvořil nejen aby zaznamenal, ale minimálně, aby umělecky zaznamenal svou realitu. Člověk začal pilovat svou techniku záznamu na hlince, popelu a dřevěném uhlí. Skočíme-li o pár tisíc let kupředu, pak v 7. století našeho letopočtu dokázal tento postup brilantně obohatit o olej, dosvědčuje to objev francouzských vědců, jeskynní komplex v afghánském Bamyanu, kde můžeme spatřit nejstarší olejomalby na světě, buddhistické malby.

autor: Joseph Nicéphore Niépce
První fotografie,
author: Joseph Nicéphore Niépce

Do vzdělané Evropy dorazil olej co by dup, o krásných 600 let později, tedy ve 13. století. Jak se malířství vyvíjelo dál, víme poměrně přesně, jeho dějiny se vyučují všude stále stejně a až na pár bizarních filozoficko-estetických teorií se jejich svazující evropocentrické pojetí nepodařilo převyprávět nijak výrazně jinak.

„Malovat světlem.“

Kde ale začíná cesta fotografie? Už 350 let př. n. l. kdy Aristoteles objevil princip camery obscury. O 1996 let později, tedy v roce 1646 byla vynalezena první laterna magica, v roce 1825 Nicéphore Niépce vytvořil nejstarší dochovanou fotografii na světě. Nyní už měly věci rychlý spád: George Easterman si v roce 1888 nechal patentovat svou skříňovou kameru a uvedl tak na trh první komerčně úspěšný skříňový fotoaparát pro svitkový film, zároveň si nechal zaregistrovat ochrannou známku KODAK. V témže roce byl inzerován Kodak Brownie N°1 box fotoaparát, první z řady výrobků „easy to use“.

V roce 1948 vstupuje s prvním modelem na trh legendární značka Hasselblad. Ve stejném roce se mohl poprvé lidem dostat k rukám i první Polaroid a „okamžitá“ fotografie. O 21 let později vynalezli Willard Boyle a George E. Smith v Bellových laboratořích první CCD čip. S touto technologií se v dějinách fotografie dostáváme do současnosti, která se nás těsně týká. V roce 1994 přišel na trh 1. masově distribuovaný digitální fotoaparát s technologií CCD: AppleQuickTake100. Tato technologie CCD – Charge coupled device – využívá na místo celuloidového filmu jako médium čip. Jedná se o fotosenzitivní obvody, které převádějí dopadající světlo na elektrický náboj, jenž je následně měřen a převáděn do digitální podoby. Každý takový systém se skládá z velkého množství „miniaturních buněk“ zaznamenávajících světlo samostatně. Digitální obraz je složen z jednotlivých bodů – pixelů, čím více „buněk“ má snímač, tím vyššího dosáhneme rozlišení výsledného digitálního snímku, jinými slovy – tím více získáme dat. Tento mechanismus vlastně připomíná lidské oko s jeho čípky a tyčinkami. Tohle je tedy naše současnost. Nelze zaměňovat technický vývoj fotoaparátů s dějinami fotografie, tím spíše ne té umělecké. Nicméně je dobré alespoň tušit, s čím vlastně člověk přichází do styku ve svém každodenním životě.

autor: Murray Becker
Fotografie, která zničila jedno průmyslové odvětví, author: Murray Becker

Technologie je tu od toho, aby nám pomáhala a usnadňovala nám náš život. Právě nyní je pro nás jednodušší než kdykoliv před tím vzít do ruky fotoaparát a vyfotit prakticky cokoliv. Tím se také fotografická praxe proměnila oproti minulým dobám: porovnáme-li dnešní situaci s praxí před sto lety, zjistíme, že dříve byly situace k nafotografování pečlivě vybírány, komponovány a jinak aranžovány. Fotografování bylo sváteční událostí. Výsledné fotografie byly tedy strojené a dokonale splňovaly zadání. Dnešní fotografie již není spoutána takovou zodpovědností za výsledek. Fotografování pro běžného člověka není z hlediska nákladů náročné natolik, aby si nemohl dovolit spontánnost a bezprostřednost. V jeho tvůrčích možnostech mu neklade meze. Záznam určité situace může být tedy daleko upřímnější než kdysi.

Často slýcháme negativní hodnocení na dnešní dobu, o tom, že fotografie upadá, znehodnocuje se postprodukčními úpravami, je zprofanovaná a její úroveň klesá ať už na poli běžné fotografie nebo umělecké. Následují sentimentální vzpomínky na doby, kdy fotografie „za něco stála“.

Málokdo si ale uvědomí, že podobná přesvědčení vlastně vůbec nikam nevedou. Duševní kvalita fotografie není založena na použité technologii, technologie totiž není výsledek, pouze nástroj. Podle toho, čeho chcete dosáhnout, zvolíte nástroj. Pokud se rozhodnete fotit skříňovým fotoaparátem na velkou skleněnou světlocitlivou desku a budete se chtít vrátit k mokrému koloidovému procesu, nic vám v tomto požitku nebrání. Pokud byste se ale v roce 1880 rozhodli pro Hasselblad H4D-40 a přáli si pořizovat snímky ve formátu RAW, máte jednoduše smůlu. Dnešní doba nám jen nabízí vice možností, to je celé. Fotografování minulosti se nedá povyšovat jen na základě toho, že fotografie byla váženější a svátečnější záležitostí, lidé si totiž jiný přístup nemohli ani dovolit. Zrovna tak dnes se nemůže úroveň fotografie označit za úpadkovou jen proto, že fotografování je masově rozšířeno. Nelze diskriminovat současnou fotografii na základě technologicko-ekonomických aspektů vedoucích k jejímu pořízení, to , že jsou značně příznivější než před sto lety, samozřejmě není relevantním handicapem ani měřítkem výsledného estetického prožitku. Je třeba využívat pokrok naší současnosti bez pocitu viny. Krom toho, ovládat digitální technologii vyžaduje podobnou zručnost jako umět zacházet s filmem, pokud chce člověk dosáhnout skutečně špičkových výsledků. Cit pro světlo a oko potřebujete tak jako tak. Výborná fotografie vždy vynikne nad ostatními, nezáleží na tom, kolik lidí okolo vlastní fotoaparát.

autpr:Philippe Halsman
Fotografie, která udělala ze surrealismu realitu,
author: Philippe Halsman

Projekt Week of Life umožňuje skvělou věc: naprosto demokraticky nabízí ukázat týden každého z nás zaznamenaný ve fotografii. Vytváří tak mozaiku jednotlivých osobností a jejich fotografických “rukopisů”. Tyto fotografie ukazují, co děláme a kým jsme, co je pro nás důležité, co nám stojí za to ukázat ostatním nebo naopak nepřímo, co se snažíme uchovat jen pro sebe. Nepřímo vypovídají také spoustu informací o nás samotných: jak vnímáme, jakým způsobem “filtrujeme” svou realitu, vypovídají o našem vnitřním žebříčku hodnot, o naší spontaneitě či obráceně o schopnosti rozumově komponovat. Week of Life funguje jako všestranná vizuální sonda.

„…sentimentální vzpomínky na doby, kdy fotografie ‚za něco stála‘.“

Tohoto projektu se účastní příslušníci mnoha kultur. Každá kultura v nás přednastavuje cosi, čím vnímáme svět kolem sebe, ať už je to jazyk jakým hovoříme a ve kterém přemýšlíme či náboženství. Každá společnost má například své vlastní vnímání času, nemluvě o tom, že každý z nás, individualita od individuality, má samozřejmě svůj vlastní postoj k existenci sebe sama. Já osobně se například ztotožňuji s Heideggerovým pojetím života a času jako “pobytu”, “da sein” doslova používá. Jeho teorie odehrávání se v čase a zároveň vytváření si času považuji za nejsmysluplnější a nejvíce výstižné. Na druhou stranu, dá se očekávat, že např. hinduistovi budou mé názory zcela cizí, protože bude žít ve vlastním filozofickém systému apod. Vnímání času je jen kapkou v moři aspektů, které ovlivňují náš životní názor. Porovnejme např. ideály krásy jednotlivých společností, pojmy tabu jednotlivých kultur, jejich zvyky, způsoby sociálního soužití, funkční modely rodiny … To vše nás činí námi a tedy i více či méně determinuje naši schopnost reflektovat události a interpretovat je. Tím pádem to vše je činitelem když stiskneme spoušť fotoaparátu. Dnes nemusíme malovat stěny jeskyní, věšíme si na zdi fotografie.

autor: Arthur Sasse
Fotografie, která umožnila géniům mít smysl pro humor, author: Arthur Sasse

Week of life tedy shromažďuje svědectví a výpovědi ve formě fotografií, které by nebylo nezajímavé po nějakém čase podrobit bližšímu zkoumání a komparaci. Jednotlivé střípky přímo i nepřímo vypovídají o stavu společnosti, jejím kulturním vývoji. Potenciál Weeku pro vědecká vizuální studia je značný.

Je rovněž nesmírně zajímavé pozorovat jeden druhého, sami sebe. Shromažďovat vzpomínky, vzácné i všední okamžiky. Ve většině setů nalezneme autoportréty. Jako bychom měli pud zvěčnit se. Už jen to, jak nafotíme sami sebe mnohé vypovídá. Někdo vyfotí jen část sebe sama – např. chodidla když sedí nebo svůj stín, svůj odraz. Další si stoupne bez zaváhání nahý před zrcadlo a zaznamená se totálně. Spousta z nás se nafotila v duchu nějaké stylizace, na čemž není vůbec nic špatného, naopak je zvláštní sledovat naše vlastní hry a manýry.

Fotografie je demokratické médium. Zaznamenává stejně tak pozitivní události jako negativní až patologické jevy. Díky fotografii můžeme informovat ostatní nejen o tom, že jsme strávili dovolenou na Kanárských ostrovech, ale i o tom, že děti na severu Keni umírají hladem a na následky nemocí. Prostřednictvím fotografie lze zaznamenat okamžik natolik prchavý, jako když na ruku sedne sněhová vločka vteřinu před tím než roztaje, natolik vzácný, jako když se narodí dítě a poprvé se nadechne, ale i natolik krutý, jako když člověka omráčí pohled na válkou vybombardované město spálené na popel. Fotka přitom nedělá nikdy nic jiného, než že ukazuje náš svět.

O autorce:
Stanislava KopáčkováJmenuji se Stanislava Kopáčková, je mi 22 let. Pocházím z malé vesnice ve středních Čechách, z Obecnice. Po absolvování gymnázia v Příbrami jsem se stala posluchačkou Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, oboru Estetika. V současnosti zde dokončuji svá bakalářská studia a připravuji se na poslední SZZ a obhajobu bakalářské práce na téma Pohled na estetiku kultury bydlení Adolfa Loose a Le Corbusiera. Žiji v Praze a pracuji zde jako import manager v reklamní agentuře. V Čechách i v zahraničí spolupracuji s uměleckými fotografy jako model. Můj život nejvíce ovlivnila moje matka, která mě naučila úplně všechno, co znám a co mě dělá člověkem, dále pak fotografie, architektura a v jeho posledním roce a půl punk a motorky Harley Davidson. Jsem fascinovaná fungováním přírody, jejími zákonitostmi, oceány, vesmírem, životem v pralesech. Baví mě poznávat, jak věci fungují. Baví mě cestovat. Baví mě cokoliv, co je něčím špičkové: dobře postavený dům, dobře ušitý model, nábytek Ludwiga Miese van der Rohe, elegantní automobily 30. let. V daleké budoucnosti bych se v ideálním případě ráda propracovala k tomu, že budu žít na samotě na kopci někde v teple u moře, popíjet gin s tonikem, vychovávat vnoučata, odpočívat v luxusní domácí knihovně a pást kozy. Život je cesta a člověk se neustále učí, všechno to ale má význam jen když máte vedle sebe někoho, koho milujete. Jinak je to všechno k ničemu. Nejlíp se cítím v náručí chlapa svýho srdce, ten pocit se nedá s ničím měřit, snad jen ještě s tím, když máte děti. Člověk je odsouzen k existenci, jen je třeba pochopit, že je to dar.

Týdny uživatele Stanislava Kopáčková

Canon PowerShot S90

Kompaktní stylové digitální fotoaparáty jsou zpravidla koncipovány jako expoziční automaty, které nepatří k absolutní špičce mezi digikompakty. Výjimky se však najdou – ostatně například Leica D-Lux 4, jejíž test můžete najít zde na našem webu, k topmodelům právem náleží. Zcela přesvědčivě k nim patří také nenápadný Canon PowerShot S90, jehož recenzi můžete číst nyní.

Uncrowned king of the Underworld

After a long search, I actually picked a photograph that was 15 years old. It was for a job order, meant for the cover page of a periodical. In those days, Disco land Sylvie (named after the owner’s daughter), owned by Mr. Jonák, was frequently occupied by the ‘elite’ of the decade, along with Karel Gott, Lucie Bílá, Paľo Habera, Petr Janda, the ex-minister of culture Jandák and many more. Many parties and celebrations ended there, album release parties took place quite often, simply speaking; it was the place to be seen and noticed.

However, it was no easy task to get an audience from Mr. Jonák, it was rather scary in fact. In the end, I was quite lucky as a very well known lawyer made it happen, whom I portrayed in the past. I made a coverage of the place and people in show business, later published by several magazines; this opened the door for me to Ivan Jonák.

And finally regarding this portrait, receiving an honorable mention at the CCP in the category ‘Most talked about people’, succeeding in Europe as well. It was then claimed that he ordered a hit on his wife and her lover, in the year 1994 (sentenced in 2002 to an unconditional 18 years in prison, serving his sentence in the Valdice prison), was shot himself with his car also being a target of a ranged attack. The whole documentary portrait started when I called Mr. Jonák to ask him if he was willing to be portrayed. He agreed and was even willing to leave his ‘castle’, meaning his club, which resembled a fortress, entirely from concrete and behind bars, with an apartment at the top. We arranged that he’ll wear his traditional white suit and on the way to the studio, he asked me if we could stop by ‘his’ jeweler; he was very proud of his jewelry and wanted it to be polished. For instance, on his gun-handling arm, he had rings and a bracelet in the shape of a trilobite, which he supposedly found in his childhood, all in white gold and dotted with diamonds.

Nekorunovaný král podsvětí

In his armored car, his bodyguards were obviously present, as well as his two months old son. We arrived at the studio 3 hours later, with the way approximately 15 kilometers long. Already in the studio, I asked him if he could hold his naked son in his hands (still in his suit then) along with his gun which he always carried around (he purchased this kind of gun supposedly because A. Schwarzenegger had the same one), with the ‘son-gun’ scenario being my intention from the start. After a while, roughly 2 cine-films later, the atmosphere lightened up and mainly thanks to his son, who was in great mood and loosened up so much, that the formerly white jacket was no longer white. That was only a small step towards acquiring this picture. I wanted to portray everything, basically his whole life, as he was the ‘uncrowned king of the underworld’ based on public opinion, along with being a proud father. This is the story behind one of my documentary portraits and you can judge if I was accurate and spot on by the medium of WoL.

František Ortmann

Nekorunovaný král podsvětí

Dlouho jsem vybíral fotografii a nakonec jsem vybral fotografii starou již 15 let. Fotografii jsem dělal na zakázku, tedy na titulní stránku týdeníku. V té době podnik (Discoland Sylvie, jméno nesl podle dcery majitele), který vlastnil pan Jonák, navštěvovala „smetánka“ té doby počínaje Karlem Gottem přes Lucií Bílou, Pal’a Haberu, Petra Jandu, exministra kultury Jandáka a mnoho dalších, končila tam většina večírků, odehrávaly se tam křty desek, no tenkrát podnik, kde každý chtěl být vidět.

Ovšem dostat se k samotnému panu Jonákovi nebylo nic jednoduchého a vlastě to nahánělo trochu strach. Nakonec jsem měl „štěstí“ a zavedl mě za ním velmi známý právník, kterého jsem před tím také portrétoval. Pak jsem tam udělal nějakou reportáž o životě lidí v showbusinessu, kterou zveřejnilo několik časopisů a to mi otevřelo dveře k Ivanu Jonákovi.

A již konečně k tomuto portrétu, který získal na CPP čestné uznání v kategorii „Lidé, o kterých se mluví“ a zabodoval i v Evropě. V té době se mluvilo o tom, že nechal zastřelit svoji manželku a jejího milence, a to v roce 1994 (odsouzen byl v roce 2002, a to na 18 let nepodmíněně, trest si odpykává ve Valdické věznici), sám byl postřelen a i jeho automobil se stal terčem nějakého útoku. Portrét vznikal tak, že jsem zavolal panu Jonákovi, že bych ho chtěl portrétovat, on souhlasil i s tím, že opustí svůj „hrad“, což byl onen podnik, který vlastně připomínal pevnost, kde na střeše měl byt, vše v betonu a zamřížované. Domluvili jsme se, že si vezme svůj tradiční (bílý) oblek, po cestě do studia mě požádal, zda bychom se mohli zastavit u „jeho“ zlatníka, kde si chtěl nechat přeleštit své šperky, na které byl velmi pyšný. Například na ruce, ve které drží zbraň, má prsteny a náramek v podobě trilobita, který snad v dětství našel, vše v bílém zlatě a poseté brilianty.

Nekorunovaný král podsvětí

Jela s námi ochranka, samozřejmě v opancéřovaném autě, a hlavně jeho dvouměsíční synek Ivan. Do studia jsme dorazili asi po třech hodinách, cesta byla dlouhá cca 15 km. Ve studiu jsem ho požádal, zda by si nahého syna nevzal do ruky (to byl ještě v obleku), samozřejmě jsem vše směřoval k tomu, že bych chtěl, aby v ruce měl zbraň (tu si pořídil, protože prý je stejná jako nosí A. Schwarzenegger) a nosil ji stále u sebe. Po nějaké době, cca po vyfografování 2 kinofilmů, se nálada uvolnila i díky tomu, že malý synek se skvěle bavil a uvolnil se tak, že bílé sako nebylo bílé. To byl jen krůček k tomu, aby vznikla tato fotografie. Vlastně jsem do snímku chtěl dostat vše, tedy jeho život, v té době byl podle veřejného mínění „nekorunovaný král podsvětí“ a současně byl hrdý otec. To je tedy příběh jednoho z mých portrétů a jak se mi nakonec podařil můžete zde prostřednictvím WoL posoudit.

František Ortmann